AMI sa vracia

Ami sa vracia je pokračovaním príbehu Pedrita a jeho mimozemského kamaráta, ktorý vyšiel pod názvom Ami, chlapec z hviezd. Jedného večera stretol Pedrito na pláži mimozemšťana Amiho, ktorý ho vzal svojou kozmickou loďou na prechádzku vesmírom. Ukázal mu niektoré krajiny Zeme, Mesiac i jednu z vyspelých planét našej Galaxie – Ofir, kde žijú potomkovia pozemských Atlanťanov...

Jeskyně

Z výtahu jsme prošli další chodbou. Otevřely se před námi dveře a my jsme vstoupili do obrovské haly, kde byly zaparkovány lodě návštěvníků. Šli jsme směrem ke Kapitánově velké lodi, která stála na třech masivních nohách. Měla několik řad oken, za nimiž jsem viděl lidské postavy. Šli jsme pod tento obrovitý létající stroj a vstoupili jsme do něj zespodu.
Vinka a já jsme se ohromeně dívali. Dorazili jsme ke schodům a jako první na ně vstoupil Kapitán. Ve chvíli, kdy se jeho noha dotkla schodiště, se schody daly do pohybu stejně jako naše eskalátory. Když jsme byli na schodišti všichni, začaly se pohybovat hodně rychleji, ale jakmile jsme se blížili k lodi, rychlost se zpomalila.
Na palubě své lodi nás kapitán informoval:
„Odsud řídíme geologické záchranné práce.“

Vstoupili jsme do prostoru, kterým procházely bez slova různé typy lidí. Zaujalo mě, že tak málo mluví. Ami to zachytil a řekl:
„Když lidé nedokážou kontrolovat svou mysl, jak je tomu ve tvém světě, z hlavy se stává nepořádný stroj, který neustále vytváří popletené a zmatené myšlenky bez toho, aby se zastavil a byl na chvíli potichu. Je-li někdo poblíž nás, rozum nás neustále nutí mluvit, a někdy i ve chvílích, kdy tam nikdo není,“ zažertoval. „Málokdy je k tomu však skutečný důvod. Lidé zde pozorněji vnímají realitu, protože dokážou lépe kontrolovat své myšlenky a emoce, a navíc mají rozvinutou schopnost telepatie. I když se vám to nezdá, intenzivně mezi sebou komunikují, samozřejmě když je třeba. Navenek to však není vidět.“
„Ale ty nejsi jako oni,“ řekl jsem.
„Jak to myslíš?“
„Ty mluvíš často, jako my. A navíc se hodně směješ. Oproti tomu oni se zdají mnohem méně emotivní…“
Místo aby se Ami cítil výsledky mého pozorování dotčen, smál se ještě víc a vyvolal úsměv i na Kapitánově tváři. Potom nám řekl:
„Za prvé musím být na vaší úrovni, a kdo z vás dvou komunikuje telepaticky? Za druhé už jsem vám řekl, že můj stupeň vývoje je velice blízký vašemu. Za třetí pocházím ze světa, ve kterém si duše rády hrají. Jsme jakýsi druh ‚nezbedných skřítků‘. Ale vše děláme vědomě: víme, co činíme. Nikdy nevyvádíme neplechy, které by mohly někomu ublížit, právě naopak. Někdy je snazší přijmout nebo odevzdat jisté ponaučení hrou.“
„Jaké ponaučení?“
„Jako třeba učit vás věci, které ve vašich světech nejsou známé…“
„A proč nás teda učíš zrovna ty, a ne někdo vyspělejší?“ zeptala se Vinka trošku rozčarovaně.
Ami se zase rozesmál. Kapitán si zatím prohlížel nějaké zprávy, a i když to vypadalo, že si nás nevšímá, zdálo se mi, že jsem na jeho tváři zahlédl letmé pousmání.
„Někdo jako Velitelův starší bratr například?“ bavil se Ami rozhovorem s Vinkou. Ale ta mu se zapáleným pohledem odpověděla:
„A proč ne?“
Tentokrát odložil Kapitán své papíry a pozoroval dívku s trochu překvapeným, ale srdečným úsměvem. Ami vybuchl hurónským smíchem. Když byl schopen mluvit, řekl:
„Aby si člověk zasloužil mít takového učitele, úroveň jeho vnitřního vývoje musí podobná Veliteli…“
„Rozumím,“ řekla Vinka. „Tak proč by nemohl být naším průvodcem a učitelem někdo tak úžasný jako Velitel?“
Ami se rozhovorem bavil a s úsměvem se jí zeptal:
„Cítili jste se v jeho přítomnosti pohodlně? Pocítili jste důvěru potřebnou k tomu, abyste se mu svěřili se svými starostmi stejně jako mě? Rozuměli jste dobře jeho slovům, nebo rozumíte lépe těm mým?“
Na tváři Vinky se rozhostil samolibý úsměv.
„Já jsem mu rozuměla velmi dobře a vedle něho jsem se cítila jako v nebi. S tebou se tak necítím, jsi nám až příliš podobný.“
„Takže ty jsi mu rozuměla dobře… A co tedy říkal?“ zeptal se Ami se šibalským zábleskem v očích.
„No, že se máme dobře chovat… abychom se dostali do nebe…“
Se smíchem se mě zeptal:
„Tohle že říkal?“
„Ano, a taky to, že se blíží konec světa, ale pokud se budeme dobře chovat, tak že nás zachrání…“
Kapitán definitivně odložil své papíry a s otcovskou něhou nás pohladil po hlavě, zatímco Ami vysvětloval:
„Vidíte? To je přesně ono: zachytili jste jednu tisícinu toho, co řekl, a vše jste si vyložili po svém. Když je energie příliš vysoká, je zapotřebí transformátor. Kdybychom zapojili vaši ‚televizi‘ přímo ke zdroji vysokého napětí, tak shoří. Není totiž vytvořena na to, aby tuto energii přijímala, a proto potřebuje transformátor, jenž ji sníží na úroveň, kterou je schopna přijmout. Mentální úroveň Velitele je na vás příliš vysoká, a když něco vysvětluje, nerozumíte přesně tomu, co vám chce říct. Já vám však můžu vysvětlit tytéž věci tak, že mi budete jasně rozumět, a to právě proto, že jsem vám podobnější. Je to, jako bychom mluvili podobným jazykem. Napíšete teď další knihu o všem, co právě prožíváte. Vy si ale nepamatujete správně, co vám Velitel řekl. Právě proto, abych oživil tu vzpomínku a abyste ji správně pochopili, až budete knihy psát, s vámi zůstanu v telepatickém kontaktu.“

„Tohle je řídicí hala,“ řekl Kapitán, když se dveře výtahu otevřely.
Vstoupili jsme do velké místnosti s množstvím lidí, kteří – alespoň podle svého vzhledu – pocházeli z různých světů. Sál byl plný monitorů a přístrojů se světelnými panely. Někteří se na nás podívali a usmáli se, ale nevypadalo to, že bychom pro ně byli něco zvláštního. Spíše se zdálo, že jsou na podobné návštěvy, ať už z vyspělých nebo nevyspělých světů, zvyklí.
Na Kapitánův rozkaz se loď rozechvěla, vystoupala několik metrů, pomalu se obrátila na bok a otvorem v podlaze se ponořila do vody.

Vzdálili jsme se několik kilometrů od mateřské lodi.
Před námi bylo něco strašného: na dně moře zela trhlina, která vypadala jako obrovská černá tlama. A my jsme do ní za malou chvíli… vpluli! Byla široká jako hora. Postupovali jsme vpřed mezi ponurými výstupky černé skály a pomalu jsme sestupovali níž a níž do tmavého a temného nitra Země. Začal jsem pociťovat hrůzu.
„Klid, pane Paranoidní, vše je v pořádku,“ řekl Ami.
Ještě o něco níž se obrovská trhlina přeměnila v dokonale okrouhlý tunel s vyhlazenými stěnami. Byl tak široký, že jím mohla loď volně proplouvat. Vypadalo to na uměle vytvořený tunel.
„Ano, Pedro, je to tak“, potvrdil Ami. „Tento tunel postavili naši inženýři a vede k místu, kde se střetávají pevninské dosky.“
„Jakých desek?“ zeptala se Vinka.
„Pevninských. Kontinenty stojí na obrovských skalních ‚masivech‘ a právě těm se říká pevninské desky. Pohybují se velmi pomalu, ale někdy také naproti sobě a jedna tlačí na druhou jako právě tady. Brzy bude nahromaděná síla tak velká, že jedna z desek v některém místě pukne a pevnina se zlomí. To způsobí vibraci, která se přenáší na povrch a vyvolá otřesy země čili zemětřesení. My ale nyní snížíme jeho sílu i účinek.“
Připadalo mi děsivé, že se nacházíme přímo v epicentru: v samém srdci zemětřesení, v nitru Země… obklopeni kilometry skal!
Ami se nemohl neusmát mým myšlenkám.
„Podíváme se na ohnisko zemětřesení přímo v místě, kde se rozbije pevnina. Tahle loď je odolná vůči věcem, které si ani nedokážeš představit…“
Dlouhou dobu jsme „letěli“ tunelem, který se nakonec rozšířil. Před očima se mi objevilo nečekané a úžasné představení: ocitli jsme se v jakési zvláštní klenuté místnosti, kryptě nebo snad jeskyni o obrovské a nezměrné velikosti. Bylo tam asi padesát svítících kosmických lodí, kotvících ve vodách nesmírné podmořské jeskyně.
„V centrálním místě střetu pevninských desek budeme ozařovat skálu nesmírnou energií, která ji promění v popel, a to posléze uvolní rostoucí tlak. Na povrchu Země sice zaznamenáte otřesy, ale nebudou příliš silné,“ vysvětlil nám Kapitán.
Propluli jsme mezi loděmi, z nichž všechny byly menší než ta naše, a zastavili jsme na speciálním místě této podmořské a podzemní jeskyně.
Na znamení jednoho pracovníka s hlavou podobnou vejci (nechci být neuctivý, ale ten muž měl bílou, oválnou, mírně zašpičatělou hlavu bez vlasů) udělal Kapitán posunek, který zřejmě znamenal rozkaz. V tom okamžiku namířilo své světlo směrem vzhůru množství zářivých zelených paprsků. Každý pocházel z jedné lodi. Když se tak stalo, pocítili jsme, jak se rozvibrovala podlaha.
„Dívejte se tam,“ řekl Ami a ukázal na přístrojovou desku se spoustou obrazovek, jež pozorovalo hodně lidí.
Viděli jsme barevné obrazy vesnic, měst i neobydlených míst včetně vnitřku několika domů, jejichž obyvatelé vypadali, že spí.
„V těchto domech bydlí Pozemšťané, kteří se podílejí na záchranném plánu. Musíme je chránit.“
„A oni vědí, že jsou součástí tohoto plánu?“
„Kdyby to věděli, byli by nyní venku, neboť bychom je před nebezpečím už předem varovali. Ne, zatím si nejsou ještě vědomí toho, že spolupracují nebo že se na tomto plánu budou podílet v budoucnosti. Povrch země se už začíná pohybovat, dívejte se a nemějte žádný strach.“

Zelené paprsky se změnily ve žluté a poté v oslepující bílé. V tu chvíli se naše loď roztřásla a my jsme uslyšeli ohlušující zvuky, jako by na sebe narazily miliony podmořských útesů. Na obrazovkách jsem pak viděl důsledky těchto otřesů na povrchu Země: sloupy se rozkymácely, lidé vycházeli ze svých domů na ulici, větve stromů se ohýbaly. Ve stejném okamžiku se skála nad námi rozpadla a úlomky se zřítily na naše lodě.
Vyděšená Vinka se ke mně přimkla. I já jsem byl vystrašený, ale Ami se nás snažil uklidnit:
„Nedělejte si starosti, pane a paní Paranoidní, nic se nám nestane. Podívejte, zemětřesení už skončilo.“
Pohyb, otřesy lodi a všechny zvuky ustaly, ale za okny nebylo vidět vůbec nic. Naše loď byla zasypaná prachem a kameny z rozpadlé skály.
„Jak se jen odtud dostaneme?“ zeptala se Vinka, pořád ještě vyděšená. Kapitán, který stál blízko nás, zaslechl slova dívky z planety Kía.
Přistoupil k ní, sklonil k ní tvář a položil jí ruku na záda: „Prach a skalní úlomky nejsou žádný problém. Neměj strach, nikdy neměj strach, děvčátko. My jsme tady proto, abychom chránili lidi, jako jste vy. Chci vám pogratulovat, jak dobře plníte svou misi a mezi širokou veřejnost šíříte základní, ačkoli velice hlubokou myšlenku. Pokračujte ve své práci a popište oba vše, co jste tady viděli. A pak na vás čeká další úkol. Vaše činnost spočívá v tom, abyste přivedli lidi k poznání: aby si uvědomili, že existuje základní zákon, že jsme tu my a že vás podporujeme. Věřte, neztrácejte důvěru a sílu, protože každým dnem bude ve vašich světech víc a víc těch, kteří těmto věcem porozumějí. Dveře k vyššímu vědomí byly už otevřeny. Množství lidí má nyní přístup k informacím, které jim umožní překonat onu zaslepenost vašich světů a přispět k šíření věčných hodnot lásky. Pracujte nebojácně, neboť my jsme v každém okamžiku neustále s vámi, chráníme a podporujeme vás, i když o tom nevíte.“

Když Kapitán domluvil, nevím jak, ale dostali jsme se ven z jeskyně a tunelu a „letěli“ jsme štěrbinou zpět dolů k mořskému dnu, ačkoli i tak už jsme byli hluboko pod mořem.
„Podle všech ukazatelů,“ řekl Ami, „se přitom nahromadilo množství energie, a zítra se bude proto muset operace opakovat. Někdy se musí pracovat i několik měsíců a vyvolávat malá zemětřesení, aby se tak mohla pozvolna uvolnit množství nahromaděné energie. Kdyby se uvolnila pouze jediným zemětřesením, způsobila by katastrofu nedozírných následků. Někdy však není možné vyhnout se i většímu zemětřesení. V tom případě nejdříve vyvoláme několik malých zemětřesení a potom se snažíme vše propočítat a způsobit, aby se zemětřesení, kterému se nedá vyhnout, odehrálo ve volný den. Tehdy je totiž v centrech velkoměst méně lidí. Především chráníme lidské životy. Ale někdy se stane i to, že se zemské síly probudí zcela nečekaně a my toho můžeme udělat jenom velmi málo.“

Náhle se objevila Velitelova obrovská loď a my jsme vpluli dovnitř. Srdečně jsme se rozloučili s Kapitánem a potom nás Ami odvedl ke své kosmické lodi.
Nastoupili jsme do malého „UFO“ našeho kamaráda a opustili jsme obrovitou mateřskou loď.
„Vynoříme se přímo před jednou námořní lodi a budeme viditelní. Je třeba, aby nás tam někdo uviděl,“ informoval nás Ami.

Zdroj: http://www.anch-books.eu/

Súvisiace:

Seriál: AMI - chlapec z hviezd
http://cez-okno.net/serial-ami-chlapec-z-hviezd