Obrázok používateľa CEZ OKNO
ALLATRA: Sakrální znalosti o čtyřech Bytostech 2

Rigden: Když člověk prochází etapou poznávání Pravé a Levé bytosti, v podstatě místo kontroly nad nimi riskuje, že se sám dostane pod kontrolu těchto celkem šikovných Bytostí, protože se nechá zlákat přáním mít neviditelnou sílu a moc nad jinými lidmi. A následek je, že se tím nechá unést, promrhá celý svůj život na dosažení dočasného výsledku, přičemž ztratí možnost dosáhnout svého osvobození, možnost dostat se ven z kruhu reinkarnacíí. Je to vlastně jakási návnada na lidi, kteří jsou nestálí ve své hlavní volbě.

Na toto téma existuje jedno zajímavé podobenství o hledání pokladů. „Jednou procházel jeden Mudrc okolo vesnice a oznámil lidem, že na jejich hlavní návsi jsou pod zemí ukryty neuvěřitelné poklady. Ten, kdo je najde, tak nejen získá bohatství, ale už nikdy nebude takový, jako dřív. Lidé měli z této novinky radost a vedli dlouhé debaty a rozhovory, ale nakonec se všichni obyvatelé dohromady rozhodli ten poklad vykopat. Vyzbrojili se náčiním a pustili se do práce. Ale uplynul nějaký čas, očekávaný výsledek práce se stále nedostavoval a entuziasmus lidí opadal. Jako první začali výkopové práce opouštět ti, kdo hodně mluvili, ale ukázalo se, že sami neudělali nic proto, aby poklad našli. Pouze se snažili ostatním ukazovat, jak mají pracovat. Za nimi následovali lidé, které náročná práce rychle unavila. Rozhodli se, že poklad za takovou dřinu nestojí. Jiní lidé začali nacházet střepy střešních tašek, dávného nádobí a staré mince. Ukrývali tyto své nálezy před ostatními, protože si mysleli, že toto je ten pravý poklad a také rychle opouštěli místo výkopů. Třetí skupina lidí prostě měla radost z práce a hledání, domnívala se, že v této radosti z hledání se vlastně skrývá poklad, o kterém Mudrc mluvil. Ale když uběhl nějaký čas, bylo okolo nich stále jen množství kamenů a špína. Jejich radost také mizela, tak zanechali svého hledání, neboť se ukázalo, že jsou slabí duchem.

Jak šel čas, začali mnozí z těch, co zůstali, pochybovat o úspěchu hledání a mysleli si, že se stali oběťmi omylů a výmyslů. Obyvatelé jeden po druhém začali opouštět místo hledání pokladu. A jenom hrstka těch, kteří šli záměrně k cíli a houževnatě a úporně pracovali, našli svůj poklad. Ale potom co poklad našli, už je v té vesnici nikdo nikdy neviděl. A ti obyvatelé, kteří se neúspěšně účastnili hledání pokladu, byli až do konce svých dnů znepokojeni ospravedlňováním sebe samých a objasňováním toho, proč jednali, jak jednali, proč tehdy nezůstali spolu s ostatními. Vždyť to byla šance, jak změnit svůj ubohý život k lepšímu. Někteří z nich zasvětili zbytek života hledání onoho Mudrce, který jim odhalil to tajemství, aby zjistili, jak měl vypadat ten poklad, kde je teď a jak je možné ho získat“.

Takže poklad je duchovní přeměna člověka. Ale aby bylo možné jí dosáhnout, je třeba na sobě každý den houževnatě pracovat. Ne všichni, kdo jsou okouzleni perspektivou cesty, dojdou na její konec, neboť cesta předpokládá dosažení vnitřních změn. Jako první opouštějí cestu ti, co mnoho mluví a nedělají nic proto, aby se změnili. Za nimi následují ti, kdo hledají snadné vítězství. Potom scházejí z duchovní cesty ti, kteří se nechali oslnit možnostmi, které se jim odhalili a jsou použitelné k uspokojení jejich významnosti v tomto světě. Potom ti, kteří nacházejí potěšení v samotném procesu hledání smyslu života, ale nechápou sami sebe a v konečném výsledku nic nenacházejí. Z duchovní cesty scházejí i ti lidé, kteří pochybují o sobě, o Mudrcovi, jež jim odhalil duchovní Pravdu, i o samotné Pravdě. Všichni tyto lidé chápou duchovní cestu tak, jak je to pro ně v tomto materiálním světě výhodné. Ale pouze ti, kdo jdou s čistotou a upřímností úmyslů až do konce, kdo jsou ve své duchovní práci vytrvalí a každý den se mění, pouze ti v životě nachází své duchovní poklady, které jim dávají možnost odejít do jiného světa. Smysl tohoto podobenství je takový: často když jdou lidé po duchovní cestě, hledají osobní úspěch v tomto pro ně dočasném světě namísto svých pokladů, které jim otevírají cestu na Věčnost.

Anastasia: Ano, to je pravda života, která byla aktuální nejen v dávné minulosti, ale i dnes… Každý si sám vybírá.

Rigden: Praxe je tedy důležitou zkouškou. Jedna věc je číst náboženské legendy a snít o tom, že se staneš také takovým „duchovním člověkem“, jako jsou hrdinové těchto legend, ale úplně jiná věc je reálně na sobě každý den pracovat, věnovat se duchovním praktikám a kontrolovat své myšlenky. V traktátech již zmíněného buddhismu nazývají umění, kdy člověk umí ovládat své nadpřirozené schopnosti, jako ovládání „zázračných sil“. Také se tam mluví o tom, že dokonalý člověk může působit na svět „až do Nebes Bráhmy“ (sedmá dimenze) a že cesta na „Nebesa Bráhmy“ začínají tím, že se člověk zbaví své náklonnosti k Šesti Světům Vášní „kola života“. Ve sbírce posvátných buddhistických textů „Tripitaka“ je například velmi pozoruhodná sútra „O plodech poustevnictví“. Mimochodem slovo sútra v překladu se sanskrtu znamená „nit, na kterou jsou navlečeny perly“; ve staré indické literatuře tak nazývali nesouvislé výroky a později sbírku takových výroků. Je pravda, že když čteme sbírku buddhistických posvátných textů „Tripitaka“, a týká se to i sútry „O plodech poustevnictví“, je třeba chápat, že v nich nejsou zapsány původní slova Buddhy, ale jeho učení, které se dlouhou dobu předávalo ústně a teprve později bylo zapsáno. Přičemž v průběhu formování náboženství buddhismu sem byly po staletí vnášeny změny. Jinými slovy řečeno, člověk musí brát v úvahu, že se nejedná o prvotní informaci, ale o její interpretaci, jež prošla skrze mysl mnoha lidí v průběhu staletí. Pokud člověk nezná podrobnosti duchovní práce a praktická meditativní zkušenost je mu vzdálená, pak je přirozené, že převypravovat, vykládat nebo překládat do jiných jazyků bude takovou informaci tak, že se bude řídit výlučně svým pohledem na svět a svými názory na tuto věc, tak říkajíc z pozice obyvatele trojrozměrného světa.

Takže v této sútře je zmiňován rozhovor Buddhy s Adžatašatrem – králem Magadhy (dávné země, která se rozkládala kdesi na severozápadě Indie). Král se ptá Buddhy, jaký je „viditelný plod poustevnictví“, tedy jaký je výsledek toho, když se někdo věnuje v tomto světě duchovním praktikám. Buddha mu to objasňuje na běžných alegoriích pochopitelných pro obyčejného člověka, vykládá mu učení o Cestě, kterou podstupuje mnich jako člověk, jež se věnuje duchovnímu sebezdokonalování, meditacím, a snaží se dostat do Nirvány. V této sútře se také říká, že mnich musí následovat pravidla mravního chování, vypráví se o radostech zkrocení sebe sama, o výsledcích duchovní práce na sobě samém. Přitom je zdůrazňováno, že výsledky práce mnich chápe „myslí, jež se nachází v samádhi, je čistá, jasná…. poslušná a soustředěná, oproštěna od všech tužeb …“. Stav „samádhi“ v překladu ze sanskrtu označuje „složená dohromady“, „spojení“, „celistvost“, „sjednocení“. V indické filozofii je to stav osvícení, vyšší harmonie, považuje se za konečný cíl meditativních praktik. V buddhismu je „samádhi“ považováno za poslední stupeň osmistupňové cesty, která podle jejich filozofie musí člověka dovést až k Nirváně.

V této sútře je i takováto zmínka: „Toto moje tělo má tvar, sestává se ze čtyř velkých elementů…“. Za čtyři velké elementy jsou ve filozofických úvahách obvykle považovány vzduch, země, voda a oheň. Takové alegorie, kterými měli dávní lidé na mysli čtyři základní Bytosti, jsou často používány v posvátných spisech, když se mluvilo o sebezdokonalování člověka a o jeho energetické struktuře, která je pro oči neviditelná. V 87.sútře „O plodech poustevnictví“ se mluví o projevení různých nadpřirozených schopností člověka, který dosáhl stavu samádhi. On, „když je jeden, stává se hojným, když je hojným, stává se jedním; stává se očím viditelným i neviditelným; bez problémů prochází skrze stěny, valy, hory jakoby to byl vzduch; proniká skrze zem jako skrze vodu; chodí po vodě jako po zemské hroudě a nepropadá se; sedí se zkříženýma nohama a vznáší se k nebi, jakoby byl okřídlený pták; Měsíc i Slunce se dotýká svou dlaní, ačkoli jsou silné a mocné; až do nebes Bráhmy může působit pomocí svého těla“. Tím se nemá na mysli fyzické tělo. V této sútře je zmiňováno buddhisty tak zvané „získané (fenomenální, mystické) tělo“ (název v sanskrtu v případě transkripce je „nirmánakája“, tedy přízračné, přeměněné, tvořené rozumem, obdařené všemi velkými a malými částmi, neznající újmy v životních schopnostech“. Přitom i v této otázce mají zmatek a teoretikové vedou nekonečné filozofické spory o tom, co ve skutečnosti znamená toto „fenomenální tělo“: tělo transformace, jiného stavu vědomí, fyzické tělo Buddhy, Bódhisattvy, tělo Iluze, Projevení nebo „dokonalého potenciálu mysli v podobě fyzického tvaru“. Podobné rozpory svědčí o tom, že lidé ztratili podstatu základních znalostí a soudí o nich pouze podle zbylých vnějších podob, jež pochází od lidské mysli.

Ve skutečnosti je to ale všechno jednoduché. Energetické tělo, jež se nachází v šesti rozměrech, je u lidí přibližně stejné – má tvar čtyřhranné useknuté pyramidy s oddělenou špičkou. Většina lidí ji však nevidí a neví o její existenci. To ale neznamená, že nepůsobí na jejich život, osud a aktivitu. Jak se říká, „dokud tě játra nebolí, tak si na ně ani nevzpomeneš, pokud tedy vůbec víš, že nějaká játra máš“. Když na sobě člověk pracuje, věnuje se duchovním praktikám a každý den se stará o osvobození své Duše, jeho energetická struktura se mění, postupně se transformuje do kvalitativně jiné struktury, o které jsem už mluvil. A když Osobnost splyne s Duší, vytvoří se nová Duchovní Bytost, která už nepotřebuje materiální obal. Jinými slovy řečeno, díky tomu se stává „obyvatel“ trojrozměrné dimenze „obyvatelem“ sedmirozměrné dimenze.

Anastasia: Z pozice získané duchovní zkušenosti a díky pochopení klíče těch původních Znalostí, který jste nám dal, je prostě směšné, o čem se všichni tito teoretikové dohadují. Někdy „diskuse“ popsané v jejich pojednáních připomínají situaci s dvěma studenty, kteří se nazpaměť naučili různé teorie a až do posledního dechu se přou o podstatu praktického procesu výroby. Ovšem ani jeden z nich nemá osobní zkušenost s prací ve výrobě, takže nechápou, co to ve skutečnosti výroba je. Na pozadí takovýchto filozofických sporů se nepochybně zřejmě vyčleňují ti autoři, kteří jenom naprázdno nemluví, ale jsou schopni podělit se s ostatními o své praktické duchovní zkušenosti, o to, jak se ubírají po duchovní cestě, byť místy intuitivně, ale stále správným směrem. Víš o tom, protože je to tvá vlastní praktická zkušenost. Vždyť získání vlastní praktické zkušenosti pomáhá vžít se a, jak se říká, bez zbytečných slov pochopit ty skutečně moudré lidi, kteří zanechali v průběhu staletí své záznamy, když se reálně věnovali práci na sobě samých během procesu absolvování jejich duchovní cesty.

Rigden: Nepochybně, v tomto procesu není hranic, času ani materiálního prostoru. Je zde celistvost a duchovní chápání, tak říkajíc, v jednotě s Pravdou… Takže v indickém náboženství se v té či oné podobě uchovali připomínky toho, že člověk během procesu svého duchovního rozvoje získává určité „kouzelné síly“ (buddhismus) nebo síly „siddha“ (indická jóga; staroindické slovo „siddha“ znamená „dokonalý“). Pojem siddha se vyskytuje také v džainismu a v hinduismu jakožto název mytických polobožských bytostí, jež měli nadpřirozené magické schopnosti a přebývali ve vzdušném prostoru. Podle staroindických purán (v překladu ze sanskrtu „purana“ – „dávný“, „epická báseň o bohatýrech“), v nichž jsou popisovány kosmologické mýty o Vesmíru a jsou v nich předneseny hinduistické filozofické názory, mají polobožské siddhi následující nadpřirozené vlastnosti. Mohou se stát extrémně lehkými nebo těžkými, nekonečně malými nebo velkými; mohou se okamžitě přemisťovat do libovolného bodu v prostoru; toho, co si přejí, mohou dosahovat silou myšlenky; „své vůli“ mohou podřizovat předměty a čas; mohou dosáhnout nejvyšší moci nad světem. Mytologie ovšem představuje pouze zakamuflované znalosti o člověku a světě.

Anastasia: V podstatě to jsou dozvuky dávných znalostí o tom, že člověk je schopen osvojit si praktiky, díky nimž může ovládat své čtyři Bytosti.

Rigden: Přesně tak, přičemž už to je zásadně zpracováno různými náboženstvími. Ve skutečnosti jsou v duchovní praxi tyto nadpřirozené „kouzelné síly“, tak říkajíc, vedlejším efektem toho, když se člověk učí kontrolovat svou Pravou a Levou bytost. Právě práce těchto Bytostí v určitém, nazvěme to tak, režimu vědomí projevuje v člověku tyto nadpřirozené schopnosti. V již zmíněných buddhistických traktátech se uchovali připomínky toho, že samotné ovládání těchto sil („siddhi“) není škodlivé, všechno je založeno na lidské volbě, lidském přání. V traktátech se také říká, že už Buddha varoval, aby se mnich během procesu sebezdokonalování vyvaroval toho, že by podlehl různým pokušením. Za prvé se vyhýbal tomu, aby demonstroval tyto „kouzelné síly“ lidem nezasvěceným do této věci, aby nevyvolával nejistotu v mysli nevěřících. Za druhé a to hlavně se měl vyvarovat pokušení vyměnit svůj původní cíl, tedy odchod do Nirvány (na Věčnost), za prázdná lidská přání: za touhu po moci, „magické ovládnutí světa“, uspokojení jakýchkoli materiálních přání a potřeb, žádostivost po kontrole a ovládání čehokoli, možnosti využít tyto neviditelné síly za egoistickým účelem a řídit události tak, aby pro něho byly výhodné. Jinými slovy Buddha varoval lidi, kteří jdou po duchovní cestě, před jakýmkoli využitím těchto „kouzelných sil“ za zištnými cíli. Jinak člověk sám sebe svede z duchovní cesty, aniž by vykonal ve svém životě to hlavní – vnitřní transformaci, spojení s Absolutnem, se světem Duše.

Proč Buddha obracel pozornost právě k této otázce? Buddha měl skupinu učedníků, kteří si osvojovali, řečeno jejich jazykem, „Vysoké Umění“, řečeno jinak – umění Geliarů. Tato obtížná cesta duchovního rozvoje zdaleka není určena pro všechny. Obrazně řečeno je to jako u výzvědné služby: neberou tam všechny, kteří se hlásí, ale vybírají je výlučně podle osobních kvalit, schopností a již existujících profesionálních návyků. O této Buddhově skupině ovšem věděli i jiní lidé, kteří, jak se říká, si přáli v ní být, ale nezúčastnili se. Těch, co je napodobovali a přitom znalosti zkreslovali, bylo vždy dost. Je třeba poznamenat, že v období života Buddhy mnozí lidé, stejně jako je tomu i dnes, byli milovníky magie, různých tajných mystických umění, a sice kvůli jejich egoistickým přáním mít neviditelnou moc nad lidmi. Ovšem jedna věc je ovládat nadpřirozené schopnosti kvůli egoistickým cílům a pýše, a jiná věc je využívat tyto schopnosti při službě duchovnímu světu. Buddha tedy varoval své učedníky, že když procházejí etapami vnitřní přeměny, je třeba se pevně držet svého hlavního duchovního cíle jakožto jediného smyslu lidské existence. Tímto cílem je duchovní osvobození, tedy odchod do Nirvány. V opačném případě je možné propadnout iluzi, chybně přijmout dočasné za věčné.

Anastasia: Ano, ve staré Indii bylo velmi populární téma o tom, že člověk může získat různé nadpřirozené schopnosti různými postupy. Můžeme říci, že to byl způsob, jak popularizovat nejrůznější náboženství. Kromě buddhismu je toto obsaženo i v ezoterických daršanech (učeních) staroindické filozofie, kde se mluví o jogistických metodách pochopení „původního vědění“ skrze to, že člověk cestou duchovních praktik získá „božské schopnosti“. Konkrétně v ezoterických školách se dodnes používá takový pojem jako „šakti“ jako označení pro síly, které mohou být získány na různých úrovních praxe. Například Džňana-Šakti jsou síly spojené s vlastností jasnovidectví, jasnoslyšení, telepatie; Krija-Šakti jsou spojeny s materializací, se schopností uzdravit nebo uškodit silou myšlenky; Ičhá-Šakti jsou projevením síly vůle, sebeovládání vedoucího k rozvoji nadpřirozených schopností těla, schopností vykonávat astrální cesty; Mantra-Šakti jsou síly spojené s kosmickými rytmy, s působením na přírodu.

Rigden: Zcela správně. „Šakti“ v překladu ze sanskrtu znamená „moc, síla“. Jak jsem již říkal, ve starých indických legendách figuruje „šakti“ jako prvotní, božská, tvořivá síla ženské podstaty ve Vesmíru (Adi-Šakti), a v duchovních praktikách jako síly obdařené funkcemi Allata a čtyř Bytostí člověka. V náboženských legendách je tato tvořivá síla zachycena v podobě bohyň, které jsou manželkami Bráhmy, Višnú a Šivy, a také aspektem v každém i každého boha. Pozoruhodné jsou zmínky o tom, že tato síla (šakti) se větví na menší síly, které jsou prezentovány zvláštními znaky na okvětních lístcích lotosů, v nichž žijí nejen „sami“ bohové ale i bohyně. Pro člověka neznalého věci tyto informace vypadají jako obyčejné náboženské legendy. Ale člověk věci znalý jasně chápe, o čem se tu mluví, jaké znalosti o makrokosmu a o člověku jsou uvedeny. Jak jsem již říkal, dávní lidé, zejména na Východě, alegoricky přirovnávali energetickou konstrukci člověka ke květu lotosu, kde každý pomyslný okvětní lístek představoval jednu z Bytostí člověka, jež má svůj znak, žije svým životem a je zodpovědná za spojení s některou z dimenzí. Pokud je tento znak znám, je možné se přímo zkontaktovat s danou konkrétní Bytostí.

Anastasia: Ano, v mnoha náboženstvích jsou ozvuky těchto znalostí, jenom jsou zaobaleny do takové materiální filozofie, že pro člověka neznalého věci je těžké ne snad oddělit, ale byť jenom pochopit, kde jsou duchovní zrna a kde jsou materiální příměsi vzešlé z lidské mysli nebo záměny vyvolané Materiálním rozumem… Když už jsme u toho, vzpomněla jsem si, že v čínském taoismu také považují lidské tělo za mikrosvět obydlený různými božstvy. Pravda, mají své představy o tomto procesu, který je v jejich chápání spojen s fyzickým tělem a jeho orgány. Nicméně následovníkům taoismu se doporučuje vést počestný život, vykonávat dobré skutky jakoby proto, aby si získali náklonnost duchů „těla“ člověka.

Rigden: Taoismus tyto znalosti zdědil ještě po starším čínském šamanismu, kde existovala představa o mnoha duších člověka (mimo jiné to byla zvířecí duše – „po“ a duchovní duše - „chuň“), které spojovali tělo v jeden celek. Je zde ale jeden podstatný rozdíl a záměna pojmů pocházející ještě z oněch časů. Spočívá to v tom, že aby bylo možné získat náklonnost duchů nebo se s nimi domluvit, znamenalo to v podstatě, že bylo třeba uzavřít úmluvu s Materiálním rozumem, který díky této úmluvě dával člověku možnost vykonávat jakékoli magické skutky v rámci šesti dimenzi. Člověk (šaman) se naivně domníval, že duchové slouží jemu, ve skutečnosti ale on sloužil jako průvodce vůle Materiálního rozumu a tito duchové k němu mohli kdykoliv změnit svůj postoj. Jinak řečeno je podstatný rozdíl: získat náklonnost duchů (včetně bočních Bytostí) k sobě samému, aby bylo možné ovládnout nadpřirozené schopnosti v materiálním světě ve svém dočasném životě, nebo se naučit řídit své Bytosti, dosáhnout celistvosti a duchovního osvobození, Věčnosti.

V taoismu stejně jako v buddhismu se jejich stoupencům klade za povinnost věnovat se radikální transformaci svého těla a vědomí, využívat jako nástroj poznání meditaci. V taoismu se také zdůrazňuje to, že člověk díky takové transformaci na cestě k dosažení „nesmrtelnosti“, podle jejich náboženského učení, získává nadpřirozené síly a schopnosti. Může se například stát neviditelným, přemisťovat se v prostoru, nacházet se zároveň na několika místech, zkracovat čas a tak dále.

Ale rád bych v této věci něco podotkl. V mnoha náboženských koncepcích se skutečně zmiňuje to, že když jejich následovníci nakonec jdou po navržené náboženské cestě, mohou se naučit ovládat některé nadpřirozené schopnosti. Mnohé lidi to přitahuje z popudu jejich Materiální podstaty, a to víc, než hledání duchovních zrn pravdy. Ale smutné je to, že mnozí promarní svůj život na dosažení tohoto cíle (získání nadpřirozených schopností) a vynakládají tak své síly zbytečně. Ovládání nadpřirozených schopností přece ještě není vrcholem dokonalosti. Existuje jedna stará moudrost: „Když člověk ve své duši nezná Boha, je hotov uvěřit čemukoli“.

Když se člověk naučí jakýmkoli nadpřirozeným schopnostem, neznamená to, že dosáhl duchovního osvobození. Vždyť to se může podařit i lidem, kteří se věnují například černé magii, tedy těm, kteří jsou průvodci Živočišného rozumu. Ale jaký je výsledek? Stát se potom sub-osobností a podřídit se pak ještě větším mukám? Vždyť za vše vykonané jak ve viditelném tak i v neviditelném světě pak člověk odpovídá dvakrát tolik. Rozvíjení nadpřirozených schopností je opodstatněné pouze tehdy, když sám člověk nevěnuje upřenou pozornost tomuto procesu, když se soustředí na svou duchovní cestu a duchovní osvobození, a přitom na sebe ještě bere povinnosti, tak říkajíc, nést odpovědnost „bojovníka světla“ z Duchovního světa. Ale to je cesta jen hrstky lidí. Převážná většina lidí se nepotřebuje soustředit na ovládnutí nadpřirozených schopností. Pro lidi je v jejich životě hlavní, aby soustředili své síly na duchovní osvobození, což znamená, že se mají soustředit na každodenní duchovní práci na sobě samých. To je to hlavní! Není třeba, abys lidem dokazoval, že jsi v něčem lepší než ostatní, ale musíš dokázat Bohu, že jsi hoden přijetí do duchovního světa, že si zasloužíš, aby tvoje Osobnost přebývala ve Věčnosti jako zralá Duchovní Bytost.

Anastasia: Ano, mnohá náboženství poukazují na to, že tyto možnosti se otevírají teprve v poslední etapě pochopení Pravdy, kdy už tedy v podstatě nejsou potřebné pro dosahování pozemských cílů.

Rigden: Přesně tak. Vždyť když dochází ke splynutí Osobnosti s Duší a člověku se stává dostupným sedmý rozměr, on už v něm vědomím žije a přebývá v duchovním světě. Mizí u něj jakýkoli zájem o trojrozměrný svět, neboť všechno nejzajímavější začíná poznávat v duchovním světě.

Ve skutečnosti celá duchovní cesta člověka je cestou jeho vnitřních vědomých přeměn, radikální přeměny sebe sama. Když Osobnost začíná svou cestu, mnohé ještě nechápe a jde po ní intuitivně. Každý naráží na své překážky a během procesu duchovního posunu se je učí překonávat. Když se člověk poznává, začíná chápat neviditelnou stránku svého života, do té doby nekontrolovanou činnost svých Bytostí, které dávali v jeho životě vzniknout ne těm právě nejlepším událostem. Tak si Osobnost uvědomuje příčinu svého soužení. Když člověk začíná více chápat, čím je to výhodné pro jeho Materiální podstatu, ignoruje potřeby své egoistické existence a vypracovává si návyk, aby byl v každém okamžiku připraven odrazit její útoky. Po nějakém čase přináší tato práce na sobě samém duchovní plody. Ne náhodou se říká, že „tebou střežená myšlenka vede ke štěstí“.

Osobní volba hraje v životě člověka důležitou roli. V myšlenkách vždy převládá to, k čemu není Osobnost lhostejná. Člověk by měl častěji pozorovat situaci v sobě, to, o čem přemýšlí, a ptát se, co si tady a teď volí: utrpení tohoto světa nebo Věčnost pro sebe a svoji Duši? Vždyť v životě je nejdůležitější spása svoje Duše. Když člověk spasí svoji Duši, spasí i sám sebe. Život, a to i ten nejdelší, velmi záhy končí, a končí náhle. Každý jeho okamžik v materiálním světě neúprosně hltá čas. Mimochodem ruské slovo „ad“ (v češtině znamená „peklo“ – pozn. překladatele) znamená v sanskrtu „být, hltat, pohlcovat“, nebo řečeno staroruským jazykem „žrát“. Tento materiální svět dřív lidé považovali právě za místo, které dnešní náboženství nazývají peklem, a bylo zobrazováno v podobě nestvůry, která požírá lidi, jejich osudy a Duše. Ale pokud si člověk dnem i nocí přeje spásu své Duše, každý den na sobě pracuje, dává mu to šanci dostat se navždy za hranice materiálního světa, za hranice utrpení a neustálého převtělování.

Aby bylo možné svoji Duši spasit, je třeba tímto přáním žít. Musí to být jediná vládnoucí touha člověka v jeho životě, nezávisle na okolnostech jeho osudu. Člověk ovšem obvykle, i když stane na duchovní cestě, tak po ní jde s nákladem mnoha banálních, pozemských přání, mezi jejichž pokušeními je pro něj těžké udržet to jediné přání vycházející z Duchovní podstaty. Proto jeho otázky často vycházejí z rozumu.

Na toto téma znám jedno dobré podobenství. „Jeden mladý člověk přišel k Mudrcovi, který seděl v pozici lotosu na břehu řeky. Rozhodl se, že mu dokáže svou úctu a že mu ukáže všemi možnými způsoby, že je připraven stát se jeho učedníkem. Mladík považoval za nezbytné zeptat se ho na otázku, na kterou, podle jeho názoru, Mudrc určitě odpoví a tím na sebe obrátit jeho pozornost. Mladík se ho tedy zeptal: „Co mám udělat pro to, abych se stal Moudrým a abych spasil svoji Duši?“ Oproti očekáváním mu Mudrc však nic neodpověděl stejně jako ostatním lidem, kteří k němu téměř celý den přicházeli, dávali mu otázky, stěžovali si na problémy nebo jednoduše vyjadřovali svou úctu k němu. Mladý člověk se rozhodl, že dá najevo svou houževnatost a pokaždé, když se někdo Mudrce na něco ptal, opět mu pokládal svoji důležitou otázku. Ale Mudrc, stejně jako předtím, stále mlčel.

I stalo se, že k večeru přišel k Mudrcovi sedícímu v pozici lotosu chudák s těžkou nůší a zeptal se, po jaké cestě má jít, aby došel do nejbližšího města. Mudrc se rychle zvedl, vzal si chudákovu nůši na svá záda, odvedl ho na cestu, ukázal mu směr a podrobně mu vysvětlil, jak se dostane do města. Potom se vrátil a znova usedl, aby meditoval. Mladíka to natolik udivilo, že se začal Mudrce pokorně vyptávat: „Jak je to možné? Proč jste odpověděl tomuto člověku na světskou otázku a věnoval jste mu tolik času, a já vám celý den pokládám důležitější otázku o spáse Duše a vy jste mi nic neodpověděl?“

Mudrc vstal a pohybem ruky mladíka vyzval, aby ho následoval na břeh řeky. Zašel do vody. Mladík ho nechtě následoval, ačkoli voda byla chladná a foukal velmi nepříjemný vítr. Mudrc zašel do značné hloubky. Obrátil se k mladíkovi a nečekaně ho chytl za ramena. Potom chlapce ponořil celého i s hlavou pod vodu a to nehledě na mladíkovi zoufalé pokusy, aby se mu vysmeknul z jeho silných rukou. Nakonec Mudrc mladíka pustil a ten se hned vynořil, začal lačně lapat po dechu a vůbec se nemohl vzduchu nasytit. Mudrc se ho klidně zeptal: „Když jsi byl pod vodou, co sis ve svém životě nejvíc přál?“ Mladík bez rozmýšlení odpověděl: „Vzduch! Chtěl jsem jenom vzduch!“ Mudrc upřesnil: „Jenom vzduch? Možná že bys dal v ten okamžik přednost bohatství, slávě, potěšení, významnosti mezi lidmi a moci nad nimi?“ Mladík téměř vykřikl: „Cože?! Toužil jsem pouze po vzduchu a myslel jsem jen a jen na něj! Bez něho bych umřel!“ Mudrc spokojeně pokýval hlavou a odpověděl mu: „Takže aby se stal člověk Moudrým, musí si stejně silně přát spasit svoji Duši, jako si přeje dýchat vzduch, aby spasil svůj život! To musí být tvůj jediný cíl, za který musíš ve svém životě bojovat. Musí to být tvá jediná snaha ve dne i v nocí. Pokud na sobě budeš pracovat, abys spasil Duši, se stejným úsilím, jako jsi bojoval pod vodou o svůj život, určitě se staneš Moudrým a Spasíš se!“ Když mu řekl tato slova, začal vycházet ven z vody, v níž zůstal stát mladík, který díky jeho slovům prozřel. Nevšímal si už ani chladu ani nepříjemného větru. Když došel Mudrc až na břeh, ohlédl se a řekl: „A světskému člověku s nůší jsem pomohl pouze proto, že dnes byl jediný ze všech, který opravdu hledal to, na co se ptal“.

Anastasia: Vynikající podobenství, velmi přesně charakterizuje jak tajná přání mnoha lidí, kteří jenom sní o duchovní cestě, tak i stav člověka, který si skutečně přeje a mnohé pro to vykoná, aby dosáhl duchovního spasení.

Rigden: Cesta k získání vnitřní svobody vždy začíná prvním krokem. V počátečních stádiích poznání je v člověku skutečně mnoho banálních, pozemských přání, mezi jejichž lákadly je pro člověka, který nemá praktickou duchovní zkušenost, těžké udržet to jediné přání, jež vychází z jeho Duchovní podstaty. Chyba mnohých spočívá v tom, že v prvních stádiích si ani nevšímají, že se k duchovní cestě nechovají jako ke své hlavní cestě, ale jako k jakémusi doplňku jejich života, který se v určitém smyslu již uspořádal podle zvyku, určitých stereotypů myšlení a tak dále. Je v tom velký rozdíl: jedna věc je reálně změnit sebe a své zvyky, druhá věc je nezměnit se, ale přát si s pomocí těchto znalostí získat velký význam v tomto světě.

Když člověk neví o své duchovní podstatě, tak se každý den kapku po kapce jako džbán naplňuje zlými myšlenkami, negativními emocemi, prázdnými přáními. V konečném výsledku tato masa materiální „špíny“ mění určení jeho dalšího osudu. Když jde člověk po duchovní cestě, tak si, obrazně řečeno, hlídá čistotu svých myšlenek – kapek, kterými každý den naplňuje své vědomí, věnuje jim pozornost a potvrzuje svou volbu. Po čase si jeho vědomí zvykne koncentrovat se pouze na dobré myšlenky a pocity. Osobnost se začíná podobat mladému zelenému rašícímu výhonku, který si sbírá krystalicky čisté kapky rosy, jež ho vyživují vláhou a stimulují jeho prudký růst, což mu následně umožňuje stát se nezávislou, samostatnou rostlinou.

Každodenní práce na sobě samém umožňuje člověku získat duchovní zkušenost v neviditelném světě, která mu dává pochopit jeho minulost i to, proč u něj například vznikali stavy deprese, nespokojenosti se životem a tak dále. Člověk začíná chápat, proč když si přeje být lepší, tak zároveň pociťuje téměř zvířecí strach z jakéhokoli důvodu, který mu hrozí tím, že bude muset změnit svůj navyklý způsob života. Člověk se s pomocí duchovních nástrojů učí kontrolovat myšlenky a řídit své hlavní čtyři Bytosti. Když se duchovně rozvíjí, začíná skrze hluboké pocity chápat viditelný i neviditelný svět už ne z pozice svého rozumu omezeného hmotou, ale z pozice duchovního, intuitivního vědění, které obsahuje nejširší spektrum informací o světě a umožňuje udržovat nepřetržité spojení s Duší, jež je portálem do světa Boha. Záměry člověka postihnout duchovní cestu začínají být jako pevná skála, před kterou jsou bezmocné větry pochybností.

Anastasia: Ano, každodenní praxe pomáhá rozpoznat a poopravit sebe sama na své duchovní cestě. Pokud se spokojíme pouze s teorií, je to to samé, jako přešlapovat na místě a mrhat cenným časem života. Jak říkali naši předci, ten, kdo letí k výšinám, předhoní ty, kteří jdou po duchovní cestě. Ten, co po cestě poznání jde, předhoní toho, co se po ní plazí. A ten, co se plazí, předhoní toho, který zcela stojí na místě. Udělat první krok znamená začít se pohybovat vpřed k poznání sebe sama.

 


Všetky časti seriálu "Sakrální znalosti o čtyřech Bytostech" nájdete na tejto adrese.

UPÚTAVKU na KNIHU, ktorá práve vyšla nájdete na tejto adrese.

Zdroj: https://www.youtube.com/user/12ibis

 

Úryvek z knihy AllatRa od A. Novych

Zdroj: http://polahoda.cz/


KNIHU v originále nájdete na tejto adrese.

(Unikátní fotografie lidské Duše ve stavu přechodu po smrti fyzického těla na str. 85)

 


KNIHY autorky môžete zakúpiť i na tejto adrese.

 


Súvisiace:

Seriál: AllatRa
http://cez-okno.net/rubrika/serial-allatra


Štítky: 
november 28, 2013 21:49 popoludní
  • krát komentár

2 krát komentár

  1. Obrázok používateľa georgw
    georgwnovember 29, 2013 16:09 popoludní

    Komentár: 

    uryvek neni z knihy Sensei ze Šambaly 4, ale z knihy "Allatra"

  2. Obrázok používateľa CEZ OKNO
    CEZ OKNOnovember 29, 2013 18:41 popoludní

    Komentár: 

    Ďakujeme za upozornenie, už je to opravené.

 

 

Top