Unikátní svazek dokumentů z Vatikánského tajného archivu PROCESSUS CONTRA TEMPLARIOS neboli Proces proti templářům, zakoupily Templářské sklepy Čejkovice, a to výtisk s pořadovým číslem 427, jeden stojí pět tisíc devět set euro. Poslední osmistý výtisk vlastní sám papež. Cesta za získáním publikace s třemi přivěšenými pečetěmi nebyla vůbec snadná, o nákup knihy se muselo žádat přes zastoupení České republiky ve Vatikánu, jak také uvedl obchodní ředitel Templářských sklepů Čejkovice Lukáš Lukáš pro MF Dnes. Čejkovicím trvalo bezmála půl roku, než knihu získaly. Tři sta stran knihy je vlastně věrnou kopií záznamů z let 1308 až 1311, kdy byl veden slavný proces proti křesťanskému rytířskému řádu. Nikdy potom žádný ze smrtelníků originální zápisy z výslechů templářů neviděl. Skrýval je totiž přesně sedm století vatikánský archiv. Dokumenty vyšly vloni při příležitosti 700 let od zahájení inkvizičního procesu s tímto mocným středověkým řádem.

MOTTO: LINGVISTICKÁ REKONSTRUKCE PRASLOVANŠTINY DO 1. TISÍCILETÍ N.L. NENÍ V SOULADU S REALITOU
Naše současné znalosti nám dovolují uvažovat tímto směrem. Nejsem lingvista a nejsem schopen vést debatu o jazyku Novilarské stély na odborné úrovni, avšak laickým okem vypadá přesvědčivě,
a ve sporu Novilarská stéla versus protoslovanština jde o spor reálného dokumentu s hypotetickou konstrukcí, která je ostatně někdy považována za „podezřelou“ i bez znalosti Novilarské stély. Předposlední poznámkou před čtením Novilarské stély je poznámka o vysoké řemeslné úrovni jejího zpracování. Výroba Novilarské stély určitě stála dost práce. Není to nějaký škrabopis na nerovném podkladu, ale dobře připravená a provedená řemeslná práce. Tady si musíme uvědomit, že řemeslníci bývali obvykle v postavení otroků a že ve starém Římě byli dokonce lékaři-otroci. Z textu stély poznáme, že jde o závažné osobní sdělení člověka, které chtěl zachovat pro budoucnost.

MOTTO: LINGVISTICKÁ REKONSTRUKCE PRASLOVANŠTINY DO 1. TISÍCILETÍ N.L. NENÍ V SOULADU S REALITOU
Tento text se věnuje práci Antonína Horáka, amatérského luštitele starých písem a „slovanského nacionalisty“, který se snažil luštit nápisy etruské a jim podobné, na základě slovanských jazyků, a v roce 1991 publikoval naprosto bizarní teorii. Ve své knize „O Slovanech úplně jinak“ identifikuje neolitické obyvatelstvo Evropy jako praslovanské, hovořící praslovanským jazykem a nachází vlivy těchto neolitiků=praslovanů v mnoha různých dobách na různých místech, například až v Koreji, Japonsku a na Velikonočním ostrově.

SITA | Pod dunami v severozápadnom Peru sa archeológom podarilo nájsť tisíc rokov starý chrámový komplex vrátane hrobky s ľudskými obeťami. Objav komplexu, ktorý už od roku 2006 vykopávali neďaleko mesta Chiclayo, vniesol dávku reality do legendy o bohovi Naylampovi, ktorý údajne založil predinkskú civilizáciu Lambayeque v ôsmom storočí n.l., po páde civilizácie Močikov. Dôkaz na archeologickom nálezisku Chotuna Chornancap naznačuje, že chrámový komplex mohol patriť ľuďom tvrdiacim, že sú potomkami boha Naylampa a ide teda o prvý dôkaz týkajúci sa ich existencie.

Slovensko-maďarské vzťahy dôverne poznám takpovediac osobne, pretože som prežil kus života na slovenskom juhu a čiastočne aj v Maďarsku. Moju pozornosť na maďarské témy však upriamil ihneď po prevrate v roku 1989 už prvý spoločný dokument „revolučných hnutí“ na Slovensku – spoločné „Vyhlásenie Verejnosti proti násiliu a Maďarskej nezávislej iniciatívy (MNI) o spolužití národov!!!, národných menšín a etnických skupín na Slovensku“ zo 4. januára 1990, uverejnené v občasníku Verejnosť 23. 1. 1990. Deklaruje sa v ňom expressis verbis, že tieto „revolučné hnutia“ odmietajú princíp reciprocity, čiže ľudskej a občianskej rovnosti, medzi Maďarskom a vtedajším Česko-Slovenskom pri poskytovaní menšinových práv svojim občanom.

„Sťahovanie národov“ je nemecká historiografická doktrína z 19. storočia, od ktorej sa odvíjajú ďalšie „historické“ tézy a doktríny pochybnej hodnoty. Skôr, ako sa jej budeme venovať, venujme trochu pozornosti dlhému obdobiu pred týmto „sťahovaním“. Európa bola osídlená človekom už v praveku a hoci tu nevznikli prvé známe civilizácie ako na Níle, Eufrate a Tigrise, Induse či Žltej rieke, aj v Európe kontinuálne pokračoval vývin človeka do jeho ďalších vyšších štádií. Archeologicky je dokázané, že človek už v štádiu svojho lovecko-zberateľského vývoja osídlil celý európsky kontinent a že na celej ploche Európy žil už ako roľník prinajmenšom od neolitu (5.000 rokov pred n.l.).

Na zodpovězení téhle otázky se musíme přesunout do dob nejstarších, o kterých se dochovaly vůbec poprvé nějaké písemnosti. Navštívíme jižní Mezopotámii, která nám v lecčems napoví. Žil zde národ Sumeru, jejich historie se datuje od roku 3500 let př.n.l. V jejich náboženství se objevuje víra ve vícero bohů a to konkrétně ve 12 nejdůležitějších, kteří se obměňovali. Pantheon a události sumerských bohů se prolínají napříč naší historií po celém světě. Až teprve v křesťanství se píše o jednom bohu, ale i v Bibli - Genesis jsou zmínky o bozích, k těmto nepřesnostem muselo samozřejmě dojít, protože i biblické příběhy se nevyhnuly popisu sumerských událostí. V Egyptě, Řecku, Indii, Střední a Jižní Americe nebyla žádná jiná božstva než ta sumerská, která žila v pospolitosti s lidmi tehdejší doby, která odešla, ale slíbila, že se vrátí.

Již v Mezopotámii Sumerové používali rozdělení stupňů kruhu na 360, které používáme dodnes v geometrii a astronomii, ale jak se k tomu dopočítali? Používali ne stovkový systém, ale šedesátkový, neboli sexagesimální číselnou soustavu, kterou pak zdědili Babyloňané, začali číslem 6x10x6... a to Sumerové použili pro popis kruhu, 360 opět vynásobili x 10 a to je 1 sar což je 3600 pozemských let a přibližně jedna otočka Nibiru kolem Slunce. Nibiru se nekryje se Zemí!

Pokračujeme v seznamu základních symbolů Staré Mezopotámie. Zaměříme se tentokrát na symboly nebeských těles a bohů.
Rozdělení nebes
Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie[1] str.32
V babylonské astronomii byl východní horizont rozdělen do tří vertikálních pásem, „cest" Enlila, Anua (An) a Ey (Enki), která se používala k určení postavení osmnácti souhvězdí zvěrokruhu uznávaných asi od roku 1000 př.n.1. Později byla tato souhvězdí přiřazována jednotlivě nebo v párech ke dvanácti měsícům a naznačila tak pozdější zvěrokruh.
Bylo známo pět planet: Merkur (zvaný „Skákající"), Venuše, Mars, Jupiter (zvaný „Přívoz") a Saturn (zvaný „Stálý").
Mnoho názvů souhvězdí bylo stejných nebo podobných těm, která přinesl do moderního světa řecký astronom Ptolemaios (asi roku 150 n.l.).
Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie[1] str.102
Podle jedné tradice existovala tři nebe položená nad sebou. Na nejnižším byly hvězdy, střední nebe bylo domovem Igigú a nejvyšší Anua (An).
Podle jiné, astronomické, tradice byl východní horizont rozdělen na tři vertikální pásy.

Jedny z nejstarších zobrazení bohů nalézáme na otiscích válečkových pečetítek staré Mezopotámie. Válečkové pečeti (angl. Cylinder seals, franc. Sceaux-cylindres, něm. Zylindersiegel) jsou malé (2-6 cm) kameny ve tvaru válce s vyrytým dekorem. Vtlačením do podkladu (mokrý jíl) zanechával váleček otisk sloužící jako pečeť či podpis. Válečkové pečeti se používaly od konce 4.tisíciletí př.n.l. V mnoha článcích se budeme odvolávat na obrazové motivy pečetítek vztahující se k mezopotámského panteonu. Pro větší přehled zde začínáme uvádět jejich seznam.