ZÁHADA DRUHEJ KARTUŠE: Šikmá strecha Campbellovej komory je vyrobená z vápencových blokov, ktoré sú posadené ako krov. Dva bloky/krovy na západnom konci južnej strany šikmej strechy – blok 1 a blok 2 – sú uvedené na nasledujúcom výkrese a fotografii... ›› OBRÁZOK DŇA

Utajená historie 1.

Většina z nás si vzpomene na poslední scénu v oblíbeném archeologicko-dobrodružném filmu Indiana Jones a hledání ztracené archy, v níž je významný historický artefakt, archa Úmluvy z Jeruzalémského chrámu, uzamčena do dřevěné bedny a uložena do obrovského skladiště, aby ji už nikdy nikdo nespatřil. Tím bylo zajištěno, že nebude třeba přepisovat učebnice dějin a žádný profesor historie nebude muset revidovat obsah přednášky, s níž v poklidu vystačil posledních čtyřicet let.


Zadržování nepohodlných artefaktů

Zatímco film byl fikce, scéna v níž je do skladiště pohřbívána důležitá starověká památka je pro mnoho výzkumníků nepohodlně blízká realitě. Pro ty, kteří vyšetřují tvrzení o potlačování archeologických důkazů, existují velmi znepokojivé signály, že nejdůležitější archeologická instituce Spojených států, Smithsonian institut, nezávislá federální agentura, aktivně potlačuje některé nejzajímavější a významné archeologické nálezy v obou Amerikách.

Ze zadržování artefaktů a prastarých textů ve svých rozlehlých sklepeních, aniž by k nim umožnili přístup komukoli z vnějšího světa byl dlouho obviňován Vatikán. Tyto utajované poklady, nezřídka kontroverzní historické nebo náboženské povahy, jsou katolickou církví údajně potlačovány, protože by mohly poškodit důvěryhodnost církve, nebo dokonce zpochybnit její oficiální texty.

O to smutnější jsou mezitím zdrcující důkazy, že něco velice podobného provozuje Smithsonian Institution.

S kamuflážemi a potlačováním archeologických důkazů se začalo už koncem roku 1881, kdy John Wesley Powell, geolog proslulý průzkumem koloradského Grand Canyonu, odvolal z místa ředitele Úřadu etnologie Eastern Mound Division Smithsonova institutu Cyra Thomase.

Thomas totiž „nezlomně věřil v existenci jakési rasy budovatelů moundů, odlišné od amerických indiánů.“

 

 

Nicméně John Wesley Powell, ředitel oddělení etnologie, který jako mladík po mnoho let žil s pokojnými indiány Winnebago ve Wisconsinu, byl vůči americkým indiánům velmi solidární.

Měl pocit, že američtí indiáni byli neprávem považováni za primitivní divochy. Smithsonian tedy začal podporovat ideu, že domorodí Američané, tehdy už vyhubení v indiánských válkách, pocházeli z pokročilých kultur a zasluhovali respekt a ochranu. Kromě toho byl spuštěn program potlačující veškeré archeologické důkazy propůjčující důvěryhodnost učení známému jako difuzionismus, jenž věří, že po celou historii docházelo k rozšiřování či rozptylu kultury a civilizace prostřednictvím námořních kontaktů a významných obchodních cest.

Smithsonian zvolil opačné učení, známé jako izolacionismus. To trvá na tom, že většina civilizací vznikala izolovaně, a že mezi nimi nebyly žádné nebo jen velice malé kontakty, obzvláště tehdy, když je oddělovaly oceány a moře. V této intelektuální válce, která započala v 1880-tých letech, bylo rozhodnuto, že vzácné byly dokonce i kontakty mezi civilizacemi z Ohia a Mississippi Valleys, a že tyto civilizace neměly určitě žádný kontakt s pokročilými kulturami jako mayskou, toltéckou či aztéckou v Mexiku a ve střední Americe. Podle norem známých ze starého světa je tato představa výjimečně absurdní vzhledem k tomu, že říční systém končí v Mexickém zálivu a tyto civilizace byly hned na protějším břehu. Je to v podstatě totéž jako tvrdit, že černomořské kultury nemohly být v kontaktu se Středomořím.

Průzkum obsahu mnoha prastarých moundů a pyramid na Středozápadě ukázal, že v historii údolí řeky Mississippi existovala sofistikovaná starověká kultura, která byla v kontaktu s Evropou a dalšími oblastmi. A nejen to, nálezy v mnoha umělých násypech odhalily hroby lidí obřího vzrůstu, mnohdy sedm či osm stop vysokých, v plném brnění s meči, občas pohřbené s ohromnými poklady.

Například, při vykopávkách v oklahomském moundu Spiro byl v 1930-tých letech, odhalen hrob vysokého muže v plné zbroji společně s nádobou s tisícovkami perel a dalšími artefakty, tento poklad byl největší z doposud zdokumentovaných. Původ muže v brnění jsou neznámé a je docela pravděpodobné, že nakonec vše skončilo ve Smithsonově instituci.

V soukromém rozhovoru se známým historikem (který zde musí zůstat bezejmenný), mi bylo řečeno, že bývalý zaměstnanec Smithsonian Institute, propuštěný kvůli obhajování difuzionistického pohledu na Ameriku (tedy kacířské myšlenky, že břehy Severní a Jižní Ameriky v průběhu mnoha milénií mohly před Kolumbem navštívit jiné prastaré civilizace), uvedl že Smithsonian kdysi skutečně naložil plnou bárku vzácných artefaktů, které pak byly naházeli do Atlantiku.

I když představa, že právě Smithsonian ukrývá a potlačuje cenné archeologické nálezy je pro některé těžko stravitelná, je zde, bohužel, řada důkazů naznačujících, že tato instituce skutečně vědomě utajuje a „ztrácí“ významné archeologické relikty. Časopis Stonewatch Newsletter Gungywampovy společnosti v Connecticutu, zkoumající megalitická naleziště v Nové Anglii, přinesl v zimním vydání roku 1992 zvláštní příběh, v němž se píše o jejich objevu kamenných rakví v Alabamě roku 1892. Tyto artefakty byly poslány do Smithsonovy instituce kde „se ztratily“. Podle článku napsal výzkumník Frederik J. Pohl roku 1950 dopis dnes již zesnulému britskému archeologovi Dr. T.C. Lethbridge. Pohl v dopise uvádí: „Jeden profesor geologie mi kdysi zaslal kopii textů pocházejících ze Smithsonovy instituce. Jde o zprávu Franka Burnse z, US geologického výzkumu US Národního muzea pro rok 1892, pp 451-454, 1984 THE CRUMF BURIAL CAVE.

V Crumfově jeskyni u jižního ramene Warrior River (v Murphyho údolí v alabamské Blount County, přístupném po řece Mobile Bay) byly nalezeny dřevěné rakve vyhloubené „za pomoci ohně kamennými nebo měděnými dláty“. Všechny tyto rakve skončily ve Smithsonian. Byly asi 7,5 stop dlouhé, 14" až 18" široké, 6" až 7" hluboké s odkládacími víky.

Nedávno jsem psal do Smithsonian a 11. března přišla odpověď od F.M. Setzlera, hlavního kurátora Oddělení antropologie, v níž stojí: „Nebyli jsme schopni najít tyto vzorky v našich sbírkách, ačkoli záznamy ukazují, že byly přijaty.“

Davidu Barronovi, předsedovi Gungywampské společnosti bylo v roce 1992 nakonec sděleno, že rakve ve skutečnosti byly dřevěné nádrže, a že stejně nejsou k vidění, protože jsou uskladněny ve skladišti zamořeném azbestem. Toto skladiště bylo uzavřeno na příštích deset let a s vyjímkou personálu Smithsonian do něj nikdo nesmí!

Ivan T. Sanderson, známý zoolog a častý host pořadu Johnny Carsona TONIGHT SHOW v 60-tých letech (obvykle šlo o nějaká exotická zvířata jako luskouna krátkoocasého či lemura kata), najednou přišel se zvláštním příběhem o dopisu, který dostal od inženýra, který za druhé světové války působil na Aleutském ostrově Shemya.

Při stavbě přistávací plochy, museli srovnat buldozery pár pahrbků a přitom pod několika z nich objevili ve vrstvě usazenin kosti, které se ukázaly jako lidské ostatky. Tento aljašský mound ve skutečnosti byl pohřebištěm obrovitých lidských ostatků, jak bylo zřejmé z lebek a dlouhých holenních kostí. Lebky měřily od 22 do 24 coulů od základny k temeni. Protože lebka normálního dospělého člověka měří od týlu k čelu asi osm coulů, podobně velké lebky naznačují velmi nadměrnou velikost pro člověka normálních proporcí. Každá lebka byla nadto čistě trepanovaná (trepanace je proces vyříznutí otvoru do horní části lebky).

Ve skutečnosti byl zvyk zplošťování lebky u dětí, nutící aby se vyvíjela do podlouhlého tvaru, praxí užívanou starověkými Peruánci, Mayi a ploskohlavými indiány v Montaně. Sanderson, se pokoušel shromáždit další důkazy a posléze dostal dopis od dalšího člena tehdejší ženistické jednotky, který původní zprávu potvrdil. Z obou dopisů vyplývá, že pozůstatky sebrala Smithsonova instituce a už o nich nikdo nikdy neslyšel. Sanderson byl přesvědčen, že Smithsonova instituce tyto podivné ostatky přijala a divil se, proč tato fakta nebyla nikdy zveřejněna. Tázal se: "... je to snad proto, že se tito lidé brání přepisu všech učebnic?"

V roce 1944 udělal Waldemar Julsrud v mexickém Acambaro náhodný objev ještě kontroverznější povahy. Acambaro leží ve státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City. Zdejší neobvyklé archeologické naleziště vydalo na 33 500 keramických předmětů; opracovaných kamenů, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii). Jalsrud, prominentní lokální německý obchodník, našel rovněž ohromné ještěry představující sošky a sousoší o velikosti od od jednoho coulu až po šest stop dlouhé, z nichž na některých AKTIVNĚ SPOLUPŮSOBÍ s lidmi - zpravidla je žerou, ale některá bizarní sousoší vyvolávají erotické asociace.

Mnohá tato zvířata připomínají dinosaury. Jalsrud vtěsnal svou ohromnou sbírku do dvanácti místností svého prostorného domu. Obsahovala udivující prezentace negroidních a orientálních lidských typů a vousatých Kavkazanů stejně tak, jako přestavitelů Egypťanů, Sumerů a dalších prastarých civilizací z opačné poloviny světa. Dále pak zobrazení bigfoota, vodních monster a podivných směsic lidských bytostí a zvířat, a spoustu dalších nevysvětlitelných stvoření. Na stejném místě jako keramické artefakty byly nalezeny zuby koně, který zanikl za ledové doby, kostra mamuta a několik lidských lebek.

K určení stáří těchto předmětů bylo v laboratořích Pensylvánské univerzity provedeno radiokarbonové datování a dodatečné testy za použití termoluminiscenční metody k datování hrnčířských výrobků. Výsledky ukázaly, že předměty byly vyrobeny před zhruba 6500 lety, okolo 4500 př.n.l. Půl tuctu Jalrudových vzorků dostal k prozkoumání i tým expertů z jiné univerzity, kteří však neznali jejich původ. Žádný z nich ani na okamžik nepřipustil možnost, že by mohlo jít o moderní reprodukce. Upadli však do zarytého mlčení, když se dozvěděli o kontroverzním původu nálezu.

Ve snaze odhalit podstatu této podivné sbírky, která se mezitím stávala proslavenou, přišel americký archeolog Charles C. DiPeso roku 1952 s tvrzením, že puntičkářsky prozkoumal všech 32 000 kusů sbírky během ne více než čtyř hodin strávených v Julsrudově domě. V chystaném dlouho opožděném pokračování popisu svého zkoumání, poukázal archeolog John H. Tierney, který o tomto případě přednášel po desetiletí, na to, že aby DiPeso dokázal to, co tvrdí, musel by pečlivě zkoumat 133 vzorků za minutu, a to bez přestávky po celé čtyři hodiny. Ve skutečnosti by si už pouhé roztřídění impozantně zpřeházených exponátů a jejich vhodné uspořádání pro korektní vyhodnocení vyžádalo celé týdny. Tierney, který při výzkumu spolupracoval s profesorem Hapgoodem, Williamem N. Russellem a dalšími tvrdí, že Smithsonova instituce a další archeologické autority vedou proti těmto objevům rozsáhlou dezinformační kampaň. Smithsonian ihned na počátku zařadil sbírku z Acambaro mezi propracované mystifikace. Tierney využívající práva na svobodný přístup k informacím kromě toho zjistil, že prakticky všechny soubory Smithsonova institutu týkající se Julsrudova případu schází.

Po dvou expedicích na toto naleziště, v letech 1955 a 1968, Charles Hapgood, profesor historie a antropologie na Universitty of New Hampshire, zaznamenal výsledky svého 18-letého výzkumu Acambara v knize nazvané Mystery in Acambaro. Hapgood, který byl zpočátku ohledně této sbírky opačným názorům přístupný skeptik, v její pravost uvěřil po první návštěvě v roce 1955 poté, když se stal svědkem vykopání některých figurek v místech, která kopáčům sám určil.

K deprimujícím stránkám této záležitosti patří skutečnost, že Instituto Nacional de Antropologia e Historia, ústy bývalého ředitele pro předhispánské památky, Dr. Eduardo Noguery (který coby hlava oficiálního výzkumného týmu na místě, zveřejnil zprávu, kterou hodlá ve své knize uveřejnit Tierney) připustil „očividnou vědeckou legálnost způsobu, jímž tyto objekty byly odkryty.“ Nicméně objev nebyl přijat, protože „nálezy představují natolik neuvěřitelné výjevy, že prostě nemohou být pravdivé.“

Zklamaný Julsrud, který ale nikdy neztratil naději, mezitím zemřel. Jeho dům byl prodán a sbírka uložena do skladiště. V současné době je veřejnosti nepřístupná.

Možná ze všech nejrozsáhlejšímu utajení podléhá odkrytí možná egyptského sídliště v Arizoně a to zaměstnanci samotného Smithsonova institutu. Dlouhý článek na titulní stránce Phoenix Gazette z 5. dubna 1909 (článek následuje), prezentuje velmi detailní zprávu o objevu a vykopávkách ve skalních katakombách expedicí vedenou profesorem S.A. Jordanem ze Smithsonian Institute. Smithsonian však prohlašuje, že o podobném objevu ani o objevitelích neví vůbec nic.

Světové sdružení výzkumníků se tuto záležitost pokusilo ověřit telefonátem do Smithsonova institutu ve Washingtonu, D.C., ačkoli se dalo tušit, že je mizivá šance získat nějaké pravdivé informace. Po krátkém úvodním rozhovoru nás operátor přepojil do oddělení Smithsonova archeologického týmu a na druhém konci se ozval ženský hlas.

Řekl jsem jí, že vyšetřuji příběh z novinového článku z roku 1909, pojednávajícím o průzkumu Smithsonovou institucí, která zkoumala prostory vytesané do skály Velkého kaňonu, přičemž objevila patrně egyptské artefakty, a zda by mi v této věci mohla poskytnout více informaci.

„Dobře,“ řekla, „ale ještě než se dostaneme dále mohu vám říci, že v Severní ani Jižní Americe nikdy nebyly nalezeny žádné egyptské artefakty jakéhokoli druhu. Proto, vám nemohu sdělit nic jiného, než že Smithsonova instituce nikdy nemohla být zapojena do podobných vykopávek.“ Byla velmi vstřícná a zdvořilá, ale nakonec jsem se nedozvěděl vůbec nic. Nikdo, ani ona ani kdokoliv jiný s kým jsem o tom hovořil, nemohl o objevu G.E. Kinkaida a profesora S.A. Jordana najít žádný záznam.

I když samozřejmě nelze úplně vyloučit, že celý příběh byl velmi důkladnou novinářskou mystifikací, už sama skutečnost, že prestižní Smithsonova instituce zde je jmenována na titulní straně a vysoce detailní popis na několika dalších stranách, této věci poskytuje značnou důvěryhodnost. Je těžké uvěřit, že by taková věc mohla být upletena jen z řídkého vzduchu.

Skrývá Smithsonova instituce archeologický objev nesmírného významu? Jestliže je článek pravdivý, pak radikálně mění současný názor tvrdící, že v prekolumbovském období nikdy nedošlo k žádným zaoceánským kontaktům, a že všichni indiáni v obou částech amerického kontinentu, jsou potomky průzkumníků, kteří sem za doby ledové přišli přes Beringovu úžinu.

Je představa, že starověcí Egypťané v pradávné minulosti přišli do arizonské oblasti tak problematická a nesmyslná, že všechno musí zůstat utajeno? Smithsonovu instituci patrně více zajímá udržení současného stavu, než aby dovolila rozhoupat i tak vratkou loď udivujícími novými objevy vyvracejícími unáhleně přijatá akademická učení.

Dějepisec a lingvista Carl Hart, vydavatel časopisu World Explorer si pak v chicagském knihkupectví pořídil podrobnou turistickou mapu Grand Canyonu. Když jsme si ji společně prohlíželi ohromilo nás kolik míst na severní straně kaňonu nese egyptská pojmenování. Partie a útvary (patrně výrazné skalní formace) v oblasti poblíž Ninety-four Mile Creek a Trinity Creek nesou pojmenování jako Sethova věž , Věž Ra, Horův chrám, Osirisův a Isidin chrám. V oblasti Strašidelného kaňonu se to hemží názvy jako Cheopsova pyramida, Budhův klášter, Budhův chrám, Chrám Manu a Shivův chrám. Jsou snad tato místa v nějakém vztahu k údajným egyptským objevům ve Velkém kaňonu?

Zavolali jsme státnímu archeologu, do jehož kompetence spadá Grand Canyon, a bylo nám řečeno, že ranním výzkumníkům se líbily egyptské a hinduistické názvy, a že tato oblast je skutečně uzavřená jak turistům, tak i ostatním návštěvníkům … „kvůli nebezpečným jeskyním“. Je to tak! Celá tato rozsáhlá oblast v části Velkého kaňonu s egyptskými a hinduistickými popisnými názvy je zakázaná zóna - nikdo tam nesmí.

Z toho můžeme usuzovat, že jde přesně o místo, kde byly lokalizovány zmíněné podzemní prostory. Je dodnes nepochopitelně uzavřeno nejen všem návštěvníkům, ale dokonce i větší části personálu Koloradského národního parku.

Soudnému čtenáři je jak věřím jasné, že pokud je jen malá část důkazů ve věci „Smithsonian gate“ pravdivá, je jisté, že se naše nejposvátnější archeologická instituce aktivně podílí na potlačování důkazů o vyspělých amerických kulturách, důkazů o pradávných plavbách rozličných kultur do Severní Ameriky, důkazů o lidech abnormálního vzrůstu a různých podivných artefaktů a hmatatelných svědectví směřujících k vyvrácení oficiálního dogmatu současného pojetí historie Severní Ameriky.

Rada dohlížitelů Smithsonova institutu nadále odmítá otevřít svá jednání sdělovacím prostředkům, čili veřejnosti. Kdyby se Američané někdy dostali do „podkrovní světnice národa“, jak se někdy Smithsonově ústavu říká, jaké kostlivce by nalezli ve zdejších skříních?

Z titulní strany THE PHOENIX GAZETTE

Jak už bylo uvedeno v Gazette, výzkumník G.E. Kinkaid před několika měsíci při cestě loďkou po Green River ve Wyomingu a po Coloradu dále dolů do Yumy našel ve Velkém kaňonu ohromnou podzemní citadelu.

Kinkaid, archeolog Smithsonovy instituce, která financuje současnou expedici, patrně udělal objev, který téměř přesvědčivě prokazuje, že rasa obývající tajemnou jeskyni vytesanou lidskýma rukama v souvislé skále byla orientálního původu, možná dokonce Egypťané z dob Ramsese. Jestliže budou tyto dohady potvrzeny překladem nalezených tabulek s hieroglyfy, bude vyřešeno tajemství předhistorických národů Severní Ameriky a jejich prastarých umění, i otázka, kým skutečně byli a odkud přišli. Egypt a Nil, Arizonu a Kolorado propojí historický řetězec, táhnoucí se zpět do věků uvádějících v závrať i romanopisce s nejdivočejší fantazií.

Smithsonova instituce v současnosti provádí pod vedením profesora S. A. Jordana důkladný výzkum, který bude pokračovat, dokud nebude spojen poslední článek řetězu.

Zdroj: WM magazín

Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu