Miloš Jesenský: PUTOVANIE MAGICKOU KRAJINOU

„Cintoríny s popraskanými náhrobnými kameňmi, opustené rozvaliny kaplniek zaliate mesačným svitom, v šere zahalené vekovité stavby, ktorých okenice stonajú v poryvoch vetra a podlaha škrípe pod nohami, prastaré hrady na strmých výšinách, hostince uprostred lesov, ktoré kedysi navštevovali lupiči, vresoviská, močiare pokryté hmlou, zátoky, na ktoré bez ustania doráža vlnobitie – to všetko sú miesta, kde sa podľa našich predstáv obvykle objavujú umrlci, prízraky v skrvavenom rubáši, z ktorých odpadávajú kúsky hliny alebo crčí morská voda.“

Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 3.)

„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“

Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 2.)

„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“

Cesta k dokonalosti (část 3.)

“Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.”

Stránky

Top