Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA II.

ZÁPADNÍ SVĚT se dlouho domníval, že jeho civilizace je darem Říma a Řecka. Ale řečtí filozofové sami opakovaně zdůrazňovali, že čerpají z ještě starších zdrojů. Cestovatelé vracející se do Evropy z Egypta přinášeli později svědectví o impozantních pyramidách a chrámových městech napůl zasypaných pískem a hlídaných podivnými kamennými zvířaty zvanými sfingy.

2

NEKONEČNÝ ZAČÁTEK

Když roku 1799 přijel do Egypta Napoleon, přivedl s sebou i učence, aby tyto vzácné památky prozkoumali. Jeden z jeho důstojníků našel u Rosette kamennou desku, na níž byl obrázkovým písmem (hieroglyfy) a dalšími dvěma druhy písma vyryt text z roku 196 př. Kr.

Rozluštění tohoto písma i jazyka, spolu s dalšími archeologickými nálezy, odhalilo západnímu světu, že dávno před rozkvětem starověkého Řecka existovala v Egyptě vyspělá civilizace. Egyptské písemnosti dokládaly vládu královských dynastií, jež započala kolem roku 3100 př. Kr. – tedy celá dvě tisíciletí před úsvitem helénské civilizace. Řecko, jež dosáhlo vrcholného rozkvětu v 5. a 4. století př. Kr., tedy rozhodně nebylo civilizačním předvojem, nýbrž spíše opozdilcem.

Je tedy kolébkou naší civilizace Egypt?

Třebaže se tento závěr nabízel jako nejlogičtější, vyvracela jej fakta. Řečtí filozofové sice psali o návštěvách Egypta, ale pravěké zdroje vědomostí, o něž se opírali, byly nalezeny jinde. Kultury Egejského moře, jež předznamenaly rozmach starořecké civilizace – minojská na Krétě a mykénská na řecké pevnině –, přinesly důkazy, že nebylo přejato duchovní bohatství Egypta, nýbrž Předního východu. Hlavními spojovacími články byly tedy Sýrie a Anatolie, a ne Egypt, a právě jejich prostřednictvím Řekové získali přístup k ještě starší civilizaci.

Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohromeně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semitské a helénské civilizace. Profesor Cyrus H. Gordon (Forgotten Scripts; Evidence for the Minoan Language) otevřel nové pole výzkumu, když prokázal, že raný druh minojského písma, tzv. lineární písmo A, zaznamenává semitský jazyk. Dospěl k závěru, že „formou mají hebrejská a minojská civilizace – na rozdíl od obsahu – pozoruhodně mnoho společného“, a poukázal na to, že název ostrova Kréta, v minojském jazyce Ke-re-ta, je totožný s hebrejským slovem Ke-re-et („opevněné město“) a má svůj protějšek v semitské báji o králi z Keretu.

Dokonce i starořecká abeceda, z níž je odvozena latinská, pochází z Předního východu. Starořečtí dějepisci sami potvrzují, že jim abecedu přinesl Foiničan jménem Kadmos („Starobylý“); abeceda obsahovala stejný počet písmen ve stejném pořadí jako hebrejština. V době trojských válek to byla jediná řecká abeceda. Počet písmen zvýšil na šestadvacet básník Simónidés z Keu v 5. století př. Kr.

Řecké i latinské písmo, jež tvoří základ celé západní civilizace, bylo převzato z Předního východu; to lze snadno dokázat srovnáním pořadí, jmen, znaků, a dokonce i číselných hodnot původní předovýchodní abecedy s mnohem pozdější starořeckou a ještě mladší latinskou abecedou.

Učenci pochopitelně věděli o řeckých stycích s Předním východem v prvním tisíciletí př. Kr., jež vyvrcholily porážkou Peršanů Alexandrem Makedonským roku 331 př. Kr. Řecké písemnosti poskytují množství informací o Peršanech i jejich vlasti (která přibližně odpovídá území dnešního Íránu). Na základě jmen jejich králů – Kýros, Dáreios, Xerxés – i jmen jejich božstev, jež podle všeho patří do indoevropského jazykového kmene, dospěli badatelé k závěru, že Peršané tvoří část árijského („ušlechtilého“) národa, jenž se koncem druhého tisíciletí př. Kr. vynořil z oblasti poblíž Kaspického moře a rozšířil se směrem na západ do Malé Asie, na východ do Indie a na jih do území, jež Starý zákon nazývá „zeměmi Médů a Parthů“.

A přece nebylo vše tak jednoduché. Navzdory údajnému cizímu původu těchto nájezdníků je Starý zákon pojímá jako nedílnou součást biblických událostí. Například perský král Kýros je pokládán za jednoho z „Hospodinových pomazaných“ – což je mezi hebrejským Bohem a Nehebrejcem docela neobvyklý vztah. Podle Knihy Ezdrášovy oznámil Kýros po celém království, že hodlá přestavět chrám v Jeruzalémě, a to na příkaz „Hospodina Boha nebeského“.

Kýros a další králové jeho dynastie se nazývali Achaimenovci, a to podle titulu, jejž přijal zakladatel dynastie Hachámaniš. Nebyl to árijský, nýbrž ryze semitský titul, který znamenal „moudrý muž“. Badatelé dosud nevěnovali dostatečnou pozornost množství stop, jež možná svědčí o společných rysech hebrejského Boha Hospodina s božstvem, jež Achaimenovci titulovali „Moudrý Pán“ a zobrazovali na obloze uprostřed okřídleného kotouče, jak dokazuje Dáreiova královská pečeť.

Dnes je již prokázáno, že kulturní, náboženské a historické kořeny starověkých Peršanů sahají do ranějších říší – babylonské a asyrské –, jejichž rozmach i pád zaznamenává Starý zákon. Znaky písma na památkách a pečetích Achaimenovců byly zpočátku pokládány za dekorativní vzory. Engelbert Kampfer, který roku 1686 navštívil hlavní město Persie Persepolis, popsal jejich tvar jako „klínovitý“ a dal tak název celému písmu – klínové.

Při luštění nápisů Achaimenovců se zjistilo, že jsou psány stejným písmem jako nápisy na starověkých artefaktech a deskách nalezených v Mezopotámii – v rovinaté i hornaté oblasti ležící mezi řekami Eufrat a Tigris. Paul Émile Botta, kterého roztroušené nálezy zaujaly, zorganizoval roku 1843 první velkou cílenou archeologickou výpravu. Vybral si lokalitu v severní Mezopotámii, u dnešního Mosulu. Botta byl záhy schopen prokázat, že podle klínových nápisů se naleziště jmenovalo Dúr-Šarrukín (dnešní Chursabád). Byly to semitské nápisy, v řeči příbuzné hebrejštině, a název znamenal „město hrazené krále počestného“. Podle učebnic dějepisu je tímto králem Sargon II.

Uprostřed hlavního města asyrského krále Sargona II. stál přepychový královský palác se stěnami zdobenými velkými reliéfy, jež by – seřazeny za sebou – měřily bezmála i dva kilometry. Nad městem i královským palácem se tyčila stupňovitá pyramida zvaná zikkurat; sloužila prý bohům jako „schody do nebe“.

Architektura města i velkolepost skulptur svědčily o životě na velké noze. Paláce, chrámy, domy, stáje, sklady, stěny, brány, sloupy, ozdoby, sochy, umělecká díla, věže, hradby, terasy, zahrady – to vše bylo vybudováno za pouhých pět let. Jak uvádí Georges Contenau (La Vie quotidienne ŕ Babylone et en Assyrie), „člověku se zatočí hlava, když si představí potenciální sílu říše, která toho dokázala tolik za tak krátkou dobu,“ asi před 3 000 lety.

Angličané, kteří by nepřenesli přes srdce, kdyby je ve výzkumu předstihli Francouzi, spěchali na scénu v osobě sira Austena Henryho Layarda, který si jako místo vykopávek vybral oblast vzdálenou od Chursabádu asi 15 kilometrů po proudu Tigridu. Domorodci ji nazývali Kújundžuk; jak se ukázalo, bylo to asyrské hlavní město Ninive.

Začala ožívat biblická jména a biblické příběhy. Ninive bylo královským hlavním městem Asýrie za vlády jejích posledních tří velkých panovníků: Sancheríba, Asarhaddona a Aššurbanipala. „V čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich,“ praví se v Druhé knize Královské (18, 13); když anděl Hospodinův pobil jeho armádu, „Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam“ (19, 36).

V pahorcích, na nichž Sancheríb a Aššurbanipal nechali vystavět Ninive, byly odkryty paláce, chrámy a umělecká díla, jež převyšovala stavby Sargonovy. V místech, kde jsou podle názoru odborníků ukryty zbytky Asarhaddonových paláců, nelze provádět výkopy, neboť na nich dnes stojí muslimská mešita, vztyčená nad předpokládaným pohřebištěm proroka Jonáše, jejž spolkla velryba, když odmítl donést Jahvovo poselství do Ninive.

Layard se ve starořeckých písemnostech dočetl, že jeden důstojník v armádě Alexandra Velikého viděl „místo s pyramidami a zbytky pradávného města“ – tedy města, jež bylo pohřbeno již v Alexandrově době! Layard je také odkryl a ukázalo se, že jde o Nimrúd, vojenské středisko Asýrie. Právě zde si Salmanassar II. nechal vztyčit obelisk, na němž jsou vytesány záznamy o jeho úspěšných vojenských taženích. Na obelisku, dnes vystaveném v Britském muzeu, se mezi králi, kteří byli nuceni vzdát mu hold, uvádí také „Jehú, syn Omrího, krále izraelského“.

Opět se shodují mezopotamské nápisy s biblickými texty.

Asyriology – jak se začalo říkat vědcům zkoumajícím Asýrii – ohromily množící se archeologické nálezy, jež podpíraly biblické příběhy hmatatelnými důkazy; obrátili tedy pozornost na desátou kapitolu Knihy Genesis, kde je Nimrod – „bohatýrský lovec před Hospodinem“, jenž „se stal na zemi prvním bohatýrem“ –, označen za zakladatele všech království Mezopotámie.


Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalne v zemi Šineáru.
Z této země vyšel do Asýrie
a vystavěl Ninive – i Rechobót-ír a Kelach
a Resen mezi Ninivem a Kelachem –
to je to město veliké.

Mezi Ninive a Nimrúdem skutečně ležely pahorky, jež domorodci přezdívali „Kalách“. Když se zde v letech 1903 až 1914 pod vedením W. Andraeho uskutečnily rozsáhlé vykopávky, byly objeveny zbytky Aššuru, asyrského náboženského střediska a prvního hlavního města říše. Ze všech asyrských měst zmiňovaných v bibli zbývá najít už jen Resen. To slovo znamená „koňská uzda“; je tedy možné, že tam byly umístěny královské stáje.

Přibližně ve stejné době, kdy probíhaly vykopávky v Aššuru, dokončovala skupina archeologů pod vedením R. Koldeweye vykopávky Babylonu, biblického Bábelu – rozsáhlého města plného paláců, chrámů, visutých zahrad i neodmyslitelných zikkuratů. Netrvalo dlouho, a artefakty a nápisy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezopotámie: Babylonie na jihu a Asýrie na severu.

Obě říše, jež vznikly kolem roku 1900 př. Kr., spolu rostly i upadaly, bojovaly proti sobě i žily vedle sebe v míru, a vytvořily tak vyspělou civilizaci, která trvala přibližně 1 500 let. Aššur a Ninive nakonec dobyli a zničili Babyloňané v letech 614 a 612 př. Kr. Jak předpověděli bibličtí Proroci, neslavně skončil i samotný Babylon, když jej roku 539 př. Kr. dobyl Kýros z dynastie Achaimenovců.

Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi jejich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazývali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.

Mnoho světových muzeí se mezi svými nejcennějšími exponáty pyšní slavnostními branami, okřídlenými býky, basreliéfy, válečnými vozy, nářadím, nádobím, šperky, sochami a dalšími předměty zhotovenými z nejrozmanitějších materiálů, jež byly vykopány v nalezištích Asýrie a Babylonie. Ale skutečnými poklady těchto království byly jejich písemné záznamy: tisíce a tisíce klínopisných zápisů – kosmologická pojednání, epické básně, životopisy králů, chrámové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy a záznamy o rozvodu, astronomické tabulky, astrologické předpovědi, matematické vzorce, zeměpisné katalogy, mluvnická a slohová cvičení, a v neposlední řadě také texty zabývající se jmény, genealogií, přídomky, skutky, pravomocemi i povinnostmi bohů.

Společnou řečí, jež tvořila kulturní, historické a náboženské pouto Asýrie a Babylonie, byla akkadština – první známý semitský jazyk, předchůdce příbuzné hebrejštiny, aramejštiny, řeči Foiničanů i Kanáanců. Ale ani Asyřané, ani Babyloňané si nečinili nárok, že jazyk či písmo vynalezli oni; naopak, na mnoha deskách je připsáno, že jsou opisem starších originálů.

Kdo tedy vymyslel klínové písmo a vyvinul tento jazyk, jeho přesnou mluvnici i bohatý slovník? Kdo napsal ony „starší originály“? A proč nazývali Asyřané i Babyloňané tuto řeč akkadština?

Zaměřme opět pozornost na Knihu Genesis: „Počátkem jeho království byl Babylon, Erek, Akad.“ Akkad – že by tedy opravdu existovalo takové královské hlavní město, ještě před Babylonem a Ninive?

Nálezy v Mezopotámii poskytují nezvratné důkazy o tom, že kdysi dávno skutečně existovalo království jménem Akkad, založené mnohem starším panovníkem, který se tituloval šarrukín („spravedlivý vládce“). Ve svých záznamech uváděl, že jeho říše se z milosti boha Enlila rozkládá od Dolního moře (Perského zálivu) po Horní moře (pravděpodobně Středozemní). Chlubil se, že „v docích Akkadu kotvily lodi“ z dalekých zemí.

Učencům šla hlava kolem: narazili na mezopotamskou říši ve třetím tisíciletí před Kristem! Udělali tak velký skok zpět asi o 2 000 let od asyrského Sargona z Dúr-Šarrukénu k Sargonovi Akkadskému. A přece: archeologické vykopávky odkryly literaturu a umění, vědu a politiku, obchod a komunikace – tedy plně rozvinutou civilizaci –, jež vzkvétala dávno před vznikem Babylonie a Asýrie. Navíc to byl zřejmě předchůdce a zdroj pozdějších mezopotamských civilizací: Asýrie a Babylonie byly pouhými výhonky na akkadském kmeni.

Záhadu tak ranné mezopotamské civilizace ještě umocnil nález písemností zaznamenávajících úspěchy a rodokmen Sargona Akkadského. Uvádělo se v nich, že jeho plný titul zní „král Akkadu, král Kiše“; než prý nastoupil na trůn, byl rádcem „panovníků Kiše“. Vědci si tedy položili otázku, zda neexistovalo ještě ranější království, jež předcházelo akkadskému – v Kiši.

Opět nabyly na významu biblické verše:


Kúš pak zplodil Nimroda;
ten se stal na zemi prvním bohatýrem…
Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalné.

Mnoho badatelů vyslovilo domněnku, že Sargon Akkadský je oním biblickým Nimrodem. Zaměníme-li v uvedeném biblickém citátu „Kuš“ za „Kiš“, mohlo by se zdát, že Nimrodovi skutečně předcházel Kiš, jak tvrdí Sargon. Učenci poté začali přijímat doslova zbytek jeho záznamů: „Dobyl Uruk a zbořil jeho zdi… zvítězil v bitvě s obyvateli Uru… porazil celé území od Lagaše až k moři.“

Nebyl biblický Erek totožný s Urukem ze Sargonových zápisů? Když bylo odkryto naleziště zvané dnes Varka, zjistilo se, že je tomu přesně tak. Ur, o němž se zmiňoval Sargon, nebyl ničím jiným než biblickým Urem, mezopotamským rodištěm Abrahámovým.

Archeologické objevy tedy znovu potvrdily správnost biblických záznamů, a nejen to: ukázalo se, že v Mezopotámii musela existovat království a civilizace dokonce ještě před třetím tisíciletím př. Kr. Zbývala jediná otázka: jak daleko musíme ještě zajít, abychom objevili vskutku první civilizované království?

Klíčem k rozluštění této záhady se stal další jazyk.

Vědci si záhy uvědomili, že svůj význam mají nejen hebrejská a starozákonní jména, nýbrž také názvy v celém starověkém Předním východě. Všechna akkadská, babylonská a asyrská jména osob a míst něco znamenala. Zato jména panovníků před Sargonem Akkadským nedávala smysl: král, na jehož dvoře byl Sargon rádcem, se jmenoval Urzababa, král, který vládl v Ereku, se jmenoval Lugalzagesi atd.

V přednášce před Královskou asijskou společností roku 1853 poukázal sir Henry Rawlinson na to, že ta jména nejsou ani semitská, ani indoevropská; naopak, zdálo se mu, že „nepatří k žádné známé skupině jazyků či národů“. Ale pokud měla jména nějaký význam, co to bylo za záhadnou řeč, v níž něco znamenala?

Vědci se opět zaměřili na akkadské zápisy. Akkadský klínopis byl v podstatě slabičný: každý znak zastupoval celou slabiku (ab, ba, bat atd.) Přesto se v písmu hojně využívalo znaků, jež nebyly fonetickými slabikami, nýbrž měly význam: „bůh“, „město“, „země“, „život“, „vysoký“ apod.
Pro tento jev bylo jediné možné vysvětlení: tyto znaky byly pozůstatky staršího písma, a to obrázkového. Akkadštině musela tedy předcházet jiná řeč, jejíž písemná forma se podobala egyptským hieroglyfům.

Záhy bylo zřejmé, že jde o starší jazyk, nikoliv jen o starší druh písma. Vědci zjistili, že akkadské nápisy a texty v hojné míře využívaly slov přejatých – tedy slov vypůjčených v původní podobě i v původním významu z jiného jazyka. Týkalo se to zejména vědecké a odborné terminologie, a také vyprávění o bozích a nebesích.

Jedním z největších nalezišť akkadských textů byly trosky knihovny, kterou v Ninive založil Aššurbanipal. Layard s kolegy odvezli z naleziště na 25 000 desek, z nichž mnohé označili starověcí písaři jako kopie „pradávných textů“. Skupina 23 desek končila prohlášením:

„23. deska: jazyk Sumeru nezměněn.“

Jiný text obsahoval záhadné prohlášení samotného Aššurbanipala:


Bůh písařů obdařil mne schopností naučit se jeho umění.
Byl jsem zasvěcen do tajů psaní.
Umím dokonce číst složité desky v sumerštině.
Rozumím záhadným slovům na kamenných rytinách ze dnů před potopou.

Aššurbanipalovo tvrzení, že umí přečíst složité desky v „šumerštině“ a rozumí slovům napsaným na deskách pocházejících „ze dnů před potopou“, celou záhadu ještě prohloubilo. Ale v lednu 1869 navrhl Jules Oppert Francouzské numismatické a archeologické společnosti, aby byla uznána existence předakkadského jazyka a národa. Poukázal na to, že nejstarší mezopotamští panovníci proklamovali právoplatnost svého úřadu titulem „král sumerský a akkadský“, a navrhl, aby se tento národ jmenoval „Sumerové“ a jejich země „Sumer“.

Až na chybnou výslovnost jména, která se však ujala – měl to být správně Šumer, nikoliv Sumer –, měl Oppert pravdu. Sumer nebyl tajem opředenou, neznámou zemí, nýbrž původním názvem pro jižní Mezopotámii, přesně tak, jak jasně stojí ve Starém zákoně: královská města Babylon, Akkad a Erek byla v „zemi Šineár“ (Šineár byl biblický název pro Šumer).

Jakmile vědci přijali tyto závěry, otevřela se stavidla. Akkadské odkazy na „pradávné texty“ najednou dávaly smysl a vědcům záhy došlo, že desky s dlouhými sloupci slov jsou ve skutečnosti akkadsko-sumerské lexikony a slovníky, vypracované Asyřany a Babyloňany pro jejich vlastní studium prvního psaného jazyka – sumerštiny.

Bez těchto slovníků z dávných dob bychom nebyli schopni porozumět sumerským textům. S jejich pomocí se nám však otevřel ohromný literární a kulturní poklad. Ukázalo se také, že sumerské písmo bylo původně obrázkové a rylo se do kamene ve svislých sloupcích; později se začalo psát vodorovně a ještě později bylo upraveno pro klínopisné záznamy na měkké hliněné tabulky, jež přejali Akkaďané, Babyloňané, Asyřané a další starověké národy Předního východu.

Rozluštění sumerského jazyka a písma, jakož i zjištění, že Sumerové a jejich kultura byli pramenem akkadsko-babylonsko-asyrských duchovních hodnot, podnítily intenzivní archeologické úsilí v jižní Mezopotámii. Množství důkazů nyní svědčilo o tom, že vše začalo právě tam.
První rozsáhlé vykopávky sumerského naleziště zahájili roku 1877 francouzští archeologové; bezpočet význačných artefaktů vedl k tomu, že další skupiny archeologů tam pracovaly až do roku 1933, aniž práci dokončily.

Ukázalo se, že naleziště, jež domorodci přezdívali Tello („mohyla“, „pahorek“), je jedním z prvních sumerských měst, oním Lagašem, jehož dobytím se vychloubal Sargon Akkadský. Panovníci tohoto vpravdě královského města nesli tentýž titul, který přejal i Sargon – až na to, že byl v sumerském jazyce: EN.SI („spravedlivý kníže“). Jejich dynastie započala kolem roku 2900 př. Kr. a trvala téměř 650 let. Za tu dobu se na panovnickém trůně v Lagaši vystřídalo bez přerušení třiačtyřicet ensiů. Byla pečlivě zaznamenána jejich jména, rodokmeny i délka jejich vlády.

Tyto záznamy poskytly velké množství informací. Prosby adresované bohům, „aby výhonky obilí dozrály pro sklizeň… aby se ze zavlažovaných rostlin urodilo hodně obilí“, svědčí o zemědělství a melioračních pracích. Číše popsaná „správcem sýpky“ na počest nějaké bohyně naznačuje, že obilí bylo uskladňováno, měřeno a směňováno.

Ensi jménem Eannatum zanechal po sobě nápis na hliněné cihle, z něhož vyplývá, že tito sumerští vladaři se mohli ujmout trůnu pouze se souhlasem bohů. Také zaznamenal dobytí jiného města, z čehož vyplývá existence dalších městských států v Sumeru na počátku třetího tisíciletí př. Kr.

Eannatumův nástupce Entemena psal o stavbě chrámu vyzdobeného zlatem a stříbrem, o vysazovaní zahrad a rozšiřování vyzděných studní. Chlubil se, že vystavěl pevnost se strážními věžemi a se zařízeními, kde mohou kotvit lodi.

Mezi nejznámější lagašské panovníky patřil Gudea. Nechal se zvěčnit v mnoha soškách, jež ho znázorňují ve votivním postoji, jak se modlí ke svým bohům. Nebyla to žádná přetvářka: Gudea zasvětil celý život uctívání Ningirsua, svého hlavního božstva, a stavbě a přestavbě chrámů.
Z jeho záznamů vyplývá, že ve snaze o co nejkvalitnější stavební materiál získával zlato z Afriky a Anatolie, stříbro z pohoří Taurus, cedr z Libanonu, další vzácné dřevo z Araratu, měď z hor Zagrosu, diorit z Egypta, karneol z Etiopie a další suroviny ze zemí, jež se vědcům ještě nepodařilo identifikovat.

Když Mojžíš postavil Pánu Bohu v poušti příbytek, učinil tak podle podrobných pokynů Hospodinových. Když král Šalomoun postavil první chrám v Jeruzalémě, učinil tak poté, co ho Hospodin Bůh obdařil moudrostí. Proroku Ezechielovi se podrobné plány na stavbu druhého chrámu v Jeruzalémě zjevily „v Božím vidění“; ukázal mu je muž, který „vypadal, jako by byl z bronzu… v ruce měl lněnou šňůru a prut k měření“. Ur-Nammu, vládce Uru, vylíčil o tisíc let dříve, jak mu jeho bůh nařídil, aby mu postavil chrám; když mu dával příslušné pokyny, podal mu prut k měření a svinutý provázek.

1 200 let před Mojžíšem tvrdil totéž Gudea. Pokyny pro stavbu, jak uvádí v jednom velice dlouhém záznamu, dostal ve vidění. „Muž, jenž svítil jako nebesa“, po jehož boku stál „božský pták“, „mi nařídil, abych mu vystavěl chrám“. Později je určena i totožnost tohoto „muže“, který „podle koruny na hlavě byl nepochybně bohem“; byl jím bůh Ningirsu. Vedle něj stála bohyně, která „držela destičku nejmilejší hvězdy své na nebesích“ a v druhé ruce „držela svatý stylus,“ jímž Gudeovi ukázala „oblíbenou planetu“.

Gudea byl sice muž moudrý a osvícený, ale architektonickým nákresům nerozuměl; proto se s prosbou o radu obrátil na jednu bohyni, vykladačku snů a božích vidění. Vysvětlila mu význam pokynů, rozměry projektu, jakož i velikost a tvar cihel, jichž má ke stavbě použít. Gudea poté zaměstnal „věštce, vykonavatele rozhodnutí“ a „luštitelku tajemství“, aby určili místo na kraji města, kde si bůh přeje, aby stál jeho chrám. Na samotnou stavbu pak najal 216 000 lidí.

Třetí muž, také bůh, držel v ruce destičku z drahého kamene: „na ní byl plán chrámu“. Na jedné sošce je Gudea zobrazen vsedě a na klíně má položenou tuto tabulku; na ní je jasně patrný božský nákres.

Není divu, že Gudea si s plány nevěděl rady, neboť napohled jednoduchý „půdorys“ byl návodem ke stavbě složitého zikkuratu, jenž měl čnít do výšky sedmi podlaží. A. Billerbeck, jak uvádí v díle Der alte Orient z roku 1900, dokázal rozluštit alespoň část onoho božského architektonického projektu. Na starověkém nákresu, dokonce i na zčásti poškozené soše, jsou v horní části patrné skupiny svislých čar; jejich počet klesá a vzdálenost mezi nimi roste. Zdá se, že božští architekti uměli do jediného půdorysu, opatřeného sedmi různými měřítky, zakreslit úplné zadání pro stavbu sedmipodlažního zikkuratu.

Říká se, že válka podněcuje člověka k vědeckému a technickému pokroku. Pro starověké Sumery a jejich vládce byla zřejmě takovým hnacím motorem stavba chrámů. Schopnost vybudovat větší stavební dílo podle připravených architektonických projektů, zorganizovat a nasytit velké množství pracovních sil, vyrovnat terén a stavět náspy, tvarovat cihly a přepravovat kamenné kvádry, dovážet zdaleka vzácné kovy a další suroviny, odlévat kovy a tvarovat je do užitkových předmětů i ozdob – to vše jednoznačně svědčí o vyspělé civilizaci, jež byla v plném rozkvětu ve třetím tisíciletí př. Kr.

Ačkoliv jsou i nejranější sumerské zikkuraty vskutku mistrovským stavebním dílem, tvoří pouze špičku ledovce technických výdobytků první nám známé velké civilizace.

Kromě vynálezu a rozvoje písma, bez něhož by nemohla vzniknout žádná vyspělá civilizace, by se Sumerům měl přičíst také vynález tisku. O mnoho tisíciletí dříve, než Johann Gutenberg odléval kovové litery z matric, používali sumerští písaři hotové „litery“ různých obrázkových znaků, úplně stejně jako my dnes používáme gumová razítka, a vtiskovali je v příslušném pořadí do mokré hlíny.

Vynalezli také předchůdce našich rotačních tiskařských strojů – pečetní váleček. Byl to váleček z mimořádně tvrdého kamene, do něhož byl zrcadlově převráceně vrytý písemný vzkaz nebo obrázek; když se jím přejelo po mokré hlíně, získal se „pozitivní“ otisk v hlíně. Pečeť byla také zárukou pravosti dokumentů; dal se okamžitě zhotovit nový otisk a porovnat se starým vzorem na dokumentu.

Velké množství sumerských a mezopotamských písemných záznamů se netýkalo božských a duchovních záležitostí, nýbrž veskrze světských, každodenních starostí: velikosti sklizně, rozměrů polí, výpočtu cen. Bez rozvinuté matematiky by koneckonců nemohla vzkvétat ani přežít žádná vyspělá civilizace.

Základem sumerské matematické soustavy, zvané šedesátková neboli sexagesimální, bylo číslo 60, jež Sumerové získali vynásobením světské desítky s „nebeskou“ šestkou. Tato soustava je v jistém ohledu dokonalejší než naše současná; každopádně dokonalejší než pozdější soustavy řecká a římská. Sumerové uměli s její pomocí dělit na zlomky a násobit do milionů, odmocňovat i umocňovat s několikanásobnými exponenty. Z této vůbec první známé matematické soustavy jsme také přejali koncepci funkčnosti polohy v číslici: stejně jako v desetinné soustavě může číslice 2 znamenat dvojku nebo dvacet nebo dvě stě v závislosti na poloze, sumerská dvojka mohla znamenat 2 nebo 120 (2 x 60) a tak dál, v závislosti na „umístění“.


360-stupňový úhel, stopa sestávající z 12 palců nebo „tucet“ – to je jen několik ukázek pozůstatků sumerské matematiky, jež dodnes přežívají v našem každodenním životě. Vším, co tato soustava přinesla pro astronomii, sestavení kalendáře a pro další oblasti, se budeme podrobněji zabývat v následujících kapitolách.

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

DVANÁCTÁ PLANETA, Vydavateľstvo: Dobra, 2006


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


október 09, 2012 00:41 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top