ZLATÁ MYŠ ČLÁNOK ROKA | RUBRIKA ROKA | PREKLAD ROKA◄ 5. a 7. roč. ►ČAJOVŇA ROKA | ČAJOVÝ E-SHOP ROKA ČAJOMIL

Krásne Veľkonočné sviatky prajeme, veľa Slnka a radosti:) redakcia

Příprava bojovníka

Podíval jsem se na kartičku, obrátil ji a strčil ten kus papíru do náprsní tašky. "To byl omyl," zabručel jsem, "pojďme na rozcvičku, Ricku." V duchu jsem vzdychal. Tohle v družstvu nutně upevní mou pověst výstředníka. "Mizící inkoust," říkal jsem si, "to je ale dost laciný trik, Sokrate." Když jsem ten večer přišel na stanici, držel jsem kartičku v ruce a hodil ji na stůl. "S těmi kanadskými žertíky byste mohl přestat. Už mě nebaví pořád vypadat jako blbec." Podíval se na mne s účastí: "Už jsi zase vypadal jako blbec?" "No tak, Sokrate. Chci vás požádat, abyste toho laskavě nechal."

"Čeho mám nechat?"

"Toho žertu s mizícím..." Koutkem oka jsem zahlédl slabou záři v blízkosti psacího stolu:

BOJOVNÍK, s. r. o.

Majitel: Sokrates

Obor: Paradox, humor a změna

Jen v naléhavých případech!

"To nechápu," drmolil jsem. "Ta vizitka se mění?"

"Všechno se mění," odpověděl "Ano, to vím, ale ona mizí a zase se objevuje?" "Všechno mizí a zase se objevuje."

"Sokrate, když jsem ji ukázal Rickovi, nebylo na ní nic."

"To je podle domovního řádu," pokrčil s úsměvem rameny.

"Nijak moc mi nepomáháte, chtěl bych vědět, jak..."

"Pusť to z hlavy," řekl "Pusť to z hlavy." Léto rychle uplynulo mezi intensivním tréninkem a dlouhým ponocováním se S0kratem. Polovinu času jsme strávili cvičením meditace a druhou prací v dílně nebo jen odpočinkem při čaji.

V takových chvílích jsem se vyptával na Joy; toužil jsem ji zase vidět. Sokrates mi nikdy neodpověděl.Jak se blížil konec prázdnin, obracela se má mysl k blížícímu se začátku přednášek. Rozhodl jsem se, že poletím na týden k rodičům do Los Angeles. Tady uložím valianta do garáže a v L.A. si koupím motocykl a na něm přijedu podél pobřeží zpátky.

Vyšel jsem na nákupy na Telegraph Avenue, a když jsem vycházel z drogerie s pastou na zuby, přistoupil ke mně jakýsi vychrtlý mladík tak těsně, že jsem z něj cítil zvětralý alkohol a pot. "Nezbyly vám nějaký drobný," zeptal se a díval se stranou.

"Je mi líto, ale nezbyly," řekl jsem, ale žádnou lítost jsem necítil.

Pokračoval jsem v chůzi a říkal jsem si: "Najdi si práci." Pak mě přepadly neurčité výčitky: odmítl jsem žebráka bez vindry. Pak se dostavily rozhněvané myšlenky: "Nemá takhle přepadat lidi." Došel jsem asi o půl bloku dál, než jsem si uvědomil celý ten mentální hluk, na který jsem se naladil, a napětí, které vyvolal a to jen proto, že mě nějaký chlápek požádalo peníze a já ho odmítl. V tu chvíli jsem to pustil z hlavy. Cítil jsem se lehčí, zhluboka jsem se nadechl, setřepal ze sebe napětí a obrátil svou pozornost na krásný den.

Ten večer jsem v čerpací stanici Sokratovi oznámil: "Letím do L.A. Soku, na pár dní navštívit rodiče. Koupím si tam motocykl.

A zrovna jsem se dnes odpoledne dověděl, že mě a Sida posílá Asociace do Ljubljaně v Jugoslávii, abychom se podívali na Mistrovství světa v gymnastice. Myslí si, že jsme potencionální olympionici a chtějí, abychom se trochu otrkali. Co tomu říkáte?"

Překvapilo mě, že Sokrates se zamračil a řekl: "Co bude, bude." Rozhodl jsem se, že to budu ignorovat a namířil jsem si to ke dveřím.

"Tak zatím nashle, Soku. Sejdeme se za nějaký týden."

"Já se s tebou sejdu za pár hodin. Přijď za mnou v poledne k Ludwigově fontáně."

"Dobrá," odpověděl jsem a přemýšlel, co má zas za lubem. Pak jsem mu dal dobrou noc.

Spal jsem šest hodin a pak jsem běžel k fontáně před budovou Studentské unie. Dostala jméno podle psa, který k ní často chodil. Bylo tam několik jiných psů, kteří pobíhali a ráchali se ve vodě, aby se v srpnovém vedru ochladili; pár malých dětí se brodilo v mělké vodě.

Když slavný berkeleyský zvon Campanila začal zvonit, uviděl jsem u svých nohou Sokratův stín. Byl jsem pořád ještě trochu rozespalý.

"Projdeme se," řekl. Šli jsme přes universitní městečko, podél Sproulovy dvorany, za budovou optometrické školy a za Cowelovou nemocnicí, vzhůru za fotbalový stadion do kopců nad Jahodový kaňon.

Konečně promluvil.

"Dane, začal pro tebe uvědomělý proces transformace. Nelze ho zvrátit; neexistuje cesta zpátky. Kdyby ses o to pokusil, skončil bys v blázinci. Teď už můžes jít jen dopředu; teď už ses zavázal."

"Myslíte jako nějaké instituci?" pokusil jsem se o žert.

Ušklíbl se. "Možná tu nějaká podobnost je." Pak jsme šli mlčky ve stímu přerostlých keřů podél běžecké dráhy.

"Nikdo už ti nemůže pomáhat, jakmile se dostaneš za určitý bod. Ještě chvíli tě povedu, ale pak i já s tím budu muset přestat a ty budeš sám. Než skončíš, projdeš přísnými zkouškami. Budeš si muset vybudovat velkou vnitřní sílu. Jen bych chtěl doufat, že se dostaví včas."

Mírný vánek od zálivu ustal a vzduch byl horký; přesto mi přeběhl mráz po zádech. Třásl jsem se v horku a pozoroval ještěrku, která někam pospíchala v podrostu. Zaregistroval jsem Sokratova poslední slova a ohlédl jsem se. Už tam nebyl.

Pocítil jsem strach, ale nevěděl jsem před čím. Spěchal jsem dolů po pěšině. Ještě jsem to netušil, ale má příprava právě skončila. Teď měl začít trénink. A měl začít strašlivou zkouškou, kterou jsem málem nepřežil.

Broušení meče

Uložil jsem valianta do najaté garáže a nastoupil do autobusu linky F, který jel na letiště. Autobus uvázl v dopravní zácpě; cítil jsem napětí v břišních svalech - jakmile jsem si toho všiml, pustil jsem to z hlavy, jak jsem se to naučil. Uvolnil jsem se a těšil se z pohledu na krajinu podél pobřežní silnice; uvědomoval jsem si svou vzrůstající schopnost ovládat myšlenky, vyvolávající stres, které mě dříve tak soužily. A nakonec jsem se do letadla dostal pár vteřin před odletem.

Na letišti na mě čekal táta; vypadal jako moje starší vydání s řídnoucími vlasy a jasně modrou sportovní košilí na svalnaté hrudi. Uvítal mě pevným stiskem ruky a vřelým úsměvem. Maminka s mile vrásčitou tváři mě uvítala u dveří domu objetím, polibky a zprávami o mé sestře, neteřích a synovcích.

Ten večer maminka na mou počest zahrála na klavír jednu z nově nastudovaných skladeb - myslím, že to byl Bach. Druhý den jsme byli s tátou už za svítání na golfovém hřišti. Celou tu dobu jsem byl v pokušení vypravovat jim o svých dobrodružstvích se Sokratem, ale pak jsem se rozhodl, že budu raději mlčet. Možná jim to jednou všechno vysvětlím v dopise. Bylo to moc příjemné být zase doma, ale domov se zdál být daleko v čase i v prostoru.

Když jsme po golfu seděli s tátou v sauně, řekl mi: "Život v koleji ti zřejmě prospívá, Dane. Jsi jiný - uvolněnější - a je příjemnější být s tebou - ne že by to dřív s tebou nebylo příjemné..." Hledal správná slova, ale já jsem mu rozuměl.

Usmál jsem se. Kdyby tak věděl!

Většinu času v L.A. jsem strávil vybíráním motocyklu a nakonec jsem se rozhodl pro Triumph - půllitr. Trvalo mi pár dní, než jsem si na něj zvykl a dvakrát jsem málem spadl: pokaždé se mi zdálo, že jsem zahlédl Joy, jak vychází z obchodu a mizí za rohem.

Brzy tu byl můj poslední den v Los Angeles. Zítra časně ráno si to pohasím podél pobřeží do Berkeley, večer se sejdu se Sidem a odletíme do Jugoslávie na mistrovství světa v gymnastice. Celý den jsem doma odpočíval. Po večeři jsem vzal do ruky helmu a šel jsem si koupit cestovní tašku. Když jsem vycházel ze dveří, slyšel jsem tátu, jak mi říká: "Buď opatrný, Dane, motocykly jsou v noci špatně vidět." Bylo to jeho obvyklé varovaní.

"To víš, že budu opatrný, tati," zavolal jsem na něj. Pak jsem nažhavil motor a vyrazil do ulic s pocitem, že jsem v gymnastickém tričku, sepraných džínách a pracovních botách báječný chlapík. Když jsem zamířil na jih směrem na Wiltshire, cítil jsem se v chladném večerním vzduchu po lenivém dni svěže. V příštím okamžiku se měla celá má budoucnost změnit, protože o tři bloky dál se George Wilson právě chystal zahnout doleva na Západní třídu.

Řítil jsem se soumrakem; když jsem se blížil ke křižovatce Sedmé a Západní třídy, mihla se kolem mne pouliční světla. Když jsem chtěl projet zatáčkou, uviděl jsem před sebou červenobílý buick s rozsvícenou levou směrovkou. Zpomalil jsem a ta malá opatrnost mi pravděpodobně zachránila život.

Ve chvíli, kdy má motorka vjížděla na křižovatku, buick náhle zrychlil a zahnul přímo proti mně. Ještě několik drahocenných vteřin zůstalo tělo, s nímž jsem se narodil, celé. Měl jsem čas na myšlení, ale ne na nějakou akci. Moje mysl křičela: "Zahni doleva!" Tam ale projížděly vozy v protisměru.

"Uhni doprava!" To bych už nedokázal minout blatník. "Polož ji!" To bych sklouzl pod kola. Další možnosti jsem neměl. Prudce jsem zabrzdil a čekal jsem. Bylo to neskutečné jako sen, až jsem proti sobě uviděl řidičův vyděšený obličej. Ozvala se strašlivá rána a melodický zvuk tříštícího se skla, motorka narazila do předního blatníku auta - a pak jsem měl roztříštěnou pravou nohu. Potom kolem mne se strašlivou rychlostí zčernal svět. Musel jsem ztratit vědomí, když jsem plachtil nad autem, a přišel jsem k sobě v okamžiku, kdy jsem dopadl na betonovou vozovku. Po chvíli blažené strnulosti se dostavila bolest jako do ruda rozžhavený svěrák, tisknoucí a drtící mou nohu stále silněji, až už jsem to nemohl vydržet a začal jsem křičet. Chtěl jsem, aby to přestalo, modlil jsem se za bezvědomí.

Slyšel jsem vzdálené hlasy:"...vůbec jsem ho neviděl"

"...telefonní číslo rodičů..."

"...jen klid, už tu budou..." Pak jsem zdálky uslyšel sirénu, nějaké ruce mi sundaly helmu a položily mě na nosítka. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem bílou kost, trčící z roztržené kůže vysoké boty. Když zabouchly dvířka sanitky, vzpomněl jsem si najednou na Sokova slova: "...a než skončíš, projdeš strašlivou zkouškou..." Za několik vteřin, jak se mi zdálo, jsem ležel pod rentgenem na ambulanci losangelské ortopedické nemocnice. Doktor huboval na těžkou práci. V místnosti se náhle objevili mí rodiče, vypadali velice staře a byli bledí. Tehdy jsem si uvědomil celou skutečnost. Ze slabosti a z utrpěného šoku jsem se rozplakal.

Doktor pracoval velmi zručně, dal mi narkózu, srovnal mi vykloubené prsty u nohou a sešil pravou nohu. Později, v operačním sále, udělal skalpelem dlouhý řez do svalů, které mi vždycky tak dobře sloužily. Vyňal mi kost z pánve a spojil s ní úlomky pravé stehenní kosti. Nakonec mi zatloukl do kosti tenký kovový svorník od boku dolů - něco jako vnitřní dlahu.

Tři dny jsem byl jen napůl při vědomí, v omámeném spánku, který ode mne aspoň trochu odháněl mučivou a neustávající bolest. Asi třetího dne k večeru jsem se ve tmě probudil a cítil jsem, že blízko mne někdo sedí tiše jako stín.

Joy vstala, klekla si u postele a pohladila mě po čele; zahanbeně jsem se odvrátil. Šeptala mi: "Přišla jsem hned, jak jsem se to dověděla." Chtěl jsem se s ní dělit o svá vítězství a ona vždy byla svědkem jen mých porážek. Kousl jsem se do rtů a vyhrkly mi slzy. Joy mi jemně obrátila hlavu k sobě a dívala se mi do očí.

"Mám pro tebe vzkaz od Sokrata, Danny. Mám ti vyprávět příběh." Zavřel jsem oči a pozorně naslouchal.

Jeden starý muž hospodařil se svým synem na malém statku; měli jediného koně. Jednoho dne jim kůň utekl.

"To je strašné," litovali ho sousedi.

"Taková smůla!"

"Kdož ví, jestli je to smůla, nebo štěstí" odpověděl sedlák.

Za týden se kůň vrátil z hor a přivedl s sebou do stáje pět divokých klisen.

"To je ale štěstí" říkali sousedi.

"Štěstí? Smůla? Kdož ví?" odpověděl starý muž.

Druhý den se jeho syn pokoušel zkrotit jednu z klisen a zlomil si nohu.

"To je hrozné, taková smůla!"

"Smůla? Štěstí?"

Do kraje přišli verbíři a odváděli mladé muže do války. Sedlákův syn se jim nehodil, a proto ho nechali doma.

"Štěstí nebo smůla?"

Smutně jsem se usmál a znovu jsem pevně sevřel rty, protože jsem pocítil další nápor bolesti. Joyin hlas mě uklidňoval: "Všechno má svůj smysl, Danny; záleží jen na tobě, v čem ti to může být prospěšné."

"Jak mi může být tahle nehoda prospěšná?"

"Žádné nehody neexistují. Všechno je lekce. Všechno má svůj smysl, smysl, smysl," opakovala mi šeptem do ucha.

"Ale co má gymnastika, můj trénink - to všechno je pryč."

"Tohle je tvůj trénink. Bolest očišťuje mysl i tělo; spálí mnoho překážek." Viděla v mých očích otázku a dodala: "Bojovník bolest nevyhledává, když ale přijde, využije ji. A teď odpočívej, Danny, odpočívej." Vyklouzla z místnosti za zády přicházející ošetřovatelky.

"Neodcházej, Joy," zamumlal jsem a hned nato jsem tvrdě usnul a na všechno zapomněl.

Navštívili mě přátelé a rodiče přicházeli každý den, ale většinu nekonečných tří týdnů jsem zůstával sám, leže rovně natažen na zádech. Díval jsem se na bílý strop a celé hodiny jsem meditoval, pronásledován melancholií, sebelítostí a marnými nadějemi.

Jednoho úterního rána jsem vyšel do jasného záříjového slunce a opřen o nové berle jsem se pomalu belhal k rodinnému autu.

Zhubnul jsem skoro o patnáct kilo a kalhoty mi volně visely na vystouplých kyčelních kostech. Pravá noha vypadala jako hůlka s dlouhou fialovou jizvou po straně.

Den byl výjimečně bez smogu a čerstvý větřík mě hladil po tváři. Přinášel s sebou květinové vůně, na které jsem mezitím zapomněl; cvrlikání ptáků na stromech spolu s pouličním hlukem vytvořilo symfonii pro mé znovu se probouzející smysly.

Několik dnů jsem zůstal u rodičů, odpočíval jsem na horkém slunci a pomalu plaval v mělké části bazénu - bolestně jsem nutil své sešívané svaly do práce. Jedl jsem střídmě - jogurty, ořechy, sýr, syrovou zeleninu. Pomalu se mi vracela vitalita.

Přátelé mě pozvali na pár týdnů do Santa Moniky, kde bydleli blízko pláže. Uvítal jsem možnost trávit víc času na vzduchu.

Každé ráno jsem pomalu došel na horkou písečnou pláž, odložil jsem berle a seděl až u vody. Poslouchal jsem racky a příboj, pak jsem zavřel oči, zapomněl jsem na svět kolem sebe a celé hodiny jsem meditoval. Berkeley, Sokrates a má minulost mi připadaly ztracené v jakési jiné dimensi.

Brzy jsem začal cvičit. Zpočátku pomalu, pak stále intensivněji, až jsem každý den několik hodin v horkém slunci cvičil tak dlouho, dokud každý sval nepracoval až na hranicích svých možností, a tělo se mi lesklo potem. Pak jsem po jedné noze doskákal do mělké vody u břehu, kde se tříštily vlny, seděl jsem a snil o pružných saltech, dokud slaná voda neodnesla můj pot a velikášské sny do moře.

Zběsile jsem trénoval, až mi svaly ztvrdly a rýsovaly se pod kůží jako na mramorové soše. Stal jsem se jedním z fanatiků, pro něž moře a písek představovaly životní styl. Masér Malcom si přicházel sednout na mou přikrývku a vypravoval mi anekdoty. Každý den přicházel i známý doktor z Randovy společnosti a bavil se se mnou o politice a o ženách; hlavně o ženách.

Měl jsem čas - čas na promýšlení toho, co mne potkalo od chvíle, kdy jsem poznal Sokrata. Přemýšlel jsem o životě a o jeho smyslu, o smrti a jejím tajemství. A vzpomínal jsem na svého učitele - na jeho slova, jeho živé výrazy, ale hlavně na jeho smích.

Říjnové teplo se ztrácelo v listopadových mracích. Na pláž přicházelo méně lidí a v tomto čase osamělosti jsem pociťoval takový klid, jaký jsem už řadu let nepoznal. Představoval jsem si, že zůstanu celý život na pláži, ale věděl jsem, že po vánocích se vrátím do školy.

Můj ošetřující lékař mi nad rentgenovými snímky řekl: "Noha se vám hojí dobře, pane Millmane - řekl bych, že neobyčejně dobře. Ale nesmíte si dělat velké naděje. Váš úraz byl takového druhu, že není pravděpodobné, že byste ještě někdy mohl dělat gymnastiku." Na to jsem mu neodpověděl.

Brzy jsem zamával rodičům na rozloučenou a nastoupil do letadla; byl čas vrátit se do Berkeley. Na letišti na mě čekal Rick; pár dní jsem bydlel s ním a se Sidem, pak jsem si našel garsoniéru ve starém činžáku blízko universitního městečka.

Každé ráno jsem na berlích došel do tělocvičny a trénoval tam na posilovacích přístrojích, pak jsem vyčerpaný padl do bazénu.

Tam jsem - nadnášený vodou - nutil nohu k chůzi, dokud jsem nepocítil bolest - vždy až do chvíle, než jsem pocítil bolest.

Potom jsem lehal na trávníku za tělocvičnou a natahoval si svaly, abych si zachoval pružnost, kterou budu potřebovat při budoucím tréninku. Nakonec jsem odpočíval nad knihami v knihovně, až jsem upadl do lehkého spánku.

Zavolal jsem Sokrata, abych mu oznámil, že už jsem zpátky.

Nebyl moc na povídání po telefonu a řekl mi, abych za ním přišel, až budu chodit bez berlí. To se mi hodilo; ještě jsem na setkání s ním nebyl připraven.

Byly to osamělé vánoce, dokud dva z mých kamarádů z družstva, Pat a Denis, u mne nazaklepali na dveře; popadli mě a mou bundu a prakticky mě odnesli do auta. Jeli jsme směrem na Reno nahoru za sněhem a zastavili se v Donner Summitu. Zatím, co Pat a Denis běhali ve sněhu, zápasili, koulovali se a sáňkovali z kopce, belhal jsem se opatrně sněhem a ledem a sedával na kládě.

Nasměroval jsem své myšlenky k příštímu semestru a k tělocvičně. Přemýšlel jsem o tom, zda se mi noha zahojí natolik, aby byla zase rovná a silná. Ze snění mě vrátila do skutečnosti hromada sněhu, která vedle mne s čvachtavým zvukem spadla z větve.

Brzy jsme se vraceli. Pat a Denis zpívali oplzlé písničky; pozoroval jsem bílé krystalky, které se všude kolem nás snášely k zemi a po západu slunce se třpytily ve světle reflektorů. Myslel jsem na svou vykolejenou budoucnost a přál jsem si, abych mohl pohřbít svou neklidnou mysl do bílého hrobu vedle silnice a nechat ji tu.

Hned po vánocích jsem odjel na krátkou návštěvu do Los Angeles, kde jsem navštívil svého doktora. Vyměnil mi berle za lesklou černou hůl. Pak jsem se vrátil do školy a k Sokratovi. Ve středu v noci ve tři čtvrtě na dvanáct jsem vkulhal do kanceláře a uviděl Sokratův rozzářený obličej. Byl jsem zpátky doma.

Už jsem skoro zapomněl, jaké to je, sedět u Sokrata a pít s ním v nočním klidu čaj. Bylo to pro mne příjemnější a svým způsobem i větší potěšení než všechna má atletická vítězství. Díval jsem se na muže, který se stal mým učitelem a viděl jsem, co jsem dřív nikdy neviděl.

Dřív jsem měl dojem, jako by ho obklopovalo světlo, ale přičítal jsem to svým unaveným očím. Teď jsem nebyl unaven a nemohl jsem o tom pochybovat: byla to sotva viditelná aura.

"Sokrate," řekl jsem, "kolem vašeho těla svítí světlo. Odkud se bere?"

"Je od čistého života," smál se. Vtom zazvonil zvonek a on vyšel někoho rozesmát pod záminkou, že mu obsluhuje auto. Sokrates poskytoval víc než jen benzín. Možná to byla ta aura nebo jeho energie či emoce. V každém případě lidé skoro vždycky odjížděli šťastnější, než když sem přijížděli. Ale víc než jeho záře na mě působila jeho prostota a úspornost jeho pohybů a činnosti. Nic z toho jsem dříve dostatečně neoceňoval. Jako bych s každou lekcí, kterou jsem se naučil, nahlédl hlouběji do Sokrata. Teprve když jsem se naučil vnímat komplikovanost své vlastní mysli, uvědomil jsem si, jak on tu svou už překročil.

Když se vrátil do kanceláře, zeptal jsem se ho: "Kde je teď Joy, Sokrate? Uvidím ji zase brzy?" Usmál se, jako by byl rád, že zas slyší mou otázku. "Já nevím, kde je, Dane; to děvče je pro mne záhada - a vždycky byla." Pak jsem Sokratovi vyprávěl o svém úrazu a o tom, co následovalo. Poslouchal klidně a pozorně a pokyvoval hlavou.

"Ty už nejsi, Dane, ten mladý blázen, který víc než před rokem vešel do téhle kanceláře."

"Byl to jen rok? Zdálo se mi, že je jich aspoň deset. Chcete říct, že už nejsem blázen?"

"To ne, jen že už nejsi mladý."

"Vy ale dovedete člověka potěšit, Soku." "Teď jsi ale blázen s duchem, Dane, a to je obrovský rozdíl. Pořád máš slabou naději, že najdeš bránu a projdeš jí."

"Bránu?"

"Říši bojovníkovu střeží brána, Dane. Je dobře ukrytá, jako klášter v horách. Mnozí na ni klepou, ale jen málo jich vejde."

"Ukažte mi tu bránu, Sokrate. Jsem připraven a přijdu na to, jak jí projít."

"To není tak jednoduché, ty troubo. Brána je v tobě a musíš ji najít sám; já ti můžu jen ukázat směr. Ale nejsi ještě připraven, zdaleka ne. Kdyby ses teď pokusil branou projít, byla by to skoro jistě tvá smrt. Máš před sebou ještě moc práce, než budeš připraven na bránu zaklepat."

Sokratova řeč zněla jako prohlášení.

"Hodně jsme mluvili, Dane; viděl jsi všelijaká vidění a naučil ses různé lekce. Vyučuju způsob života a způsoby činnosti. Přišel čas, kdy se musíš stát plně odpovědným za své chování. Abys našel bránu, musíš se řídit..."

"Domovním řádem?" navrhl jsem.

Zasmál se a vtom se ozval zvonek; louží dešťové vody přijelo tiše auto. Zamženým oknem jsem se díval, jak k němu Sokrates v nepromokavé pláštěnce spěchá drobným deštěm. Viděl jsem, jak zasunul hadici do nádrže, přešel k okénku na řidičově straně a něco říkal světlovlasému muži s plnovousem, který seděl za volantem.

Okno se znovu zamžilo, utřel jsem ho rukávem do sucha a viděl jsem, jak se spolu smějí. Když Sokrates otevřel dveře kanceláře, vpustil dovnitř prudký závan studeného vzduchu a já jsem si uvědomil, že mi vůbec není dobře.

Sokrates se zrovna chystal vařit čaj. Řekl jsem mu: "Posaďte se, Soku, čaj uvařím já." Sedl si a souhlasně pokývl hlavou. Opřel jsem se o stůl - zatočila se mi hlava. Bolelo mě v krku; snad mi šálek čaje pomůže.

Když jsem stavěl konvici s voudou na vařič, zeptal jsem se:

"To si musím k té bráně vybudovat nějakou cestu?"

"Ano - svým způsobem si ji musí vybudovat každý. Vydláždíš ji vlastní prací." Jako by tušil mou další otázku, pokračoval: "Každý, každá lidská bytost, muž nebo žena, má v sobě schopnost najít svou cestu a projít branou, ale jen málokteří se přinutí to udělat; málokdo má o to zájem. To je velice důležité. Nerozhodl jsem se tě vyučovat pro nějaké tvé vrozené schopnosti - popravdě řečeno máš vedle svých silných stránek i do očí bijící slabosti - ale máš vůli tu cestu vykonat." To jsem okamžitě pochopil. "Myslím, že se to dá přirovnat ke gymnastice, Soku. Dokonce z obtloustlého, slabého a neohebného člověka může být dobrý gymnasta, chce to jen delší a obtížnější přípravu."

"Ano, je to přesně tak. A můžu ti říct jen to, že tvá cesta bude velice strmá." Cítil jsem, že mám horečku, a začínalo mě bolet celé tělo. Znovu jsem se opřel o psací stůl a koutkem oka jsem viděl, jak ke mně Sokrates přistoupil a natahoval ruku k mé hlavě. "Ne, teď ne, to bych teď nesnesl," pomyslel jsem, ale on mi jen sáhl na rozpálenou hlavu, prohmatal mi žlázy na krku, dlouho mi prohlížel obličej a oči a změřil mi tep.

"Dane, máš porušenou rovnováhu energie; vypadá to na zduřelou slezinu. Radím ti, abys ještě teď v noci šel k doktorovi."

Když jsem přikulhal do Cowellovy nemocnice, bylo mi už opravdu mizerně. Pálilo mě v krku a bolelo celé tělo. Doktor potvrdil Sokovu diagnózu; měl jsem ošklivě zduřenou slezinu; byl to těžký případ mononukleózy a v nemocnici jsem už zůstal.

První noc se mi zdál horečnatý sen; měl jsem v něm jednu nohu dlouhou a druhou zakrnělou. Když jsem se pokoušelo cviky na bradlech nebo o kotrmelec, všechno mi vycházelo nakřivo a já jsem padal, padal, padal až do pozdního odpoledne následujícího dne, kdy se objevil Sokrates s kyticí usušených květin.

"Sokrate," řekl jsem slabě, nadšen jeho nečekanou návštěvou," to jste nemusel"

"Ale musel," odpověděl.

"Řeknu ošetřovatelce, aby mi je dala do vázy; budu na vás myslet, kdykoli se na ně podívám." "Ty nejsou na dívání, ale k jídlu," řekl a vyšel z místnosti. Za okamžik se vrátil se sklenicí horké vody. Rozdrtil několik bylinek, zabalil je do kousku gázy, který si přinesl, a namočil uzlík do vody. "Tenhle čaj tě posilní a pročistí ti krev."

"Tumáš, vypij to." Bylo to hořké - silná medicína.

Potom vytáhl malou lahvičku se žlutou tekutinou, ve které plavaly další sušené byliny, a vtíral mi ji hluboko do pravé nohy, přímo nad jizvou. Pomyslel jsem si, co by tomu asi tekla moc hezká a velice přísná ošetřovatelka, kdyby sem přišla a viděla to.

"Co je ta žlutá věc, Soku?"

"Moč a pár sušených bylin."

"Moč!" tekl jsem a znechuceně jsem odtáhl nohu.

"Nebuď labuť," řekl, popadl nohu a znovu si ji přitáhl.

"Moč je velice uznávaný elixír ve starých léčitelských tradicích." Zavřel jsem unavené, pálící oči. V hlavě mi bušily tamtamy z džungle. Cítil jsem, že mi zase stoupá horečka. Sokrates mi sáhl na čelo a pak chvíli sledoval můj tep.

"Výborně, byliny zabraly. Dnes v noci přijde krize, zítra ti bude líp."

Dostal jsem ze sebe sotva slyšitelně: "Díky, doktore Soku." Natáhl ruku a položil mi ji na solar plexus. Skoro okamžitě jsem pocítil v celém těle zvýšené napětí. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Horečka mě rozpalovala; ve žlázách jsem cítil bušení. Ze všeho nejhorší byla strašlivá palčivá bolest v místě úrazu v pravé noze.

"Přestaňte, Sokrate, přestaňte," křičel jsem. Odtáhl ruku a já jsem se v posteli zhroutil.

"Jen jsem ti zavedl do těla o trochu víc energie, než jsi zvyklý," vysvětloval. Urychlí to proces uzdravování. Pálí to, jen když jsi plný zauzlenin. Kdybys netrpěl zábranami - kdybys měl jasnou mysl, otevřené srdce a tělo zbavené napětí, poskytla by ti ta energie nepopsatelnou rozkoš - lepší než sex. Myslel bys, že jsi v nebi, a svým způsobem by to byla pravda." "Někdy mě děsíte, Sokrate."

"Vyšší bytosti vždycky vzbuzují hrůzu a úctu," zašklebil se.

"Do jisté míry jsi taky vyšší bytost, Dane, alespoň navenek. Vypadáš jako bojovník; štíhlý, pružný a silný díky svému rudimentálnímu gymnastickému výcviku. Ale máš před sebou ještě spoustu práce, než dosáhneš takového zdraví, jaké bych pokládal za uspokojivé." Byl jsem příliš slabý na to, abych mu odporoval.

Přišla ošetřovatelka. "Teď si musíte změřit teplotu, pane Millmane." Sokrates zdvořile vstal, když vešla. Já jsem ležel bledý a ubohý v posteli. Rozdíl mezi námi dvěma nebyl ještě nikdy tak nápadný. Ošetřovatelka se na Sokrata usmála a on úsměv opětoval. "Myslím, že váš syn bude brzy v pořádku, až si ještě trochu odpočine," řekla.

"To jsem mu zrovna říkal," řekl Sok a mrkl na ni. Znovu se na něj usmála - nebylo dokonce v jejím pohledu trochu flirtu?

Když odcházela, šustíc bílou uniformou, zdála se mi vyzývavě svůdná.

Sokrates si povzdechl: "Na ženské v uniformě něco je." Pak mi položil ruku na čelo a já jsem tvrdě usnul.

Druhý den ráno jsem se cítil jako znovuzrozený. Doktor zvedl v údivu obočí, když mi vyšetřoval slezinu a žlázy a znovu pročítal můj chorobopis. Uplně ho to vyvedlo z míry. "Nemohu na vás najít žádnou vadu, pane Millmane," řekl, skoro jako by se omlouval.

"Po obědě můžete jít domů - no, a pořádně si odpočiňte." Pak vyšel z pokoje a stále nevěřícně studoval můj chorobopis.

Ošetřovatelka znovu okolo mne zašuměla. "Pomoc" vykřikl jsem.

"Prosím?" řekla a vrátila se do pokoje.

"Nerozumím tomu, sestro. Mám asi něco se srdcem. Kdykoli jdete kolem, mám erotický tep."

"Chtěl jste říct eratický, že?"

"Jak myslíte." Usmála se na mne a řekla: "Vypadá to, že jste zralý na odchod domů."

"To říká každý, ale všichni se mýlí. Určitě potřebuju péči soukromé ošetřovatelky." Svůdně se na mě usmála, otočila se a odešla.

"Neopouštějte mě, sestřičko," volal jsem za ní.

Když jsem šel odpoledne domů, žasl jsem, jak se má pravá noha zlepšila. Pořád jsem ošklivě kulhal a při každém kroku vysazoval bok, ale mohl jsem už skoro jít bez hole. Snad bylo opravdu něco na Sokově kouzelné močové kůře či na tom, jak mi dobil baterii.

Začal semestr a já jsem byl opět obklopen studenty, knihami a písemnými pracemi, ale to všechno teď pro mne bylo druhotné.

Tuhle hru jsem mohl hrát bez velkého nasazení. Měl jsem daleko důležitější práci u malé benzínové stanice na západním okraji universitního městečka.

Po dlouhém spánku jsem se tam vydal. Sotva jsem si sedl, Sok řekl: "Máme spoustu práce."

Protáhl jsem se a zívl, zeptal jsem se: "Co to bude?"

"Úplná generálka."

"Tedy velká práce."

"Obzvlášť velká; budeme dělat generálku na tobě."

"Opravdu?" řekl jsem. (Do prdele, pomyslel jsem si.)

"Vrhneš se jako Fénix do ohně a povstaneš z vlastního popela."

"Jsem připraven!" řekl jsem. "Udělám novoroční předsevzetí, že přestanu jíst koblihy."

Sokrates se na mne usmál a řekl: "Jen kdyby to bylo takhle jednoduché. Teď jsi zpřeházená hromada zkroucených obvodů a zastaralých návyků. Budeš muset změnit návyky chování, myšlení, snění a nahlížení na svět. Z velké části se skládáš ze špatných návyků."

Přibližoval se ke mně. "Překonal jsem několik namáhavých překážek, Sokrate, a pořád dělám, co můžu. To ke mně sakra nemůžete mít trochu úcty?" Sokrates zaklonil hlavu a dal se do smíchu. Pak přišel až ke mně a vytáhl mi košili z kalhot. Když jsem ji zastrkoval, rozcuchal mi vlasy. "Poslouchej mě, ó Velký Šašku; každý potřebuje úctu.

Ale nezíská ji, když řekne: Važte si mě, prosím vás. Úctu si dobudeš, jen když se budeš úctyhodně chovat - a úcta bojovníka se nezískává snadno."

Počítal jsem do deseti a pak jsem se zeptal: "Jak tedy získám vaši úctu, ó Veliký a Strašlivý Bojovníku?"

"Když změníš svou hru."

"Jaká je to hra?"

"Tvoje hra na ubožáčka. Přestaň být tak pyšný na průměrnost; ukaž trochu ducha!"

Sokrates se zašklebil, vyskočil, plácl mě hravě přes tvář a dloubl mě pod žebra.

"Nechte toho zařval jsem"; neměl jsem na jeho hru náladu. Natáhl jsem se, abych ho chytil za ruku, ale on lehce vyskočil na stůl. Pak mi skočil přes hlavu, obrátil se a odstrčil mě, až jsem padl na záda na pohovku. Vztekle jsem se postavil a pokusil se ho odstrčit, ale sotva jsem se ho dotkl, přeskočil pozpátku stůl. Já jsem upadl na břicho na koberec. Klel jsem, zuřil a viděl rudě.

Vyklouzl dveřmi do dílny. Kulhal jsem za ním.

Sokrates vyskočil na blatník auta a drbal se na hlavě: "Ale, Dane, ty se zlobíš!"

"To je pozoruhodný postřeh," zuřil jsem a těžce popadal dech.

"To je dobře," řekl. "Když vezmeme v úvahu tvůj povážlivý stav, měl by ses zlobit - jenom musíš svůj hněv moudře nasměrovat." Sok začal obratně vyměňovat svíčky volkswagenu.

"Hněv je pro tebe jedním z hlavních nástrojů, které ti pomohou změnit staré návyky," uvolnil klíčem starou svíčku "a nahradit je novými" Vyměnil novou svíčku za starou a pevně ji klíčem utáhl.

"Hněv může staré návyky spálit. Strach a starosti brzdí akci, hněv ji povzbuzuje. Až se naučíš svůj hněv správně používat, dokážeš proměnit strach a starosti ve hněv, a hněv v akci. To je tajemství vnitřní alchymie tvého těla."

Když jsme se vrátili do kanceláře, dal Sokrates vařit vodu na specialitu toho večera - šípkový čaj; přitom pokračoval ve výkladu: "Máš mnoho návyků, které tě oslabují. Tajemství změny je v nasměrování energie ne na boj se starým, ale na budování nového."

"Jak můžu ovládnout své návyky, když ani nedovedu ovládnout své emoce, Soku?" Opřel se o opěradlo křesla. "To je tak: Když mysl vytvoří problém, když se brání životu v té podobě, v jaké se jí v daném okamžiku nabízí, vznikne v tvém těle napětí, které pociťuješ jako emoci, a tu pak označuješ jako strach, starost nebo hněv. Pravá emoce je čistá energie, volně proudící tvým tělem."

"Takže skutečný bojovník nikdy nezakouší normální skličující emoce?"

"To je svým způsobem pravda. Emoce jsou ovšem přirozená lidská schopnost, způsob vyjadřování. Někdy je zcela na místě projevit strach, starost nebo hněv - všechna energie při tom ale musí směřovat ven, ne se zadržovat uvnitř. Projev emocí by měl být úplný a silný a pak beze stopy zmizet. Své emoce tedy máš ovládnout tím, že jim dáš volný průchod, a pak je pustíš z hlavy."

Vstal jsem, vzal jsem pískající konvici z vařiče a nalil kouřící čaj. "Můžete mi dát příklad, Sokrate?"

"Dobře," řekl. "Zkus strávit nějaký čas s malým dítětem." Pobaveně jsem foukal do horkého čaje.

"To je legrační; nikdy jsem nepomyslil na miminko jako na někoho, kdo mě může naučit, jak ovládat své emoce."

"Když je malé dítě sklíčené, projeví se hlasitými zvuky - čistým pláčem. Neuvažuje předem, jestli má plakat nebo ne. Vezmi je do náruče, nakrm je a za pár vteřin je po pláči. Když má mimino zlost, dá ti to naprosto zřetelně najevo. Ale i zlost je brzo přejde; dovedeš si představit, že by se za svou zlost cítilo provinile? Malé děti nechají zlosti volný průchod, a pustí ji z hlavy. Naplno se projeví a pak ztichnou. Jsou to výborní učitelé. A předvádějí, jak se má správně zacházet s energií. Nauč se to a budeš umět změnit každý návyk."

Před pumpou zastavil ford ranchero. Sokrates přistoupil k řidičovu okénku a já jsem se mezitím chopil hadice a otevřel uzávěr nádrže. Inspirován jeho poučným výkladem o ovládání emocí, zařval jsem na Soka přes střechu vozu: "Jen mi řekněte, co mám dělat a pusťte mě na to. Roztrhám ty návyky na cucky!" Pak jsem se podíval na cestující - byly to tři polekané jeptišky. Další slova mi uvázla v hrdle, zrudl jsem a začal horlivě utírat okna. Sokrates se jen opřel o čerpadlo a zakryl si rukama obličej.

Když k mé velké úlevě fordka odjela, přijel další zákazník. Byl to opět ten světlovlasý muž s vlnitým plnovousem. Vyskočil z vozu a stiskl Sokrata v medvědím objetí.

"Vždycky tě rád vidím, Josefe," řekl Sokrates.

"Já vás taky... Sokrate. Je to správné jméno?" obrátil se na mne se šibalským úsměvem.

"Josefe, tenhle stroj na otázky se jmenuje Dan. Stačí zmáčknout knoflík a vypadne z něj otázka. Je to opravdu báječné ho tu mít, když nemám s kým mluvit." Josef mi potřásl rukou. "Umírnil se ten dědek na stará kolena?" zeptal se se širokým úsměvem.

Než jsem ho mohl ujistit, že Sokrates je pravděpodobně ještě protivnější než dřív, dědek mi skočil do řeči: "Jsem teď opravdu líný; Dan to má mnohem snadnější než ty."

"To si dovedu představit," řekl Josef a snažil se tvářit vážně.

"Ještě jste ho neprohnal v běhu na sto mílí, ani jste nepracoval se žhavým uhlím, co?"

"Nic takového. Teprve začínáme se základními věcmi, jako jak správně jíst, jak chodit, jak dýchat." Josef se pobaveně smál, a já jsem si uvědomil, že se směju spolu s ním. " Když už je řeč o jídle: Přijdte ke mně dnes ráno do kavárny.

Budete mými osobními hosty a připravím vám něco k snídani," řekl.

Chystal jsem se říct: "Moc rád bych přišel, děkuju, ale opravdu nemůžu," ale Sokrates mě předešel: "Bude nás moc těšit. Ranní směna přijde za půl hodiny - přijdeme pěšky."

"O.K. Tak nashle." Podal Sokovi pětidolarovku za benzín a odjel.

Přemýšlel jsem o Josefovi. "Je to bojovník jako vy, Soku?"

"Nikdo není bojovník jako já," odpověděl se smíchem.

"A taky by o to nikdo nestál. Každý muž a každá žena má své vlastnosti od přírody. Ty například vynikáš v gymnastice, Josef mistrně ovládl přípravu pokrmů."

"Chcete říct, že vaří?"

"Ne tak docela. Josef jídlo moc neohřívá; ničí to přírodní enzymy, potřebné k úplnému strávení jídla. Připravuje přírodní jídla způsobem, který brzo poznáš. Když jednou ochutnáš Josefova kulinářská kouzla, už nikdy nesneseš pečeně z rychlojídelen."

"Co je na jeho vaření tak zvláštní?"

"Jen dvě věci - obě velmi rafinované. Zaprvé: Tomu, co dělá, věnuje plnou pozornost. Za druhé: jednou ze základních přísad všeho, co dělá, je doslova láska. Ještě dlouho pak cítíš její chuť." Soka vystřídal hubený mladík, který nás jako obvykle bručivě pozdravil. Vyšli jsme, přešli ulici a zamířili na jih. Zrychlil jsem svou kulhavou chůzi, abych udržel se Sokem krok na vyhlídkové cestě vedlejšími ulicemi, vedoucí stranou od časně ranní dopravní špičky.

Pod nohama nám šustilo suché listí, když jsme míjeli rozmanitá obydlí, charakteristická pro berkeleyskou architekturu; byla to směs podivných stylů: viktoriánského, španělského koloniálního, neo-alpského a krabicových činžáků, v nichž bydlelo hodně z 30 000 studentů.

Po cestě jsme spolu rozmlouvali. Začal Sokrates. "Dane, potřebuješ strašnou spoustu energie, aby ses prosekal mlhovinou své mysli a našel bránu. Nejdůležitější je očistné, regenerační cvičení." "Mohl byste to se mnou zase podniknout?"

"Vyčistíme tě, rozebereme tě a zase tě dáme dohromady."

"Proč jste to neřekl hned," rýpnul jsem.

"Budeš si muset nově upravit všechny lidské funkce: pohyb, spaní, dýchání, myšlení, cítění - a jídlo. Jedna z nejdůležitějších lidských činností, s jejichž stabilizací se musí začít, je právě jídlo."

"Počkejte, Sokrate. Pro mne jídlo není žádný problém. Jsem šíhlý, obvykle se cítím dobře a mé výkony v gymnastice dokazují, že mám dost energie. Jaký význam by pro mne mohlo mít pár změn v dietě?"

Zadíval se do sluncem ozářených větví krásného stromu a řekl:

"Tvá současná dieta ti poskytuje normální příděl energie, ale hodně z toho, co jíš, tě taky oslabuje, má vliv na tvé nálady, snižuje tvou hladinu uvědomění a rušivě působí na optimální vitalitu tvého těla. Výsledkem tvé impulsivní diety jsou toxická residua, která mají dlouhodobý vliv na délku tvého života. Většinu svých mentálních a emocionálních problémů bys mohl jednoduše minimalizovat, kdybys věnoval pozornost správné stravě."

"Jaký vliv může mít změna diety na mou energii," odporoval jsem. "Chci říct, že přijímám určité množství kalorií a ty představují určité množství energie."

"To je tradiční názor, je ale povrchní; bojovník musí rozeznávat jemnější vlivy. Naším primárním zdrojem energie v tomto systému," pohybem paže naznačil, že mluví o sluneční soustavě, "je slunce. Ale lidské bytosti - a to jsi ty..."

"Díky za uznání."

"...na svém současném stupni vývoje nevyvinuly schopnost využívat sluneční energii přímo; nemůžeš jíst slunce -leda velmi omezeným způsobem. Až lidstvo tuto schopnost vyvine, zažívací orgány zakrní a výrobci projímadel přijdou na mizinu.

Zatím se musíš živit potravou, která v sobě nahromadila sluneční světlo, které potřebuješ. Správná dieta ti umožní co nejpřímější využití sluneční energie. Získáš tak zásobu energie, která ti otevře smysly, urychlí proces uvědomění a vybrousí tvou soustředěnost do nejlepšího ostří." "A to všechno nastane, když ze své diety vyloučím máslové koláčky?"

"Ano. Když vyloučíš máslové koláčky a ještě pár dalších věcí."

"Jeden japonský gymnasta, olympionik, mi jednou řekl, že důležité nejsou špatné návyky, ale dobré."

"To znamená, že tvé dobré návyky musí být tak silné, že rozpustí ty nepotřebné."

Sokrates ukázal na malou kavárnu, okolo které jsem mnohokrát přešel, aniž jsem si jí pořádně všiml.

"Takže vy věříte na přírodní stravu, Sokrate," řekl jsem, když jsme přecházeli ulici.

"Nejde o to, na co věřím, ale o to, co dělám. Říkám ti, že jím jen to, co je zdravé, a jím toho jen tolik, kolik potřebuju. Abys mohl ocenit to, čemu říkáš přírodní strava, musíš zbystřit své instinkty, musíš se stát přírodním člověkem."

"To mi připadá dokonale asketické. To si ani občas nedáte třeba malou zmrzlinu?"

"Na první pohled může má dieta vypadat spartánská ve srovnání s tím, čemu ty říkáš umírněnost, Dane, ale můj způsob jídla mi přináší potěšení, protože jsem se naučil vychutnávat nejjednodušší jídla. Ty se to naučíš taky."

Zaklepali jsme na dveře a Josef nám otevřel.

"Pojďte dál, pojďte dál," řekl nadšeně, jako by nás vítal ve svém domově. A pravdu to jako domov vypadalo. Podlaha vstupní místnosti byla pokryta měkkými koberci. V jídelně stály těžké, leštěné, hrubě přitesané stoly a křesla s rovnými opěradly, které vypadaly starožitně. Na třech stěnách visely čalouny, čtvrtá byla skoro celá zakrytá obrovským akváriem s barevnými rybkami. Denní světlo přicházelo oknem ve stropě. Seděli jsme přímo pod ním v teplých slunečních paprscích, které se chvílemi schovávaly za mraky plujícími po obloze. Josef se k nám blížil a vysoko nad hlavou nesl dva talíře. Se širokým gestem obsloužil nejdřív Sokrata a pak mě.

"To vypadá báječně," řekl Sokrates a zastrčil si ubrousek za límec. Podíval jsem se na talíř, ležela na něm nastrouhaná mrkev a list hlávkového salátu. Vyděšeně jsem si to prohlížel.

Tvářil jsem se tak, že Sokrates málem spadl smíchem ze židle a Josef se musel opřít o stůl.

"Aha" řekl jsem s úlevou, "takže to byl vtip." Josef beze slova oba bílé talíře odnesl a vrátil se se dvěma překrásnými dřevěnými miskami. V každé z nich byla dokonale vy tvarovaná hora. Hora sama byla vytvořena z kombinace dvou druhů melounu. Malé kousky vlašských ořechů a mandlí, každý jiný, v nich tvořily hnědé balvany. Kousky jablek a tenké plátky sýra vytvářely skalnaté útesy. Stromy představovaly stonky petržele, pečlivě sestříhané jako bonzaje. Vrcholek hory byl polit jogurtem jako sněhovou čepičkou. Okolo úpatí byly položeny přepůlené bobule hroznového vína a za nimi kruh z jahod.

Nemohl jsem z misky spustit oči. "Josefe, tohle nemůžu jíst, je to příliš krásné; chtěl bych si to vyfotografovat."

Všiml jsem si, že Sokrates už jí; podle svého zvyku pomalu a po malých soustech.

Vrhl jsem se na horu s divokou chutí, a když už jsem byl skoro hotov, začal náhle Sokrates do sebe ládovat svou porci. Došlo mi, že mě napodobuje.

Ze všech sil jsem se snažil jíst malé kousky a mezi sousty zhluboka dýchat jako on, ale připadalo mi to zoufale pomalé.

"Tvé potěšení z jídla se omezuje na jeho chuť a na pocit plného břicha, Dane. Musíš se naučit vychutnávat celý proces - nejdřív hlad, pak pečlivou přípravu, lákavou úpravu stolu, žvýkání, dýchání, čichání, ochutnávání, polykání a pocit lehkosti a příliv energie po jídle. Nakonec můžeš vychutnat úplné a snadné odstranění zbytků po jeho strávení. Když věnuješ plnou pozornost všem těmto prvkům, začneš oceňovat prostou stravu a nebudeš potřebovat tolik jídla. Ironie tvých nynějších jídelních návyků je v tom, že si neuvědomuješ, co právě jíš, ze strachu, abys o nějaké jídlo nepřišel.

"Nemám strach, že přijdu o nějaké jídlo," odporoval jsem.

"To rád slyším. Usnadní li to příští týden. Tohle je poslední jídlo následujících sedmi dnů."

Pak mi Sok vysvětlil pročišťující půst, který musím okamžitě zahájit. Dovolil mi jen zředěné ovocné šťávy a čistý bylinkový čaj.

"Ale Sokrate, potřebuju bílkoviny a železo, aby se mi hojila noha, a potřebuj u energii na gymnastiku."

Nic však na Sokrata neplatilo, byl to bláznivý dědek.

Pomohli jsme Josefovi s nádobím, chvíli jsme si povídali, pak jsme poděkovali a odešli. Už jsem dostával hlad. Cestou k universitě Sokrates shrnul disciplinu, kterou musím dodržovat, dokud se mému tělu nevrátí přirozené instinkty.

"Za pár let nebudeš žádná pravidla potřebovat. Teď ale musíš vypustit všechna jídla, která obsahují rafinovaný cukr, jemně mletou mouku, maso a vejce, a také drogy, jako je káva, alkohol, a další zbytečnou potravu. Jez jen čerstvá, nerafinovaná a neupravená jídla bez chemikálií. K snídani ovoce a nanejvýš trochu tvarohu nebo jogurtu. K obědu, který bude tvým hlavním jídlem, salát ze syrové zeleniny, pečené nebo v páře vařené brambory, snad trochu sýra a celozrnný chléb nebo vařené obilí. K večeři zas salát a občas zeleninu, trochu ovařenou v páře. A při každém jídle nezapomínej na syrová, nesolená semena a na ořechy.

"Řekl bych, že na ořechy musíte být velký odborník," řekl jsem nevrle.

Šli jsme kolem potravinové samoobsluhy a málem jsem tam zašel pro nějaké zákusky, než jsem si uvědomil, že kupované zákusky mám až do konce života zakázané! A šest dní a třiadvacet hodin nebudu jíst vůbec nic.

"Mám hlad, Sokrate."

"Nikdy jsem netvrdil, že trénink bojovníka bude procházka růžovým sadem."

Přes universitní městečko jsme procházeli v době přestávky, takže všude byla spousta lidí. Se zájmem jsem se ohlížel po hezkých studentkách.

Sokrates se dotkl mého lokte. "Abych nezapomněl, Dane. Kulinářské sladkosti nejsou jediný požitek, který si budeš muset na nějakou dobu odepřít."

Prudce jsem se zastavil. "Nerad bych vám špatně rozuměl.

Mohl byste to upřesnit?" řekl jsem.

"Jistě. Samozřejmě můžeš mít důvěrné, srdečné vztahy s dívkami, ale dokud nebudeš dostatečně zralý, musíš se úplně zříct sexuálních radovánek. Abych ti to řekl srozumitelně: nech ho v kalhotách."

"Ale, Sokrate," odporoval jsem, jako kdybych se hájil u hrdelního soudu, "to je staromódní, puritánské, nerozumné a nezdravé. Omezit se v jídle je jedna věc, ale tohle je něco jiného!" Začal jsem mu citovat filosofii Playboye, Alberta Elliase, Roberta Rimmera, Jacquelinu Susannovou a Markýze de Sade. Přidal jsem i rubriku Milá Abby z Readers Digestu, ale on zůstal neoblomný. Řekl: "Nemá smysl, abych ti vysvětloval své důvody; budeš prostě muset hledat vzrušení ve zdravém vzduchu, zdravé stravě, čisté vodě, čistém uvědomění a slunečním svitu."

"Jak můžu splnit všechno, co ode mne žádáte?"

"Uvažuj o poslední radě, kterou dal Buddha svým učedníkům."

"Co jim řekl?" čekal jsem na inspiraci.

"Dělejte, jak nejlíp umíte," řekl a zmizel v davu.

V následujícím týdnu se rozběhl rituál mého zasvěcování. Kručelo mi v břiše a Sokrates zaplňoval mé noci základními cviky, učil mě hlouběji a pomaleji dýchat - s lehce zavřenými ústy a jazykem opřeným o patro. Klopýtal jsem dál, dělal jsem, co bylo v mých silách, těšil se na zředěnou ovocnou šťávu a bylinkový čaj (br!) a snil o řízku a sladkých loupáčcích. A přitom jsem řízky a sladké loupáčky ani neměl nijak zvlášť rád.

Jeden den chtěl, abych dýchal břichem, a druhý den srdcem.

Začal kritizovat mou chůzi, mou řeč, způsob, jakým mé oči těkají po místnosti, podobně jako má mysl těká po vesmíru. Zdálo se, že ať dělám, co dělám, nemůže ho to uspokojit.

Znovu a znovu mě opravoval, někdy laskavě, jindy drsně.

"Správný postoj je splynutí s přitažlivostí, Dane. Správný přístup je splynutí se životem". A tak to šlo pořád dokola.

Třetí den půstu byl nejhorší. Byl jsem zesláblý a mrzutý, bolela mě hlava a špatně se mi dýchalo. "To všechno je součástí očišťovacího procesu, Dane. Čistí se ti tělo a zbavuje se nahromaděných jedů." Když jsem skončil trénink, dokázal jsem se jen povalovat a protahovat.

Sedmý den půstu jsem se nakonec cítil dobře - dokonce nafoukaně. Cítil jsem, že bych mohl pokračovat. Hlad zmizel a na jeho místo nastoupila příjemná únava a pocit lehkosti. I po skončení tréninku to bylo lepší, cvičil jsem ze všech sil, pokud mi to noha dovolovala, a cítil jsem se uvolněný a pružnější než dřív.

Když jsem osmý den začal s docela malými dávkami ovoce, musel jsem se silou vůle donutit, abych se hned nepřecpal vším, co jsem směl jíst.

Sokrates mi netrpěl žádné stížnosti a odmlouvání. Vlastně chtěl, abych vůbec nemluvil, pokud to nebylo naprosto nutné.

"Už žádné jalové řečnění," řekl. "Co ti vychází z úst, je stejně důležité jako to, co ústy přijímáš." Tak jsem dokázal cenzurovat nejapné komentáře, jimiž jsem ze sebe obvykle dělal blázna. Vlastně to byl docela příjemný pocit míň mluvit, když jsem zjistil, jak na to.

Byl jsem zvláštním způsobem klidnější. Za pár týdnů mě to ale začalo unavovat.

"Vsaďte se o dolar, Sokrate, že vás dokážu donutit, abyste řekl víc než dvě slova."

Natáhl ruku, abychom si plácli, a řekl: "Prohráls." Byl jsem z gymnastiky zvyklý na úspěchy, proto jsem zpočátku - asi tak měsíc - překypoval dobrou náladou a sebedůvěrou; netrvalo to ale dlouho a uvědomil jsem si, že to vůbec nebude procházka růžovým sadem, jak říkával Sokrates.

Můj největší problém spočíval v tom, že jsem se začal odlišovat od svých přátel. Rick, Sid a já jsme chodili s děvčaty do pizzerie La Val. Všichni ostatní, včetně mé dívky, si dali společně velkou pizzu se salámem; já jsem si objednal speciální malou, vegetariánskou, z celozrnné mouky. Dávali si mléčné kokteily nebo pivo; já jsem usrkával jablečnou šťávu. Pak šli všichni na zmrzlinu, a zatímco se cpali nerůznějšími poháry, já jsem cucal kousek ledu.

Díval jsem se na ně závistivě a oni na mne s mírnou výčitkou.

Asi měli kvůli mně špatné svědomí. Společenský život se mi hroutil pod tíhou mé discipliny.

Chodil jsem v okolí universitního městečka oklikami, abych se vyhnul obchodům s koblihami, stánkům s občerstvením a zahrádkám před restauracemi. Tvrdě jsem bojoval se svými chutěmi a nutkáními. Teprve když se mi při pohledu na koblihu s marmeládou obrátí žaludek, budu moci předstoupit před Sokrata.

Po nějaké době jsem se začal bouřit. Přestože Sokrates se tvářil odmítavě, stěžoval jsem si: "Soku, už s vámi není žádná legrace. Je z vás obyčejný starý bručoun; vždyť vy už ani nezáříte." Zamračil se: "S kouzelnickými triky je konec."

Tak to přesně bylo - konec s triky, se sexem, smaženými brambůrkami, cukrovím.

Dan Millman: Cesta pokojného bojovníka, nakladatelství Sagittarius

Zdroj: ini.cz

var wm_a, wm_o;
wm_a = 0; // konverzna akcia; 0 = nie; 1 = ano
wm_o = 0; // suma za objednavku