Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA III.

Stejně jako je náš hospodářský a společenský systém – naše knihy, soudní a daňové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy atd. – závislý na papíře, byl sumersko-mezopotamský život závislý na hlíně. V chrámech, v soudních síních i v obchodech byli k dispozici písaři s destičkami z mokré hlíny, do nichž zaznamenávali rozhodnutí, dohody, dopisy nebo vypočítávali ceny, mzdy, rozlohu pole či počet cihel potřebných ke stavbě.

 


Hlína byla také nezbytnou surovinou pro výrobu předmětů denní potřeby, nádob na uskladnění a přepravu zboží. Vyráběly se z ní cihly – další sumerský primát, jenž umožňoval stavbu obytných domů, královských paláců i impozantních božích chrámů.

 

 

Sumerům se připisují dva technické vynálezy, díky nimž se hliněné výrobky vyznačovaly lehkostí a pevností: vyztužování a vypalování. Moderní stavbaři vědí, že beton lze vyztužit tím, že se nalije do forem obsahujících železné tyče, čímž se získá mimořádně pevný stavební materiál; již dávno předtím zpevňovali Sumerové cihly tím, že do mokré hlíny přimíchávali nasekaný rákos nebo slámu. Věděli také, že hliněné výrobky získají na pevnosti a odolnosti, když se vypálí v hrnčířské peci. Díky těmto průlomovým technikám bylo možné postavit první výškové budovy a oblouky na světě a vyrobit pevné, odolné keramické nádoby.

Ještě větší technický pokrok přinesl vynález vypalovací pece – tedy pece s vysokou, zato však regulovatelnou teplotou, v níž nehrozilo riziko, že se výrobek znehodnotí prachem nebo popelem; tento objev předznamenal úsvit éry kovů.

Odhaduje se, že člověk začal kovat „měkké kameny“ – v přírodě se vyskytující hrudky zlata nebo sloučeniny mědi a stříbra – do užitečných nebo libých tvarů někdy kolem roku 6000 př. Kr. První ukované umělecké předměty byly nalezeny v horách Zagrosu a Taurusu. Jak však R. J. Forbes zdůrazňuje v díle The Birthplace of Old World Metallurgy, „ve starověkém Předním východě byly zásoby domácí mědi brzo vyčerpány a kovotepci se museli přeorientovat na rudy“. To vyžadovalo znalost a schopnost nalézt je, vytěžit, rozdrtit, vytavit a vyčistit – takové zpracování by bylo nemyslitelné bez vypalovací pece a obecně vyspělé techniky.

Hutnictví záhy zaznamenalo další objev: slitím mědi s dalšími kovy vznikl tvrdý, avšak kujný kov zvaný bronz. Doba bronzová, náš první hutnický věk, byla rovněž mezopotamským příspěvkem k moderní civilizaci. Směna kovů tvořila značnou část starověkého obchodu; kov se také stal základem rozvoje mezopotamského bankovnictví a prvního platidla – stříbrného šekelu („zvážený ingot“).

Široká škála kovů a slitin, pro něž byly nalezeny sumerské a akkadské názvy, i rozsáhlá odborná terminologie svědčí o vysoké úrovni hutnictví ve starověké Mezopotámii. Vědce to jistou dobu udivovalo, neboť v Sumeru se rudy vůbec nevyskytovaly, a přesto hutnictví vzniklo nepochybně právě tam.

Odpovědí je energie. Tavení, čištění, slévání a lití do forem by bylo nemyslitelné bez hojných zásob otopu do vypalovacích, hutnických a nístějových pecí. Mezopotámii sice chyběly rudy, měla však dostatek paliva. A tak se rudy dopravovaly ke zdrojům paliva, což vysvětluje množství raných záznamů o dovozu rud z dalekých zemí.

Základ paliv, která se zasloužila o technický rozmach Sumeru, tvořily živice, asfalt a ropa, jež na mnoha místech Mezopotámie přirozeně prosakovaly na povrch. R. J. Forbes (Bitumen and Petroleum in Antiquity) ukazuje, že povrchová ložiska Mezopotámie byla hlavním zdrojem paliv starověkého světa od nejranějších dob až po římskou éru. Autor usuzuje, že technické využití těchto ropných produktů začalo v Sumeru někdy kolem roku 3500 př. Kr.; kromě toho dokazuje, že v době sumerské se o palivech vědělo víc a využívala se ve větší míře než v pozdějších civilizacích.

Sumerové využívali těchto ropných produktů nejen jako paliva, nýbrž také jako materiálu ke stavbě silnic, k impregnaci, těsnění spár, natírání, tmelení a odlévání – to vše v takové míře, že když archeologové pátrali po starobylém Uru, nalezli jej pohřbený v pahorku, který Arabové přezdívali „pahorek živice“. Forbes dokazuje, že sumerština znala termín pro každý druh a každou odrůdu živičných substancí nalezených v Mezopotámii. A vskutku: názvy živičných a ropných látek v jiných jazycích – v akkadštině, hebrejštině, egyptštině, koptštině, řečtině, latině a sanskrtu – mají zcela evidentně sumerský původ: slovo „nafta“ je odvozeno ze sumerského napatu („kameny, jež vzplanou“).

Sumerské využití ropných produktů bylo také základem vyspělého chemického průmyslu. Vysokou úroveň chemických vědomostí Sumerů dokládá nejen množství nátěrů a barviv, jež se používaly například při glazurování, ale i pozoruhodná výroba umělých polodrahokamů, včetně náhražky za lapis lazuli.

Živice se využívaly také v sumerském lékařství – v další oblasti, v níž Sumerové mimořádně vynikali. Stovky nalezených akkadských textů se hemží sumerskými lékařskými termíny, což dokazuje sumerský původ veškerého mezopotamského lékařství.

Aššurbanipalova knihovna v Ninive zahrnovala oddělení medicíny. Texty byly rozděleny do tří skupin: bultitu („léčba“), šipir bel imti („chirurgie“) a urti mašmašse („příkazy a zaklínadla“). Již v nejstarších zákonících se pamatovalo na poplatky lékařům za úspěšné operace a na tresty, jež měly lékaře postihnout, pokud se operace nezdařila: lékař, který skalpelem otevřel pacientovi spánek, měl přijít o ruku, jestliže mu při tom poškodil zrak.

Některé kostry nalezené v mezopotamských hrobech nesly neomylné stopy operace mozku. Ve fragmentu jednoho lékařského textu se mluví o chirurgickém odstranění „stínu halícího oko muže“, patrně šedého zákalu; jiný text se zmiňuje o použití řezného nástroje a dodává, že „zasáhne-li nemoc vnitřek kosti, seškrábej ji a odstraň“.

Nemocní Sumerové mohli vybírat mezi A.ZU („vodním lékařem“) a IA.ZU („olejovým lékařem“). Na destičce vykopané v Uru, staré bezmála 5 000 let, je jmenován praktický lékař jako „doktor Lulu“. Existovali také veterináři – známí buďto jako „lékaři dobytčat“, nebo „lékaři oslů“.

Na raném pečetním válečku nalezeném v Lagaši jsou znázorněny chirurgické kleště, jež patřily „lékaři Urlugaledinovi“. Na pečeti je také had ovinutý kolem stromu – znak lékařství do dnešních dnů. Často byl také ztvárňován nástroj, kterým se při porodu odstřihovala pupeční šňůra.

Sumerské lékařské texty se zabývají diagnózami a recepty. Nenechávají nikoho na pochybách, že sumerský lékař se neuchyloval ke kouzlům a čárům. Doporučoval čištění a mytí, koupele v horké lázni s rozpuštěnými minerály, aplikaci rostlinných výtažků a potírání naftovými sloučeninami.

Léky se vyráběly z rostlinných a nerostných sloučenin a byly smíchány s tekutinami či roztoky podle toho, jak se užívaly. Pokud se měly polykat, míchaly se ve formě prášku s vínem, pivem nebo medem; jestliže „se nalévaly rektem“ – tedy klystýrem – míchaly se s rostlinnými oleji. Alkohol, který hraje tak významnou roli při chirurgických výkonech a tvoří základ mnoha léků, se do našeho jazyka dostal přes arabské kohl z akkadského kuhlu.

Nalezené modely jater naznačují, že medicína se na lékařských školách vyučovala pomocí hliněných modelů lidských orgánů. Anatomie byla nepochybně vyspělou vědou, neboť chrámové obřady vyžadovaly složité pitvy obětních zvířat, od nichž byl už jen krůček ke srovnávacím znalostem o anatomii člověka.

Na některých pečetních válečcích i hliněných tabulkách jsou zobrazeni lidé ležící na jakémsi operačním stole, obklopení skupinou bohů či lidí. Z eposů a jiných herojských textů víme, že Sumerům i pozdějším obyvatelům Mezopotámie ležely na srdci otázky života, nemoci a smrti. Muži, jako urucký král Gilgameš, hledali „strom života“ nebo nějaký nerost („kámen“), jenž by jim zajistil věčné mládí. Jsou v nich také narážky na pokusy oživit mrtvé, zejména šlo-li náhodou o bohy:

 


I dali jim ubité tělo, jež na hřebu viselo.
Jeden dal Inanně života chléb,
druhý ji pokropil živou vodou
a Inanna povstala.

 

 

Bylo snad v těchto oživovacích pokusech použito nějakých ultramoderních metod, o nichž se můžeme pouze dohadovat? Že byly známy radioaktivní metody a využívalo se jich při léčbě jistých chorob, je rozhodně patrné z pečetního válečku pocházejícího ze samého počátku sumerské civilizace. Je na něm znázorněn léčebný postup, při němž na speciálním lůžku leží nějaký muž, obličej má chráněný maskou a je vystaven jakémusi druhu záření.

Jedním z nejranějších sumerských výdobytků je rozvoj textilního a oděvního průmyslu.

Naše průmyslová revoluce se obvykle datuje od spuštění prvních spřádacích a tkalcovských strojů v Anglii v 60. letech 18. století. Většina rozvíjejících se národů má od té doby snahu vyvinout textilní průmysl jako první krok k industrializaci. Důkazy svědčí o tom, že takový proces probíhal nejen od osmnáctého století, nýbrž od samého prvopočátku lidské civilizace. Člověk mohl vyrábět tkané látky teprve poté, co se stal zemědělcem a uměl si vypěstovat len, a poté, co si ochočil zvířata, jež se stala zdrojem vlny. Grace M. Crowfootová v díle Textiles, Basketry and Mats in Antiquity vyjádřila shodu vědců v názoru, že tkalcovství se poprvé objevilo v Mezopotámii, a to kolem roku 3800 př. Kr.

Sumerové ve starověku prosluli nejen tkanými látkami, nýbrž také oděvy. Kniha Jozuova (7, 21) líčí, jak během vpádu do Jericha Akán přiznává, že neodolal pokušení ponechat si, jeden pěkný šineárský plášť“, který ve městě našel, i když mu za to hrozila smrt. Oděvy ze Šineáru (Sumeru) se tedy těšily takové oblibě a vážnosti, že lidé byli pro ně ochotni riskovat i život.

Sumerové měli k dispozici bohatou terminologii k popisu jednotlivých částí oděvu i jejich výrobců. Základní oděv se nazýval TUG – střihem i jménem nepochybně předchůdce římské tógy. Takové oblečení se nazývalo TUG.TU.ŠE, což v sumerštině znamenalo „oděv, který se nosí omotán kolem těla“.

Starobylé nápisy svědčí nejen o úžasné rozmanitosti a hojnosti v odívání, nýbrž také o eleganci, v níž převažuje dobrý vkus a soulad šatů, účesů, pokrývek hlavy a šperků.

Další oblastí, v níž Sumerové vynikali, bylo zemědělství. V zemi s pouze sezónními srážkami zavlažovaly půdu řeky spoutané důmyslným a rozsáhlým systémem zavlažovacích kanálů a přinášely tak celoroční úrodu.

Mezopotámie – země mezi řekami neboli Meziříčí – byla ve starověku učiněným rohem hojnosti. Meruňka, která se španělsky řekne damasco („damaškový strom“), nese latinský název Armeniaca, což je slovo přejaté z akkadského armanu. Třešeň – řecky kerasos, německy Kirsche – pochází z akkadského karšu. Všechny důkazy svědčí o tom, že tyto a další druhy ovoce i zeleniny se dostaly do Evropy z Mezopotámie, stejně jako množství semen a koření: náš „šafrán“ vznikl z akkadského azupiranu, „krokus“ z kurkanu (přes krokos v řečtině), „kmín“ z kamanu, „yzop“ ze zupu, „myrta“ z murru. Je to dlouhý seznam; v mnoha případech byla řečtina hmotným i etymologickým mostem, přes který se tyto plody země dostaly do Evropy. Cibule, čočka, fazole, okurka, zelí a salát tvořily běžnou součást sumerské stravy.

Stejně impozantní je rozsah i rozmanitost mezopotamských metod přípravy pokrmů – jejich kulinářského umění. Texty i obrázky potvrzují, že Sumerové uměli vyrábět z vypěstovaného obilí mouku, z níž připravovali různé druhy kvašeného i nekvašeného chleba, ovesnou kaši, pečivo, koláče a sušenky. Z ječmene se kvasilo pivo; mezi nalezenými texty je množství „odborných příruček“ na jeho výrobu. Víno se vyrábělo z vinné révy a datlových palem. Mléko dávaly ovce, kozy a krávy; pilo se syrové, přidávalo se do různých pokrmů a vyráběl se z něj jogurt, máslo, smetana a sýr. Běžnou součástí potravy byly také ryby, skopové a vepřové maso. Sumerové chovali prasata ve velkých stádech a jejich maso považovali za opravdovou lahůdku. Husy a kachny byly patrně vyhrazeny pro tabule bohů.

Ze starověkých textů jednoznačně vyplývá, že vybraná kuchyně Mezopotámie se vyvinula v chrámech, při službě bohům. Jeden text předepisoval jako oběť bohům „pecny ječmenného chleba… pecny pšeničného chleba; těsto z medu a smetany; datle, koláčky… pivo, víno, mléko… cedrovou šťávu, mléko“. Pečené maso bylo nabízeno s úlitbami „prvotřídního piva, vína a mléka“. Podle podrobného receptu se připravoval speciální plátek hovězího, k němuž se podávalo „těsto z jemné mouky smíchané s vodou, prvotřídním pivem a vínem,“ do něhož se přidávaly živočišné tuky, „vonné přísady získané ze srdíček rostlin“, oříšky, slad a koření. Podle pokynů k „dennímu obětování bohům města Uruku“ se k jídlu mělo podávat pět různých druhů nápojů; pokyny dále přesně popisovaly, co by měli dělat „mlynáři v kuchyni a „šéfkuchař u hnětací díže“.

Náš obdiv k sumerskému kulinářskému umění určitě vzroste, když si přečteme básně opěvující výtečné lahůdky. Co dodat k receptu na „coq au vin“, starému několik tisíciletí?

 


Ve víně lahodném,
ve vodě vonné,
v oleji posvátném
tohoto ptáka jsem uvařil
a snědl.

 

 

Vzkvétající ekonomika a společnost s tak rozsáhlým podnikáním by se nemohla vyvíjet bez výkonného dopravního systému. Sumerové využívali obou velkých řek i umělé sítě kanálů k vodní přepravě osob, zboží a dobytka. Na nejranějších sumerských vyobrazeních jsou první čluny na světě.

Z mnoha raných textů víme, že Sumerové se na různých plavidlech pouštěli také na daleké zaoceánské výpravy, aby ve vzdálených zemích nakoupili kovy, vzácné dřevo, drahokamy a další suroviny, jichž byl v Sumeru nedostatek. Jeden akkadský slovník sumerštiny obsahuje kapitolu o lodní dopravě; uvádí 105 sumerských výrazů pro různé typy lodí podle velikosti, místa určení i účelu (nákladních, osobních i vyhrazených k přepravě určitých bohů). Dalších 69 sumerských výrazů, souvisejících s obsluhou a stavbou lodí, bylo přeloženo do akkadštiny. Pouze dlouhodobá námořní tradice mohla vyprodukovat taková specializovaná plavidla i odbornou terminologii.

Pro suchozemskou dopravu bylo použito kola – opět poprvé v Sumeru. Vynález kola i jeho uvedení do praxe umožnily sestrojení nejrůznějších dopravních prostředků – od dvoukoláků po kočáry –, a nepochybně se zasloužil o to, že Sumerové jako první na světě využili pro mechanický pohyb „volské a koňské síly“.

Roku 1956 shrnul Samuel N. Kramer, jeden z nejvýznačnějších sumerologů naší doby, literární odkaz nalezený pod pahorky v Sumeru. Učiněnou pastvou pro oči je již sám obsah jeho díla From the Tablets of Sumer*) neboť každá z pětadvaceti kapitol popisuje nějaké sumerské prvenství – první školy, první dvoukomorový sněm, prvního kronikáře, první lékopis, první „zemědělskou ročenku“, první kosmogonii a kosmologii, prvního „Joba“, první přísloví a pořekadla, první literární debaty, prvního „Noema“, první knižní katalog; a také první bohatýrský věk lidstva, první zákoníky a sociální reformy, počátky lékařství, zemědělství a touha po světovém míru a souladu.

Ani v nejmenším to není nadsázka.

První školy byly v Sumeru založeny jako přímý důsledek objevu písma. Všechny důkazy (archeologické, např. školní budovy, i písemné, např. destičky s cvičeními) svědčí o tom, že již počátkem třetího tisíciletí př. Kr. existoval v Sumeru formální systém vzdělávání. V Sumeru pracovaly tisíce písařů – od pomocných až po mistry, královské či chrámové písaře, anebo písaře, kteří zastávali vysoký státní úřad. Někteří působili jako učitelé na školách a v jejich pojednáních se dočteme o školách, jejich cílech, rozvrhu i vyučovacích metodách.

Na školách se vyučoval nejen jazyk a psaní, nýbrž také tehdejší vědy – botanika, zoologie, zeměpis, matematika a bohosloví. Studovala se a opisovala literární díla minulosti, skládala se díla nová.

V čele školy stál ummia („odborný profesor“) a učitelský sbor sestával nejen z „vyučujícího kreslení“ a „vyučujícího sumerštiny“, nýbrž také z „pověřence s bičem“. V sumerské škole panovala zřejmě tvrdá disciplína; jeden její absolvent popisuje na hliněné destičce, jak byl zmrskán za záškoláctví, nepořádnost, loudavost, mluvení a vyrušování během hodiny, a dokonce i za neúhledný rukopis.

Jedna epická báseň o dějinách Uniku podrobně líčí řevnivost mezi Urukem a městským státem Kiš. Vypráví se v ní, jak do Uruku přibyli vyslanci Kiše a nabídli smírné řešení sporu. Ale tehdejší urucký vladař Gilgameš odmítl vyjednávat a chtěl raději bojovat. Zajímavé je, že o celé záležitosti musel nechat hlasovat v shromáždění starších, tedy v místním „senátu“:

 


Gilgameš před staršími svého města
záležitost svou vyložil a jejich odpověď žádá:
„...Nepodrobujme se paláci kišskému, smeťme jej zbraní!“

 

 

(V českém překladu vyšlo pod názvem „Historie začíná v Sumeru“. Pozn. překl.)

Shromáždění starších však bylo pro vyjednávání. Gilgameše to neodradilo; obrátil se proto na „muže zbraně“, na bojovníky, kteří hlasovali pro válku. Význam celého příběhu tkví v tom, že sumerský vládce musel předložit otázku války či míru prvnímu dvoukomorovému sněmu, a to již před 5 000 lety.

Titul prvního dějepisce přiřkl Kramer Entemenovi, králi lagašskému, který na hliněné válečky zaznamenal svůj válečný spor se sousední Ummou. Zatímco ostatní texty byly literárními díly nebo epickými básněmi s historickým námětem, Entemenovy záznamy jsou strohou prózou, napsanou pouze s cílem co nejvěrněji zaznamenat dějinné události.

Jelikož byly nápisy z Asýrie a Babylonie rozluštěny dávno před sumerskými záznamy, dlouho převládal názor, že první zákoník sestavil a uvedl do praxe babylonský král Chammurapi kolem roku 1900 př. Kr. Ale po objevu sumerské civilizace bylo zřejmé, že prvenství za soustavu zákonů i za výkon spravedlnosti náleží Sumeru.

Dávno před Chammurapim uvedl do praxe zákony jistý sumerský vladař městského státu Ešnunna (severovýchodně od Babylonu) a stanovil jimi horní hranici cen za potraviny i za nájem vozů i člunů, aby nebyly vykořisťovány nejchudší vrstvy. Další zákony se týkaly přestupků vůči osobám i majetku, rodinných záležitostí i vztahů mezi pánem a sluhou.

Ještě před ním však vydal zákoník vládce Isinu Lipit-Ištar. Osmatřicet zákonů, jež lze vyčíst z poškozené destičky (kopie originálu vyrytého do kamenné stély), se zabývá nemovitostmi, otroky a sluhy, sňatky a dědickými právy, pronájmem člunů, nájmem volských potahů a neplacením daní. Stejně jako později Chammurapi, i Lipit-Ištar vysvětluje v preambuli svého zákoníku, že jedná podle pokynů velkých bohů“, kteří mu nařídili, „aby Sumerům i Akkaďanům zajistil blaho“.

Ani Lipit-Ištar však nebyl prvním sumerským zákonodárcem. Úlomky nalezených hliněných tabulek obsahují opisy zákonů ustanovených uruckým vladařem Ur-Nammou kolem r. 2350 př. Kr., tedy více než pět set let před Chammurapim. Zákony vyhlášené z pověření boha Nannara měly pomoci dopadnout a potrestat „uchvatitele dobytka, ovcí a oslů z rukou občanů“ a zajistit, aby „se sirotek nestal kořistí boháče, vdova kořistí mocného, aby muž jednošekelový se nestal obětí muže šedesáti šekelů“. Ur-Nammu také uzákonil „spravedlivé a neměnné váhy a míry“.

Ale sumerský právní systém i výkon spravedlnosti jsou ještě starší.

Kolem r. 2600 př. Kr. se v Sumeru zřejmě událo tolik věcí, že ensi Urukagina usoudil, že je načase zavést reformy. Jeho dlouhý nápis označili vědci za vzácný záznam první společenské reformy lidstva založené na smyslu pro svobodu, rovnost a spravedlnost – tedy jakési „francouzské revoluce“ iniciované králem 4 400 let před 14. červencem 1789.

Urukaginův dekret o reformách nejdříve uvádí nešvary tehdejší doby, poté způsob jejich nápravy. Hlavním nešvarem byly machinace úředníků za účelem vlastního obohacení, zneužívání úředního postavení a nasazování přemrštěných cen monopolními zájmovými skupinami.

Tyto i mnohé další křivdy dekret přísně zakazoval. Nikdo si již nemohl stanovit vlastní cenu za „dobrého osla nebo za dům“. „Velký muž“ již nesměl zastrašovat prostého občana. Byla v něm postulována práva nevidomých, chudých, vdov a sirotků. I rozvedená žena měla před bezmála 5 000 lety ze zákona právo na ochranu.

Jak dlouho předtím existovala sumerská civilizace, když potřebovala tak rozsáhlou reformu? Nepochybně dlouho, neboť Urukagina tvrdí, že ho vyzval jeho bůh Ningirsu, aby „obnovil výnosy z dřívější doby“. Z toho jasně vyplývá, že bylo zapotřebí návratu k ještě starším systémům a dřívějším zákonům.

Na dodržování sumerských zákonů dohlížel systém soudů, kde byla pečlivě zaznamenávána a evidována všechna soudní řízení, všechny rozsudky i uzavřené smlouvy. Soudci rozhodovali obvykle v tříčlenné nebo čtyřčlenné porotě; jeden byl profesionálním „královským soudcem“, zbylí byli vybráni ze širší, 36členné poroty.

Zatímco Babyloňané vydávali předpisy a nařízení, Sumerům ležela na srdci především spravedlnost, neboť věřili, že bohové určili krále zejména k tomu, aby v zemi zajišťovali spravedlnost.

Sumerské pojetí spravedlnosti a morálky lze v mnoha případech srovnávat se Starým zákonem. Než měli Hebrejci krále, vládli jim soudci; králové nebyli posuzováni podle mocenských výbojů či bohatství, nýbrž podle toho, v jaké míře „konali dobro“. V židovském náboženství předchází Novému roku desetidenní lhůta, během níž jsou zvažovány a hodnoceny skutky lidí, podle nichž se určuje jejich osud v nastávajícím roce. Není patrně náhoda, že Sumerové věřili, že obdobným způsobem je lidstvo každoročně souzeno bohyní Nanše; koneckonců první hebrejský patriarcha – Abrahám – pocházel ze sumerského města Uru.

Sumerské zaujetí spravedlností našlo také výraz v díle, jež Kramer nazval „prvním Jobem“. Když spojil úlomky hliněných tabulek v istanbulském Muzeu starověkého Východu, vyčetl z nich podstatnou část sumerské básně, která se – stejně jako starozákonní Kniha Jób – zabývá stížnostmi bezúhonného muže, kterému však přesto bohové nepožehnají, a on zakouší velké utrpení, strádání a ponížení. „Mé bohabojné slovo bylo v lež překrouceno!“ volá úzkostně.

V druhé části anonymní trpitel pokorně předstupuje před své božstvo; jeho rozmluva připomíná některé verše v hebrejských žalmech:

 


Můj bože, otče můj,
jenž zplodils mě – pozdvihni moji tvář…
Jak dlouho mne zanedbávat chceš,
nechávat bez ochrany…
Jak dlouho necháš bez vedení mě?

 

 

Poté mu vylévá své srdce a slovy předepsanými liturgií vyznává vinu. Nakonec vše dobře dopadne: „Bůh popřál jeho slzám, nářkům sluch, bůh vyslyšel slova jeho bezúhonná a čistá, jimiž se člověk zbožně vyznával… bůh rukou svou mu osud zlý již nestrojil.“

Sumerská přísloví o dvě tisíciletí před biblickou Knihou Kazatel vyjadřují stejné myšlenky a bonmoty:

Chce brzo zemřít, proto říká: „Nechte mě užívat.“
Chce-li být zdráv, řekne: „Budeme hospodařit.“

Když zemře chuďas, nesnaž se ho vzkřísit.
Kdo mnoho stříbra má, možná šťastný jest;
kdo mnoho ječmene má, možná šťastný jest;
kdo však nemá vůbec nic, může spát.

Muž pro radost: manželství.
Po rozvážení: rozvod.

Nikoliv srdce vede k nepřátelství;
to jazyk vede k nepřátelství.

V městě bez hlídacích psů
vše ohlídá liška.

K duchovnímu bohatství sumerské civilizace přispěl nemalou měrou také ohromný rozmach reprodukčního umění. Skupina vědců z Kalifornské univerzity v Berkeley vyvolala v březnu 1974 značný rozruch oznámením, že se jim podařilo rozluštit nejstarší píseň na světě. Profesoři Richard L. Crocker, Anne D. Kilmerová a Robert R. Brown zazpívali a zahráli píseň podle not zapsaných na klínopisné tabulce Pocházející přibližně z roku 1800 př. Kr., nalezené v Ugarifo na středomořském pobřeží (dnešní Sýrie).

„Již dávno víme,“ vysvětlovali vědci z Berkeley, „že asyrsko-babylonská civilizace znala hudbu, ale až do rozluštění této tabulky jsme nevěděli, že jejich hudba má stejnou heptatonicko-diatonickou stupnici, jež je příznačná pro současnou západní hudbu i řeckou hudbu z prvního tisíciletí př. Kr.“ Až do této chvíle se vědci domnívali, že západní hudba má svůj původ ve starověkém Řecku; tento objev však prokázal, že naše hudba – stejně jako mnoho jiného v západní civilizaci – pochází z Mezopotámie. Nemělo by to být tak překvapující, vždyť již podle řeckých učenců bylo o mezopotamských národech odjakživa známo, že „hledají harmonii a soulad se světem prostřednictvím tónů“.

Není pochyb o tom, že i v hudbě a v písních je nutné Sumerům přiřknout prvenství. Profesor Crocker dokázal zahrát prastarou melodii teprve tehdy, když zhotovil lyru podobnou těm, jež byly nalezeny v rozvalinách Uru. Texty z druhého tisíciletí př. Kr. svědčí o existenci hudebních klíčů a propracované hudební teorii. Profesorka Kilmerová již dříve (v díle The Strings of Musical Instruments: Their Names, Numbers and Significance) tvrdila, že v mnoha sumerských hymnických textech nalezla „na okraji něco podobného hudebním notacím“. „Sumerové a jejich následovníci žili plným hudebním životem,“ usoudila závěrem. Není proto divu, že na pečetních válečcích a hliněných tabulkách nalézáme takové rozmanité množství zobrazených hudebních nástrojů, zpěváků i tanečníků.

Stejně jako sumerská literatura a mnoho dalších duchovních hodnot, vznikla v chrámech i hudba a píseň. Zpočátku byla vyhrazena službě bohům, ale postupně si prorazila cestu i za chrámové zdi. Jedno lidové rčení pomocí slovní hříčky, tolik oblíbené u Sumerů, komentovalo honoráře zpěváků: „Zpěvák, jenž sladkým hlasem neoplývá, je věru ,bídný´ zpěvák.“

Bylo nalezeno množství sumerských milostných písní, které se nepochybně zpívaly za hudebního doprovodu. Snad nejdojímavější je však ukolébavka, již zpívá matka nemocnému dítěti:

 


Přijď, spánku, snes se na synáčka mého.
Chvátej, spánku, k mému synáčkovi.
Uspi jeho očka neklidná…
Trápí tě bolesti, synáčku můj;
mne to skličuje, já žalem se soužím
a pozvedám zrak ke hvězdám.
Nový měsíc ti svítí na tvářičky;
za tebe nechť tvůj stín prolévá slzy.
Lež, jen klidně lež a spinkej…
Kéž bohyně růstu jest tvým spojencem;
kéž v nebi máš výmluvného ochránce;
kéž dopřáno ti jest království šťastných dnů…
Kéž žena je ti oporou;
kéž štěstěna dopřeje ti syna.

 

 

Tato hudba a tyto písně jsou pozoruhodné nejen tím, že dokazují sumerské kořeny západní hudby, její struktury i harmonické skladby; stejně ohromující je i to, jak blízké nám jsou sumerské tóny i verše, když jim nasloucháme. A vskutku – když hloubáme nad onou skvostnou sumerskou civilizací, přicházíme na to, že v Sumeru tkví kořeny naší morálky a našeho smyslu pro spravedlnost, našeho právního řádu, naší architektury a techniky a našeho umění; sumerské instituce nám připadají důvěrně známé a blízké. Zdá se, že srdcem jsme vlastně všichni Sumerové.

Po vykopávkách v Lagaši odkryly rýče a lopaty archeologů Nippur, někdejší náboženské centrum Sumeru a Akkadu. Z 30 000 nalezených textů nebyly mnohé dodnes prozkoumány. V Šuruppaku byly nalezeny školní budovy staré pět tisíc let. V Uru nalezli vědci vázy, šperky, zbraně, vozy, přilby ze zlata, stříbra, mědi a bronzu, zbytky tkalcovny, soudní záznamy – a nad tím vším vypínající se stupňovitý chrám zikkurat, jehož rozvaliny dodnes ční nad okolní krajinou. V Ešnunně a v Adabu odkryli archeologové chrámy a skvostné sochy z období před Sargonem. V nápisech z Ummy se mluví o dávných říších. V Kiši byly odkryty monumentální budovy a zikkurat z doby nejméně 3000 let př. Kr.

Uruk (Erek) zavedl archeology do čtvrtého tisíciletí př. Kr. Nalezli tam první malovanou keramiku vypalovanou v peci i důkazy o prvním použití hrnčířského kruhu. Chodník z vápencových kvádrů je nejstarší dodnes nalezenou kamennou stavbou. V Uruku nalezli archeologové také první zikkurat – vysoký umělý pahorek, na jehož vrcholu stál červenobílý chrám. Zde byly nalezeny také první vyryté nápisy i první pečetní válečky. Jack Finegan se o nich zmiňuje v díle Light from the Ancient Past: „Dokonalost těchto pečetítek, jež se poprvé objevují v uruckém období, je ohromující.“ Další naleziště z uruckého období nesou stopy úsvitu éry kovů.

Roku 1919 narazil H. R. Hall na starobylé rozvaliny u vesnice dnes zvané El Obejd. Podle naleziště bylo pojmenováno období, jež vědci pokládají za první fázi velkolepé sumerské civilizace. V tehdejších sumerských městech, sahajících od severní Mezopotámie až po jižní úpatí Zagrosu, se poprvé stavělo z hliněných cihel a omítaly se zdi, poprvé se objevuje mozaiková výzdoba, hřbitovy s hroby lemovanými cihlami, glazurované a politurované keramické zboží s geometrickými vzory, měděná zrcadla, korálky z dovezené želvoviny, barva na oční víčka, měděné „tomahavky“, látky, domy, ale především – impozantní chrámové budovy.

O něco dále směrem na jih objevili archeologové Eridu – podle starověkých textů první sumerské město. Hlouběji pod ním narazili kopáči na chrám zasvěcený Enkimu, sumerskému bohu moudrosti; zdálo se, že chrám byl mnohokrát přestavován. Jednotlivé vrstvy zavedly vědce jednoznačně k počátkům sumerské civilizace: 2500 př. Kr., 2800 př. Kr., 3000 př. Kr., 3500 př. Kr.

Pak byly odkryty základy prvního chrámu zasvěceného Enkimu. Pod ním byla panenská půda – před ním tam nestálo nic. Tato vrstva spadala do období kolem roku 3800 let př. Kr. Tehdy se zrodila civilizace.

A nebyla to jen první civilizace v pravém smyslu tohoto slova; šlo o civilizaci nejrozsáhlejší, jež obsahovala vše a v mnoha směrech předčila ostatní starověké kultury, které vznikly po ní. Na této civilizaci je nepochybně založena i naše.

Člověk, který poprvé použil kamene jako nástroje asi o dva miliony let dříve, dosáhl této nebývalé vyspělé civilizace v Sumeru kolem r. 3800 př. Kr. Zarážející na tom je, že vědci nemají dodnes tušení, kdo vlastně Sumerové byli, odkud přišli, a jak a proč se jejich civilizace tak náhle vynořila z temnoty dávnověku.

Její vznik byl totiž náhlý a nečekaný – jako by spadla z nebe.

H. Frankfort (Tell Uqair) ji popsal jako „ohromující“. Pierre Amiet (Elam) ji označil jako „pozoruhodnou“. A. Parrot (Sumer) se o ní vyjádřil jako o „plamenu, jenž tak náhle vzplál“. Leo Oppenheim (Ancient Mesopotamia) poukazuje na „podivuhodně krátké období“, v němž tato civilizace vznikla. Joseph Campbell (The Masks of God) své postřehy shrnuje takto: „Náhle a nečekaně… se v této malé sumerské náplavové zahradě zjevuje… celý kulturní syndrom, jenž od té doby tvoří zárodek všech vyspělých civilizací na celém světě.“

 


360-stupňový úhel, stopa sestávající z 12 palců nebo „tucet“ – to je jen několik ukázek pozůstatků sumerské matematiky, jež dodnes přežívají v našem každodenním životě. Vším, co tato soustava přinesla pro astronomii, sestavení kalendáře a pro další oblasti, se budeme podrobněji zabývat v následujících kapitolách.

 

 

Zecharia Sitchin

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

DVANÁCTÁ PLANETA, Vydavateľstvo: Dobra, 2006


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

 

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


 

 

október 09, 2012 21:46 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Lajoš
    Lajošoktóber 14, 2012 15:24 popoludní

 

 

Top