Fotografie vodného kanála v Ravne z 10. septembra 2014. Kanál je za liečivou komnatou a tečie hlboko do tunela labyrintu... ►OBRÁZOK DŇA

O touze, odvaze, tvořivosti a otevřeném stavidlu

Naše dokonalost a spojení s bohem je blokováno. Jsou blokovány energetické toky, které by nám za ideálních podmínek měly umožnit spokojený život v radosti a vyrovnanosti. Je blokováno naše napojení na univerzální zdroj vědění. Téměř všechno, co při narození máme k dispozici je blokováno. Výchovou, zákazy, společností, zákony… Vlastní úsudek je potlačen. Jednáme na základě společenských předsudků a zvyků. Jsme roboti, kteří potlačují svoji přirozenost jenom proto, aby zapadli do společnosti a nijak nevyčnívali.

Naše vnitřní touhy zašlapáváme do prachu spálených snů a rozdrcených iluzí. Uzavíráme se do vězení společenských přesudků a tváříme se, že jsme spokojení a šťastní. Naše skutečné já, naše duše, která ví nejlépe, co je pro nás důležité je odsunuta za pestrobarevně vymalované kulisy, za které se schováváme i my sami, ze strachu abychom nebyli označení za „divné“. Naši vnitřní nespokojenost se svým životem se snažíme uspokojit neustálým nakupováním věcí, jinými partnery, exotickými dovolenými a nakonec na své touhy zapomeneme a zůstane pouze pocit vnitřního rozervání a nespokojenosti se sebou samým.

Co se ale stane, když onen vnitřní hlas poslechneme. Když přestaneme ignorovat jeho sdělení, když se poddáme našim vlastním tužbám a snům. Možná už jsme na své sny zapomněli. Možná už neznáme své předurčení. Natolik jsme se oddělili od své podstaty, že ani nevíme, co nás baví, po čem toužíme. K tomu si stačí vzpomenout na své dětství. Dříve než na naše bedra dolehla tíha společnosti, jsme sami věděli nejlépe, co je pro nás vhodné a nejlepší. Nic nás nebrzdilo, byli jsme přece jenom děti, na nikoho jsme se neohlíželi a hlavně nám bylo úplně jedno, co si o nás kdo myslí.

Mé dětství bylo naplněno touhou poznávat přírodu a potřebou rýpat se v hlíně. Budovat malé zahrady s vodními plochami a kvetoucími rostlinami. Sám jsem si vytvářel malé herbáře. Sbíral jsem bylinky a teprve pak o nich zjišťoval jejich léčivé účinky. S pubertou mé touhy a potřeby vzaly za své. Nyní se k nim vracím. A oddávám se proudu tvořivé energie, kterou uvolnilo zarezlé stavidlo, které celé mé dospívání drželo mé touhy za hrází vlastních předsudků a lží.

První a nejdůležitější krok, který uvolnil ono stavidlo, byl nejtěžší a jeho důležitost si uvědomuji až zpětně.

Byl jsem nespokojený se svým životem. Měl jsem pocit, že mi protíká mezi prsty. Nic se nedělo. Chodil jsem do práce, kterou jsem nenáviděl. Každé mé všední ráno bylo utrpením. Vstával jsem v pět a domů jsem přicházel v pět odpoledne. V kritické době v sedm nebo osm večer. Byl jsem rozervaný pocitem prázdnoty. Asi největší chyba byla, hledat vnitřní naplnění v práci. Hledat uspokojení vnitřních tužeb v zaměstnání, které jsem si původně vybral, abych vydělal peníze. Protože jsem jej tam nenacházel, cítil jsem se zbytečný a prázdný. Nevěděl jsem, co chci, nevěděl jsem, kam směřuji… V práci jsem se snažil, seč jsem mohl, ale uznání jsem nedocílil… a prázdnota přetrvávala.

Zlomovým okamžikem bylo uvědomění, že je marné hledat uspokojení vnitřních tužeb v práci. Nikdy by to nemohlo ani fungovat, neboť jsem ani nevěděl pojmenovat to, po čem jsem toužil. Tak daleko byly mé touhy a potřeby odsunuty za vnější kulisy. Uvědomil jsem si, že vlastně netoužím po uznání v práci. Že to nemusí být práce, co mě má naplnit. Že touha, která mě vnitřně tak spaluje, nemá se zaměstnáním pranic společného. Že musí být naplněná jinak.

Otevřel jsem se tomu novému pocitu. Novému poznání. Zeptal jsem se sám sebe, z hloubky srdce, co bych vlastně chtěl udělat. V té době jsem již nějakou dobu psal básně, díky kterým jsem se vyrovnával se smutkem, který se ve mně vytvořil v pubertě. Ale tohle bylo něco jiného. Tohle byla touha, která měla brzy nabrat konkrétních rozměrů. Uvědomil jsem si, že potřebuji namalovat obraz.

Mé omezené vědomí uvězněné za mřížemi společenských předsudků, se s touto potřebou vyrovnávalo velmi dlouho a těžce. Nepřipadalo v úvahu, abych JÁ, drsňák ze kterého měl být úspěšný manažer a člověk vydělávající těžké peníze, maloval obraz. Jak zženštilá představa. To bylo společensky nepřípustné. A navíc, když už bych něco namaloval, co by na to řekli ostatní? Muselo by to být něco exkluzivního. Muselo to být dokonalé, stejně jako já v očích mých rodičů a posléze v očích mých vlastních, neboť názory svých rodičů jsem postupně přebral. Živá představa toho, jak já, dokonalý člověk s dokonalým zaměstnáním, maluje nedokonalý až směšný obraz, byla pro mé ego natolik děsivá, že jsem se s ní musel nějaký čas vyrovnávat.

Ale přišel okamžik, kdy mě (mé ego) domnělé pohledy přes prsty a rychlé odsudky přestaly strašit. Řekl jsem si no a co a tajně nakoupil barvy J. Ještě nějaký čas můj první obraz sice potřeboval ale přišel okamžik, kdy jsem byl sám doma. Vytáhl jsem barvy a třesoucíma rukama jsem je začal nanášet na papír. Hlavou se mi honily miliony myšlenek. Do vědomí se mi dostávaly hlasy štěkající kritiku odsuzujícího davu, hlasy kázající všechny společenské předsudky a pravidla a úšklebky odborníků-kritiků na slovo vzatých. Potil jsem se při představě, že obraz ukážu mým rodičům. Nedokázal jsem si představit, že bych něco takového udělal. Strach z odsouzení mi svíral žaludek. Pocit strachu mi těžknul v pravé ruce a tahy štětcem byly čím dál více neumětelské a roztřesené.

Obraz jsem dokončil.Ohromně se mi ulevilo. Otevřel jsem stavidlo, které přehradilo tok energií kdysi v dětství. Zpětně nyní vidím (je to již několik let), že tato událost spustila proud situací, znamení a příležitostí, které mi změnily život. Otevřel jsem se díky tomu tvořivé energii, která dala mému životu nový směr. Nalezl jsem dostatek odvahy, abych změnil zaměstnání. Byla to změna sice kosmetická, ale přestal jsem vnímat práci jako utrpení. A to proto, že jsem v ní přestal hledat naplnění, které bych v ní nikdy nemohl najít. To jsem nalezl v činnostech, které jsem potřeboval udělat z hloubi mého srdce. Nalezl jsem odvahu k činům, na které jsem se dříve ani neodvážil pomyslet. Obrazů jsem namaloval už jenom pár ale začal jsem tvořit ve všech částech života. Otevřel jsem se tvůrčím energiím. Přestal jsem se stydět za své výtvory. Dříve jsem raději nevytvořil nic, abych náhodou nevytvořil něco nehezkého či hloupého. Uvědomil (vzpomněl) jsem si ale, že mojí hlubokou touhou, kterou potřebuji k vnitřnímu naplnění a vlastně i k životu, je pěstovat vlastní rostliny na vlastní zahradě. Jak prosté. Jak jednoduché.

Kdybych si kdysi nedodal odvahu namalovat obraz temperami na A4, byl bych stále rozervaný vnitřní nenaplněnou touhou. Touhou, kterou bych nedokázal pojmenovat a její uspokojení bych hledal na nesprávných místech. Celý život bych hledal něco, co je tak jednoduché a tak blízko.

A to všechno díky jednomu neumětelskému obrazu. Nepodceňujme naše činy, které jsou vedeny naším srdcem, naší duší. Nikdy nedokážeme říct, co pro nás mohou znamenat. Až zpětně totiž dokážeme ocenit, jaký vliv měly na náš život.

 

Lencher Falprea

Zdroj: Probuzeni.blogspot.com

 

 

Súvisiace:

Nesuďte své emoce
http://www.cez-okno.net/clanok/cyklus-ziva-voda/nesudte-sve-emoce