Obrázok používateľa CEZ OKNO
Jasnovidnost a zážitky stavů blízké smrti (NDE)

Karel Wágner | Při pročítání domácích vědec­kých statí z různých periodik a nejrůznějších publikací jsem na­razil na podivnou absenci popisu projevů fe­noménu, poměrně populárního mezi laiky. Fe­no­ménu, který je ve vědeckých publikacích zabý­vajících se hypnózou a projevy hyptotického transu, po­cházejících z pera českých hypnologů, psychologů a psychiatrů dnes (až na občasné zmínky některých autorů v populárně-naučné literatuře) prak­ticky tabuizován.


Jde o projev přiro­zené lidské schopnosti, fenomén známý jako "clairvoyance" (někdy též kryp­testhe­sie) či „te­legnoze“ ve vý­znamu "jasnozřivost, jasnovidnost", či spíše "aktuální telegnoze objektů a udá­lostí" (dle správ­nější definice prof. Ru­dolfa Kohoutka z internetového Slovníku ci­zích slov), pro­jevující se zna­lostmi informací, jež ne­byly získány běžnými, obecně známými cestami vní­mání či komuni­kace, ani pouhým uvažová­ním. Sám ter­mín „clai­rvoyance“ s francouzskými ety­molo­gic­kými ko­řeny není žád­nou horkou novinkou, v evropské (tehdejší vě­decké) literatuře se objevil už v prvé půli 19. století (clair = jasný, voyant = vidět).

 

Za vůbec první zmínku tohoto fenoménu akademiky lze považovat zprávu o experimen­tech za­bývajících se hypnózou (tehdy ještě spojovanou s živočiš­ným mag­ne­tizmem), podávanou výbo­rem lékařské sekce francouzské Královské Akademie věd v roce 1831. Zde se hovoří o dvou somnambulech, popisujících se zavřenýma očima různé vzdálené děje a objekty, přičemž “tento jev se konal i v případě, že víčka jejich byla pevně prsty uza­vřena“. V roce 1837 dokonce fran­couzská Akademie věd (Académie des sciences) vypi­suje od­měnu ve výši 3 000 franků za ne­zpochybnitel­nou demonstraci fenoménu clairvoyance. Jedním z uchazečů o tento obnos byla 12letá dcera Dr. Pigairea, lékaře spolupracujícího s matematikem, fyzikem a astronomem Fra­nçoisem Jeanem Dominiquem Aragem (1786–1853), zastávajícím funkci ta­jemníka Académie des sciences. V rozhodující se­anci (tehdejším kontrolním experimentu) však ustavená porota zachránila akademii od vypla­cení sumy prohlášením, že podle slovutných lékařů „nelze nor­mální vidění vylou­čiti“, i když byla dívčina oční víčka experimentátory uzavřena a po­kryta vatou, přes kterou pak byla přetažena prokazatelně neprůhledná maska.

Ve skutečnosti se s prvními zdokumentovanými projevy fenoménu clairvoyance vědecký svět seznámil už prostřednictvím švédského přírodovědce Emanuela Swedenborga (1688–1772), jenž si v mládí vyvinul svůj vlastní přístup k intenzivnímu soustředění a meditaci, hraničících s transem, ke kterému se on později ve svých textech hlásí. Jeho stavy změněného vědomí byly spojeny především se soustředěním a úzkým zaměřením pozornosti, přičemž se během těchto stavů zpomalilo jeho dýchání. Swedenborg podrobně popisoval i některé události, od nichž byl vzdálen stovky kilometrů (např. požár ve Stockholmu), na což upozorňoval jeden z našich před­ních psychologů Vilém Foerster ve své publikaci Okultní úkazy a jejich psy­chologický výklad, později pak i Vladimír Vondráček v publikaci Fantastické a magické z hle­diska psychiatrie.

Roku 1784 markýz de Puységur (1751–1825), coby Mesmerův žák, na svém statku v Cham­pagni se cvičící v "magnetizování" sedláků, objevuje hypnózou vyvolaný stav somnambulismu. Podle tehdejších Puységurových zpráv se u osob v takovémto transu projevovala jasnovidnost a některé z nich údajně byly schopny „nahlédnout do vzdálených míst“ či nalézat skryté před­měty. Puységurem popisované jasnovidné schopnosti na bázi somnambulismu se setkaly s mimořád­ným ohlasem veřejnosti a po celé Francii se na konci 18. století vyrojily "magnetické kroužky", tak jako se Amerikou o necelých sto let později lavinovitě šířily kroužky a spolky spiri­tistické. Podobně se o fenomén clairvoyance zajímal i James Braid (1795–1860), který do vědy zavedl pojem "hypnóza". Nesmíme zde ovšem zapomínat ani na chirurga Jamese Esdaileho (1808–1859), který je uznávaným průkopníkem hypnoticky navozené anestézie při operacích, publikují­cího poznatky o fenoménu clairvoyance v časopisech i ve svých knihách, podobně jako známý fyziolog John Elliotson (1791–1868). Se zdokumentovanými projevy jasnovidnosti v 19. století seznámil vědeckou obec i La Roy Sunderland (1804–1885), jehož publikace se zabý­valy hypnó­zou a pro­jevy transem ovlivněných schop­ností po­kusných osob.

Jinak řečeno, od konce 18. do prvních desetiletí 20. století se hypnologové se­tkávali u osob uvedených do hypnotického transu s projevy fenoménu zvaného clai­rvoyance (jasno­zření, jasno­vidnost, telegnoze) a informovali o tom ve svých článcích či knihách. Ve druhé půli 20. století, kdy se fenoménem clai­rvoyance již zabývá parapsychologie (později též psy­chotronika) se tento fenomén z vědecké literatury vytrácí a v odborných textech, za­bývajících se pro­blematikou hypnózy, jej prakticky nenajdeme. Od konce 70. let minulého století se s ním však znovu setká­váme při stavech změněného vědomí v tanatologii (thanatologii), tedy v novém věd­ním interdis­ciplinárním oboru, který se zabývá studiem smrti a umírání. U nás již v prvé polovině 20. století byli hlavními protagonisty biologicky koncipované tanatologie profesoři Úlehla a Her­čík. Základní teze moderní tanatologie pak počátkem šedesátých let formulovala doktorka Eli­zabeth Kübler-Rossová. Název tanatologie je odvozen od Thanata (latinsky Mors), tedy jména řeckého boha věčného spánku a smrti samé.

Moderní tanatologické poznatky se zdají nasvědčovat tomu, že se telegnoze (clairvoyance) pojí též k zážitkům blízké smrti, označova­ným zkratkou NDE (near death experience), při kterých do­chází k údajnému vymístění vědomí z těla, zvanému OOBE (out of body experience). Psycholog Kenneth Ring jako první prokázal, že vznik a průběh těchto zážitků u jednotlivých osob neovliv­ňují demografické rozdíly, tedy věk, pohlaví, vzdělání, nebo sociálně ekonomické postavení. OOBE prožívá téměř celá jedna třetina lidí při různých formách život ohrožujících situací jakými jsou dopravní nehody, to­nutí ve vodě, in­farkty, nebo komplikované operační stavy. A tak mne upou­talo několik interneto­vých zmínek o tom, že se fenoménem clairvoyance spojeným s OOBE v současné době zabývá vědecko-výzkumný pra­covník, licencovaný psycholog a hypnoterapeut Joe H. Slate, Ph.D., který je členem Americké psychologické asociace a emeritním profesorem Athens State University v Alabamě.

Doktor J. H. Slate je autorem publikace Exteriorizace a du­chovní růst, v originále Astral Pro­jection and Psychic Empowerment (Techniques for Mastering the Out-of-Body Experience). Internetové anotace se vesměs shodují v tom, že jde o výzkum­nou práci, vzniklou na jedné z amerických univerzit, obsahující „popisy technik vycházení z těla. Zážitek opuštění vlastního těla je jednou z možností, jak se vlastní zkušeností přesvědčit, že člověk není pouhé tělo, ale že jeho podstatnou součást tvoří duch. Můžete se například naučit vyjít z těla, pro­hlédnout si určité místo a po návratu do těla se na toto místo podívat znovu (tentokrát v těle) a přesvědčit se, že to, co jste si předtím vybavovali, nejsou halucinace nebo něco podob­ného.“ A tak jsem si jeden výtisk výše jmenované publikace, když jsem ji objevil v renomovaném knihku­pectví Academia, nakonec za­koupil (nakladatelství Stratos, rok vydání 2003, ISBN 8085962187).

S údajným „vymístěním vědomí z těla“ se lékaři setkávají u celé řady pacientů prožívajících stav blízké smrti. U nás se zážitky stavů blízké smrti, známými též jako Lazarův syndrom, za­býval například doc. MUDr. Mi­loš Vojtěchovský, CSc. v průběhu 80. a 90. let. S prožitky ozna­čova­nými za vymís­tění vědomí z těla se však při studiu stavů změněného vědomí setkával i prof. MUDr. Stanislav Grof, Ph.D., původem český psychiatr, který pů­sobil do roku 1967 v praž­ském Výzkum­ném ústavu psychiatrickém. Poté emi­groval do USA, kde na svou původní práci s psy­chedelic­kými látkami navázal v Mary­landském středisku psychiatric­kého výzkumu (Maryland Psychiatric Re­search Center) v Balti­more. Tam také zavedl do psychiatrie pojem “holotropic“, česky „ho­lotropní“, pod kterým se rozumí „zcelující“ či „směřující k celistvosti“ (holos = celek, tre­pein = obra­cet se, směřovat). Mimo to je považován za jednoho ze zakladatelů transpersonální psy­chologie, zaměřené do oblastí dosud málo probádané lidské spirituality. Transper­sonální psychologie se zabývá jevy, které vystupují mimo rámec empi­ricky pojaté osobnosti a empiricky pojatého času a prostoru. Za předchůdce transpersonální psychologie je považován švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961).

Zpočátku zůstávaly první zprávy o prožitcích „mimo tělo“ (označované též za „autoskopii“, tedy pohled sama na sebe zvnějšku) bez povšimnutí drtivé většiny renomo­vaných psychiatrů a psy­chologů, ať už vyšly ve formě knih pro širokou veřejnost (Jesse Wiesse: The Vesti­bule, Jean-Baptiste Delacour: Glimpses of the Beyond), nebo prvních vědeckých výzkumů, jako byla studie pozoro­vání umí­rajících, organi­zovaná Carlisem Osisem v roce 1969. Pozornost psy­chiatrů a psycho­logů upou­taly až studie zážitků blízkých smrti i u nás známých autorů jakými jsou Ray­mond Moody (Life After Life, 1975), Kenneth Ring (Life at Death and He­ading Toward Omega, 1982, 1985), Michael Sabom (Recollections of Death, 1982), Bruce Greyson a Charles Flynn (The Near Death Experience, 1984), které ukázaly, že zážitky OOBE spojo­vané s ohrožením ži­vota se velmi podobají popisům zkušeností, uváděných subjekty psychede­lických sezení a mo­derní zážitkové psy­choterapie. Zkušenost s OOBE (out of body experience), jako fascinující aspekt NDE (near death experi­ence), bývá většinou zahraničních autorů označována za vy­stou­pení vě­domí z těla, aniž by při­tom docházelo ke ztrátě schopnosti přesného, smyslového vní­mání.

Ve své studii, financované USAF (United States Air Force), doktor James Whin­nery pou­kázal na některé příznaky OOBE (out of body experience, tedy vymístění vědomí z těla ), vyskytující se u pilotů vojenských nadzvukových leta­del při tzv. akceleračním stresu, zapříčiněném velkým přetížením. Přesněji řečeno, MUDr. James E. Whinnery, Ph.D. se v průběhu 80. a 90. let zabýval gravitací vyvolanou ztrátou vědomí (G-LOC), kdy akcelerační stres snižuje průtok krve mozkem a to ve svých důsledcích u pilotů vede ke ztrátě vědomí. K akceleračnímu stresu nedochází jen při vzdušném manévrování ve stíhačkách, ale i ve výcviko­vých střediscích na centrifugách. Ztrátu vědomí z přetížení provází řada příznaků, které jsou velmi podobné či shodné s příznaky popisovanými u NDE (near death experience), avšak v kontextu s OOBE se zdají být zajímavé především popisy pocitu opuštění vlastního těla, vidění sebe sama (autosko­pie), či vznášení se v prostoru.

Tanatologické studie opravdu opakovaně potvrdily, že lidé nacházející se ve stavech změně­ného vědomí při ohrožení ži­vota, nebo do­konce jedinci klinicky mrtví, mohou zažít OOBE (vymístění vědomí z těla), bě­hem něhož pozorují svá těla a záchranný zákrok jakoby shora, nebo ze vzdálené pozice, při­čemž se některé současné tanatologické výzkumy soustřeďují i na potvrzení předběžných po­zoro­vání těchto zážitků u osob s vrozenou slepotou. Ovšem OOBE se neo­dehrávají jen v kon­textu ohrožení ži­vota, nebo klinické smrti (pod kterou se rozumí vymizení základních životních funkcí, které lze včasným zásahem obnovit a člověka znovuoživit či reani­movat). Mohou se totiž odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie a při růz­ných techni­kách dechových cvičení (např. při S. Grofem koncipo­vaném holotropním dý­chání), v kontextu zážitků vyvolaných požitím psycho­tropních látek zva­ných psychedelika, ale i spontánně, přičemž mohou pak představovat v životě jedince izo­lované epizody, nebo se mohou pravidelně vracet jako součást krizí, případně tzv. psy­chických otevření.

Nutno zde podotknout, že výše jmenovaný prof. Grof je jedním ze zastánců parapsychologické hypotézy, podle které při zážitku OOBE vystoupí člověk ze svého fyzického těla a jeho vědomí překračuje omezení času a prostoru, aby pak mohlo svobodně cestovat například do jiných pa­ter a místností v inkriminované budově. K tomu Stanislav Grof podotýká, že "naše schopnost opustit své fyzické tělo a cestovat na jiná místa byla prokázána v kontrolovaných laboratorních experimentech vědci s dobrými akademickými znalosti. Mezi ně patří Charles Tart na University of California v Davisu, Russell Targ a Harold Puthoff na Stanford Reesearch Institute.“

Pokud však budeme akceptovat poznatky z těchto studií, musíme také akceptovat nejčastější po­známku badatelů, že totiž vědomí „neztrácí schop­nost přesného smyslového vnímání“. Pak se zde ovšem nejedná o žádné parapsychology pro­pagované „mimosmyslové vnímání“ (extrasen­sory perception, zkratkou ESP), ale prostě a jed­noduše o dosud neobjasněné funkce lidských smyslů, jimiž se zabývá několik současných věd­ních disciplín. A jestliže nás mohou naše smysly (dosud exaktně neinterpretovaným) způsobem v extrémních pří­padech opravdu informovat o tom, co se ode­hrává za zdí ve vedlejší místnosti, neznamená to ještě, že nějaký „duch“ při tom vystu­puje z našeho fyzického těla. Zde můžeme hovořit pouze o poznání (a tedy i vnímání) na dálku, tudíž o telegnozi či fenoménu clair­voyance, o kte­rém v 19. a 20. století akade­mickou obec i širokou veřej­nost informovala celá řada hypno­logů, aniž by spojovala telegnozi s vystupováním duchů či duší z fyzických těl. Což nečil nakonec ani prvo­republikový autor nejprodáva­nějších knih po­jednávajících o jasnovid­nosti v hypnóze, u nás dobře známý soukromý badatel a hypnotizér Břeti­slav Kafka.

 

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz




 

Súvisiace:

Jasnovidectvo
http://www.cez-okno.net/rubrika/jasnovidectvo

NDE
http://www.cez-okno.net/rubrika/nde

Parapsychológia
http://www.cez-okno.net/rubrika/parapsychologia

Karel Wágner
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner

 


Autori: 
október 29, 2014 22:41 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top