Má svůj původ v místní lidové tradici (známé jako Bon), jejíž počátky leží ve 3. tisíciletí př.n.l. a která byla formálně zaznamenána lékařem Xiepu Chixi na dvoře tibetského krále Niechi Zanpu v roce 126 př.n.l. Prvky tradiční čínské a indické (áyurvedské) medicíny byly doplněny až později. Áyurveda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo.

Áyurvedský systém lékařství a bylinářské medicíny v Indii má své kořeny ve 3. tisíciletí př.n.l. v himalájském pohoří. Podle legendy se v jedné himalájské jeskyni setkali nejmoudřejší muži Indie, kteří hovořili o svých léčebných uměních. Tito muži přicestovali z různých částí Indie a přinesli s sebou domorodé znalosti léčivých bylin, které se dosud předávaly ústní tradicí. Na tomto velkém setkání své znalosti spojili do společného díla, které nazvali "Áyurveda" (sanskrtské slovo "ayus" znamená "život", slovo "veda" znamená "poznání").

Starověcí Číňané, Indové, Egypťané, Babylóňané a původní obyvatelé Severní, Střední a Jižní Ameriky používali bylinářskou medicínu. Nejstarším známým seznamem léčivých bylin je spis "Shen Nung's Pen Ts'ao" napsaný kolem roku 3000 př.n.l. (před naším letopočtem). Nejstarší čínská bylinářská medicína byla zřejmě sbírkou znalostí z ještě starší ústní tradice.

Obvykle se heřmánek bere formou nálevu, který se připravuje ze dvou čajových lžiček drogy na 200 ml vroucí vody. Při inhalaci se 1 polévková lžíce drogy vaří asi v 200 ml vody a pod přikrývkou se vdechuje 10 minut.