Nibiru versus Atlantida 4

Na tomto místě bych chtěl věnovat pozornost lokalizaci bájného kontinentu zvaný Atlantis. Vzhledem k tomu, že se chtě nechtě dotýkáme historického paradigmatu, neobejdeme bez konkrétních historických a prehistorických pramenů. Je to postup, řekl bych vesměs logický a patří k základním aktivitám bádání uvnitř různorodých historických reálií. Než však přikročím k obsahově konkrétním informacím chtěl bych upozornit na dva dle mého soudu klíčové faktory dotýkající se strategie a taktiky badatelské činnosti v těchto oblastech.



Tak především velmi záleží na výběru materiálu, který samozřejmě naplněn indiciemi bude formovat či přinejmenším ovlivňovat vás osobní pohled na předmět bádání. To samozřejmě opět ovlivní váš rukopis a nebo verbum jakožto nástroje, kterým budete své poznatky sdílet s ostatními své poznatky. A za druhé je třeba mít neustále na paměti, že rukopis či studie, kterou právě analyzujete při svém formování podléhala celé řadě subjektivních i objektivních okolností a pochopitelně je těmito okolnostmi ovlivněna.

Na tuto skutečnost mne donekonečna stále upozorňují mí učitelé z různých míst světa z nichž mnozí jsou na pozic „PhD.“ (onen titul uvádím pouze z toho důvodu, aby bylo patrné, že i ve vědeckém světě existuje "opozice" v tom či onom vědeckém oboru či oblasti). Velmi pěkným příkladem, kam až to může dojít, když není vůle dbát těchto faktorů je věda zvaná – egyptologie. Jde o poměrně mladý vědecký obor, jehož počátek je různými činiteli kladen nejčastěji do 19. a nebo 18. stol. Celá řada nadšenců má za to, že egyptologie je přísný vědecký obor. Ve skutečnosti spadá (je součástí) do podstatně větších vědních oborů, kterými jsou antropologie a archeologie.

Moderní egyptologie bohužel zcela ignoruje poselství místních domorodých afrických tradic z nichž mnohé se jeví jako velmi kompaktní a hluboké filozofické systémy. Lze konstatovat, že problematika starého Egypta je dominantně autochtonní primární záležitostí kulturně antropologického vývoje afrického kontinentu, než kultury blízkého a nebo středního východu. Ta spíše sama převzala kulturně vědecký a společenský náboj od pravěkých civilizačních uskupení z oblasti dnešního Egypta. Bohužel již toto fatální pomýlení jenž je zakořeněno v primárním paradigmatu egyptologie tuto vědu odvádí na zřetelně slepou kolej bádání. Další tragický lapsus vznikl výchozími čili zdrojovými informačními faktory, které v samém základu doktrinálním a fatálním způsobem ovlivňují nosnou filozofii egyptologie samotné.

Jde o dva základní a klíčové zdroje. Tím prvním je materiál řeckého historika a filozofa Hérodotose, který v období kolem 440 př.n.l. velmi cestoval a mimo jiné navštívil i Egypt. Zde byl dle jeho slov zasvěcen do celé škály údajně klíčových indicií pojednávající o vzniku a vývoji Starého Egypta. Mnohé z těchto tezí zaznamenal ve svém třetí svazku známé „Historie“. A byl to právě Hérodotos, který jako první přišel s tvrzením, že egyptské pyramidy jsou „hrobky faraónu“. Bohužel stávající egyptologické paradigma je drtivou většinou postavené na tezích a myšlenkách tohoto starověkého myslitele. Je jím ovlivněn už samotný přístup k vedení vykopávek a nalezeným relikviím atp.

Situace je o to více fatální, že dnes již mnozí samotní egyptologové si uvědomují, že dogmatické lpěni na Hérodotově odkazu nemusí být správné. Stále více a více vystupuje na povrch zjištění, že v samotném Egyptě byl Hérodotos vnímán spíše jako vetřelec než vážený host. Již z tohoto titulu je zřejmé ne-li jisté, že „zasvěcenecký“ přenos informací byl zřejmě záměrně zamlžen matoucími fakty, které se vůbec nemusí zakládat na pravdě. Příkladem může být záležitost patriarchální či matriarchální linie ve vládnoucí kastě Starého Egypta.

Klasická soudobá egyptologie slepě vycházející z dogmat Hérodotových lpí na patriarchální vládnoucí linii faraonů. Obrátíme-li však pozornost k starobylým informačně čistým domácím africkým informačním zdrojům, zjistíme, že se záležitost má právě opačně. Nikoliv muž, ale žena byla tím středním vládnoucím a rozhodným prvkem. Faraon muž byl spíše kosmetickým a formálním faktorem v této politice. Trůn se dědil po ženské linii nikoliv po mužské. Tento potenciál je zřetelně patrný při studiu společenské a politické kompozici „ISIS – OSIRIS“ a jejich syna a jeho manželky „HORUS – HATHOR“. Tuto politiku naznačují i chronicky a s velkou pečlivosti vedené ženské rysy faraonů na freskách či jiných zobrazení Starého Egypta.

Pokud znáte základy řecké historie jistě víte, že když Alexandr Veliký dostal pod řecký vliv egyptskou říši zanechal zde na pozici místního vládce a řeckého gubernátora jednoho ze svých generálů – Ptolemaia a tak začalo tzv. „ptolemaiovské období“ (320 př.n.l. – 30 př.n.l.). V tomto období tuším, že někdy kolem roku 270 př.n.l. sepsal mnich jmenující se Manehto z města Cebnutu „dějiny Egypta“. I když se do dnešních časů dochovali pouze útržky tohoto díla věřte – nevěřte i ony tvoří jeden z pilířů moderní egyptologie. Byl to právě Manheto, který rozdělil egyptskou historii do konkláve jednotlivých panujících rodů, které naval dynastiemi (tento výraz se používá dodnes).

Omlouvám se za toto neplánované odbočení, ale předpokládám, že píši pro kultivované čtenáře, kteří zajisté pochopí, že to co platí pro egyptologii může být analogické i pro jiné vědecké či badatelské oblasti. Pojďme se ale vrátit k našemu stěžejnímu tématu a tím je lokalizace Atlantidy.

V jednom ze svých originálních spisů Platon uvádí, že jeho dědeček vlastnil originální starověký písemný materiál jenž byl dopodrobna studován. V něm se uvádí hovoří o bytostech, které rozdělili Zemi na jakési teritoria přičemž v každém z těchto lokalit byl vybudován velký chrám. Souběžně s tím tyto bytosti zavedly oběti. Rituál oběti je velmi zásadní téma volající po vrcholné důležitosti. Ono v samé podstatě nejde jen o formálně rituální aspekty té či oné společnosti, ale především o morfogenetický program jenž byl před dávnými dobami vpraven do prostředí této planety a který se vnořil do samého genetického fondu lidské bytosti. Dnes je „program“ oběti ve větší či menší míře předáván geneticky z generace na generaci aniž by jeho nositelé vůbec tušily jeho existenci a natož aby se pídili po jeho historických kořenech a praktikách vedoucí k jeho odstranění.

Aby jste mne dobře pochopili jde mi o onen jemný programující koncept „oběti“, který rezonuje ve vnitřních vrstvách mnohých z nás, který je tak zhoubný stojící proti životu samotnému, jenž je tak na hony vzdálen původním hrubých fyzickým obětním rituálům stejného paradigmatu, ale o to zničující povahy. Prvek oběti není pro lidskou bytost vlastní a byl v jistých prehistorických dobách vnesen „kýmsi“ za „jistým“ účelem do morfického prostředí naší planety.

Přemýšlejte o tom, přátelé…

Platonovi neznámé písemné originální prameny dále hovoří o tom, že skupinu ostrovů v dnešním Atlantském oceánu získal Poseidon – obr, který z pozemskou ženou zplodil mnoho dětí, kteří se v této zeměpisné enklávě nazývali „Synové Boha“ (také obři) a ti měli dále vztahy s pozemskými ženami, přičemž jim byly rozděleny k vládnutí jednotlivé ostrovy Atlantidy. Jeden z těchto ostrovů byl velmi plodný. Uprostřed tohoto ostrova stála velká hora. Na tomto ostrově se nacházela komunita původních obyvatel Země.

Mezi původními lidmi tohoto ostrova žil muž jménem Evenor, který měl manželku která se jmenovala Leucippe. Tito dva měli dceru Cleito. Když dívka dospěla v ženu, když její otec a matka zemřela zamiloval se do ní jmenovaný již zmíněný Poseidon, přičemž společně pak vychovaly pět chlapců a pět děvčat. V závorce u Poseidona uvádím jisté indicie neb celá řada alternativních filozofií v podobném duchu o Poseidonovi hovoří.

Podle tohoto materiálu jak vidno neměl Poseidon žádné problémy s technickým uspořádáním centrálního ostrova. Text uvádí, že z podzemí vyvedl na povrch do rozvodného systému uspořádal dva proudy vody – horkou a studenou. Zvláštní oblibu pak nalezl v podzemních akvaduktech. V prostředí Atlantidy došlo dokonce k objevu velmi strategické rudy (kovu?), který se nazýval „orihalcum“. Ten byl dolován hned na několika místech najednou. Z materiálu vyplývá, že Atlanťané byli mistry v dolování a ražbě tunelů. K této činnosti docházelo prakticky na všech ostrovech, které tvořili územní prostředí Atlantidy.

Ukazuje se také, že zde bylo poměrně velké množství slonů (mastodontů). Jak víme tak tato zvířata jsou dnes vázána především do dvou zeměpisných lokalit a jimi jsou Afrika a Indie. Z různých archeologických nálezů se ovšem dovídáme, že před mnoha tisíci lety mohla být situace zcela odlišná neb se obrázky s těmito zvířaty v různých obměnách nalezly na mnoha jiných místech planety. Mimo jiné materiál, který vlastnil Platón (bohužel nemáme v současné době žádné prostředky jak zjistit o jaký pamflet vlastně šlo) detailně popisuje výstavbu hlavního města Poseidonie s jeho architektonikou a dalšími velmi zajímavými podrobnostmi na základě kterých si můžeme udělat představu o tom, jak toto město mohlo vypadat. Nechci nyní do těchto podobností zabředat, ale zkuste si představit město o zhruba 18 milionech obyvatel s homogenní urbanistickou strukturou, která analogicky kopíruje snad do všech detailů „mandalu života“ – „Šri Yantru“.

Možná, že problematiku lokalizace Atlantidy začínáme trochu více zeširoka, ale i to má své opodstatnění. I když jsem neměl v úvodu záměr nějak více se rozepisovat o „příkladu egyptologie“ nakonec jsem tak učinil neb se mi tato vsuvka zdála hodně důležitá v kontextu strategie a taktiky bádání všeobecně. Doufám, že čtenář bude natolik trpělivý, že vyčká dalšího pokračování kde se podstatně více přiblížíme podstatě této kapitoly.

- pokračovanie -

© 2007 Jaroslav Chvátal

Zdroj: Matrix-2001.cz