ZLATÁ MYŠ ČLÁNOK ROKA | RUBRIKA ROKA | PREKLAD ROKA◄ 5. a 7. roč. ►ČAJOVŇA ROKA | ČAJOVÝ E-SHOP ROKA ČAJOMIL

Krásne Veľkonočné sviatky prajeme, veľa Slnka a radosti:) redakcia

Tajemství Mohave 1

Autor následujícího příběhu je Indián kmene Navaho. Odhalil tajemství svého kmene, které mu sdělili Pajutové, kmen Indiánů, kteří obývají Velkou pánev a poušť Mojave v Utahu, Nevadě a Kalifornii. Tento domorodý Američan, který je znám pod jménem Oga-Make, je spojován s následujícím příběhem o kmenu Navaho. Článek se objevil na jaře roku 1948 v časopise, který se zabýval záhadnými „znameními“ a „světly“ na obloze, která ve zmíněném i následujícím roce způsobovala velké zmatky a rozsáhlou diskusi. Článek o kmenu Navaho, který v časopise vyšel v dřívějším vydání, popisoval útrapy, kterými musel kmen projít v uplynulých zimách a vyzýval čtenáře, aby zasílali jídlo a ošacení (což mnozí z nich udělali), a pomohli tak kmenu přestát nadcházející zimu v letech 1948-1949. Oga-Make jako formu ocenění materiální pomoci zveřejnil následující „legendu“, která vypráví o tajné historii Američanů, kteří se začali ubírat svou cestou pravděpodobně tisíce let předtím, než se bílý muž poprvé dotknul nohou jejich půdy: ... Většina z vás čtenářů jste pravděpodobně bílí, jejichž krev přišla z Evropy jen před jedním nebo dvěmi sty lety. Ve vašich novinách hovoříte o létajících talířích a záhadných lodích jako o něčem novém a zvláště typickém pro dvacáté století. Jak byste si mohli myslet něco jiného? Kdybyste však byli rudé barvy a byli krve, která se zrodila a rozplozovala v této zemi po mnoho a mnoho tisíc let, věděli byste, že to není pravda. Věděli byste, že vaši předkové, jejichž nesčetné generace žily v těchto horách a prériích, spatřili lodě už dříve a předávali příběh v podobě legend, které se staly nepsanými dějinami vašeho lidu. Nevěříte? A proč byste vlastně měli? Vypravěči mého lidu semkli v hořkosti své rty, nevyjevili nic ze svého poznání, protože známe váš pohrdavý postoj.



Přesto vypravěčům říkám: Teď, když byly lodě spatřeny znovu, je moudré, že my, starší rasa, si necháváme poznání pro sebe? Takže se mnou, americkým Indiánem, hovořili někteří moudří mého lidu a jestli chcete, dovolím vám se mezi nás posadit a tiše naslouchat.

Přichází soumrak na výjimečném místě, které bílý muž nazval „Údolím smrti“. Podávám tabákové listí... staršímu náčelníkovi Pajutů, který sedí naproti mě u malého ohně a nad plameny rozhazuje kukuřici...

Starý náčelník seděl, potahoval ze své dýmky a vypadal jako vrásčitá mumie. Ale jeho oči nebyly nevidomé, zdálo se, že se dívají zpět, na dlouhou cestu věků. Než přišel bílý muž, žil jeho lid po dlouhá staletí v Inyo, Panamintu a Údolí smrti. Teď jsme seděli v údolí, kterému dal bílý muž pojmenování po smrti, ale Pajutové ho nazývají Tomeša – Planoucí země. Můj pohled byl upřený k východu, úpatí Smutečních hor, které tvoří východní část Údolí smrti, bylo zahaleno do purpurového a modrého závoje, zatímco stěny hor byly šarlatově rudé. Za mnou se tyčila obrovská stěna pohoří Panamint, celá temná v zapadajícím slunci.

Starý Pajut dlouho kouřil dýmku, než s úctou vypustil dým do čtyř světových stran. Nakonec promluvil.

„Ptáš se, jestli jsme slyšeli o velkých stříbrných vzdušných lodích v čase, než bílý muž přinesl železné cesty do této země?“

„Ano Velký Otče, přišel jsem si pro poznání.“ (U všech našich kmenů je oslovení Velký Otec vyjádřením toho nejvyššího respektu, který můžeme druhému projevit.)

„My, národ Pajutů, o těchto lodích víme už po mnoho a mnoho generací. Věříme, že víme také něco o lidech, které je řídí. Říkáme jim Hav-musuvové.

„Kdo jsou Hav-musuvové?“

„Je to lid z pohoří Panamint a jsou tady tak dlouho, jako samotné pradávné údolí Tomeša.“

Usmál se – vypadal jsem zmateně.

„Nechápeš? Samozřejmě, nejsi Pajut. Tak bedlivě naslouchej, provedu tě zpět po stezce mlhavé minulosti.“

Říká se, že když byl svět ještě mladý a toto údolí, které je dnes vyprahlou pouští, bylo svěžím chráněným přístavem blízko pobřeží modrého moře, rozkládajícího se od poloviny pohoří až po Kalifornský záliv, Hav-musuvové sem přišli ve velikých rychlých lodích. V pohoří Panamint objevili rozlehlé jeskyně a v nich vybudovali jedno ze svých měst. V té době byla Kalifornie ostrovem, o kterém Indiáni řekli Španělům a ti to tak zaznamenali do svých map.

Hav-musuvové ovládali ze svého ukrytého města pomocí rychlých lodí celé moře, obchodovali se vzdálenými národy a přiváželi prazvláštní zboží k obrovským hrázím, které prý dodnes v jeskyních existují.

Uplynula nesčetná staletí a podnebí se začalo měnit. Hladina jezera ustupovala, až cesta do moře přestala být. Na počátku těchto změn byla cesta přerušena jen jižním cípem hor, přes které mohlo být zboží přenášeno. Ale časem vody dále ubývalo, až z velkého modrého jezera zbyla jen vyschlá solná slupka. Pak přišla poušť a Bůh ohně začal chodit po Planoucí zemi – Tomeše.

Hav-musuvové už nemohli používat velké rychlé lodě, a tak začali přemýšlet, jakými prostředky by mohli dosáhnout vzdálených zemí. Předpokládám, že tak se to stalo. Víme, že začali používat létající kanoe. Zpočátku tyto stříbrné lodě s křídly nebyly velké. Jejich pohyb byl doprovázen slabým vrčením a pohybovaly se jako orel.

Staletí plynula a přinesla další změny. Kmen za kmenem se proháněl celou zemí ve snaze ji na okamžik vlastnit a pak zase zmizeli jako písečná bouře. Hav-musuvové prodlívali v míru, stále ve svém městě v jeskyních hory, vzdáleni jakémukoliv konfliktu. Někdy byli zdálky spatřeni, ve svých létajících lodích nebo jak jedou na sněhově bílých zvířatech, která je vozila po útesech od obzoru k obzoru. Tato zvláštní zvířata jsme nikde jinde neviděli. Staletí přinesla lidu jen větší a větší lodě, pohybující se tišeji.“

„Viděl jste někdy Hav-musuvy?“

„Ne, ale máme o nich mnoho příběhů. Z určitých důvodů je dobré nebýt příliš zvědavý.“

„Z určitých důvodů?“

„Ano, tito zvláštní lidé vlastní zbraně. Jedna vypadá jako malá trubka, která dokáže člověka ochromit pichlavým deštěm kaktusových trnů. Člověk se pak nemůže po hodiny hýbat a záhadní mezitím zmizí za obzorem. Další zbraň je smrtelná. Je to dlouhá stříbrná trubka. Když je na tebe namířená, smrt příjde okamžitě.“

„Řekněte mi ale o těch lidech. Jak vypadají? Jak se oblékají?“

„Jsou to krásní lidé. Jejich pokožka je zlatavá a čelenka na hlavě stahuje z obličeje dlouhé tmavé vlasy. Oblékají vždy jemný bílý oděv, který jejich tělo zahaluje kolem dokola a je sepnutý na rameni. Na nohy obouvají světlé sandály...“

Jeho hlas utichnul ve výdechu kouře. Purpurové stíny šplhající po stěnách Smutečních hor je omývaly jako vlny ducha jezera. Jakoby starý muž upadl do jakéhosi krátkého tranzu, ale já měl ještě jednu otázku.

„Hovořil někdy některý z Pajutů s Hav-masuvem, byli Pajutové zde, když se velké rychlé lodě prvně objevily?“

Chvíli jsem váhal, jestli mě vůbec slyšel. Čekal jsem trpělivě na odpověď, jak je naším zvykem. Znovu zopakoval rituál vyfouknutí dýmu do čtyř světových stran a pak tichým hlasem pokračoval:

„Ano. Jednou, v nedávné minulosti, ale i tak to bylo mnoho generací předtím, než přišli Španělé, jeden náčelník Pajutů náhle navždy ztratil svou nevěstu. Ve svém nezměrném a nepřekonatelném zármutku si vzpomněl na Hav-masuvy a jejich zbraň – smrtelnou trubku. Přál si se setkat se svou nevěstou, a tak se rozloučil se svým posmutnělým lidem a vydal se hledat Hav-masuvy. Náčelník žádné nenašel, dokud nezačal šplhat přes téměř nezdolatelné pohoří Panamint. Najednou se před ním objevil jeden z mužů v bílém, s dlouhou trubkou, a naznačoval mu, aby ustoupil zpět. Náčelník mu naznačil, že chce zemřít a pokračoval vpřed. Muž v bílém dlouze zapískal, znělo to téměř jako zpěv, a objevili se další Hav-musuvové. Hovořili spolu zvláštním jazykem a pak se zamyšleně podívali na náčelníka. Nakonec mu srozumitelně naznačili, ať jde s nimi.

Mnoho týdnů poté, co lid svého náčelníka oplakával, se náčelník Pajutů vrátil zpět do svého tábora. Vyprávěl, že byl v obrovském podzemním údolí Hav-masuvů, kde v noci i ve dne září bílá světla, která nikdy nepohasnou a nepotřebují žádné palivo, a osvětlují starodávné město mramorové krásy. Naučil se tam jazyk a historii záhadného lidu, výměnou za jazyk a legendy Pajutů. Říkal, že by býval rád navždy zůstal na tom místě míru a krásy jejich bytí, ale nabídli mu, aby odešel a využil své vědomosti pro svůj lid.“

Musel jsem se zeptat:

„Věříš náčelníkově příběhu?“

Než odpověděl, jeho oči několik minut zkoumaly stoupající dým.

„Nevím. Když se člověk ztratí v Tomeše a Bůh ohně se prochází po solné kůře, zvláštní sny zamlží jeho mysl. Žádný člověk nemůže dýchat a zůstat dlouho při smyslech kvůli horkému dechu Boha ohně. Pajutové si to mysleli. Nikdo nezná nálady Tomeši lépe než oni.

Ptal ses mě na legendu o létajících lodích. Řekl jsem ti, co maldí muži kmene neznají, protože už neposlouchají příběhy z minulosti. Teď se mě ptáš, jestli věřím. Odpovídám takto. Otoč se. Podívej se na stěny pohoří Panamint. Kolik obrovských jeskyní by tam mohlo být, ukrytých ve skalách hrou světel a stínů? Kolik by jich tam mohlo být směrem ven i dovnitř a nebýt nikdy spatřených za šípy vrcholů tyčícími se před nimi? Kolik lodí by se mohlo vrhnout střemhlav z nebe jako orel, za letních nocí, kdy oheň písečně výhně uzavře údolí před zraky bílého muže?

Kolik Hav-musuvů by mohlo žít v nekonečném klidu, daleko od řinčení zbraní bílého muže v té nedobytné pevnosti? Toto byla vždy země plná tajemství. Nic to nemůže změnit. Ani létající stroje bílého muže, protože když se příliš přiblíží ke stěnám pohoří Panamint, ostrý vítr může jako letící šíp vychýlit křídlo. Tomeša skrývá tajemství i v zimě, ale žádný muž zde nemůže slídit, když Bůh ohně zahalí cesty do svého závoje horkého dechu.

Musím tvou otázku zodpovědět s pochybností v srdci, protože hovoříme o zvláštní zemi. Bílý muž ji stále nezná, stejně jako ji neznají Pajutové, kteří ji vždy měli v úctě. Je to stále zakázaná Tomeša, půda Planoucí země.“

Výše zmíněný článek se pod názvem „Vzpomínky kmene na létající talíře“ objevil v zářijovém vydání časopisu FATE v roce 1949. Ať už to je náhoda či nikoliv, takřka stejná „legenda“ je otištěna v knize Bourkeho Lee „Muži z Údolí smrti“ (Macmillan Co., New York, 1932). Nicméně Lee uvádí, že se nejedná o legendu, nýbrž o zprávu o objevení města (nyní opuštěného) v pohoří Panamint – tak jak ji slyšel od tří jiných lidí, kteří údajně dávný div ukrytý pod zemí spatřili.

Věřte nevěřte, ti, kteří s Bourkem Lee hovořili, zmínili dávné jezero v Údolí smrti, staré město v pohoří Panamint a dokonce dlouhý tunel – přístaviště pro starodávné lodě na bývalém břehu na východním svahu pohoří Panamint, který vedl do dávného města... staré artefakty, o kterých přísahali, že je viděli na vlastní oči.

- pokračování -

© 2008 Translation: Kateřina Miltner

Zdroj: Matrix-2001.cz