Obrázok používateľa CEZ OKNO
Cesta k dokonalosti (část 2.)

“Mystikové, kteří neznají mechaniku niterných procesů, pokládají tyto vjemy za vyšší stupeň postupného produchovnění na cestě mystického vývoje. Ve skutečnosti to však znamená, že se jejich svůdné pocitové prožitky jen přenesly do sféry pro člověka ještě neúchopnější, než je sféra pocitových reakcí u těch, kdo neznají mechaniku svého pocitového života.
Postřehy formací psychické přirozenosti však nemusejí mít vždy úpadkovou tendenci. Jestliže člověk dosáhne nejvyššího stupně sebevlády, jeho normální schopnost vnímání se zvětší natolik, že může tyto formace též postřehovat.”

 

K 2. VYDÁNÍ CESTY K DOKONALOSTI

V létě 1968 připravil autor tento spis do posledního detailu k okamžitému vydání. Při tehdejších poměrech nemohl knihu vydat vlastním nákladem jako kdysi Přímou Stezku a Vnitřní smysl Nového Zákona, proto hledal a našel nakladatelství ochotné ji uveřejnit i přes nepříznivý posudek tehdejších předních psychologů. Jejich způsob uvažování byl do té míry ovlivněn materialismem, že se Cesta k dokonalosti vymykala jejich porozumění. Jenomže okupace Československa 21. srpna 1968 vydání překazila dřív, než se mohlo uskutečnit. Žádné nakladatelství si potom až do r. 1989 nemohlo dovolit porušit tehdejší cenzuru, takže rukopis zůstal nevydán víc než dalších dvacet let; autor se už prvého vydání v r. 1991 nedožil. Dnes je první vydání rozebráno, mezitím je vydáno celé impozantní dílo Květoslava Minaříka a v desítkách tisíc výtisků slouží svému účelu: pomáhat na Cestě těm, kdo se snaží dostat na vyšší mravní a duchovní úroveň.

V Březové v lednu 2004

Zora Šubrtová

 

Hlava I

 

POUKAZY K PRAXI

 

1. Účelem této nauky je v prvé řadě člověka uvést na cestu odstraňování karmických následků, pocházejících z niterných konfliktů.

Vysvětlení: Původ niterných konfliktů je ve špatných náladách. Vyúsťují v karmu, která potom působí v dlouhém řetězu postupných vtělení, v nichž vytváří charakter a tím i osud člověka. Proto můžeme přemožení špatných niterných nálad považovat za první etapu duchovně mystického vývoje.

Niterná pohoda je jedním z hlavních cílů světského člověka a zároveň je předpokladem duchovního růstu. Nejvyšší světský cíl je tedy vlastně základnou mystického vývoje. Můžeme z toho též usuzovat, že je mystický cíl vysoko nad úrovní nejvyšších světských ideálů, i když s těmito ideály není v protikladu.

2. Postupuje se k tomu vědomým upravováním psychických vznětů a napětí.

Vysvětlení: Radost, utrpení, víra, rezignace atd. jsou vlastně duševní stavy, na něž může mít člověk značný vliv, jestliže tomu věnuje pozornost. Tento vliv získá nejlépe tím, že proti všem mechanickým tendencím duševního prožívání udrží jeden určitý chtěný duševní stav.

3. Tímto způsobem člověk dospěje k poznání příčin spontánních funkcí psychické přirozenosti.

Vysvětlení: Udržuje-li člověk určitý duševní stav navzdory všem opačným duševním tendencím, které pocházejí z mechanických niterných procesů, získává zkušenosti z psychologických tlaků opačné povahy a tak se zároveň poučuje o mechanické povaze neustálých změn v psychické bytnosti. Neboť udržuje-li jeden chtěný duševní stav, osvobodí pozorující princip svého bytí od neustálých změn na duševní úrovni. Vlnící se hladina psychické bytnosti se mu stane kontrolovatelnou jako skutečnost na já nezávislá a strhující vědomí jen podmíněně.

Napětí, nálady a duševní stavy jsou totiž výsledkem kontaktů mezi vyššími psychickými činiteli a napětími, která člověk budí prostřednictvím smyslů svým niterným vztahem k vnějšímu světu. Když setrvává v jednom chtěném duševním stavu, nutí pozorující princip svého bytí, tzv. átmana, aby setrval v klidu. To je stav, který umožňuje, aby se všechno vnější i vnitřní dění rozvíjelo jako pozorovatelná skutečnost, z níž se člověk může poučovat jako divák nezaujatý životním dějem.

4. Na základě toho může své nálady ovlivňovat podle své vůle a přání.

Vysvětlení: Ve všem je změna. Když to člověk pochopí a bere v úvahu, nenechá se již znepokojovat takovým druhem nálady, o níž ví, že se považuje za překážku na cestě k duchovní dokonalosti. Spíše se trpělivým usilováním pokusí nežádoucí náladu ovládnout nebo setrvá v klidu naplněném přesvědčením, že se jeho dosavadní duševní stav opět změní v žádoucí.

Mystikové se o nálady nezbytně musí zajímat, protože nálady mají přímý vliv na výsledky duchovního úsilí. Např. povznesená a od pozemských zájmů oproštěná mysl přenáší vědomí do vysokých sfér bytí, čistoty a porozumění. Skleslá mysl, z níž se rodí pesimistická nálada, je podmínkou rozvoje strachu a vědomí přitom klesá do duševní temnoty. Ta je životním prostředím elementárních duchových typů a strašidel, vyvolávajících strach a bolest. Proto člověku udržování jednoho duševního stavu v mysli umožní poznat tyto souvislosti.

5. Tím jsou zájmy této nauky usměrněny (obráceny) do nitra.

Vysvětlení: Podstatná část zájmů cesty k dokonalosti se upíná k mechanice napětí v duševní sféře a z toho vyplývá nezbytnost psychické kázně, která bude popisována dále.

6. Všechny vlivy, jimiž na nás působí smyslovýsvět, se odrážejí v psychické přirozenosti. Z toho vznikají prožitky a z nich pocházejí životní zkušenosti.

Vysvětlení: Reakce fyzické bytnosti na vnější události mají podružný význam, jelikož bez psychických dotyků jedince s těmito událostmi by reakce nenastaly. Tím se také vysvětluje vznik a rozvoj magické schopnosti, projevující se jako necitlivost. Lidé, kteří jsou schopni z vědomí vylučovat všechny dojmy, mohou dosáhnout takového stupně duchovního vývoje, v němž se celá jejich psychická přirozenost osvobodí od těla, takže budou moci setrvávat ve stavu čiré nezávislosti. Pak ovšem nemusí pociťovat to, co se dotýká jejich těla. Neboť pak se již ani stavy těla nemohou vtiskovat do vědomí, které, následujíc psychickou přirozenost, setrvává též mimo tělo.

7. Proto jsou správně řízené funkce psychické přirozenosti rozhodujícími momenty pro nabývání životních zkušeností.

Vysvětlení: Správné řízení funkcí psychické přirozenosti znamená na jedné straně vyhýbat se neužitečným životním zkušenostem pomocí rozhodného hlubokého soustředění na Já, které není ve vztahu k diferencovanému jsoucnu, a na druhé straně ponechat otevřený průchod zkušenostem užitečným.

Neužitečné jsou ty životní zkušenosti, které pocházejí ze smyslových prožitků, do nichž se člověk duševně zcela ponoří, zapomínaje na sebe ve smyslu „já jsem”. V tom případě nepoužívá rozlišovací schopnosti, ale nechává se unášet bouřlivými vlnami svého nitra, toužícího po pocitových dotycích. Užitečné jsou pak ty životní zkušenosti, které přicházejí samovolně, to jest, když člověk po nich netouží. Za těchto okolností zůstává v činnosti rozlišovací schopnost, jejímž působením rozeznává člověk sebe od dění. To je nutno pokládat za střetnutí vnějších skutečností s psychickou přirozeností; toto střetnutí je v přeneseném smyslu zažehnutím, jež jako samozářná síla vědomých postřehů poskytuje poznání, že dění má relativní význam a povahu.

Takto tedy vznikají užitečné životní zkušenosti. Vyplývají ze samovolného vybití napětí, které člověk v minulosti vyvolal kladným poměrem k vnějšímu světu nebo dění a na něž zapomněl, protože tento vnitřní postoj k dění mu tehdy nepřinášel žádoucí výsledek.

Z hlediska bezprostředních vztahů vědomí k psychické přirozenosti jsou životní zkušenosti užitečné nebo neužitečné podle toho, jakou mají povahu a jak na ně člověk reaguje. Nepříjemné životní zkušenosti jsou užitečné, když se jimi nenechá uvádět do špatných nálad a pokud je schopen vnímat je bez nepříznivých niterných reakcí. Příjemné životní zkušenosti jsou neužitečné nebo i nebezpečné pro duchovní růst člověka, jestliže si ho duševně podrobují do té míry, že se jimi nechá pocitově unést. Když je však pozoruje jako prosté procesy, to jest bez pocitových reakcí, které se manifestují jako duševní přilnutí, jsou i ony užitečné.

8. Nezjišťuje-li člověk, že mezi psychickým stavem jeho vlastní bytosti a děním existuje vztah a z vlastní vůle tomu sám nezabránil, stává se vnitřně závislým na vnějších procesech a děních.

Vysvětlení: Příčina tohoto stavu, jak jsem již řekl, tkví v tom, že se člověk v dění smyslově vyžívá. To vede k zániku rozlišovací schopnosti a člověk pak vnímá toliko pocitové dotyky. Když je vědomí já a dění rozlišeno, tu člověk od dění duševně abstrahuje; výsledek toho je, že jeho vědomí již není zastiňováno relativně pomalými vibracemi pocitových dotyků. Proto může setrvávat ve světle, v němž přirozeně tryská radostná nálada, která není podmíněna zevními příčinami.

9. Vztah mezi procesem a sebevědomím (jástvím) má být přerušen.

Vysvětlení: Sebevědomí (které je v tomto případě nutno chápat jako jáství), nezastíněné určitými sklony a impulsy, je vlastně pozorovací základna. Tuto základnu je třeba neustále očišťovat zaměřením pozornosti do neproměnného Prázdna za oblastí psychických vzdutí a vln, vznikajících při neuvědomělých pocitových dotycích nitra s přírodou. Pak je toto jáství schopno zrcadlit dojmy jako symboly objektivních skutečností a tak je přenést do paměti; tímto způsobem dostanou životní zkušenosti reálný podklad a význam.

Neuvědomělé pocitové dotyky se ruší tím, když člověk bez ustání potlačuje všechny nálady a necitelností k sobě samému ve všech kategoriích pociťování vytvoří předpoklad pro trvání jednoho, zpravidla dobrého duševního stavu.

Všechny životní zkušenosti přestávají být reálné, jakmile se člověk nechá unášet pocitovými prožitky. Když však potlačuje nálady a neztotožňuje se na úrovni svého jáství se živočišností, spadnou mu z očí brýle mámení. Pak může určovat příčinu i význam vnucujících se prožitků.

10. Potom nenastane ovlivnění dějem.

Vysvětlení: Pozorovací princip, totiž sebevědomí ve formě jáství, nerušený určitými sklony a impulsy, se bude dívat na dění bez účasti. Tak člověk získá z toho, co pozoruje, zkušenosti a poznatky nezkreslené ustrnulými osobními názory, vyvěrajícími z cítění se sebou samým. Kdo může nazírat na dění bez psychické účasti, získává životní zkušenosti čirým poznáváním, to jest bez činnosti a jejího zpětného působení.

11. Výsledkem toho je, že ustanou konflikty, které pocitově žijící člověk vnímá a prožívá jako utrpení.

Vysvětlení: Složky materiálu vlastní bytnosti se mají po18 zvedat k potenciálním silám psychické přirozenosti silou uvědomění, které zůstává ve vztazích ke světlu a čistotě. Jinak není možné vyhnout se duševní účasti na konfliktech ze vzájemného protipůsobení bytnosti a přírody prostřednictvím pociťovací schopnosti lidského bytí. Nejdříve je nutno oprostit jáství, které se projevuje sebevědomím, od doléhajícího působení vnějších věcí a činitelů. Potom se dostaví klid.

Klid symbolizuje stav nebo také sféru, která se jeví jako Prázdnota potenciálně průzračná a světlá. Jelikož je tato Prázdnota prapůvodem bytí, pak pozornost, věnovaná složkám (materiálu) vlastní bytnosti, snadno přejde až k poznávání všeho jako Prázdnoty. To je předpoklad pro zánik karmy bytí, postiženého duchovní nedokonalostí.

Když člověk věnuje pozornost složkám (materiálu) vlastního bytí a následkem toho dospěje až k vnímání Prázdnoty, zastaví koloběh reakcí vlastního počínání. Tyto reakce jsou radostné nebo bolestné podle povahy psychického vypětí, které vždy představuje účinnou sílu.

12. Utrpení, radost, bolest, nadšení atd. budou odstraněny.

Vysvětlení: Ježto Prázdnota, poutající potenciál psychické přirozenosti, poutá i vědomí, zaniknou v ní i všechna psychická rozechvění nebo rozvlnění. Z toho vzejde duševní rovnováha, jak vyplývá z následujícího aforismu.

13. Bude dosaženo duševní rovnováhy.

Vysvětlení: To je samozřejmé, protože byla nalezena neproměnlivá základna pro vědomí i psychickou přirozenost. Tato neproměnlivá základna je synonymem vyššího, za vším proměnlivým existujícího Já.

14. Nepozornost, lhostejnost k vlastním duševním stavům, morální nekázeň, vyhovování požadavkům nižšího já, naplňování mysli pouze hmotnými věcmi a představami, to vše rozbíjí vnitřní klid, rovnající se spáse.

Vysvětlení: Toto je pět překážek, které zatarasují cestu k niterné harmonii a tím i ke klidu a pocitům štěstí. Neboť jenom v člověku samém a nikoli ve vnějším světě je utajeno vše, co potřebuje k vyřešení problémů, z nichž pramení i spontánně vystupující nespokojenost.

15. Proto je třeba je přemoci.

Vysvětlení: Jakmile člověk tyto zdržující překážky přemůže, dospívá ke spokojenosti úplně samovolně.

16. Toho se docílí dokonalým sebeovládáním, jehož nejvýznamnějším projevem je potlačování všech niterných vznětů a úmyslné nevnímání duševních reakcí.

Vysvětlení: Potlačování niterných vznětů a nevnímání celkem samovolných duševních reakcí je dvojí formou téhož úsilí. Když např. člověk nepotlačí vznět v okamžiku, kdy se začne rozvíjet, musí zaměřit pozornost k lepším duševním stavům, které si může vybavit ve vzpomínkách. Dobrými stavy se musí v mysli zabývat tak dlouho, dokud se nepřestanou vynořovat všechny nežádoucí pocity, do nichž byl stržen duševní nekázní nebo které se v jeho nitru vyvinuly z nestřežených pocitových vjemů a dotyků. Jinými slovy: jakmile člověk neovládne některá vzdutí vystupující v psychické přirozenosti, musí jejich zpětné působení v příštích okamžicích překonat tím, že se bude udržovat v dobrém stavu. V tomto případě ovšem dobrý stav není podmíněn samovolně vystupujícími dobrými pocity v nitru.

17. Sebeovládání znamená: nemilovat žádnou bytost pudově, nemít ji v nenávisti, být pozorností soustředěn v sebe, nereagovat na dojmy vyvolávané vnějšími činiteli, vyhlazovat vnitřní podněty, projevy vášní a všechny sklony k duševním projevům a duševní činnosti ne přímo nutné (pro momentální zachování vnější existence).

Vysvětlení: Zachovává-li člověk tyto předpisy, provádí pravou askezi, neboť odpor vůči osobní chtivosti je široce založen. Jiné úkony, jako je např. zdvižení ruky u indických fakirů, nejsou askezí v pravém smyslu toho slova. Takovýto úkon později přechází ve strnulou sebetrýzeň, která se v duševním životě projevuje rozvojem tuposti. Tak je nakonec účel sebetrýzně zničen přeměnou pocitu bolesti v duševní tupost.

Pravá askeze se musí projevit spíš ve zvyšování než ve snižování duševní živosti, činorodosti a svěžesti. Pak se totiž omezující zásahy (askeze) stávají hlubokou orbou na poli prožívání a to vede k výraznému rozvoji niterné živosti. Jestliže sebeomezování (sebetrýzeň) vede k rozvoji psychických (magických) sil, je vždycky nežádoucí, pokud tyto síly neprovází rozvoj moudrosti, jakou byli vybaveni např. Ježíš a Buddha. A zase naopak: jestliže sebetrýzeň vede k rozvoji vnímavosti, svěžího myšlení, chápání, moudrosti atd., jeví se vždy jako žádoucí. To je ostatně velmi snadno pochopitelné.

Podezříváme fakiry, že užívají triků, i když tomu tak třeba není, ale uznáváme mudrce, kteří nám přinášejí osvěcující poznání. A přece jak psychické síly nadsvětského stupně, tak i moudrost se rodí z týchž předpokladů, totiž z askeze. Proto záleží na tom, jak askezi používáme. Zdůrazňuji: za pochybnou askezi považujeme sebetrýzeň, která vyúsťuje do duševní otupělosti; za dobrou považujeme takovou askezi, jaká stupňuje vnímavost, svěží myšlení, živost a duševní čilost.

18. Ovládnutím niterných vznětů získáme schopnost nadprůměrného postřehování.

Vysvětlení: Konkrétní vnímání je závislé na okamžikových stavech klidu a čistoty vědomí. Proto je samozřejmé, že člověk, který ovládl niternou vznětlivost v reakcích na vnější věci, samovolně získává pronikavější postřehovací sílu. Niterným uklidněním vytvořil totiž na úrovni vědomí pole čistoty. Toto pole je deskou, která jako zrcadlo odráží každé rozvlnění, vyvolávané buď fyzikálními podmínkami prostoru, nebo bytostmi rozličných sfér stvoření.

19. Za těchto okolností postřehy nejsou omezeny na hmotnou sféru.

Vysvětlení: Postřehovací základna tvorů je omezována nebo rozšiřována rozsahem sebeovládání, jehož konečným projevem je duševní klid, spojený s bdělostí. Obecně se člověk ovládá pouze v úzkých mezích na úrovni denního vědomí. Když však začne potlačovat každé hnutí v pocitech (nitru), propracuje se až k tomu, že bude tlumivě působit i na koloběh vzdutí, která jsou člověku utajována proto, že jsou pod povrchem denního vědomí. A kdyby se ve stavu bdění stále nutil do neporušitelné duševní rovnováhy, rozšířil by oblast sebevlády až do temnot podvědomí. Tím by rozšířil i postřehovací základnu až k této mezi. To znamená, že sebevládou, rozšířenou do oblasti podvědomí, se do podvědomí rozšíří i postřehovací schopnost.

Podvědomí je jednou sférou světa, neviditelného pro člověka s běžnou postřehovací schopností. V makrokosmickém smyslu symbolizuje jeden z neviditelných světů, obydlený neviditelnými bytostmi. Proto člověk, který rozšíří postřehovací základnu až do podvědomí, vnímá jisté neviditelné sféry tak, jako obecný člověk vnímá svět viditelný.

20. Ostré pozorovací schopnosti se objeví svět nižších duchů, bohů, andělů i svět Brahmy.

Vysvětlení: Jmenované světy se vyvíjejí z jediné kosmické substance, ale odlišují se stavem frekvence energetických kvant, která určují jejich povahu. Ve sféře démonických bytostí je vlnová frekvence energetických nebo fyzikálních kvant velmi pomalá, proto v ní převládá polosvit až šero. Do těchto vlnových frekvencí se vměšují vibrace rychlejší a to je ze subjektivního hlediska podstatou silových srážek, které tyto bytosti pociťují a poznávají jako konflikty. Ve sféře bohů jsou energetické vibrace velmi prudké. Vzhledem k časově prostorovým podmínkám se proto neprostupují vibrační formace, které vytvořil a vyvolal duchovní nebo psychický činitel nacházející se v určitém stavu. U bohů proto nedochází ke konfliktům v subjektivním smyslu a bohové tedy žijí v příznivějších podmínkách osobitého prožívání. Sféra Brahmy je založena na ultrakrátkém vlnění, které na úrovni prožívání způsobuje takřka splývání vibrací; jejich kritická blízkost vyvolává v oblasti vidění fenomen, který známe jako světlo.

Světlo brahmického světa je tedy produkt nebo obměna vibračních procesů o vysokém kmitočtu. Reprezentuje sféru, která se již nevyznačuje převahou prožitků, nýbrž vědomým vnímáním, za nímž existuje sebeuvědomění velikého (vesmírného) prostoru.

Vzhledem k subjektu odpovídá povaha „vlny určitého činu” povaze vibrací některé ze sfér, již můžeme nalézt ve vesmíru. Těmito vztahy je odůvodněna existence zákona karmického zařaďování bytostí. Tento zákon působí automaticky, protože každý čin je vyjádřením silové emise nebo emanace, která se vymyká z dosahu pořádající a potlačující moci člověka.

Proto nelze pokládat za správný názor, že jistá vnější příčina (Bůh) může cokoli změnit na stavu sil vytvářejících osud člověka. Uplatnění karmického zákona může klást překážky jenom člověk sám, a to tím, že se stane více uvažujícím než konajícím.

Když člověk proti tlaku přírodních sil udrží mysl povznesenou a čistou a vědomí, nezkalené vjemy smyslového světa, setrvá ve sféře bohů, i když jeho jednání bude v rozporu s karmickou podstatou této sféry. A v této zákonitosti můžeme nalézt klíče k tomu jak na pláni celého světa rušit pořádek, který vznikl působením slepých přírodních zákonů vyvolaných neuvědomělou činností.

Nelze však doporučovat, aby člověk stavy svého vědomí zůstával trvale v rozporu s činy. Nahromaděné spousty karmy z mechanického konání mohou v příhodném okamžiku přemoci jeho vůli a pak se mechanická síla karmického zákona uplatní plnou vahou. Než se v tom případě člověk vzpamatuje, může se již ocitnout ve sféře, do níž povahou svého konání náleží. Potom může trvat celá léta, než se opět vymaní z následků svého zapomnění.

Z předcházejícího vyplývá, že umění vyhýbat se následkům vlastního konání se může uplatňovat pouze omezeně. Vždycky je možné, že člověk podlehne svodům, které sám vyvolává drážděním své nižší přirozenosti určitými druhy činů. Tím se vystavuje nebezpečí, že spadne do svého původního lidského stavu i potom, když se již duševní mocí povznesl výše, než kam náležel povahou své karmy.

Ve vesmíru je však všechno velmi dobře zařízeno. Ocitne-li se člověk ve sféře bohů, vystupují v něm touhy po konání dobrých skutků. Předpoklady ke střetnutí s ochrannými karmickými vlivy této sféry se proto tvoří jen při úmyslném jógickém metodickém postupu do této sféry za prožitky, jichž si člověk žádá z popudů nižší přirozenosti. Pak je vždy nutno počítat s tím, že může vyvolat odpor mechanického působení sil této sféry a tím i nebezpečí, že dosažený stav opět ztratí.

Člověk může lépe čelit samočinným následkům mechanického odporu sféry bohů jenom tehdy, obdrží-li vysoké psychické zasvěcení. Potom totiž vždycky včas rozpozná tendenci napětí nebo vlny, která ho má strhnout do propasti temnot, čili do neblahého prožívání. Možnost vstupovat do nebeských světů z vlastní vůle, získaná vysokým zasvěcením, by se snad vždy mohla pokládat za projev černé magie. Přece jen je to však vždy vysoká cesta, protože ukládá přiměřenou formu sebevlády, jež zřejmě vyústí do stavu odosobnění.

Je však ještě jedna cesta k poznání různých světů: stálé cvičení se v nelpění. Psychická přirozenost se nelpěním stane nezávislou na pocitových stavech. Jakmile se člověk z těchto stavů psychicky vymaní, otevře se mu cesta do všech sfér bez ohledu na jeho dosavadní karmické zařazení. Může vstupovat do sfér bohů, andělů, strašidel a jiných duchovních bytostí. A pokud se mu v některé z nich nezalíbí, nesetká se s mocí, která by ho byla s to donutit, aby setrvával a žil pouze v jediné sféře.

Když se mu však zalíbí v některé ze sfér, jimiž úmyslně prochází, uvede se do činnosti jeho prožitková karma. Pak se chtě nechtě ocitne v té sféře, do níž náleží povahou svého konání a psychických emanací svého bytí. Ale dlouhodobé postřehování sfér různé povahy ho může dovést k tomu, aby začal vytvářet nový druh karmy; to ho může zavést na cesty, po nichž nepředpokládal, že někdy vůbec půjde.

K problému podmíněné závislosti na karmě a pobytu v jedné sféře je nutno ještě říci: pozorovací síla zjemňuje a zmohutňuje cvičením se v potlačování niterných vznětů. Když se člověk začne cvičit v soustřeďování mysli a pozornosti, je jeho pozorování ještě těkavé a nedokonalé. Proto je schopen sledovat analyzující myslí jenom povrch pozorovaných stavů nebo předmětů. Během doby se však jeho analytická schopnost zlepší, takže pronikne povrchem tvarů a bude schopen pozorovat síly a napětí, náležející v bytostné sféře do psychické oblasti. A když dosáhne vrcholu svého soustřeďovacího úsilí, totiž neporušitelného soustředění při bdělém vědomí, zesílí jeho analytické prozření tak dalece, že bude moci prohlédat skutečnost až k jejímu prazákladu, k oné duchovní jsoucnosti, z níž vzcházejí těla stvoření a na jejímž těle se odrážejí. Pak již neexistuje nic, co by mu mohlo zabránit, aby vše dobře prohlédal. Proto může v přirozeném stavu postřehovat i sféry, které existují za hranicemi smyslového vnímání.

Cvičení pozornosti tak člověku umožňuje prostupovat sférami různého stupně hmotnosti, až si jednou proklestí cestu do Prázdnoty, která je absolutnem, a proto i základním prvkem projeveného jsoucna. Je jen nutno doložit: vztah mezi základními psychicko-fyzikálními stavy vesmíru, které člověk poznává zvětšením rozsahu uvědomování, a různými stupni stvoření, tkví v odstupňované hmotnosti jednotlivých složek lidské bytosti, složek, které mají společný původ v jediném kosmickém principu.

Synonymem nejvnitřnějšího nebo základního prvku stvoření je u člověka pozorující Já. Dál od tohoto středu, který ve vesmíru sfér koresponduje se sférami bohů, andělů, duchů, strašidel atd., je v člověku psychická přirozenost. Pak docházíme až ke tvarům, které jsou ve vesmírném pojetí periferií emanací nejvnitřnějšího, resp. základního prvku, kdežto v subjektivním pojetí tělem bytostí. Proto člověk představuje mikrokosmos, svět v malém, který je obdobou makrokosmu, čili velikého světa – vesmíru.

21. Svět tvarů je projevem týchž sil jako světy právě jmenované, a proto je duchovně dospělýčlověk může všechny postřehovat v přirozeném psychickém stavu.

Vysvětlení: Stvoření můžeme pokládat za různé stupně dekadence emanací kosmické Prázdnoty, rozechvělé napětím. Proto záleží jen na tom, aby člověk zvětšil variační schopnost svého uvědomování. Jestliže tedy někdo správnou kázní dospěje ke stavu neporušitelného čirého uvědomování, může postřehovat všechny světy, počínaje prvotními, čili nejvyššími božskými, a konče těmi, které jsou projevem tak dlouhých světelných vln, že se prakticky jeví jako bezdechá prázdnota kosmu nebo také půda, která je základem časově prostorových podmínek všeho stvoření.

22. Různé stupně energetických kvant jsou postřehnutelné, jestliže mysl pozorujícího člověka není roztříštěna změnami náplně.

Vysvětlení: Jestliže uvedeme mysl do naprostého klidu, počne v nás vystupovat pozorující princip jakožto výkonný činitel. A uvedeme-li do klidu i tento princip, pak již žádná moc nebude moci položit hráze našim postřehům.

23. Postřehování v mezích obecného smyslového vnímání je podmíněno roztříštěním mysli.

Vysvětlení: Jestliže člověk mechanické duševní činnosti své bytosti nepoloží překážky, bude rozsah jeho vnímání omezen tak, jak tomu je u obecných lidí, žijících v psychické nekázni. Když se však pokusí stát se člověkem pozorujícím a nikoli prožívajícím, tu se začne duševně uklidňovat, čímž se současně jeho vnímání rozšíří.

24. Tím je odůvodněna potřeba sebevlády.

Vysvětlení: Duševním sebeovládáním je možno rozšiřovat poznání, které vzniká z dokonalých postřehů. To nám potvrzují i obecné zkušenosti. Např. je zřejmé, že člověk, který se nechá unést hněvem, smyslovým přilnutím, lítostí nebo jiným citovým vznětem, ztrácí přehled o situaci, protože jeho vědomí je těmito psychickými vzruchy unášeno. Kdežto ten, kdo ovládá každý niterný vznět, udrží si vědomí čisté a tím i přehled o situaci. A když dospěje k objektivnímu pozorování neustálých změn svého duševního stavu, pochopí celý mechanismus přírodního dění i příčiny existence všeho stvoření.

25. Nehybnost tělesná (při cvičení) a psychická (neustálá) je dokonalou sebevládou.

Vysvětlení: Oba druhy nepohnutelnosti jsou nutné, když chceme dosáhnout dokonalého upnutí pozornosti. Fyzická nepohnutelnost působí jako uklidňující činitel na eventuální duševní neklid, kdežto duševní nepohnutelnost člověku umožňuje, aby pozorností setrval na jednom předmětu libovolně dlouho. Tak je oběma druhy nepohnutelnosti dosaženo sebevlády, jejímž přirozeným výsledkem je rozvinutí schopnosti hlubokého vhledu, dokonalého postřehování.

26. Přináší postřehy sfér od nejhrubších až k praelementu stvoření.

Vysvětlení: Praelementem stvoření je kosmický fyzikální potenciál ve stavu dokonalé rovnováhy, čili je to vizuální kosmická Prázdnota. Proto jsou-li kosmické síly v tomto stavu, lze je postřehovat teprve tehdy, když je mysl téměř nehybná. Pak totiž postřehovací schopnost není omezována vlnami mysli, to je myšlením, a to je předpoklad pro postřehování i nejjemnějších vibrací a stavů napětí našeho kosmu.

27. Překážkami dokonalé sebevlády jsou psychická vzdutí, která vnímáme, i ta, která jsou pod povrchem sféry denního vědomí.

Vysvětlení: Pod vlnami vzruchů, které si uvědomujeme, existují ještě jemné vzruchy, které unikají našemu vědomí, činnému na úrovni smyslového vnímání. Když vnímání rozšíříme, posuneme hranice uvědomování až do sféry, která se nám dosud jeví jako podvědomí. Tím získáme možnost uvědomovat si vzruchy, které vědomí unikaly. A vnímáme-li vzruchy, které jsou z běžného hlediska skryty v podvědomí, můžeme je také ovládat. Jak dospějeme k jejich vnímání, říkají následující aforismy.

28. Vnímání psychických vzdutí, skrytých v podvědomí, bude dosaženo soustředěním pozornosti (mysli) na stavy ze smyslového hlediska neprojevené.

Vysvětlení: Aby mohl člověk hledět do svého podvědomí, musí se cvičit v upínání pozornosti na svou vnitřnější přirozenost, která se mu skrývá za jeho vlastní činnou přirozeností. A tato skrytá přirozenost se mu bude jevit jako nepohnutelná prázdnota obsažená v něm samém. Nechť však ví, že zatím co se snaží proniknout až do nepohnutelné části sebe sama – což možno definovat jako pokus o bezpředmětné soustředění – narazí na psychickou přirozenost, která je činná v nespočetných jemnějších projevech. Ale již zde, na stupni, který se vyznačuje schopností vědomě pronikat do psychické přirozenosti, se nezkušený člověk může domnívat, že vnímá to, co se považuje za stavy neprojevené. Doopravdy však vniká jen do oblasti náležející do jemnější projevené skutečnosti, totiž fyzikální, silové. Na tomto stupni již může pozorovat mnohé vzruchy, které jsou skryty pod povrchem běžného uvědomování. Skutečnou základnu všeho projeveného (bytí) spatří teprve tehdy, když se mu podaří soustředit pozornost na stavy skutečně neprojevené, jejichž obdobou je latentní vědomí, případně naprostý klid.

Pokud člověk vědomím setrvává v psychické oblasti svého bytí a tím ovšem i v jemném fyzikálním světě, je ještě stále unášen vibračními stavy. Proto je oslepován proměnlivou tvářností zdánlivě skutečného světa, neboť vše, co se pohybuje, je neskutečné. Může si však pomoci tím, že nebude uznávat žádný z dosavadních vjemů. To je předpoklad pro vstup na nepohyblivou základnu všeho světa, kde člověku padá sám od sebe „závoj”, který vždy spočívá na Pravdě.

Člověk postřehuje pravou podstatu skutečnosti do té míry, do jaké je schopen postřehovat Prapodstatu stvoření. Proto čím je hrubší ta jeho Prapodstata stvoření, tím hustší závoj spočívá na Pravdě, již si přeje poznat. Když si však vytrvalým úsilím hledět na stavy skutečně neprojevené proklestí cestu k tomu, co je Nepohnutelné, spatří Pravdu takovou, jaká je. Pravdu, která již není zastírána jeho vlastními domněnkami, názorovou a zjišťovací automatikou a kladnými atavistickými postoji ke světu hrubých projevů.

29. Jsou-li psychická vzdutí, skrytá v podvědomí, postřehnuta smysly zbystřenými koncentračními cviky, je třeba těmto vzdutím zabránit, aby již nevstupovala do vědomí.

Vysvětlení: Psychická vzdutí, k nimž dochází pod úrovní denního vědomí, jsou spontánními, a proto karmickými kontakty, které se odehrávají na astrální (duševní) úrovni. Proto člověk, který se propracoval k postřehování nevědomých vzdutí, vlastně žije na astrální úrovni. Neboť tak jako tělo člověka náleží do sféry empirické skutečnosti a čiré vědomí do kladné Prázdnoty univerza, jeho psychická bytnost náleží zase do astrální sféry.

Astrální oblast je v bytostném světě reprezentována celou psychickou bytností tvorů; její tvárlivé projevy se často přetvářejí ve formace, které se vnímajícímu člověku jeví jako stínovité personifikace neviditelného světa. Vůbec tedy nezáleží na tom, zda na nejvyšším bodě jde o bohy nebo o strašidla na bodě nejnižším. Sféry a personifikace se vyjadřují zářením. Proto jsou bohové personifikací vysokých psychických emanací, kdežto démoni emanací nízkých a pomalých.

Jestliže člověk vnímáním pronikl do své vlastní psychické přirozenosti a může postřehovat astrální jevy, znamená to, že je vlastně senzitivní. Vjemy neviditelného světa však na úrovni pocitů vyvolávají různé vzruchy, proto je nezbytné se snažit o to, aby se všechny vize rozplývaly. Kázní nevnímání neviditelna a jeho projevů se rozvine potenciální napětí, které reprezentuje sílu, již je možno použít k ovládání nálad. O výsledku toho mluví následující aforismus.

30. Dokonalým vyhlazením těchto jemných vzruchů dobýváme vítězství nad vlastní psychickou přirozeností.

Vysvětlení: Dokonalá psychická sebevláda představuje duševní napětí, které se po způsobu indukce přenáší jako použitelná moc ovládajícího se člověka i na jiné lidi a tato moc je přemáhá. To proto, že stvoření je vlastně jednota, jíž vládne ten jedinec, který psychickým soustředěním obsáhl celou svou bytost a může jí též vládnout.

Dokonalou duševní sebevládou – již můžeme vidět ve schopnosti vědomě udržovat duševní rovnováhu – jsou tedy dány podmínky k překonání vlivu světa. Z toho Ježíšův výrok, který pronesl, když se dokonale ovládl: „Já jsem překonal svět.”.

Tím je podmíněn postup v řádu stvoření.

Vysvětlení: Stupeň nebo hodnost bytosti v řádu stvoření je v přímém poměru ke stupni jejího sebeovládání. Jestliže člověk ovládá pouze některá psychická vzdutí, přemáhá jenom některé ze sil, jež na něho působí. Vnikne-li však do větší hloubky své bytosti a ovládne-li vzdutí tam vystupující, jeho vláda nad vlastním bytím se rozšiřuje na větší celky. Když vstoupí až do centra své bytosti a ovládne se úplně, překoná všechny vnější vlivy. Pak se již zcela automaticky povznese na úroveň dokonalých bytostí. Neboť přeneseným projevem bytostné dokonalosti je schopnost přemáhat každý vnější vliv.

Přirozený postup k dokonalé sebevládě je založen na předpokladu, že ovládáme pouze to, co jsme až dosud poznali. Když ovládneme to, co jsme poznali, naše poznání se prohloubí a tím získáváme možnost ovládat dosud v bytosti nepoznávané jevy. Tak můžeme dospět k ovládnutí všech jevů vlastní bytosti a posléze poznat Prapodstatu celého vlastního bytí. Proto je možno říci: vyhlazováním vjemů jemných jevů ve vlastním bytí, které postřehujeme zbystřenými smysly, dosahujeme postupu v řádu stvoření.

32. Jestliže se člověk nechá unášet jemnými vzdutími psychické životnosti při dobrém jejich vnímání, získá schopnost vnímat astrální útvary.

Vysvětlení: Vnímání formací astrálního světa závisí za prvé na určitém stupni nervové přecitlivělosti, spojené s jistým stupněm uvědomění vjemových pochodů; za druhé na pasivním postoji k niterným vzdutím a vzruchům, které sice zjišťujeme, ale necháme volně probíhat; za třetí na zahloubanosti v sebe, což činí intelekt pasivním. Tímto způsobem se dostanou do kontaktu měnící se napětí v bytosti, smyslové orgány a citové já. To všechno se pak přenese do vědomí, které je odevzdá usuzujícímu já (rozumu); toto já je rozčlení a případně zařadí. A to je postup postřehu.

Mystikové, kteří neznají mechaniku niterných procesů, pokládají tyto vjemy za vyšší stupeň postupného produchovnění na cestě mystického vývoje. Ve skutečnosti to však znamená, že se jejich svůdné pocitové prožitky jen přenesly do sféry pro člověka ještě neúchopnější, než je sféra pocitových reakcí u těch, kdo neznají mechaniku svého pocitového života.

Postřehy formací psychické přirozenosti však nemusejí mít vždy úpadkovou tendenci. Jestliže člověk dosáhne nejvyššího stupně sebevlády, jeho normální schopnost vnímání se zvětší natolik, že může tyto formace též postřehovat. Ale absolutní sebevláda se tu stává zárukou, že tyto kontakty u něho nevyvolají psychické rozvlnění, které se projevuje prožitky na úrovni pocitů. Pak tyto postřehy vedou skutečně k poučením a tím k rozšíření poznání.

Většina lidí však neodolá tlakům, jež pocházejí z těchto kontaktů, a proto jsou strháváni do prožívání, jež je pak jejich údělem. Co to znamená, říká následující aforismus.

33. V tom je veliké nebezpečí.

-pokračovanie-

Květoslav Minařík

Z knihy “Cesta k dokonalosti”, vydavateľstvo: Canopus, 2012, Praha

S láskavým dovolením vydavateľstva Canopus

Zdroj: http://canopus.cz/


PDF UKÁŽKY nájdete na tejto adrese


Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


 

Súvisiace:

Květoslav Minařík: MALÝ MYSTICKÝ SLOVNÍK NÁUČNÝ – Úvodné slovo (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/maly-mysticky-slovnik-naucny-uvodne-slovo...

 


október 27, 2017 20:50 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top