Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA

STARÝ ZÁKON byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bezmála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o právě probíhajících zanícených debatách na téma „evoluce versus bible“. Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouštěl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapitole četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi „synové Boží“, kteří si brali za ženy „dcery lidské“.

 

PROLOG: GENEZE

 

GENESIS

V hebrejském originále se jmenovali nefilim; pan učitel nám vysvětlil, že to znamená „obři“, ale já s tím nesouhlasil. Cožpak to neznamená doslova „ti, kdož byli sesláni dolů“, kteří sestoupili na Zemi? tázal jsem se. Učitel mě pokáral a doporučil mi, abych přijal tradiční výklad.

Když jsem v následujících letech studoval jazyky, dějepis a archeologii Předního východu, „nefilové“*) mi doslova uhranuli. Archeologické nálezy a rozluštění sumerských, babylonských, asyrských, chetitských, kanaánských a dalších starověkých textů a epických bájí znovu a znovu potvrzovaly přesnost biblických odkazů na království, města, panovníky, místa, chrámy, obchodní stezky, artefakty, nástroje a zvyky dávnověku. Není tedy na čase přijmout slovo nefilim z týchž starověkých záznamů ve významu „návštěvníci Země z nebes“?

Starý zákon opakovaně tvrdí: „trůn Hospodinův jest na nebesích“. Nový zákon mluví o „našem Otci, jenž jest na nebesích“. Věrohodností bible však silně otřásl nástup a obecné přijetí evoluční teorie. Jestliže se člověk vyvíjel, pak ho přece nemohlo najednou stvořit nějaké božstvo, jež si vše důkladně promyslelo, a poté se rozhodlo: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Všechny starověké národy sice věřily v bohy, jež sestoupili z nebe na Zemi a mohli na ně zase vstoupit, kdykoliv se jim zachtělo, jenže těmto pohádkovým příběhům se nepřikládala ani špetka věrohodnosti, a vědci je od samého počátku bagatelizovali jako pouhé mýty. (Koncovka -im vyjadřuje v hebrejštině množné číslo. Pozn. red.)

Starověké písemnosti Předního východu, jež zahrnují množství astronomických textů, jasně mluví o planetě, z níž tito astronauti nebo „bohové“ přišli. Když však vědci před sto padesáti lety rozluštili a přeložili starověké seznamy nebeských těles, tehdejší astronomové ještě neznali planetu Pluto (objevenou teprve v roce 1930). Jak se tedy od nich dalo očekávat, že přijmou důkaz o dalším členu naší sluneční soustavy? Ale proč bychom dnes, když už – stejně jako naši starověcí předci – víme o planetách za Saturnem, nemohli přijmout ony starověké důkazy o existenci Dvanácté planety?

 


Jelikož se vydáváme na daleké výpravy do vesmíru, je více než příhodné znovu se začíst do starověkých písemností a přijmout jejich výklad. V dnešní době, kdy astronauti přistávají na Měsíci a kosmické lodi bez posádky zkoumají další planety, není již tak těžké uvěřit tomu, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety byla kdysi dávno schopna vyslat své astronauty k planetě Zemi a přistát na ní.

 

 

A vskutku: celá řada populárněvědeckých publikací se zabývá spekulacemi o tom, že starověké artefakty, například pyramidy nebo obrovské kamenné skulptury, musí být nutně dílem vyspělých návštěvníků z jiné planety, neboť náš primitivní prapředek nemohl přece sám disponovat požadovanou technikou. Anebo uveďme jiný příklad: jak se mohlo stát, že před bezmála 6 000 lety tak náhle, bez jakékoliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumerů? Ale jelikož autoři těchto publikací obvykle neprokážou, kdy, jak a především odkud tito pravěcí astronauti přiletěli, zůstávají jejich zneklidňující otázky pouhými nezodpovězenými spekulacemi.

Třicet let jsem bádal a zkoumal starověké zdroje, opakovaně se k nim vracel a postupně přijímal jejich doslovný význam, než mi v mysli vykrystalizoval souvislý a věrohodný scénář prehistorických událostí. Dvanáctá planeta se proto pokouší nabídnout čtenáři příběh, jenž dává odpovědi na specifické otázky kdy, jak, proč a odkud. Mými důkazy jsou zejména starověké texty a obrázky.

Ve Dvanácté planetě jsem se pokusil rozluštit tajenku důmyslné a důkladně propracované kosmogonie, jež vysvětluje – možná stejně dobře jako moderní vědecké teorie –, jak mohla vzniknout sluneční soustava, do jejíž oběžné dráhy vnikla ještě jedna planeta a uvízla v ní, a jak poté vznikla Země a další části sluneční soustavy.

Jedním z důkazů, jež nabízím, jsou mapy hvězdného nebe pojednávající o kosmických letech z Dvanácté planety na Zemi. Poté v časovém sledu následuje vyprávění o tom, jak nefilové na Zemi zakládali první osady a jmenovali své vůdce, jsou popisovány jejich vztahy, lásky, řevnivost i žárlivost, úspěchy a zápasy, je vysvětlována povaha jejich „nesmrtelnosti“.

A v neposlední řadě si Dvanáctá planeta klade za cíl vystopovat závažné události, jež vedly ke stvoření člověka, i vyspělé metody, jimiž toho bylo dosaženo.

Kniha dále rozebírá spletitý vztah mezi člověkem a jeho bohy, vrhá nové světlo na význam událostí v rajské zahradě, kolem babylonské věže i potopy světa, a popisuje, jak konečně člověk – štědře obdařen svými tvůrci biologicky i materiálně – nakonec vytlačí své bohy ze Země.

Tato kniha vyjadřuje názor, že nejsme v naší soustavě sami. To však nemusí oslabit víru v nějakého univerzálního Všemohoucího, nýbrž ji naopak posílit. Jestliže totiž nefilové stvořili člověka na Zemi, možná tím pouze plnili rozsáhlejší plán někoho Vyššího.

Z. SITCHIN

New York únor 1977

 


 

1

 

NEKONEČNÝ ZAČÁTEK

ZE VŠECH DŮKAZŮ, jimiž dokládáme své závěry, je dokladem nade vše významným sám člověk. Z mnoha hledisek je současný člověk – Homo sapiens – cizincem na planetě Zemi.

Od chvíle, kdy Charles Darwin šokoval vědce i teology svou vývojovou teorií, odvozuje se život na Zemi od člověka přes primáty, savce a obratlovce, dále pak přes stále nižší formy života až k onomu osudovému okamžiku před miliardami let, kdy údajně život vznikl.

Ale učenců, jež se propracovali až k těmto začátkům a začali zkoumat pravděpodobnost života v jiných částech naší sluneční soustavy, se zmocňovaly stále silnější pochybnosti; čím více hloubali, tím více se jim zdálo, že život se na Zemi jaksi nehodí. Jestliže započal sérií spontánních chemických reakcí, proč má jediný zdroj, a ne množství nahodilých zdrojů? A proč všechna živá hmota na Zemi obsahuje tak málo chemických prvků, jimiž Země oplývá, a takové množství těch, jež jsou na naší planetě vzácné?

 


Nebyl tudíž život na Zemi dopraven odjinud?

 

 

Celou záhadu umocňuje postavení člověka ve vývojovém řetězci. Vědci, kteří tu nalezli úlomek lebky, tam zas kus čelisti, se zpočátku domnívali, že člověk vznikl asi před 500 000 lety v Asii. Ale když byly nalezeny starší zkameněliny, bylo zřejmé, že evoluční mlýny melou mnohem, mnohem pomaleji. Vznik opice, předchůdce člověka, se dnes datuje do doby před závratnými 25 miliony let. Nálezy ve východní Africe dokládají přechod na člověku podobné opice (hominidy) asi před 14 miliony let. Asi o 11 milionů let později se tam objevil první lidoop hoden klasifikace Homo.

První lidoop, jenž byl člověku skutečně podobný – „vyspělý Australopithecus“ –, se vyskytoval v týchž částech Afriky asi před 2 miliony let. Trvalo další milion let, než vznikl Homo erectus. Nakonec, po dalších 900 000 letech, se objevil první primitivní člověk; podle místa prvního naleziště jeho ostatků dostal jméno neandrtálec.

Přestože mezi rodem Australopithecus a neandrtálcem uplynuly více než 2 miliony let, hlavní nástroj obou těchto skupin – pazourek – se prakticky nezměnil; velice podobné si koneckonců byly obě skupiny i zevnějškem (podle dnes rozšířené domněnky o jejich vzhledu).

Poté, asi před 35 000 lety, se náhle, záhadně a nevysvětlitelně objevil nový lidský druh – Homo sapiens („člověk rozumný“), který smetl člověka neandrtálského z povrchu zemského. Tento veskrze moderní tvor, též zvaný člověk cromagnonský, nám byl natolik podobný, že kdyby byl oblečený jako my, ztratil by se v davu leckterého evropského či amerického města. Pro úchvatné jeskynní umění, jež vytvořil, se mu zpočátku přezdívalo „jeskynní člověk“. Toulal se po zemi svobodně a bez potíží, neboť si uměl stavět obydlí – domy z kamene a stany z kůží a kožešin.

Miliony let byly nástroji člověka obyčejné kameny užitečných tvarů. Cromagnonští lidé však uměli zhotovit specializované nástroje a zbraně ze dřeva a kostí. Nebyli již „nahé opice“, protože si dovedli ušít oděv z kůže. Žili v organizovaných společenských jednotkách – v kmenech s patriarchální nadvládou. Jejich jeskynní malby svědčí o uměleckém mistrovství i hloubce citů; kresby i sochy nesou stopy jisté formy „náboženství“, patrné zejména v uctívání pramatky, kterou občas ztvárňovali se znakem půlměsíce. Pohřbívali své zemřelé, museli tudíž mít jisté abstraktní představy o smyslu života a smrti, možná dokonce i o posmrtném životě.

Ať už se nám příchod cromagnonského člověka jeví jakkoliv záhadný a nevysvětlitelný, celá hádanka je ještě složitější. Když byly totiž objeveny další ostatky pračlověka (jejich naleziště zahrnují Swanscombe, Steinheim a Montmarii), vyplynulo z nich, že cromagnonský člověk pochází z ještě dřívějšího druhu Homo sapiens, který žil v západní Asii a v severní Africe asi 250 000 let před člověkem cromagnonským.

 


Výskyt současného člověka pouhých 700 000 let po Homo erectus a asi 200 000 let před neandrtálcem je zcela nepravděpodobný. Je navíc jasné, že Homo sapiens představuje natolik výraznou odchylku od jinak pomalého vývojového procesu, že mnoho našich znaků, například schopnost řeči, nemá vůbec žádnou návaznost na dřívější primáty.

 

 

Vynikající autoritu na tomto poli, profesora Theodosia Dobzhanského (Mankind Evolving), zarazila především skutečnost, že k tomuto vývoji došlo v době, kdy Země procházela dobou ledovou – tedy obdobím tak nepříhodným pro vývoj a pokrok. Poukázal na to, že Homo sapiens zcela postrádá některé zvláštnosti nám známých předchůdců a že naopak vykazuje jiné, jež se před ním nevyskytovaly; svůj postřeh shrnuje autor slovy: „Současný člověk má mnoho pradávných souběžných příbuzných, zato však nemá prapředky; původ Homo sapiens se tudíž stává hádankou.“

Jak je tedy možné, že předchůdci současného člověka se objevují asi před 300 000 lety – a nikoliv o 2 nebo 3 miliony let později, v souladu s dřívějším pomalým tempem evoluce? Byli jsme na Zemi importováni odjinud, anebo nás – jak tvrdí Starý zákon a další starověké zdroje – stvořili bohové?

Dnes víme, kde se civilizace zrodila a jak se poté rozvíjela. Nezodpovězenou otázkou však zůstává proč; proč civilizace vůbec vznikla? Neboť – jak dnes rozmrzele připouští většina vědců –, podle všech údajů by člověk dodnes neměl žádnou civilizaci znát. Neexistuje žádný pádný důvod, proč bychom měli být civilizovanější než primitivní kmeny z amazonských džunglí či odlehlých končin Nové Guiney.

Tradičně se život těchto kmenů jako vystřižený z doby kamenné vysvětluje tím, že žijí izolovaně. Ale izolovaně od čeho? Jestliže žili na stejné Zemi jako my, proč si neosvojili tytéž vědecké a technické znalosti jako my – a sami, tak jako údajně i my?

Opravdovou záhadou však není zaostalost Křováků, nýbrž naše vyspělost; neboť dnes se již obecně uznává, že kdyby byl vývoj probíhal neměnným tempem, typickým představitelem člověka by dosud byl Křovák, a ne my. Člověku trvalo přibližně dva miliony let, než ve svém „nástrojovém vybavení“ pokročil od použití kamenů, jak je nacházel, k nápadu, že by je mohl osekávat a tvarovat, aby lépe vyhovovaly danému účelu. Proč tedy netrvalo další dva miliony let, než jsme se naučili používat jiné materiály, a dalších deset milionů, než jsme zvládli matematiku, inženýrství a astronomii? A přece: od neandrtálce neuplynulo ještě 50 000 let, a už posíláme lidi do vesmíru a přistáváme na Měsíci.

Další otázka se přímo nabízí: opravdu jsme my i naši předci ve Středomoří dospěli k tak vyspělé civilizaci sami, vlastními silami?

Ačkoliv cromagnonský člověk nestavěl mrakodrapy a neznal kovy, jeho civilizace byla nepochybně náhlá a převratná. Jeho pohyblivost, zručnost, schopnost stavět obydlí, šít oděvy, zhotovovat nástroje, jeho umělecké nadání – to vše bylo náhlou vyspělou civilizací, jež představovala převratný průlom v nekonečně pomalém začátku kultury člověka, vlekoucím se miliony let.

Naši učenci sice neumějí vysvětlit příchod Homo sapiens a civilizaci cromagnonských lidí, zato jsou zajedno, kde tato civilizace vznikla: na Předním východě. Hornatá oblast táhnoucí se v půlkruhu od pohoří Zagros na východě (dnes tvoří hranici mezi Iránem a Irákem) přes masivy Araratu a Taurusu na severu až k pahorkatinám Sýrie, Libanonu a Izraele na západě a na jihu, se nazývá „úrodný půlměsíc“. Je posetá jeskyněmi, v nichž se dochovaly důkazy o pravěkém, přesto však veskrze současném člověku.

Jedna z těchto jeskyní, Šanidár, se nachází v severovýchodní části onoho půlkruhu civilizace. V okolních jeskyních hledají dodnes útočiště před zimou divoké kurdské kmeny se svými stády. Tak tomu bylo i jedné mrazivé noci před 44 000 lety, kdy se v jeskyni Šanidár ukryla sedmičlenná rodina.

Byli zřejmě zasypáni a rozdrceni padajícím kamením; jejich ostatky nalezl roku 1951 užaslý Ralph Solecki, který se do oblasti vydal hledat důkazy o pračlověku. (Profesor Solecki mi vyprávěl, že se nalezlo devět koster, z nichž pouze čtyři byly rozdrceny padajícím kamením.) Nález předčil všechna jeho očekávání. S odstraňováním dalších a dalších vrstev úlomků a sutin bylo stále zřejmější, že jeskyně obsahuje výmluvné záznamy o lidském osídlení oblasti v období před 100 000 až 13 000 lety.

O čem tyto záznamy svědčily, bylo stejně překvapivé jako samotný nález. Lidská kultura totiž vykazovala nikoli pokrok, nýbrž regresi. Každá následující generace nežila na vyspělejší, nýbrž zaostalejší úrovni civilizovaného života. A v období let 27 000-11 000 př. Kr. se tato stále zaostalejší a rozpadající se populace prakticky vytratila. Z důvodů nejspíš klimatických pračlověk z celé oblasti zhruba na 16 000 let zmizel.

A pak, asi před 11 000 lety, se znovu vynořil „člověk rozumný“ – s novým elánem a na nevysvětlitelně vyšší kulturní úrovni. Jako by nějaký neviditelný trenér, sledující umdlévající lidský zápas, vyslal na hřiště čerstvý a trénovanější tým a vystřídal vyčerpané hráče.

Po dlouhé miliony let nekonečného začátku lidstva byl člověk dítětem přírody; živil se sběrem divoce rostoucích plodů, lovem divokých zvířat a chytáním divokých ptáků a ryb. Ale právě v době, kdy lidská obydlí řídla a člověk je opouštěl, právě když začínal ztrácet svou řemeslnou zručnost i umělecké mistrovství – právě tehdy, náhle, bez zjevné příčiny a aniž by nám bylo známo nějaké přípravné období, jež tomu předcházelo – se z člověka stal zemědělec.

R. J. Braidwood a B. Howe shrnuli poznatky mnoha význačných autorit na dané téma a v díle Prehistoric Investigations in Iraqi Kurdistan dospěli k závěru, že genetické studie potvrzují archeologické nálezy a nenechávají nikoho na pochybách, že zemědělství vzniklo právě tam, kde se předtím objevil člověk rozumný se svou první primitivní civilizací: na Předním východě.

Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že zemědělství se do celého světa rozšířilo právě z „úrodného půlměsíce“ na Předním východě.

Na základě moderních metod určování stáří pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a rostlinné genetiky dospěli badatelé z různých vědních oborů ke shodnému závěru: že totiž prvním zemědělským počinem člověka bylo vyšlechtění pšenice a ječmene, pravděpodobně z nějaké divoké odrůdy pšenice dvouzrnky. Vědci, kteří předpokládali, že se člověk postupně učil šlechtit, pěstovat a sklízet nějakou divokou rostlinu, nevycházejí z údivu nad pestrou škálou dalších rostlin a obilovin nezbytných pro přežití i pokrok člověka, jež neustále proudily z Předního východu. V rychlém sledu se mezi ně zařadily proso, žito a pšenice špalda, dále len, který poskytoval vlákna a jedlý olej, a množství plodonosných keřů a stromů.

Všechny rostliny nade vši pochybnost zdomácněly na Předním východě, a to o celá tisíciletí dřív, než se dostaly do Evropy. Jako by se Přední východ stal jakousi geneticko-botanickou laboratoří, vedenou neviditelnou rukou, jež tu a tam vyvinula novou zdomácnělou rostlinu.

Vědci zkoumající původ vinné révy zjistili, že se začala pěstovat na horských úbočích kolem severní Mezopotámie, v Sýrii a v Palestině. Není divu. Ve Starém zákoně přece stojí, že Noe „vysadil vinici“ (a dokonce se opil jejím vínem), když jeho archa uvízla na hoře Ararat, poté co opadly vody potopy. Bible tedy ve shodě s vědeckými poznatky klade počátek vinohradnictví do hor severní Mezopotámie.

 


Jablka, hrušky, olivy, fíky, mandle, pistácie, vlašské ořechy – všechny tyto plody pocházejí z Předního východu, odkud se rozšířily do Evropy a dalších koutů světa. A opět se nám mimoděk vybaví slova Starého zákona, který o několik tisíciletí před našimi vědci označil tutéž oblast za první sad na světě: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě… Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu.“

 

 

Všechny generace, jež četly bibli, znaly přibližné místo „ráje“: byl „na východě“ – na východ od země izraelské, v krajině zavlažované čtyřmi velkými řekami, mezi něž patří i Eufrat a Tigris. Nemůže být pochyb o tom, že Kniha Genesis umístila první ovocný sad do vysočiny, v níž tyto řeky pramenily – do severovýchodní Mezopotámie. Bible a věda jsou zajedno.

Když tedy čteme původní hebrejskou pasáž Knihy Genesis nikoliv jako teologický, nýbrž jako vědecký text, zjišťujeme, že také přesně popisuje proces zdomácňování rostlin. Vědci tvrdí, že tento proces postupoval od divokých trav přes divoké obiloviny k vyšlechtěným obilninám, a poté následovaly plodonosné keře a stromy. Přesně v tomtéž sledu jej popisuje také první kapitola Knihy Genesis:

Bůh také řekl:

 


„Zazelenej se země zelení: bylinami,
které se rozmnožují semeny,
a ovocným stromovím rozmanitého druhu,
které na zemi ponese plody se semeny.“ A stalo se tak.
Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin,
které se rozmnožují semeny,
a rozmanité druhy stromoví,
které nese plody se semeny.

 

 

Kniha Genesis rovněž vypráví o tom, že člověk vyhnaný z rajské zahrady se dřel a lopotil, aby vypěstoval úrodu: „V potu své tváře budeš jíst chléb.“ Až poté „se Ábel stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem“. Člověk se tedy podle bible stal pastevcem teprve poté, co začal obdělávat půdu.

S tímto biblickým sledem událostí se naprosto shoduje i názor vědecké obce. F. E. Zeuner v díle Domestication of Animals rozebírá různé teorie o ochočení zvířat a zdůrazňuje, že člověk se mohl „naučit držet zvířata v zajetí nebo si je ochočit teprve tehdy, když začal žít v určitých větších společenstvích“. Taková stálá sídliště, jež byla nezbytným předpokladem pro domestikaci zvířat, vznikla záhy po přechodu člověka na zemědělství.

Prvním ochočeným zvířetem byl pes – možná nikoli jako nejlepší přítel člověka, nýbrž i jako zdroj potravy. K jeho ochočení došlo patrně někdy kolem roku 9500 př. Kr. První kosterní ostatky psů byly nalezeny v Íránu, Iráku a Izraeli.

Přibližně v téže době byly domestikovány i ovce: jeskyně Šanidár obsahuje ostatky ovcí někdy od roku 9000 př. Kr., jež dokazují, že velká část jehňat se každoročně zabíjela pro maso a kůži. Záhy následovaly kozy, jež dodávaly také mléko, a po nich zdomácněl rohatý i bezrohý dobytek.

U všech druhů se tak stalo na Předním východě.

Náhlá změna ve sledu lidských událostí, k níž došlo na Předním východě přibližně 11 000 let př. Kr. (a v Evropě asi o 2 000 let později), vedla vědce k tomu, že toto období označili za jasný konec starší doby kamenné (paleolitu) a za úsvit nové kulturní éry, střední doby kamenné (mezolitu).

To označení je příhodné pouze tehdy, bereme-li v úvahu hlavní surovinu: člověk totiž stále používal kámen. V hornatých oblastech si nadále stavěl kamenná obydlí; jeho osady chránily kamenné zdi; první zemědělské náčiní – srp – byl vyroben z kamene. Uctíval a chránil své zemřelé tím, že jejich hrob přikryl a ozdobil kameny; do kamene také vytesával svou představu o podobě vyšších bytostí neboli „bohů“, jež žádal o laskavou přímluvu a pomoc. Jeden takový výtvor, nalezen v severním Izraeli a datován devátým tisíciletím př. Kr., představuje vytesanou hlavu „boha“ chráněnou pruhovanou helmou s jakýmisi „ochrannými brýlemi“

Z obecného hlediska by však bylo příhodnější nazvat éru, která začala přibližně 11 000 let př. Kr., nikoliv střední dobou kamennou, nýbrž dobou domestikace. V rozpětí pouhých 3 600 let – ve srovnání s nekonečným začátkem doslova ze dne na den – se z člověka stal zemědělec, ochočil si divoká zvířata a začal pěstovat plodiny. Poté jasně následovala nová éra, kterou vědci označují jako mladší dobu kamennou (neolit); tento název je však zcela nevyhovující, neboť hlavní změnou, která se udála přibližně 7500 let př. Kr., byl vznik hrnčířství.

Z důvodů, které vědcům unikají – jež nám však budou jasné, jakmile se seznámíme s naším příběhem o prehistorických událostech –, se směřování člověka k civilizaci několik tisíciletí po roce 11 000 př. Kr. omezovalo na hornaté oblasti Předního východu. Objev mnohostranného využití hlíny se časově shodoval se sestupem člověka z horských obydlí do nižších, záplavových údolí.

V 7. tisíciletí př. Kr. se předovýchodní úrodný půlměsíc hemžil nejrůznějšími hrnčířskými kulturami, jež zhotovovaly množství užitkových i ozdobných předmětů a sošek. Kolem roku 5000 př. Kr. se v této oblasti vyráběly hrnčířské a keramické předměty špičkové kvality a fantastických tvarů.

Ale poté se pokrok opět zpomalil, a jak naznačují archeologické nálezy, kolem roku 4500 př. Kr. nastal úpadek. Keramika byla stále prostší, znovu převládly kamenné nástroje jako pozůstatek doby kamenné. Osídlená sídliště vykazují méně ostatků. Opouštěly se osady, jež byly do té doby významnými hrnčířskými středisky, výroba keramiky začala upadat a pozvolna se vytrácela. „Docházelo k obecnému ochuzování kultury,“ jak napsal James Melaart (Earliest Civilizations of the Near East); některé osady nesou všechny zřetelné stopy „nového období stiženého chudobou“.

 


Člověk a jeho kultura očividně upadali.
Pak – náhle, nečekaně a bůhvíproč – se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace, jakou si lze představit – civilizace, která položila pevné základy té naší.
Něčí tajemná ruka opět jednou vytáhla člověka z bahna úpadku a pozvedla ho na ještě vyšší úroveň kultury, vzdělání a civilizace.

 

 

Zecharia Sitchin

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

DVANÁCTÁ PLANETA, Vydavateľstvo: Dobra, 2006


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

 

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


 

 

október 06, 2012 23:06 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top