Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kořeny indoevropské duchovní tradice

„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“

 

Úvod

Tato kniha chce být základní orientační pomůckou českého čtenáře pro studium náboženství a filosofie. Obsahuje nejen vysvětlení původní duchovní školy člověka, tak jak se vyvíjela od nepaměti ze svých védských kořenů, ale také interpretaci mnoha náboženských představ a praktik, které se teprve sekundárně z této duchovní školy vyvinuly a které nemají žádné jiné opodstatnění nežli být stínem originálu.

Prastará indoevropská duchovní tradice, mající svůj počátek ve Védě, byla a je mylně až do současné doby považována v západním křesťanství za „přírodní náboženství“. Tento názor se opírá o dlouhou evropskou středověkou tradici. Cokoliv nebylo židokřesťanské a nevěřilo v biblického Boha, bylo automaticky touto tradicí zařazováno do odsouzeníhodného „pohanství“ a spojováno do jedné velké skupiny primitivních religiózních představ spolu s vírou australských Aboriginálů, amerických Indiánů či afrických černochů.

Že tomu tak není a že východní duchovní škola měla značný vliv na vytvoření západního křesťanství, ví dnes skoro každý vzdělanější člověk, avšak nedorozumění a především zastaralé a omylné výklady západních indologů, vycházejících z židokřesťanské věrouky a „klasického vzdělání“, jehož myšlenkový rozhled a chápání tradičně uvadá několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, nadále přetrvávají v učebnicích a kulturně-historických přehledech Západu, a zdá se, že není síly, která by této lavině dezinformace a nevědomosti dokázala čelit.

Čtenář se bude v knize pohybovat po rozsáhlém území času od pravěku až po dnešek a geograficky od Indie až po Ameriku. Vývoj duchovní školy na východní polokouli, tj. od Indie po Japonsko a Polynésii zde, až na nečetné výjimky, není zachycen, i když byl ve své podstatě obdobný – „síla vod“ konkretizace narůstá i opačným směrem od Indie k Americe. Základní rozdíl pro „východní cestu“ do Ameriky vyplývá pouze z té zvláštní okolnosti, že nové indoevropské národy, jejichž jazyky a náboženství mají původ ve Védě, mířily masově stále jenom na Západ, do říše Noci – rozvoj „těla“ k Východu zřejmě na západní polokouli není možný, tak jako existence stínu směrem ke Slunci.

Kniha by měla sloužit jak laickému čtenáři k pochopení jevů, myšlenek a náboženských symbolů, které ho obklopují, tak i odborníkům na poli srovnávacího náboženství. Není a nemůže být proto ani úplná, ani téma zcela vyčerpávající. Každý znalec jednotlivých starých kultur a jazyků, se kterými se v knize pracuje, může, ba musí znát daleko víc materiálu, který by základní téma knihy doplňoval a upřesňoval.

Hlavní mojí snahou bylo především postihnout a objasnit duchovní kořeny indoevropské civilizace jako takové a ukázat na ty rozhodující síly a myšlenky, které tuto civilizaci vytvořily a stále řídí. Kniha vznikala v letech 1999-2000 zcela přirozeně jako vedlejší produkt překládání Rg Védy, studia sanskrtu a náboženských textů gnostické povahy, tak jak to vyžadovala práce na edici Bibliotheca gnostica. „Mátá“ – „matka“ či „vyvolávačka“ celého procesu shromáždění tohoto textu však byla Lilka Eybergerová a její produkční firma Seven Hills, která mě požádala o scénář k dokumentárnímu filmu o duchovních kořenech lidstva. Právě jí vděčí kniha za svůj vznik a já za prvopočáteční postrčení do práce.

Text je možné považovat za vstupní bránu či předmluvu k připravovaným překladům z Védy a Avesty a zároveň též jako doplnění a ucelení všech komentářů k přeloženým gnostickým spisům z Nag Hammádí, které v ediční řadě Bibliotheca gnostica již vyšly nebo ještě vyjdou. Je koncipována záměrně jako ucelená orientace pro každého zvídavého čtenáře, který v obraze židovského „prvotního hříchu“ či krvavého Krista na kříži a v každonedělním popíjení jeho krve u oltáře nevidí právě nosný princip lidskosti a neuspokojen hledá dál. Ať je mu touto cestou jeho hledání usnadněno a požehnáno – to si přeji víc, než cokoliv jiného.

Pro účely dokumentárního filmu byl text původně prosycen řadou doprovodných obrazů, pro které byl vlastně napsán. Když jsem připravoval knihu do tisku, vyškrtával jsem tyto doprovodné obrazy stále neochotněji, neboť jsem cítil, že text zcela ztrácí jednu ze svých dimenzí či barev, a proto jsem se nakonec rozhodl, že tam, kde vizuální představa psaný text výrazně podpírá, ji pro lepší srozumitelnost ponechám. Doprovodné inspirační obrazy se tak stávají spolu s velkou obrazovou přílohou v knize prostředkem, který pomáhá nejen čtenářově představivosti, ale též samotnému textu k jeho lepšímu a přesnějšímu pochopení.

Prokopské údolí v Praze
a Díly u Klenčí
J. K.

 

I. DÍL – SYSTÉM VÉDY

 

Fíkovník znamená strom poznání

Na fotografii na protější stránce se nalézáme v Indii, v místě zvaném Bódhigayá. Zde „pod stromem“ dosáhl podle legendy dnes nejznámější spasitel Východu – Buddha Śakyamuni – plného probuzení. Strom není původní, vždyť od oné památné události již uplynulo dva a půl tisíce let a to není málo. V době úpadku buddhismu v Indii, v 7. století našeho letopočtu, byl na příkaz šivaistického vládce Śaśánky („Měsíce“) celý více než tisíciletý původní strom i s kořeny vykopán a zničen a strom, který vidíme na fotografii, byl vypěstován teprve z jeho odnože, kterou podle buddhistické legendy přinesl mladší bratr císaře Ašóky na Cejlon. Je to fíkovník – ficus religiosa – uctívaný strom poznání buddhistů. Je symbolem životní síly tradice, která přetrvala tisíciletí. Velice by se však mýlil každý, kdo by tuto tradici, jenž se opírá o ještě daleko starší kořeny, než je buddhismus a tento „strom poznání“, považoval za jakési „uctívání přírody“. Abychom této prastaré tradici porozuměli, musíme jít proto ještě dál do minulosti, až k samotnému vzniku člověka a lidství, a seznámit se s obrazy, symboly a filosofií nejstarší indoevropské literární památky, která se nám zachovala – indické Védy a její školy.

Uvidíme a zažijeme přitom, že hledání počátků není pouze historické zkoumání dávno zašlých časů, na kterých dnes už vůbec nezáleží, ale právě naopak – poznávací cestou člověka za sebou samým, protože, jak říká prastará gnostická moudrost: „Tam, kde je počátek, bude také konec“.

 

Tři síly a původní védské křesťanství

Při tisícileté zkušenosti s během světa poznali naši indoevropští předkové, že náš svět je permanentně formován dvěma zcela slepými a nevědoucími silami, které, bojujíce proti sobě, stále se srážejí při věčném boji o nadvládu [obraz dvou srážejících se činelů nebo dvou křesacích kamenů]. Obě tyto tupé síly, které rodí život a svět, jsou viděny v indické Védě jako „křesací kameny“ života a nazývány zde kromě jiného též „pášyá“ – „pašijové kameny“. Vláda „spodního kamene“, nazývaného též často „země“, způsobuje vždy nebývalou zkázu podporou všeho spodního, nízkého, nezodpovědně egoistického, a vede k rozbití obecného řádu a ve svém důsledku ke zkriminalizování veškeré lidské populace [obraz hlavních projevů této síly – drogy, nahé holky, chlast, střílení a mrtvoly, lupiči v bankách apod., detail mužského obličeje, který se postupně proměňuje ve zvíře – vlkodlaka].

Tím umožňuje, aby se v nastalém neštěstí dostal k moci druhý křesací či „křestní“ kámen, ten horní, nazývaný často „nebe“ [tlukoucí palička v hmoždíři a činnost horního kamene při primitivním tlučení zrn obilí na mouku], který ve snaze potlačit zkázonosné důsledky nadvlády všeho spodního zotročí vždy člověka a lidskou společnost těmi nejpřísnějšími a život téměř zastavujícími příkazy [pochodující fašisté nebo komunisté, pohled na činnost policie při nějaké razii]. Je krutý, vojácký, a i když původně čestný a koncepční, znehybní a zmučí člověka podmínkou absolutní poslušnosti a podrobenosti vůči svým vůdcům a velitelům.

Protože jsou obě tyto síly věčné – věčně v kosmu přítomné, ale zároveň zcela nevědoucí a slepé, netrvá nikdy vítězství jedné z nich příliš dlouho, a proto také vždy „řád“ a fiktivní „mír“ jedné z nich je brzy nahrazen „řádem“ a stejně fiktivním „mírem“ síly opačné. Při střídání vlády pak vždy dochází k obrovským lidským tragediím, válkám a ztrátám na životech. Obě síly jsou sice ve své podstatě kriminální a hloupé, avšak právě pomocí nich dochází nejen k zázraku života, ale i ke vzniku vědomí a člověka [kupčík s měchem peněz a „macho“ se samopalem se animačně promění ve dva tažné voly – narostou jim rohy, člověk je zapřáhne do pluhu, práskne bičem a oni se rozjedou a ořou a ořou. V brázdě za nimi člověk seje „zrno poznání“ a hned vyrůstají zelené výhonky.]. Proto zpívali dávní pěvci: „Vy obě světapůlky, vytlučte nám sómu!“

Svět sám se dělí tímto stloukáním podle prastaré védské vize na dvě části či „proudy“ – horní a dolní. Ten horní, tzv. svět ducha a života, stoupá stloukáním či křesáním stále vzhůru – zde vládne vědomí a světlo (tzv. svět „param“) – a ten dolní, svět neživé hmoty a smrti, který nechce vzhůru a je proto stále „utkáván“ či „ohýbán“ podobně jako vložená nit, táhnoucí se za člunkem mezi dvěma tkalcovskými řády, a který proto míří stále dolů [obraz primitivního tkalcovského stavu a niti, prostrkávané pomocí „člunku“ napříč oběma řády, která se jejich stiskem zvlní. Totéž udělat s nataženým člověkem, kterému se tak několikrát zpřeráží páteř a změní se v hada – z úst se mu vysune rozeklaný jazýček a zasyčí] – zde vládne zvířecí temnota nevědění a smrt (tzv. svět „aparam“).

Tento spodní svět těla vedený svým spásným „tkalcovským člunem“ – pověstnou biblickou Noemovou archou [obraz tkalcovského „člunku“ proplétajícího se mezi nitěmi řádu nahoru a dolů, který se promění ve starozákonní „Noemovu archu“, která klesá a stoupá na vlnách rozbouřeného oceánu] – se vždy ohýbá nahoru či dolů – podle dočasné nadvlády jednoho z obou řádů, a protože nechce poznání a světlo, ale jen tělo, stále jen tělo, vytváří svým trvalým vlněním tolik důležitý obraz hada či rozvlněné „vodní hladiny“.

Můžeme to říci také jinak: to, co je zbabělé, otrocké a necitlivé, se vždy ochotně podřizuje dočasné nadvládě jednoho z „kamenů“ a tím se právě vyhne „lisování“ – tj. „křtu“ poznání – a tak i možnosti se napřímit a stoupat vzhůru. Křestní či „pašijové“ kameny zde nekřísnou o sebe, aby vznikl „Spasitel“ – posvátný oheň vědomí („Agni“) – ani zde neprýští lisovaná „šťáva poznání“ – „sóma“, „živá voda“, která by obdařila člověka duchem. Protože tento spodní svět „neobětuje“ – nemá žádnou vnitřní hodnotu, kterou by byl ochoten zastávat a držet i proti vůli obou mocných – mění se zde postupně vše Člověku a jeho hodnotám neobětující a zbabělé v kroutícího se hada, a právě touto svou elasticitou a měnlivostí vytváří spodní oceán vod smrti a záhuby.

Jestliže se proto setkáváme při studiu starověkých představ s obrazem naší země, spočívající „na vodě“ či plující „v oceánu“, či boha Višnua spočívajícího na hadu, nejedná se v žádném případě o fyzikální fenomény, nýbrž o čistě duchovní či filosofickou vizi světa, která si pouze obrazem pomáhá k vysvětlení.

Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.

Tolik známá „potopa“, vyskytující se v prastarých mýtech mnoha národních tradic, neznamenala potom původně – jak nám vysvětluje Véda – vůbec zaplavení země fyzickou vodou, jak se domnívali a ještě dnes domnívají všichni ti, kteří obrázky mají za pravou skutečnost, ale tato starověká zpráva dávných civilizací, které tuto „potopu“ zažily a přežily, znamenala původně velmi důležitou informaci o zaplavení lidského světa spodní silou Hada – silou materialismu a vnějškovosti, povrchnosti či formálnosti, která vždy vede do záhuby – do „utopení“ celé lidské společnosti ve spodní síle kriminality, zvířeckosti a nevědění.

Nevědění – materialismus – a z něj rakovinově narůstající hladovost pouze po hmotném bohatství – po „gravitaci hmoty“ – způsobuje vždy nadvládu zkázonosného ducha hmotné nápodoby či výroby, který se nejen pokouší zmaterializovat vše duchovní a životadárné, ale svými důsledky vede též k velkému přemnožení těl, která již nemají žádný vztah k hodnotě Úplnosti a Celku, nemají již „duši“ – k přemnožení otroků Hada [obraz rakovinového bujení buněk, množení viru, či podle jednoho prototypu průmyslově vyráběných výrobků, kult sexu a násilí, miliony novorozenců, vyprskávaných z lůna žen, a hladové davy].

Tento dolní svět zvířecího nevědění totiž v procesu kopírování forem – v dělení či rozmnožování těl – omylně vidí „ducha života“ samotného. Bohyně Matka, nazývaná též „Paní zvířat“ – „Potni therón“ nahrazuje v takovém okamžiku původní uctívání životadárného ducha vykřesaného a zářícího středu a právě touto záměnou dojde dříve či později ke katastrofě – k „potopě“. Tuto potopu přežije, jak nám prastará gnostická moudrost sděluje, pouze „noe“ či „noetos“ – „ten poznávající“ a jeho rod (od řeckého „noein“ – „poznat“), kteří se jako jediní dokáží z těchto „vod potopy“ – to jest vod materialismu a ducha nápodoby – vymanit.

Pověstnou „Noemovou archou“ proto původně nemyslela stará indoevropská moudrost v žádném případě předmět – fyzickou loď naplněnou pohlavními páry, ale védsky „arku“ – „slovo poznání“ – usilovnou lidskou poznávací činností vytvořený zdroj vědomí, citu a lidskosti.

Ve Védě byla tato symbolická „loď života“ nazývána mimo jiné též „lodí Peru“ („to naplňující“) anebo „vozem Aśvinů“ – „těch, kteří zachraňují život“ – pomocí jejichž symbolických „křídel“ („parnas“) se topící člověk a lidstvo – avšak právě pouze to lidstvo, křesající světlo poznání – vždy nakonec vymaní z cyklicky přicházejících „vod zkázy“. Védští pěvci zpívali: „Ó Aśvinové, váš vůz vzniklý při svatém obřadu (tj. zpívání svatého slova), hnaný oběma kameny, objede v okamžení nebe i zemi.“

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese


Kořeny indoevropské duchovní tradice

© Copyright Jan Kozák 2014

S láskavým dovolením autora

Zdroj: http://www.gnostica.cz/


Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


 

Súvisiace:

JAN KOZÁK Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/jan-kozak-vyber

 


Autori: 
november 05, 2017 23:22 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

Top