Obrázok používateľa CEZ OKNO
21 řečí askety Gótama zvaného Buddha – Svatý cíl (Áriyapariyésanasuttam)

„Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.“

 

Svatý cíl
(Áriyapariyésanasuttam)

To jsem slyšel. Svého času pobýval Vznešený u Sávatthí, v Džétově háji, v Anáthapindikově zahradě. A Vznešený, včas připravený, vzal svrchní šat a misku a šel do města almužnou. Tu se odebralo mnoho mnichů ke ctihodnému Ánandoví a řekli mu:
„Už je to dlouho, bratře Ánando, co jsme z úst Vznešeného slyšeli poučnou řeč. Bylo by dobré, bratře Ánando, kdybychom z úst Vznešeného slyšeli nějakou poučnou řeč.“
„Nuže dobrá, ctihodní, odeberte se tedy k poustevně bráhmana Rammaka, snad uslyšíte poučnou řeč z úst Vznešeného.“
„To rádi učiníme, bratře“, odpověděli mniši ctihodnému Ánandovi.
Poté, co se Vznešený v Sávatthí ubíral od domu k domu a navrátil se ze své cesty za almužnou, obrátil se po jídle na ctihodného Ánandu:
„Pojď, Ánando, odebereme se do Východního háje k terase Migárovy matky a zůstaneme tam až do večera.“
„Dobře, ó pane,“ odpověděl ctihodnýÁnanda Vznešenému.
A Vznešený se odebral pro tento den se ctihodným Ánandou do Východního háje k terase Migárovy matky.
Když pak Vznesený navečer ukončil klid myšlenek, obrátil se k ctihodnému Ánandovi:
„Pojď, Ánando, půjdeme ke Staré koupeli osvěžit si ruce a nohy!“
„Dobře, ó pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda Vznešenému.
A Vznešený se odebral se ctihodným Ánandou ke Staré koupeli osvěžit si ruce a nohy. Potom si Vznešený postříkal a opláchl ruce a nohy, ovázal si jeden ze svých tří kusů oděvu a čekal, až oschne. Tu řekl ctihodný Ánanda Vznešenému:
„Ona poustevna bráhmana Rammaka, ó pane, není daleko odsud, nádherně položená, ó pane, v úplném klidu. Bylo by dobré, ó pane, kdyby se tam Vznešený chtěl odebrat, pohnutý soucitem.“
Mlčky vyhověl Vznešený prosbě a odebral se nyní k poustevně bráhmana Rammaka.
V tuto dobu tam ale bylo mnoho mnichů shromážděných v poučném rozhovoru. Tu zůstal Vznešený stát před branou poustevny a vyčkával konec rozhovoru. Když pak Vznesený zjistil, že je rozhovor u konce, odkašlal si a zaklepal na klepadlo a mnichové otevřeli Vznešenému bránu. A Vznešený vstoupil.do poustevny bráhmana Rammaka a sedl si na nabídnuté místo. Potom se obrátil Vznešený k mnichům: „K jakému rozhovoru, mnichové, jste se zde shromáždili a u čeho jste právě přestali?“
„Přerušili jsme poučný rozhovor, ó pane, kvůli Vznešenému, neboť Vznešený přišel.“
„Dobrá, moji mnichové, to je vám ke ctí, moji mnichové, kteří jste jako ušlechtilí synové odešli, pohnuti důvěrou, z domova do bezdomoví, že jste se shromáždili k poučnému rozhovoru. Jestliže se setkáváte, moji mnichové, tak je vhodné dvojí: poučný rozhovor anebo svaté mlčení.

Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.
Co ale, mnichové, nazvete zrození podléhající? Žena a dítě, mnichové, jsou zrození podléhající, pacholek a děvečka jsou zrození podléhající, ovce a koza jsou zrození podléhající, prase a kohout jsou zrození podléhající, slon a kráva jsou zrození podléhající, hřebec a kobyla jsou zrození podléhající, zlato a stříbro jsou zrození podléhající. Zrození podléhající jsou tyto zjevy, mnichové, a tu někdo zlákaný, zastřený, nevyjasněný, uchvácený, sám zrození podléhaje hledá to, co také zrození podléhá.
Co ale nazvete, mnichové, stárnutí, nemoci, umírání, bolesti, špíně podléhající? Žena a dítě, mnichové, pacholek a děvečka, ovce a koza, prase a kohout, slon a kráva, hřebec a kobyla, zlato a stříbro, tyto všechny zjevy podléhají zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně, mnichové, a tu někdo hledá, sám zastřený, nevyjasněný, uchvácený, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně podléhající to, co také stárnutí, nemoci, smrti, bolesti a špíně podléhá. To je, mnichové, nesvatý cíl.
Co je ale, mnichové, svatý cíl? To hledá, mnichové, někdo, sám kdo zrození podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, věčnou jistotu bez nových zrození, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo stárnutí podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nestárnoucí jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo nemoci podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá věčně zdravou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo smrti podléhá a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nesmrtelnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo bolesti vydán všanc a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá bezbolestnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu; sám, kdo špíně vydán všanc a dobře zná bídu tohoto přírodního zákona, hledá nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, osvobození od klamu. To je, mnichové, svatý cíl.
Také já, mnichové, kdysi, ještě před úplným procitnutím, jako nedokonale probuzený, o procitnutí teprve usilující, sám zrození podléhající, jsem hledal to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající, jsem hledal to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající, jsem hledal to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající jsem hledal to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc, jsem hledal to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc, jsem hledal to, co je také špíně vydáno všanc.
Tu mně svitla, mnichové, myšlenka: Copak hledám, sám zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti, špíně podléhající, to, co také zrození, stárnutí, nemoci, smrti, bolesti, špíně podléhá? Což kdybych teď, sám zrození podléhaje, znaje bídu tohoto přírodního zákona, hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám stárnutí podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám nemoci podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal věčně zdravou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám smrti podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nesmrtelnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám bolesti vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal bezbolestnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu? Sám špíně vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, kdybych hledal nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, zrušení klamu?
I odešel jsem, mnichové, po nějakém čase, ještě v květu čerstvých sil, ještě báječně tmavovlasý, v požitku šťastného mládí, v prvních letech mužnosti, proti přání mých plačících a nešťastných rodičů, s ostříhanou hlavou a vousy, v prostých šatech z domova do bezdomoví.
Stav se tedy poutníkem, hledajícím pravých statků, pátrajícím po nejvyšší stezce míru, jíž není rovno, odebral jsem se k Árárovi Kálámovi a řekl jsem mu: 'Chtěl bych, bratře Kálámo, v tomto tvém učení a řádu vést život askety.'
Na to mně, mnichové, Áráro Kálámo odpověděl: 'Zůstaň, ctihodný, toto učení je takového druhu, že rozumný muž si ho dokonce v krátkosti může osvojit a dosáhnout v něm mistrovství.'
A já jsem pochopil, mnichové, velmi brzy toto učení. A učil jsem se, mnichové, dokud rty a hlásky mohly sdělovat slova vědění a slova starších učedníků, a já a ostatní jsme věděli: 'Známe a rozumíme tomu.'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: 'Áráro Kálámo nezvěstuje celé své učení podle své víry. Sám už všechno chápu, poučený setrvávám v tomto učení, ale jistě Áráro Kálámo zná víc!'

A šel jsem, mnichové, k Áráro Kálámovi a řekl: 'Do jaké míry, Áráro Kálámo, myslíš, že jsme toto učení pochopili, ozřejmili si je a přivlastnili?' Na to, mnichové, Áráro Kálámo vylíčil říši nebytí. A tu mi svitlo, mnichové: 'Áráro Kálámo nemá víru, ale já mám víru, Áráro Kálámo nemá vytrvalost, ale já mám vytrvalost, Áráro Kálámo nemá hlubší pochopení, ale já mám hlubší pochopení, Áráro Kálámo nemá vědomost, ale já mám vědomost.' Což kdybych teď toto učení, o kterém Áráro Kálámo říká: 'Mně samotnému je pochopitelné a jasné, zmocnil jsem se ho', což kdybych si ho také osvojil, aby mně bylo zcela jasné?
A velmi brzy, mnichové, jsem toto učení pochopil, osvojil jsem si ho. Šel jsem pak, mnichové, znovu za Áráro Kálámou a řekl: 'Je toto učení do takové míry, v jaké jsme ho pochopili a si osvojili, završené?'
'Toto učení je v takové míře završené.'
'Já jsem, bratře Kálámo, toto učení v této míře pochopil a zcela si osvojil.'
'Jsme obšťastněni, bratře, velmi šťastni, že vidíme takového ctihodného a pravého asketu! Tak, jak učení hlásám, jsi ho pochopil i ty, tak, jak jsi ho pochopil, tak učení hlásám. Tak, jak já znám toto učení, znáš ho i ty, tak, jak ty znáš to učení, znám ho i já. Tak, jak já jsem, jsi i ty, tak, jak jsi ty, jsem i já. Pojď, bratře, spolu povedeme tyto učedníky!'
Tak, mnichové, mě Áraro Kálámo, můj učitel, mě, svého žáka, prohlásil za sobě rovna a poctil mě vysokou ctí. Tu mi přišlo na mysl: 'Toto učení ale nevede k obratu, k odklonu, k zrušení, k odstranění, k prohlédnutí, k probuzení, k osvobození, nýbrž jen k cestě do říše nebytí.' A shledal jsem toto učení nedostatečným, mnichové, a neuspokojen odešel jsem od něj pryč.

A odebral jsem se nyní, mnichové, hledaje pravých statků a pátraje po nejvyšší stezce míru, které není rovno, k Uddakovi, synovi Rámy, a řekl mu: 'Chtěl bych, bratře Rámo, v tomto tvém učení a řádu vést život askety.'
Na to mně, mnichové, Uddako odpověděl: 'Zůstaň, ctihodný, toto učení je takového druhu, že rozumný muž si ho dokonce v krátkosti může osvojit a dosáhnout v něm mistrovství.' A já jsem pochopil, mnichové, velmi brzy toto učení. A učil jsem se, mnichové, dokud rty a hlásky mohly sdělovat slova vědění a slova starších učedníků, a já a ostatní jsme věděli: 'Známe a rozumíme tomu.'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: 'Uddako nezvěstuje celé své učení podle své víry. Sám už všechno chápu, poučený setrvávám v tomto učení, ale jistě Uddako zná víc.' A šel jsem, mnichové, k Uddakovi a řekl: 'Do jaké míry, Uddako, myslíš, že jsme toto učení pochopili, ozřejmili si a přivlastnili?' Na to, mnichové, Uddako vylíčil hranici možného vnímání.
A tu mi svitlo, mnichové: 'Uddako nemá víru, ale já mám víru, Uddako nemá vytrvalost, ale já mám vytrvalost, Uddako nemá hlubší pochopení, ale já mám hlubší pochopení, Uddako nemá vědomost, ale já mám vědomost. Což kdybych teď toto učení, o kterém Uddako říká: 'Mně samotnému je pochopitelné a jasné, zmocnil jsem se ho', což kdybych si ho také osvojil, aby mně bylo zcela jasné?' A velmi brzy, mnichové, jsem toto učení pochopil, osvojil jsem si ho.
Šel jsem pak, mnichové, znovu za Uddakem a řekl: 'Je toto učení do takové míry, v jaké jsme ho pochopili a osvojili si, završené?' 'Toto učení je v takové míře završené.'
'Já jsem, bratře Uddako, toto učení v této míře pochopil a zcela si osvojil.'
'Jsme obšťastněni, bratře, velmi šťastni, že vidíme takového ctihodného a pravého asketu! Tak, jak učení hlásám, jsi ho pochopil i ty, tak, jak jsi ho pochopil, tak učení hlásám. Tak, jak já znám to učení, znáš ho i ty, tak, jak ty znáš to učení, znám ho i já. Tak, jak já jsem, jsi i ty, tak, jak jsi ty, jsem i já. Pojď, bratře, spolu povedeme tyto učedníky!'
Tak, mnichové, Uddako, můj učitel, mě, svého žáka, prohlásil za sobě rovna a poctil mě vysokou ctí.
Tu mi přišlo na mysl: 'Ani toto učení ale nevede k obratu, k odklonu, k zrušení, k odstranění, k prohlédnutí, k probuzení, k osvobození, nýbrž jen k cestě do říše hranic možného vnímání.' A shledal jsem toto učení nedostatečným, mnichové, a neuspokojen odešel jsem od něj pryč.

Putoval jsem nyní, mnichové, pravé statky hledaje, pátraje po nejvyšší stezce míru, které není rovno, v zemi Magadhá z místa na místo a přišel jsem do blízkosti hradu Uruvelá. Tam jsem spatřil nádherný kus země, krásný les, čistou proudící řeku, vhodnou ke koupání, k potěše, a kolem dokola louky, pole.
Tu mi napadlo, mnichové: 'Báječný je opravdu tenhle kousek země, nádherný je les, čistá řeka proudí tady, ke koupeli vhodná, k potěše, a kolem dokola jen louky, pole. To zcela postačí vznešenému synovi, který ctí askezi, k přebývání.' A usadil jsem se tam s myšlenkou: 'To k askezi je dobré.'
A já, mnichové, sám zrození podléhaje, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal věčnou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, stárnutí podléhaje a dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nestárnoucí jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, nemocí vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal věčně zdravou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, smrti podléhaje a znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou jistotu, která nezná smrti, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, bolesti vydán všanc, znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou jistotu, která nezná bolesti, vysvobození z klamu, jsem tuto jistotu nalezl; a já sám, špíně vydán všanc, dobře znaje bídu tohoto přírodního zákona, který jsem hledal nesrovnatelnou, nepošpinitelnou jistotu, zrušení klamu, jsem tuto jistotu nalezl.
Jasné vědomí mně vzešlo: 'Navždy jsem osvobozen, toto je poslední život, nikdy jíž nebude znovuzrození!'
Tu mi přišlo, mnichové, na mysl: Objevil jsem tuto hlubokou pravdu, tak obtížně zřetelnou, těžko srozumitelnou, tak tichou, vybranou, nepřístupnou pouhému rozumování, jemnou, pouze pro zasvěcence: libé pocity ale hledá toto pokolení, slasti pocitů miluje, libé pocity si cení. Zábavu hledajícímu pokolení nyní ale, zábavu milujícímu, zábavu si cenícímu, bude taková věc těžko srozumitelná: totiž stav podmíněnosti, podmíněné vznikání, a také takové věci těžko porozumí: totiž právě tomu zrušení všeho rozlišování, odmítnutí veškerého lpění, utišení žízně, obratu, zrušení, uhašení. Když tedy tuto pravdu vyjevím a ostatní mě přesto nepochopí, bude to jen trápení a pohoršení.
A vytanuly mi, mnichové, v mysli tyto přirozené strofy, nikdy předtím neslyšené:

'Co s velkou námahou jsem nalezl
teď vykládat by bylo zbytečné
chtivost a nenávist vládne lidem
a k mému chápání se jistě nekloní.

Ten, kdo jde proti proudu
hluboce v svém nitru skrytý
neviditelný je všem žádostivcům
je jak hustou tmou oděný.'

Takto vše zvažujíc, mnichové, klonila se moje mysl k uzavřenosti, ne ke zvěstování pravdy. Tu spatřil, mnichové, Bráhma Sahampati sklon mého srdce a žaloval, obviňoval: 'Ztracený, ach, ztracený bude tento svět, bídně zašlý, když se mysl Dokončeného, Svatého, úplně Probuzeného rozhodne pro skrytost a ne pro zvěstování pravdy!'
A zmizel hned, mnichové, Bráhma Sahampati, tak rychle, jak silný muž stačí ruku vytrčit nebo rozpaženou připažit, ze světa Bráhma a objevil se přede mnou. A obnažil, mnichové, Bráhma Sahampati ramena, sepnul ke mně ruce a řekl: 'Kéž přece jen Vznešený, Pán, pravdu zvěstuje, kéž přece jen, Vítaný, pravdu hlásá! Existují bytosti vznešenějšího druhu, bez slyšení pravdy se ztratí, ti budou učení rozumět!'
To řekl Bráhma Sahampati a nadto dále pravil:

'Zvěstována byla v Magadhá zvrácenost
kalné učení smyšlené nečistými
otevři teď tuto bránu života
- čistý nám ukáže odhalenou pravdu!

Jako ten, který na vrchu velké hory stojí
a do krajiny hledí, do všech stran
tak hledíš ty, Všeoko, z věže pravdy
do této říše bolesti

Ó, moudrý lékaři bolestí
pohleď jen na tak zvané bytí
- vznikání a zanikání je jeho soužením!
O, hrdino, vítězný válečníku
jdi jen do světa, mistře bez viny
pravdu můžeš, Pane, zvěstovat
najdou se ti, kteří ti porozumí!'

Na naléhání Bráhmy, mnichové, a ze slitování k bytostem, pohlédl jsem nyní probuzeným okem do světa. A spatřil jsem, mnichové, probuzeným okem se dívaje, bytosti vznešenějšího druhu a bytosti nižšího druhu, bystré a tupé, nadané a nenadané, lehce chápající a těžce chápající a také mnohé, kteří vychvalování nějakého jiného světa považují za zlo.
Stejně jako, mnichové, v lotosovém rybníku jednotlivé květy, modré, červené a bílé ve vodě se uchytí, pak se rozrostou a pod vodou zůstanou, z vodní hlubiny výživu čerpajíce;
nebo jednotlivé, modré, červené a bílé květy se ve vodě uchytí, pak se rozrostou a až k hladině dosáhnou;
nebo jednotlivé květy, modré, červené a bílé se ve vodě uchytí, pak se rozrostou a nad hladinou vodní se rozprostřou
- stejně tak, mnichové, jsem viděl na svět probuzeným okem se dívaje, bytosti vznešenějšího druhu a nižšího druhu, bystré a tupé, nadané a nenadané, lehce chápající a těžce chápající a také mnohé, kteří vychvalování nějakého jiného světa považují za zlo.
A odpověděl jsem nyní, mnichové, Bráhmovi strofou:

'Otevřeny jsou brány k věčnosti
kdo má uši k slyšení, přijď a poslouchej
pohoršení tuše, chránil jsem, Bráhmo, v skrytosti
vzácnou vznešenost před lidmi'

A tu Bráhma Sahampati poznav, že Vznešený se odhodlal ke zvěstování pravdy, pozdravil Vznešeného uctivě, obešel ho zprava a pak zmizel.
Potom jsem přemítal, mnichové, v mysli: 'Komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzy pochopil?' Tu mě napadlo: 'Onen Áráro Kálámo je moudrý, přístupný a hlubokomyslný, žije dlouhý čas v odříkání, kdybych jemu nejprve učení zvěstoval, brzy je pochopí.' A tu se dostavila božstva ke mne a řekla: 'Před sedmi dny, ó pane, Áraro Kálámo zemřel.'
Jasnou jistotu jsem získal: 'Před sedmi dny Álaro Kálámo zemřel.' A pomyslel jsem si: 'Velký duch byl Áraro Kálámo, kdyby uslyšel toto učení, brzy by ho pochopil.'
Dále jsem přemýšlel; 'Komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzy pochopil?' A napadlo mě: 'Onen Uddako Rámaputto je moudrý, přístupný a hlubokomyslný, žije dlouhý čas v odříkání, kdybych jemu učení nejprve zvěstoval, brzy ho pochopí.' A tu přišla božstva ke mně a řekla: „Včera večer, ó pane, Uddako Rámaputto zemřel.' Jasnou jistotu jsem získal: Včera večer Uddako Rámaputto zemřel.' A pomyslel jsem si: 'Velký duch byl Uddako Rámaputto, kdyby uslyšel toto učení, brzy by ho pochopil.'
Dále jsem přemýšlel, komu bych jen zvěstoval pravdu, kdo by toto učení brzo pochopil? A napadlo mě: 'Nakloněno je mi přece těch pět mnichů, kteří na mě čekali, když jsem se oddal askezi, což abych jim zvěstoval pravdu jako prvním?' A přemýšlel jsem, mnichové: 'Kde jsou teď tito mniši?
A spatřil jsem, mnichové, nebeským okem, očištěným, převyšujícím lidské možnosti, místo u Benáresu, u kamenu jasnovidců, v parku s divokou zvěří, kde právě těch pět mnichů pobývalo. I odebral jsem se, mnichové, protože jsem pobyl v Uruvelá podle libosti, na cestu do Benáresu.
Tu mě potkal, mnichové, na cestě od stromu probuzení do Gayá Upako, nahý asketa, a když mě spatřil, promluvil ke mě: 'Jasný, ó bratře, je tvůj obličej a tvá pleť svítí čistotou. Kvůli čemu, ó bratře, jsi na cestě? Kdo je tvým mistrem? Nebo čí učení zastáváš?' Na tato slova, mnichové, jsem řekl Upakovi, nahému asketovi:

'Vítězem nade vším, vševědoucí jsem
od všech věcí navždy oddělený
vše jsem opustil, očištěn od klamu života
sám sebou poučený, koho bych ti mohl jmenovat?
Žádný učitel mě nepoučil není bytosti mně rovné
svět se svými bohy také nemá žádného podobného!

Neboť já jsem pán světa
nejvyšší mistr -
jediný zcela Dokončený
dokonale z klamu Probuzený

Říši pravdy chci teď postavit
a směřuji do města Benáresu
zavířit má v temném světě
buben věčnosti!'

'Ty tedy věříš, bratře, že jsi světec, neomezený vítěz?'
'Mně se vyrovnají vítězové schopní zničit klam – proto jsem vítěz, Upako že jsem porazil hřích!'
Na tato slova, mnichové, mně odvětil Upako, nahý asketa: 'Kéž by tomu tak bylo, bratře,' zavrtěl hlavou, dal se postranní cestou a odešel.
A já jsem šel, mnichové, z místa na místo do Benáresu a přišel jsem ke kameni jasnovidců, do gazelího parku, kde přebývalo těch pět spolčených mnichů.
Tu mě spatřilo, mnichové, z dálky těch pět mnichů, a když mě spatřili, posiloval jeden druhého: 'Tady přichází, bratři, onen asketa Gótamo, ten světský člověk, který odpadl od askeze a oddal se bujnosti: a my ho ani nepozdravíme, ani se nepozvedneme, abychom mu sňali svrchní šat a vzali misku, ale místo ať zde nalezne, jestli chce, ať si sedne.'
Čím víc ale, mnichové, jsem se blížil, tím méně bylo těch pět mnichů odhodláno setrvat na svém rozhodnutí. Někteří mi vyšli v ústrety a vzali mi svrchní šat a misku, někteří připravili koupel pro nohy a prosili mě, abych si sedl a přátelsky mě zdravili.
A já jsem, mnichové, oslovil těch pět asketů takto: 'Neoslovujte, mnichové, Dokončeného jménem a nenazývejte ho bratrem: Svatý, mnichové, je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života!'
Na tato slova, mnichové, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním, jsi svaté nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté, co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?'
Na tato slova jsem odpověděl: 'Dokončený, mnichové, se nestal světským člověkem, ani neodpadl od askeze a neoddal se bujnosti: Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.'
A podruhé, nyní, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním jsi svaté, nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?' A podruhé, mnichové, jsem řekl těm pěti asketům: 'Dokončený, mnichové, se nestal světským člověkem, ani neodpadl od askeze a neoddal se bujnosti. Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.
A potřetí, mnichové, mně odpovědělo těch pět asketů: 'Ani pomocí tvé tak tvrdé askeze, ó bratře Gótamo, ani trýzněním jsi svaté, nadnebeské říše jasnosti vědění nedosáhl. Jakpak bys mohl, poté, co ses vrátil ke světu, odpadl od askeze a oddal se bujnosti, získat nadpozemskou, mocnou spásu jasného vědění?' Na tato slova, mnichové, jsem řekl těm pěti asketům: 'Pamatujete se, mnichové, že bych k vám dříve někdy takto mluvil?' 'Ne, pane.' 'Svatý je totiž Završený, Dokončený, dokonale Probuzený. Popřejte sluchu, mnichové, věčnost je nalezena. Já vás provedu a vysvětlím učení. Půjdete-li za mnou, brzy si ozřejmíte, uskutečníte a dosáhnete onoho cíle, kvůli kterému tolik vznešených synů opouští své domovy a odchází do bezdomoví, nejvyšší uskutečnění svatosti ještě za tohoto života.'
A podařilo se mně, mnichové, těmto pěti asketům sdělit svoje poznání. Napřed jsem přednášel dvěma a tři ostatní šli almužnou, a co přinesli, jsme si všichni rozdělili na šest dílů a žili z toho. Pak jsem přednášel třem zbylým a dva šli almužnou, a co přinesli, jsme rozdělili na šest dílů a žili z toho.
A těchto pět asketů, mnichové, ode mě poučeno a mnou zasvě-ceno, sami zrození podléhajíce a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce věčnou jistotu, které není rovno, vysvobození z klamu, tuto jistotu nalezli; sami stárnutí podléhajíce, znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce nestárnoucí jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami nemoci vydáni všanc a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce věčně zdravou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; samí smrti podléhajíce a dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona, hledajíce nesmrtelnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami bolesti vydáni všanc, znalí bídy tohoto přírodního zákona a hledajíce bezbolestnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli; sami špíně vydáni všanc, dobře znalí bídy tohoto přírodního zákona a hledajíce nepošpinitelnou jistotu, které není rovno, vyhasnutí klamu, ji také nalezli. Jasné poznání jim vzešlo:

Na věky jsme osvobozeni
toto je poslední život
již nikdy nebude znovuzrození.'

Existuje, mnichové, pět žádostí. Jakých pět? Skrze pohled do vědomí vstupujících forem, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze sluch do vědomí vstupujících zvuků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze čich do vědomí vstupujících vůní, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze chuť do vědomí vstupujících požitků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících; skrze hmat do vědomí vstupujících dotyků, vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících. To je, mnichové, pět žádostí.
O všech asketech a knězích, mnichové, kteří jsou těmito žádostmi nalákáni, strženi, zmateni, aniž by vnímali tu bídu, aniž by mysleli na únik, platí: jsou ztraceni, zkaženi, vydáni zlu k libosti. Stejně jako, mnichové, když se zvěř lesní chytne do nastraženého oka, tu platí o ní: ztracena, vydána choutkám lovce, když lovec přijde, nemůže uniknout, kam by chtěla. Stejné tak to platí o všech asketech a knězích, kteří, aniž by vnímali tu bídu, aniž by mysleli na únik, jsou ztraceni, zkaženi, vydáni zlu k libosti.
O všech ale asketech a knězích, kteří nejsou těmito pěti žádostmi zlákáni, strženi, zmateni, vidouce tu bídu, myslíce na únik, o těch platí: nejsou ztraceni, nejsou zkaženi, nejsou vydáni zlu k libosti. Stejně jako lesní zvěř, když nepadne do léčky a přijde-li lovec, může prchnout, kam chce, totéž platí, mnichové, o všech asketech a knězích, kteří nejsou těmito pěti žádostmi zlákáni, strženi, zmatení: nezlákáni, nestrženi, nezmateni, nejsou vydáni zlu k libosti.
Stejně jako, mnichové, lesní zvěř ve volné přírodě bezpečně stojí, bezpečně sedí, bezpečně leží a sice proto, že je mimo dosah lovce, rovněž tak, mnichové, přebývá mnich, vzdálen žádostí, vzdálen nesvatých věcí, v klidu ponořen v myslivě zvažující, v klidu zrozené, blažené jasnosti, v zasvěcení prvního zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem, zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko a unikl tak zlému3.
Dále pak, mnichové, po završení přemítání a myšlení, dosáhne mnich vnitřního klidu moře, jednoty mysli, osvobozené od zvažování a myšlenek, v jednotě zrozené, blažené jasností, zasvěcení druhého zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko a unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, v jasném klidu spočívá mnich, vyrovnaný, s pochopením, jasně vědomý, štěstí pociťuje v těle, o takovém říkají světci: 's pochopením a s vyrovnanou myslí kdo vše vnímá, žije šťastně', tak dojde zasvěcení třetího zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po zavržení radostí a strastí, po zrušení někdejší veselé a smutné mysli, dojde mnich zasvěcení vyrovnaně chápající, dokonalé čistoty, zbavené radostí i strastí, čtvrtého zření. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání vnímání forem, zrušení vnímání nevnímání, po završení vnímání mnohosti, dosáhne mnich v myšlence: 'neohraničený je prostor', říši prostoru bez hranic. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání prostoru bez hranic, dosáhne mnich v myšlence: 'vědomí nezná hranic' říši vědomí bez hranic. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání neohraničené říše vědomí dosáhne mnich v myšlence 'není tu nic' říše nebytí. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání říše nebytí dosáhne mnich hranice možného vnímání. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému.
Dále pak, mnichové, po úplném překonání hranice možného vnímání dosáhne mnich utišení vjemů a klam moudře se dívajícího je u konce. Takový, mnichové, se nazývá mnichem: zastínil přírodu, beze stop zrušil její oko, unikl tak zlému, unikl světskosti. Bezpečně jde, bezpečně stojí, bezpečně sedí, bezpečně leží a sice proto, že se zdržuje mimo dosah zla.“

Tak pravil Vznešený. Spokojeně se těšili mnichové ze slov Vznešeného.

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese


Dvacet jedna řečí askety Gótama
zvaného
BUDDHA
Vybrané sútry pálijského kánonu Tripitaka
podle jediného doslovného německého překladu
K. E. Neumanna sbírky Madždžhimaníkáya
přeložil a komentářem opatřil Jan Kozák

© Copyright Jan Kozák 1993

S láskavým dovolením autora

Zdroj: http://www.gnostica.cz/


Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


 

Súvisiace:

JAN KOZÁK Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/jan-kozak-vyber

 


Autori: 
október 13, 2017 21:32 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top