Tajemství "Měsíční jeskyně"

Dosud znovu neobjevené podzemní prostory, známé jako Měsíční jeskyně, jsou spojovány se zprávami o podivném artefaktu. V cizojazyčné literatuře je zmiňována jako jeskyně s kovovými stěnami nebo jednoduše šachta. Zdůrazňuje se, že jde o uměle vytvořené podzemní prostory, vyhloubené za neznámým účelem neznámo kdy, neznámo kým. Podle badatelů a zastánců hypotézy o existenci prehistorických technicky vyspělých civilizací je Měsíční jeskyně důkazem toho, že v regionu střední Evropy před více než dvaceti tisíci lety působila jakási technicky vysoce vyvinutá kultura.

Téma Měsíční jeskyně je hojně rozebíráno na různých webových stránkách. Na Zlínsku ještě v roce 1999 existovala skupina horolezců, která každoročně navštěvovala slovenské hory a bájnou jeskyni intenzivně hledala. Bez úspěchu. Ve vyprávění pamětníků ze slovensko-polského pomezí se objevují zprávy o existenci jakési tajuplné jeskyně v oblasti Levočských vrchů. Proč její přesnou polohu uchovávají v takové tajnosti? Zkrácený přepis deníku kapitána Horáka, zveřejněný v díle Tajemství měsíční jeskyně, nabízíme našim čtenářům jako inspiraci pro prázdninový výzkum.

Kompetentní tatranští průvodci, ostatně stejně, jako mnozí lovci senzací, považují Měsíční jeskyni za legendu bez jakýchkoli faktických podkladů. Pochybnosti vyvěrají především ze skutečnosti, že se podle údajů uvedených v deníku jejího novodobého objevitele – důstojníka povstalecké armády z roku 1944 – dosud nikomu nepodařilo lokalizovat její polohu.

Události, o nichž píšeme dále, pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z nějž byl do 3 čísla bulletinu National Speeleological Society NSS News z roku 1965 doslovně převzat téměř celý text. Odtud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de linexplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil přimět vědce k pátrání po něčem, co nositel Noobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ – šachtu prehistorického dolu objevenou v jedné ze slovenských jeskyň.

Včera brzo ráno nás našel Slávek a ukryl nás v jeskyni.

23. října 1944

V sobotu odpoledne ustupovaly zbytky našeho praporu (184 vojáků a důstojníků, z nichž čtvrtina byla zraněna, z toho šestnáct na nosítkách) sněhem po severním svahu. Moje rota tvořila zadní řadu. V neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70mm děla. Střetl jsem se s nepřítelem a dostal ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a úder do hlavy, který mě vyřadil z boje. Bez kožešinové čepice bych měl určitě rozbitou hlavu.

Probral jsem se, když mne někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký vesničan. Třel mi ruce a hlavu sněhem a usmíval se. Pak ten rázný samaritán vzal Jurka. Svlékl mu kalhoty, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího ho s holýma nohama položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když vyrobil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.

Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do široké jeskyně. Uložil Martina do kouta, potom se k našemu překvapení pomodlil, všem nám požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou udělal znamení kříže na zadní stěnu, v níž jsem si povšiml jakéhosi otvoru.

Když odcházel, provedl stejný rituál a prosil mne, abych hlouběji do jeskyně nechodil. Šel jsem kousek s ním nasbírat jedlové větve. Řekl mi, že v jeskyni byl jen jednou, a to se svým otcem a dědou. Že je to rozsáhlé bludiště plné propastí, které nikdy ani neměli chuť zkoumat. Že je tam špatný vzduch a určitě tam straší.

Kvůli sněhové metelici, lavinovému nebezpečí a nepřátelským lyžařským oddílům potulujícím se po okolí se k nám Slávek asi několik dní nedostane. Se dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemůžeme pokusit o lov, protože bychom venku zanechali stopy. Máme ale tuto jeskyni, kterou i Slávek zná jen částečně. Může do ní být ještě jiný přístup a možná tu přezimuje nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurko žvýkal jedlovou kůru. Jak jsem předpokládal, prosil mé, abych zkusil jít lovit hlouběji do Slávkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem jen hlad. Také mě zajímalo, co mohlo jinak sebejistého Slávka vystrašit natolik, že vzýval Boha. Vzal jsem si s sebou pušku, baterku, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl ne příliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, která končila sudovitým otvorem.

Vklouzl jsem do něj a úžasem mi ztuhla kolena. Bylo tam něco jako velké černé silo zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale úplně mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to úplně hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura svědčí o tom, že se nejedná o dílo stvořené lidskýma rukama. Bylo to zakřivené a vypadalo to jako jakýsi ohromný válec o průměru asi dvaceti pěti metrů. V místě kontaktu s okolní horninou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by v sobě spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké přírodě, kde ani pověsti nehovoří o žádné zřícenině, dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt vysoký jako věž, jevící známky značného věku, zapuštěný do skály a pokryty kapkami, mi běhal mráz po zádech.

24. října 1944

Ve stěně se táhne trhlina, jíž si člověk na první pohled nevšimne. Dole je široká asi dvacet až pětadvacet centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje jen na dva nebo pět centimetrů. Vnitřek je nalevo i napravo úplně černý s rýhami a ostrými výčnělky velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi šedesáti stupňů. Hodil jsem tam zapálenou pochodeň – dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako doběla rozpálené uhlí ve džbánu vody.

Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země a snažil jsem se protáhnout nejdřív pravou ruku. Ruka s baterkou sice měla dost prostoru, ale trhlina se začala zužovat a musel jsem zase rychle ven. Dalo mi to zabrat. Když jsem konečně vylezl a znova nabral dech, byl jsem tou záhadou úplně fascinován. Rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl ale dost a musel jsem přemýšlet jak dál.

Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté odpoledne. Jurko umyl Martina a uložil ho mezi teplé kameny. Dal jsem mu tři aspiriny a teplou vodu se slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni bude potřeba mnoho pochodní, tyče a provaz. Naštěstí přišel Slávek se zásobami. Pak jsem šel s nimi, abych si donesl větve na pochodně.

Nařezal jsem naše opasky a řemeny a vyrobil si asi osm metrů pevného lana. V deset ráno jsem byl u stěny, položil přes štěrbinu tyč, na ni navázal lano a s lanem přes rameno jsem znovu vlezl do tmavého chřtánu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči lampu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kývala se v prostoru. Neviděl jsem nic a slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a obával jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu rovnou na hlavu.

Začal jsem vylézat. Oděv se mi zachytával o nerovnosti a přehrnul se mi přes ramena a hlavu, až jsem se do něho celý zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a div jsem se při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.

Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a tak jsem nalámal stalagmity a pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a nakonec na něco narazily. Z toho jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené pochodně, vysvlékl se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už poznal nejhorší nerovnosti ve štěrbině, stálo mě to jen pár škrábanců. Chvíli jsem padal, potom se kutálel a nakonec se zastavil o stěnu, která mi už připadala známá. Byla stejně hladká jako ta nahoře.

Lampa vedle mne ještě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v prostorné zakřivené černé šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí skoro vertikální tunel nebo spíše komín s půdorysem měsíce. Nejsem schopný popsat tmu ani šumění, hučení a dunění – děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po kterém jsem se skutálel, bylo „vydlážděno“ solidním vápencem.

Ani všechna světla dohromady nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se spojují. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi osm metrů, křivka při patě zadní stěny měří asi dvacet pět metrů. K dalšímu průzkumu jsem potřeboval víc světla a špičák, který bych musel sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel.

Vrátil jsem se okouzlen a plný nadšení a rozhodl se, že přezkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou. Tentokrát jsem lezl hlavou napřed a svlečený, abych se zase nezamotal a neriskoval popálení. Oblékl jsem se, vykouřil fajku a vrátil k přátelům. Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se viditelně zotavuje.

Jsem celkem rád, že Jurkův zadek není ještě zahojený, protože by chtěl určitě jít se mnou. Lepší bude, pokud o tajemství jeskyně neví.

25. října 1944

Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel se tukem z vepřového, všechny potřeby spustil dolů a vklouzl za nimi nohama napřed. Vrcholek stěn zůstával ve tmě, i když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a pomáhal si pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácení připomínalo dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vypálil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom patnáct metrů nad sebe - zasršely velké modrozelené jiskry a ozval se takový rámus, že jsem si musel ucpat uši.

Když jsem narážel špičák na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem „dlažbu“ a začal kopat v rozích půlměsíce tam, kde není vrstva vápence příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti metrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o kousek dál, na zadní stěně, v hloubce sto padesáti centimetrů se ukázalo jemné vertikálně zvlněné žlábkování. Tato část se zdála být teplejší než hladký povrch. Dotkl jsem se jí rty a ušima a myslím, že jsem se nemýlil. Uprostřed bylo dno pro zákopový špičák příliš tvrdé.

Jakmile pochodně dohořely, pocítil jsem na sobě studený pot. Opustil jsem „šachtu tvaru půlměsíce“: oblékl se, šel k místu, kde se vyskytovali netopýři a dostal jich sedm. Jurko udělal nádivku z chleba a bylinek a byla z nich vynikající „holoubátka“.
Večer přišel Slávek s druhou dcerou Olgou a přinesli seno, slámu, ovčí kůži a léčivé byliny. Noc uběhla v klidu.

26. října 1944

Vrátil jsem se do šachty pokračovat v pokusech. I když jsem si tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem až nahoru nedosáhl. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o něco níž s podobným výsledkem - jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila svoji dráhu v délce asi půl prstu a vydávala štiplavý zápach. Znovu jsem začal kopat v levém rohu a zjistil, že rýhování pokračuje ještě hlouběji. Ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.

Vylezl jsem ze šachty a prohlížel si vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček podobných sklovině. Když jsem je seškrábal, byl z nich tak jemný prášek, že bez lepidla nešel sebrat. Povařím nožičky „holoubátek“ a pokusím se z nich získat klíh. Chtěl jsem vzorek tohoto zvláštního materiálu, ze kterého byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil a zasáhl je, střela se odrazila zpět, zaduněla a vydala štiplavý zápach.

Popisek k obrázku "Tajemná kovová jeskyně": 1. kovová stěna, 2. štěrbina, 3. šachta ve tvaru půlměsíce, 4. regolit, 5. vroubky

Martin zemřel ve spánku. Jurko, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky se šesti sty čtyřiceti třemi korunami, hodinek na řetízku a úmrtní list, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a připojit se k našemu praporu, který bude někde východně od Košic. S holí může Jurko ujít denně alespoň deset kilometrů, ale musíme se přesouvat opatrně. Zítra vyrážíme.

V deset ráno jsem byl v jeskyni. Hledal jsem možnost, jestli bych se nedostal k šachtě zezadu. Vlezl jsem do šachty, udělal si náčrtky, chvíli jsem kopal a přemýšlel. Vrátil jsem se okolo čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby si sbalil věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal všechno, co bude třeba vrátit Slávkovi. Slávek přišel s oběma dcerami, jako by tušil, že Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu, tam, kde ho zasáhli. Pomodlili jsme se a pochovali jej zabaleného v přikrývce.

Slávek příští jaro postaví pořádný kříž, dal jsem mu na to sto padesát korun. Také mě instruoval o nepříteli východně odtud.
Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zadního zlatého pláště svých hodinek a vložil do láhve uzavřené kamínkem a kousky uhlí smíchanými s dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do "šachty ve tvaru půlměsíce" na popel z pochodní. Možná tam zůstane až do doby, kdy tato struktura úplně zmizí za stalaktitovou a stalagmitovou oponou. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně – jeho dcery ho neznají2 a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestli se nevrátím jeskyni prozkoumat sám, za pár desetiletí o ní už tak jako tak nebude nikdo vědět.

Seděl jsem tam u ohně a říkal si, co může znamenat tato struktura se stěnami širokými dva metry a tvarem, o kterém netuším, k čemu mohl být dobrý. Jak hluboko vede do skály? Je tam ještě něco jiného kromě té šachty? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil zrovna do této hory? Je to výtvor lidských rukou?

Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam, mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že se mě zmocňuje jakási nesmírně zvláštní a hrozivá moc. Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem, jako byl Slávek a jeho předkové, se domnívají, že se jedná o jakási kouzla. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přilákat zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí: ražbu chodeb, pyrotechnické práce, komercionalizaci, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jejich klidného života v lůně přírody.

Pokud se sem někdy vrátím, pak s týmem mlčenlivostí zavázaných expertů: geologů, metalurgů, speleologů. A pokud má objekt opravdu význam pro rozvoj vědomostí naší civilizace, bude příležitost ho najít a přitom respektovat Slávkovy zájmy.

Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval otvory vedoucí ke stěně. Jeskyně má možná ještě jiné přístupy, které Slávek nezná, a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít „poklad“ dřív, než by se sem dostali vědci. Vrátil jsem se po třetí odpoledne.

Po slovensky jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slávka zakrývajícího vchod do jeskyně a jeho dcery zahlazující naše stopy. Sníh jiskřil v jasném měsíčním světle.

Pohybovali jsme se jen za tmy a podél lesních cest. Přes den jsme tábořili v borovicovém porostu a byli jsme burcováni zvuky dělostřelectva. Pozorovali jsme velikou skupinu povstalců, kteří bojovali s horskými střelci a modrou policií. Fašisté brzy ustoupili, my jsme se připojili k povstalcům a byli jejich hosty celý den. Byla to smíšená skupina Hechaluts, ZOB a DROR z rzezsowského okresu v sousedním Polsku, která pomáhala našemu povstání a teď se – přes množství sněhu – vracela zpět do operačního prostoru mezi Krakov a Przemysl.

Jejich lékařkou byla Ráchel W., vdova po zavražděném doktorovi. Řekla nám o skvělém činu proti fašistům, kterou provedla skupina Jesie Frymana, a nakrmila nás výborným vařeným jídlem. Když stateční bojovníci vyrazili k pochodu na sever, pokračovali jsme na jih, na Košice. Tam jsme dorazili šestý den. V Košicích jsme dostali rozkaz pokračovat v cestě za našim praporem, který čekal na další ofenzívu Rudé armády, aby se s ní spojil až do konce války.

V posledních dnech druhé světové války jsem to místo cestou do Čech navštívil znova. Slávkovi žili provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tehdy našel, jsem dal konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodě. Určil je jako zuby dospělého jeskynního medvěda (Ursus spelaeus). A tak jsem si začal klást otázky. Štěrbina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby se do ní něco propadlo – když do ní medvěd spadl, měla zřejmě ještě spojení s povrchem.

V korespondenci projednávající plány publikování tohoto deníku, dr. George W Moore navrhoval teorii, že Měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápencové vrstvy mezi paralelními deskami rohovce. Tady jsem ale skeptický. Celý vnitřní povrch Měsíční šachty má úplně homogenní charakter. Taková hypotéza rovněž nevysvětluje zvláštní, přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu stěny v levém rohu.

Při poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel žádný otvor, který by mohl být předpokládaným spojením se „šachtou ve tvaru půlměsíce“.

Pátrání po měsíční jeskyni – stručná data

Dočetli jsme zprávu kpt. Dr. Antonína Horáka. V závěru vyslovil domněnku, že Měsíční jeskyni vybudovala nějaká neznámá prehistorická civilizace. Tajemná šachta ve slovenských horách mohla být pozůstatkem starého měděného dolu z dob, kdy se naši předkové údajně proháněli po Evropě v kožešinách s kamennými sekerami v rukou.

1 Medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) je druh medvěda žijícího v Evropě v období pleistocénu, vymřelého před koncem poslední ledové doby před asi 10-12 tisíci lety. Český název je stejně jako latinský odvozen z faktu, že se pozůstatky těchto zvířat našly převážně v jeskyních. Kosti těchto medvědů byly odkryty v mnoha jeskyních v celé Evropě.
2 To zní poněkud podivně, „Slávek“ s sebou obě dcery jistě nevodil se zásobami k jeskyni se zavázanýma očima…

Lokalizace jeskyně

Souhrn informací z expedic uvedených v díle Tajemství Měsíční jeskyně:

Jeskyně se s největší pravděpodobností nachází ve slovensko-polském pohraničí, v oblasti ohraničené cestami Stará Lubovňa – Plaveč, železniční tratí Plaveč – Muszyna, cestou Muszyna – Žeegiestów – Piwniczna na polské straně a stejně tak trasou Piwniczna – Stará Lubovňa. Ve středověku a později – až do konce 18. století – se na severu Slovenska těžilo bohatství železa, antimonu, arzénu, stříbra a mědi. Dokladují to městské a církevní kroniky. Nejčastěji to byla ne moc bohatá ložiska, která byla velmi brzy vytěžena až do hlušiny. Zůstaly po nich jen opuštěné tunely. Předpokládáme, že Měsíční šachta mohla být vyražena ve vápencovém masivu v místě, kde se nacházelo ložisko mědi. Její zbytky pak doktor Horák považoval za plášť z neznámého kovu.

Když jsme postupně sledovali stopy pozoruhodného svědectví kapitána Horáka, které jeho autor vydal po pobytu ve zvláštním prostoru labyrintu podzemního jeskynního systému, nevzdávali jsme se naděje a pokračovali v pátrání, které by nás mohlo přiblížit ke konečnému řešení tohoto prehistorického rébusu. S postupem času se ukázalo, že to není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pokusme se analyzovat texty z deníku.

Prapor: Do 20. října 1944 překonal dvě bitvy, při kterých padl do rukou nepřátel celý zásobovací oddíl. Počet vojáků a důstojníků představoval k 21. 10. 1944 počet sto osmdesát čtyři mužů, z toho čtvrtinu raněných a šestnáct na nosítkách. Toho dne zbytky praporu ustupovaly po severním úbočí hor, pravděpodobně směrem na východ. Za svítání 21. října je překvapila jednotka wehrmachtu a vojáci se ocitli pod těžkou palbou. Od 23. října prapor ustupoval na Košice, přičemž o čtyři dny později byl od této východoslovenské metropole východně odříznutý. Tam vyčkával na příchod Rudé armády, aby se k ní připojil.

Rota: Byla součástí výše zmiňovaného praporu. Kolem 20. října podléhala vedení kapitána Antonína Horáka a jejími řadovými vojáky byli Jurko a Martin (zemřel 27. října 1944). V době ústupu praporu ve dnech 20. až 22. října 1944 byla tato rota pod palbou a více než dvanáct hodin kryla ústup hlavních sil.

Kapitán dr. Antonín Horák: (velitel roty) měl akademické vzdělání. V boji s vojáky wehrmachtu byl 22. října 1944 zraněn na levé ruce a hlavě. Zůstal v bezvědomí na bojišti a několik dní ho v tamní jeskyni skrýval místní bača. K praporu se opět připojil asi 5. listopadu 1944 v okolí Košic.

Lokalita Měsíční jeskyně (podle údajů z roku 1944): strmý a lesního porostu zbavený svah (hrozily laviny). Cesta z bojiště do jeskyně trvala Slávkovi a jednomu lehce zraněnému muži nesoucím dva těžce raněné čtyři hodiny. Na trase mezi bojištěm a úkrytem rostla kosodřevina.

Popis jeskyně: úzký vchod vedl do prostorného sálu. Dál byl opět úzký průchod do podzemního labyrintu plného propastí a pramenů produkujících otravné plyny (S02, SO, H2S, CH4, CO, CO). V jeskyni žili také netopýři. Svědčilo by to o tom, že v prostoru nemohla být vysoká koncentrace plynů typu CO nebo CH4. (Kudy se netopýři dostávali dovnitř, když vchod byl vždy pečlivě zatarasen a maskován, a kudy odcházel kouř z ohniště?)

V průběhu let se pokoušely různé skupiny na základě údajů z deníku kpt. Horáka, lokalizovat Měsíční jeskyni. Oblast jeskyně by se měla nacházet v Levočských vrších, patřících od roku 1952 k vojenským výcvikovým prostorům. Vstoupit do oblasti bylo možné jen v případě vystavení zvláštní propustky. Byly upřesněny i její geografické koordináty: 49° 02 N a 20° E s přesností do 10, což odpovídá souřadnicím 49° 02 N a 20° 17 E. Průzkum provedený v obcích Jakubany, Kolačkov, Šambron a Bajerovce přinesl fakt: v době druhé světové války v tomto prostoru žádný bača jménem Slávek nežil. Mohlo to ovšem být jen krycí jméno…

Další pátrání přineslo jeden jediný, ale velmi zásadní výsledek. Ukázalo se, že souřadnice lokality Měsíční jeskyně doplnil podle Horákova textu redaktor NSS News dr. George Moore, aby americkým čtenářům zhruba přiblížil polohu místa v této části střední Evropy. Předpokládalo se, že se Měsíční jeskyně nachází na severním úbočí Nízkých Tater, což by odpovídalo tvrzení doktora Horáka o lokalitě na severní straně Tater. Také to, že koncem války bača Slávek bydlel ve Ždiaru, a stejně tak údajům o bojích s Němci, výskytu kosodřeviny atd.

Jediné, co se podařilo prokázat s téměř stoprocentní jistotou, je, že se všechny časové údaje ukázaly být falešné – tím se například vyprávění o sněžení před 3. listopadem 1944 dostává do rozporu se skutečným stavem věci. Vyplývá z toho závěr, který potvrzuje vcelku očividný fakt, že doktor Horák nepsal deník přímo na místě, ale mnohem později po popisovaných událostech, možná až v roce 1965, kdy už si příliš podrobností nepamatoval. Boj s Němci se mohl odehrát ne 22. října, ale 3. listopadu 1944. Z tohoto důvodu není možné Horákův deník používat při rekonstrukci historických událostí.

Další indicií při pátrání po Měsíční jeskyni by mohlo být rozšíření vápencových skal na území Slovenska. Popisované podzemní prostory by se totiž měly vyskytovat ve vápencovém masivu. Proto by bylo zapotřebí nanést na mapu odpovídající body polohopisu Horákova vyprávění v konfrontaci s oblastmi vápencového podloží. Mapa by však musela být natolik podrobná, aby v ní bylo možné lokalizovat i relativně malá ložiska vápence v okolní hornině (v případě Měsíční jeskyně v pískovci). Takové struktury existují na severním Slovensku a jde o Belanské Tatry.

Zajímavé je i svědectví experta z Ústředního geologického ústavu v Praze, který považuje za věrohodné to, co napsal dr. Horák, jmenovitě to, co se týká popisu jeskyně a v ní panujících poměrů. Upozorňuje však na značně subjektivní vidění člověka, který není v této oblasti odborník.

Vypadá to, že nejpravděpodobnější lokalizace Měsíční jeskyně odpovídá Belanským Tatrám, na svazích Stežky, která patří ke granitovému masivu Vysokých Tater, kde o jeskynních prostorách můžeme jen sotva mluvit. Jakmile se však přesuneme směrem na sever, situace se mění. Na severním svahu Belanských Tater najdeme Babí Dolinu, kde by se na místě o souřadnicích 49° 15 severní šířky a 20° 17 východní délky skutečně tolik hledaná jeskyně mohla nacházet. Přirozeně, je to jenom domněnka, ale splňuje skoro všechny podmínky lokalizace udané doktorem Horákem. Škoda jen, že i tam - podobně jako v případě Levočských vrchů - se nachází vojenský výcvikový prostor - a zbytek Belanských Tater oponou tajemství přikrývá TANAP.

Zvláštním faktem je, že přes Belanské Tatry vedou jen tři turistické trasy: modro-zelená trasa č. 2911/5810 na jižní straně Belanských Tater, žlutá č. 8862 do Belanské jeskyně a zelená č. 5811 k Maguře a Rigelskému potoku. Od roku 1995 byla zpřístupněna ještě „naučná stezka“ z Rigelského potoka na širokou Przelecz a trasa 2911/5810. Komu tak záleží na tom, aby se po Belanských Tatrách netoulali turisté? Správě národního parku? To sotva, když se tam ve velkém kácejí stromy a vyváží tisíce kubíků dřeva ročně.

V okolí Belanských Tater existuje několik desítek fusních budov, někdejších pražských, nyní bratislavských vládních prominentů, které před rokem 1990 přísně chránily jednotky Ministerstva vnitra. Jen to měli za úkol výborně vycvičení specialisté StB? Nebo s tím souvisí i kauza hledání Měsíční jeskyně? Nezbývá nám nic jiného, než se držet naděje, že tento artefakt nebyl vyrabován.

Babia hora a tzv. skleněné tunely?

Zápisky kpt. Horáka mají zajímavou souvislost se svědectvím o existenci systému „skleněných tunelů“ v masivu na slovenské straně Babí hory. Opět se pokusíme sledovat události, jak je popsal polský fyzik, profesor Dr. Jan Pajak.

Jak to bylo v šedesátých letech v zimním období obvyklé, toho večera znovu vypadl proud. Seděl jsem se skupinkou lidí u hřejících kamen a naslouchal praskání dřeva. A Vincent začal s vyprávěním.

„Když jsem byl ve tvém věku, jednou večer mi otec oznámil, že se následujícího dne vydáme na dalekou cestu. Druhý den ráno mne udivilo, že místo přípravy na jarmark otec zabalil jen petrolejku, zápalky a zásobu jídla. Moje zvědavost ještě narostla, když jsme se vydali na cestu pěšky a ne jako obvykle žebřiňákem.

Jen co jsme překročili hranice naší vsi, otec, který do té doby mlčel, řekl: ,Vincku, přišel čas, abys poznal tajemství našich předků. Odevzdáváme ho už dlouho z otce na syna. Uchováváme ho v rodině pro případ zlých časů. Kromě mě ho zná jen několik členů rodin roztroušených po jiných vesničkách. Tím tajemstvím je ukrytý vstup do podzemí. Dávej teď dobrý pozor na cestu, protože ti ji ukážu jen jednou. Musíš si ji proto dobře zapamatovat.

Další cesta probíhala mlčky. Přišli jsme k úpatí hory z české strany. Obě hory leží opodál na východ od slovensko-české hranice. Otec se znovu zastavil a ukázal na skálu ve třetině úbočí té hory. ,Vincku,´ řekl, ,podívej se na tu skálu, protože ta skrývá vstup do podzemí.´
Vyšplhali jsme k ní, ale udivilo mě, že nebyl vidět žádný vchod. Otec se opřel zády o hranu a začal tlačit. Stál jsem tam jako opařený, protože zblízka vypadala skála příliš velká na to, aby se dala odtlačit. Nezahálej! Pomoz mi ji odtlačit! Přiskočil jsem, zatlačil, skála se zatřásla a po počátečním odporu se odsunula až podivuhodně lehce. Objevil se otvor tak velký, že by jím mohl projet i vůz. Otec zapálil petrolejku, a pak zatlačil skálu na původní místo tak, že úplně zakryla vstup. Vyrazil do tunelu, který začínal hned za skálou a vedl strmě dolů. Tunel byl obrovský, vešel by se do něj nejen povoz, ale i celý vlak. Vedl rovně, jako podle pravítka. Měl skoro kruhový průřez, ale byl tak trochu zploštělý. Povrch byl pokrytý jemnými záhyby, jako vyhloubený hrotem obrovského vrtáku.

Stěny se třpytily jako ze skla. Chodba klesala dolů, byla obdivuhodně suchá, ani stopa po vodě stékající po stropě a stěnách. Také jsem si všiml, že naše boty, kráčející po jakoby skleněné podlaze, nevydávaly vůbec žádný zvuk, jaký by člověk očekával při chůzi po skále – ozvěna kroků byla tlumená, jako by byl prostor vyložen nějakým izolačním materiálem.

Po dost dlouhém pochodu tunel vyústil do ohromné komory ve tvaru šikmého válce. Stěny této komory byly skleněné jako stěny tunelu, kterým jsme přišli, ale neměly rýhy. Zato strop byl zformovaný do jakéhosi zvláštního figurálního vzoru, připomínajícího zmrzlý vodní vír. Do této komory ústilo několik tunelů, některé s trojúhelníkovým, jiné s kruhovým průřezem.

Otec položil lampu na zem a na chvilku si sedl, aby si odpočinul, a já si začal prohlížet jeskyni. U stěn, od ústí tunelů, byla podlaha pokryta nějakými předměty, truhlicemi, sudy a také rozmanitými zbraněmi. Viděl jsem součásti rytířské zbroje, kyje, meče, šavle i starobylou střelnou zbraň.

Vzal jsem pušku, abych si ji prohlédl, případně vzal domů, ale otec mě okřikl. Nech ji! To všechno tady musí zůstat na horší časy.
Přisedl jsem si k otci a on začal vyprávět: Tunely, které tady vidíš, vedou do každé země, do každého kontinentu. Můžeš se jimi dostat, kam jen chceš, samozřejmě pokud víš, jak se v nich orientovat. V tomto labyrintu bys mohl lehce zahynout. Proto už naši předci používali návěstí, aby je informovala, který tunel vybrat – pojď, ukážu ti, jak některé značky vypadají.

Vešli jsme do jednoho z tunelů. Tehdy jsem zpozoroval při vchodu do něj množství primitivních obrázků namalovaných černou nebo zaschlou barvou. Otec mi ukazoval obrázek po obrázku a vysvětloval mi jejich význam. Jeden z nich označoval Wawel v Krakově (Královský hrad Wawel v Krakově stojí na vyvýšenině, která skrývá celý podzemní labyrint). Jedna ze zpřístupněných jeskyní se nazývá ,Dračí jáma´ – Smocza jama.
Když mi vysvětloval jednotlivé znaky, najednou se ozvalo dunění, syčení a kovové řinčení. Otec zmlkl a řekl: ,Zpátky, vysvětlím ti to cestou, teď se musíme rychle vrátit.´ Začali jsme tedy rychle stoupat vstupní chodbou, následováni stále hlasitějším duněním a řinčením kovu. Znepokojený otec se často ohlížel za sebe. Když jsme dorazili ke skále u východu, hluk byl tak silný, jakoby tajemný vlak brzdil už skoro za našimi zády. Jakmile jsme byli venku a zavalili otvor balvanem, otec padl úplně vyděšený k zemi. Až po dost dlouhém odpočinku začal znovu vysvětlovat.

Tunely, které jsi viděl, nepostavili lidé, ale bytosti obývající podzemí. Tito tvorové používají tunely k přesunům pod zemí z jedné strany světa na druhou. K tomuto účelu používají i ohnivé létající stroje. Kdybychom na takový stroj v podzemí narazili, nepochybně by nás to spálilo. Naštěstí se ozvěna nese daleko a je dost času, aby se jim dalo uhnout z cesty. Tito tvorové obývají jiné části světa a sem přilétají jen zřídka. Naši předci využívali tunely jako úkryt před nájezdníky nebo k rychlému přesunu na jiná místa. Tolik stará legenda.

(z knihy Tajemství měsíční jeskyně, autor Miloš Jesenský, Robert K. Lesniakiewicz, Allpres 2008)

KNIHU nájdete na tejto adrese

Vydejte se hledat tu svou „Měsíční jeskyni“

Nabídli jsme vám stručný souhrn informací o podivném podzemním labyrintu. Zápisky kpt. Horáka jsou mediálně dobře známé, a každým rokem se najde nová skupina hledající podivnou jeskyni. Vyprávění polského fyzika také není, jak by se na první pohled mohlo zdát, nějaký výmysl, ale vzpomínka z dětství. Co dodat? Každý si může najít tu svou, dosud neobjevenou jeskyni. Blíží se jaro, pak období prázdnin a dovolených. Vydejte se hledat stopy fantastické minulosti.

Nevěříte, myslíte, že to není možné? V lednu letošního roku se mi dostal do rukou docela podobný případ. Znáte legendu o bájné zlaté soše Radhosta? Místní lidé ji před vpádem Tatarů ukryli do nitra hory. Je to jen legenda? Existenci úzké pukliny vedoucí do nitra hory mi potvrdil místní obyvatel, ale při svém vysokém věku už si přesně nevzpomíná, kde to přesně bylo. Stejný případ, jaký popisuje polský fyzik Pajak. Nicméně, vyznačil mi na turistické mapě prostor cca 2 x 2 kilometry, kde má vzpomínaný vstup do podzemního labyrintu být. Vydejme se hledat každý tu svou jeskyni!

Jiří Matějka, 1. 4. 2012

Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/

Súvisiace:

Tajomná mesačná šachta
http://www.cez-okno.net/clanok/tajomna-mesacna-sachta

Fenomén Mesačná jaskyňa (Brána do Agarthy aj na Slovensku?)
http://vladimirliska.blog.sme.sk/c/183689/Fenomen-Mesacna-jaskyna-Brana-...

Fenomén Mesačná jaskyňa II. (Šambala-najfantastickejšia z legiend)
http://vladimirliska.blog.sme.sk/c/183886/Fenomen-Mesacna-jaskyna-II-Sam...