Americké státní dluhopisy jsou dluhem americké vlády, který je vydáván americkým ministerstvem financí, a je kupován zahraničními vládami jako investice. Je to ukázka víry v americkou ekonomiku, kdy se kupuje její dluh (tj. státní dluhopisy). Kupováním amerických státních dluhopisů půjčujete peníze americké vládě na jistou dobu. Nicméně jak se Spojené státy uchýlily k nadměrnému zadlužování, aby zachránily banky před krizí, vyhlídky na kupování amerických státních dluhopisů se staly méně přitažlivými, a hrozba, že jsou nejistou investicí, neustále roste. V únoru 2009 Hilary Clinton vyzývala Čínu, aby pokračovala v kupování amerických státních dluhopisů, aby mohly financovat Obamův stimulační balíček. Jak zdůraznil článek na Bloomberg:

9. října 2008 vláda Islandu převzala kontrolu nad největší bankou země, znárodnila ji a zastavila obchodování na islandském akciovém trhu. Během jediného týdne „byla převážná většina islandského, kdysi hrdého, bankovního sektoru znárodněna“. Začátkem října bylo oznámeno: Island, který se přeměnil z nejchudší evropské země na jedno z nejbohatších míst, může čelit bankrotu. V televizním projevu k národu premiér Geir Haarde připustil: „Existuje velmi reálné nebezpečí, milí spoluobčané, že islandská ekonomika by v nejhorším případě mohla být nasáta do víru, a důsledkem by byl státní bankrot.“

Lidé byli ukolébáváni do falešné iluze bezpečnosti, v rámci lsti údajného „ekonomického zotavení“. Bohužel si to většina lidí myslí, a obzvláště když lidé činí klíčová rozhodnutí, uvažují a jednají opačně. Krize státních dluhů, která postupovala během několika minulých let, a v současné době se projevila v Řecku, je kanárek v uhelném dole pro zbytek západní „civilizace“. Tato krize hrozí, že se rozšíří do Španělska, Portugalska a Irska; jako kostky domina se bude jedna země po druhé propadat do dluhové a měnové krize, včetně Ameriky.

Události roku 1953 představovaly vzor pro íránské volební protesty v r. 2009, pokus o „měkkou revoluci“ v Íránu, která čerpala rovněž ze zkušenosti „barevných revolucí“ v post-sovětských státech východní Evropy (Viz Barevné revoluce a původ třetí světové války). Je tezí tohoto autora, že volební nepokoje v r. 2009 v Íránu byly tajným americkým (a britským) komplotem určeným pro zinscenování změny režimu v Íránu. Cílem bylo dosadit USA nakloněného vůdce a tím provádět politickou, ekonomickou a strategickou hegemonii nad Íránem. Po lstivých USA financovaných „barevných revolucích“ v bývalém sovětském bloku, ale za silného vlivu CIA, kdy vše silně připomínalo puč z r. 1953, byl tento pokus o puč nakonec neúspěšný.

V prvních dvou částech tohoto pojednání jsem analyzoval geopolitickou strategii USA a NATO od pádu Sovětského svazu, rozšiřování amerického impéria a bránění nástupu nových mocností, zadržování Ruska a Číny. Tato část se zabývá dopady této strategie v posledních letech; vznikem nové studené války, jakož i analýzou války v Gruzii, pokusů a metod používaných pro změnu režimu v Íránu, převratem v Hondurasu, rozšiřováním afghánsko-pákistánského bojiště a rozšiřování konfliktu do střední Asie. Tyto procesy nové studené války a konfliktů přibližují svět k nové světové válce. Mír je možný pouze tehdy, když nástroje a motory impérií budou odstraněny.

Držíc se americké geostrategie tam, co Brzezinski nazval „globální Balkán“, spolupracovala americká vláda úzce s hlavními nevládními organizacemi (NGO) na „prosazování demokracie“ a „svobody“ v republikách bývalého Sovětského svazu, a v zákulisí rozehrávala vyvolávání toho, co bylo nazváno „barevnými revolucemi“, kterými jsou dosazovány USA a západu naklonění loutkoví vůdci, aby prosadili zájmy západu, jak ekonomické, tak strategické. Druhá část tohoto pojednání o „Původu třetí světové války“ analyzuje barevné revoluce, coby klíčový úskok při vnucování USA vedeného nového světového řádu. Strategie „barevných revolucí“ či „měkkých“ revolucí je maskovaná politická taktika rozšiřování vlivu NATO a USA k hranicím Ruska a dokonce Číny; čímž se dodržuje linie primárních cílů americké strategie v novém světovém řádu: zkrotit Čínu a Rusko a zabránit nástupu jakékoliv konkurence americké moci v regionu.

V souvislosti s totálním globálním ekonomickým kolapsem vyhlídky na velkou mezinárodní válku rostou. Historicky se období imperiálního propadu a ekonomické krize vyznačují zvýšeným mezinárodním násilím a válkou. Rozklad velkých evropských impérií znamenal první a druhou světovou válku, spolu s velkou hospodářskou krizí, která se odehrála v mezidobí. V současné době je svět svědkem rozpadu amerického impéria, které se samo zrodilo z druhé světové války. Jako poválečný imperiální hegemon řídila Amerika mezinárodní peněžní systém a vládla coby obránce a arbitr globální politické ekonomie.

Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla a dluh je zotavení
Ve světle všudypřítomných a houževnatě vytrvalých výkřiků o „konci“ krize, „vyřešení“ krize a „zotavení“ ekonomiky musíme mít na paměti, že nám to říkají titíž lidé a instituce, které nám v minulých letech říkaly, že se „není třeba ničeho obávat“, že „základy jsou zdravé“ a že ekonomická krize „nehrozí“. Proč nadále věříme stejným lidem, kteří se jak ve výrocích, tak volbách, vždy mýlili? Komu bychom měli věřit a obrátit se na něj pro přesnější informace a analýzu? Možná by užitečným zdrojem mohli být ti, kteří se nachází v epicentru krize, v srdci stínového světa centrálního bankovnictví, globální bankovní regulátor a „nejprestižnější finanční instituce světa“, která přesně předpověděla krizi: Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS). To by bylo dobré místo, kde začít.

Globální trendy v politické ekonomii naznačují, že „demokracie“, jak ji známe, je uvadajícím konceptem, kdy od tohoto konceptu odstupují dokonce i západní vyspělé země. Pravděpodobně prostřednictvím politiky stran a finančních/korporátních zájmů je demokracie, tak jak je, něco jako fasáda. Nicméně vstupujeme do éry, kde jsou na ústupu dokonce i instituce a obraz demokracie, a skluz do totality se zdá být nevyhnutelným.

90. léta byla svědkem objevení se toho, co bylo nazváno novým světovým řádem. Byl to výraz, který se objevil počátkem 90. let, aby popsal unipolárnější svět, vypořádal se s kolapsem Sovětského svazu a nově nalezenou rolí Spojených států jako jediné světové mocnosti bez konkurence. Nový světový řád měl představovat novou fázi globální politické ekonomie, ve které moc přebývala v jednom místě, a tímto místem měly být Spojené státy.

V r. 1954 byla v Holandsku založena skupina Bilderberg, což bylo tajné setkání konané jednou ročně, jehož se účastní zhruba 130 lidí z politické, finanční, vojenské, akademické a mediální elity ze severní Ameriky a západní Evropy, a je definována jako „neformální síť vlivných lidí, kteří spolu mohou rozmlouvat soukromě a důvěrně“.(1) Mezi pravidelné účastníky patří generální ředitel nebo předseda nějaké z největších korporací na světě, ropných společností jako Royal Dutch Shell, British Petroleum a Total SA, stejně jako různí evropští monarchové, mezinárodní bankéři jako David Rockefeller, čelní politici, prezidenti, premiéři a centrální bankéři světa.(2)

V 70. letech 19. století impérium Standard Oil Johna D. Rockefellera mělo v podstatě monopol nad Spojenými státy a dokonce i mnoha dalšími zeměmi. V r. 1890 dal holandský král své požehnání vytvoření mezinárodní ropné společnosti nazvané Royal Dutch Oil Company, která byla z velké části založena kvůli rafinaci a prodeji petroleje z Indonésie, holandské kolonie. Také v r. 1890 byla založena britská společnost za účelem přepravy ropy, Shell Transport and Trading Company, a “začala přepravovat ropu Royal Dutch ze Sumatry kamkoliv” a nakonec “tyto dvě společnosti zfúzovaly a stala se z nich Royal Dutch Shell.”(1)

Lidstvo je na pokraji vstupu do nejbouřlivějšího období v naší historii. Vyhlídky na globální krizi, dříve nevídanou; skutečně globální válku, v měřítku dříve nepředstavitelném; společenský kolaps, pro který země světa budují totalitní policejní státy, aby mohly kontrolovat populaci, se zvyšují každým dnem. Přední světoví předpovídatelé trendů bijí na poplach ohledně ekonomické krize, války, návratu fašismu a totální reorganizace společnosti. Ačkoliv je krize, pozorujeme reorganizaci globální politické ekonomie a transformaci kapitalismu na totalitní světovou vládu. Kapitalismus v celé své historii nezůstal stejný; vždy se měnil a měnit se bude. Jeho změny jsou vysvětlovány a analyzovány prostřednictvím teorie politické ekonomie, jak mainstreamové, tak kritické. Změny se odehrávají během let, desetiletí a staletí. Příští fáze kapitalismu je taková, kde se svět posune do státem kontrolovaného ekonomického systému totalitního kapitalismu, v mnohém podobnému čínskému.