Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zkamenělá loď na ostrově Lanta II.

Když se podíváte na lingvistickou mapu asijských jazyků (Asian Linguistic Maps/Thailand) zjistíte, že oblast ostrovů Lanta je zařazena mezi nejstarší jazykovou oblast, která se nazývá Austronéská. Co to znamená? Podle vědců jde o jednu z hlavních světových jazykových „rodin“. Takový je oficiální název a zařazení. Dál se tato jazyková „rodina“ dělí na pozdějších 28 západních a 21 východních skupin. To zní celkem logicky, původní řeč se měnila podle toho, kde lidé žili, kam se přesídlili. Měli potřebu pojmenovat nová místa, nové úlovky a věci denní potřeby. Vznikaly nové názvy a mutace původních.

 

Nejstarší jazyk najdete na Lanta

 

 

Zdá se tedy, že lidé ve starém městě Lanta hovoří nejstarším původním jazykem – kterému dnes už nikdo jiný nerozumí. Vrátím se k oficiální „jazykové mapě“, kde je ostrov Lanta označen šedě, to znamená jako původní jazyková „rodina“ – chcete–li – první, původní řeč. Území kolem je klasifikováno již jako moderní Thai(-ština). Tak jednoduše to vyřešili jazykovědci. Co s tím, co s Lanta?

Je pravdou, že tyto poznatky jsme získali až po návratu domů. Navíc, nikdo z osady tzv. „mořských cikánů“ neměl potřebu mluvit na mikrofon kamery, takže nemáme jediný zvukový záznam „prvotního“ jazyka.

Podle odborníků proběhla jedna z největších námořních migračních vln, během níž se austronéské jazyky rozšířily, pravděpodobně v době 4000 let př. n. l. To je v souladu s naším tvrzením: před cca 6 – 5 tisíci lety proběhla celosvětová katastrofa, která změnila kontinenty a hladinu moří. Vyspělé civilizace byly zničeny, z ruin a bahna povstaly nové národy, které migrovaly do míst příznivějších pro život. Tehdy lidé ještě mluvili společným jazykem.

Jedno je jisté. Obyvatelé starého města Lanta jsou vzácným příkladem, kde se mohl zachovat snad první a nejstarší jazyk. Pokud je to pravda, můžeme se z úst mořských cikánů dozvědět víc o historii lidstva.

 

Povrchový důl na černé uhlí

Opouštíme staré město. Skútry se dýchavičně plazí do strmého kopce. Před vrcholem musíme sesednout a tlačit. Slunce se sklání nad západním obzorem. Z vrcholu průsmyku je to úchvatná podívaná. Další cesta vede z kopce až na pobřeží.

Cestou zastavíme u lomu, kterého jsem si všimnul již ráno. Do setmění zbývá ještě hodina, dvě. Zastavujeme a odbočujeme na polní cestu. Zdejší lom je v podstatě přírodní svah. Lidé postupně odkopávají dvoumetrovou vrstvu pískovce, pod níž je ložisko černého uhlí. Šlapeme po uhlí, obcházíme vydolované jámy a seškrabáváme černé uhlí ze stěn. Možná by neškodilo si trochu vzít na zatopení… To ale asi ne. Celoroční teploty na Lanta neklesnou pod 27 stupňů, v noci není méně jak 25. K čemu tedy místní uhlí potřebují? Dostalo se nám odpovědi: používají ho, například, k výrobě keramické dílny.

 

Co je černé uhlí?

Po návratu domů jsem zjišťoval, co je černé uhlí. Černé uhlí, zvané někdy také kamenné, je druh usazené horniny, která vznikla z organického materiálu v prvohorách a druhohorách. Uhlí vzniká geochemickou fází zvanou prouhelňování z organického materiálu za nepřístupu vzduchu, kde dochází k syntézám monomerů na geopolymery. Postupnou přeměnou vrstev odumřelých stromů působením tlaku za nepřítomnosti vzduchu se přecházelo z fáze trouchnivění, zrašelinění až k prouhelňování, což mělo za následek snižování obsahu kyslíku a vodíku a nárůst uhlíku. Tyto procesy mají současně za následek i rozpad struktury rostlin a jejich postupné tmavnutí, což propůjčuje černému uhlí typickou barvu. Rašelina postupně přecházela změnami na hnědé uhlí, a to později na černé až antracit.

A jak je to se stářím takového uhlí? Uhelná ložiska se tvořila zejména v karbonu a permu (černé uhlí) a období jury a křídy (hnědé uhlí), tedy přibližně před 360 milióny let. Tvorba černého uhlí skončila před 286 milióny let. V některých případech je možné černé uhlí objevit na povrchu, a to převážně v místech, kde se do podloží zahlubují koryta řek.

Nedaleko města Hat Phra stojíme na černém uhlí, šlapeme po něm a sbíráme horninu údajně starou 286 miliónů let. A široko daleko žádný vodní tok. Nezpochybňujeme datování horniny, to ne. Jen přemýšlíme, proč je tento hlubinný nerost tak blízko povrchu, podobně jako třeba v moravském Třinci.

Černé uhlí na Lanta může být skutečně hodné staré. Ale jaká síla ho dokázala vyzdvihnout na povrch, jaká geologická událost se zde odehrála, a kdy? O tom budeme dlouho do noci přemýšlet. Stmívá se a opouštíme zajímavou lokalitu, jakých na světě najdete jen poskrovnu.

 

Deštný prales

 

 

Příští den máme v plánu prozkoumat tropický deštný prales jižní části ostrova Lanta Yai. Budeme opět potřebovat motorky. Před námi je 22 kilometrů po asfaltové silnici k pláži Klong Jark. Odtud prašnou polní cestou do vnitrozemí, až kam se dá dojet. Zbytek půjdeme pěšky.

Silnice vede osadami a vesničkami kolem pobřeží. Pozorujeme rybáře opravující své lodě a sítě po ranním lovu. Projíždíme kolem nádherných pláží s bílým pískem, za dalším kopcem je pláž kamenitá s rozeklanými vápencovými skalisky. Nejsou zde téměř žádné dopravní značky. Pouze v centrech větších vesnic vidíme stopku nebo ceduli „dej přednost v jízdě“. Cestou jsme zaznamenali modré cedule s nápisem Tsunami Evacuation Route 400 m. Podél pobřeží jsou jich desítky. Pokud by došlo k ohrožení tsunami, můžete se podle nich orientovat při útěku. Vyzkoušel jsem to.

Na každé větší pláži je mohutný stožár s automatickým systémem včasného varování nebezpečí tsunami. Když zazní zvukový signál, honem utíkejte a řiďte se podle modrých cedulek. Bezpečně vás dovedou na nejbližší kopec. Tam se pak setkáte s celou vesnicí.

Motorka dýchavičně vyjíždí táhlý kopec. Vybral jsem stroj s automatickou převodovkou a byla to dobrá volba. Nedovedu si představit, že bych musel řadit a neviděl pobřežní útesy s překrásnými plážemi. Na kopci zastavujeme u dřevěného plotu. Až po chvíli si vedle modré cedule se symbolem tsunami všimneme vybledlého nápisu Bar. Za plotem stojí na hraně útesu malý dřevěný přístřešek s vyhlídkovou terasou na kůlech. Konstrukce nepůsobí příliš pevně, ale černovlasý barman nás ubezpečuje, že je vše v pořádku. Věříme mu. Už proto, že vyhlídka na pláže a útesy hluboko dole pod námi stojí za to.

Komunikujeme v rámci jazykových možností. Mladík pochází ze Srí Lanky a po tsunami v roce 2004 odešel na Lantu. Sám si postavil tento dřevěný bar. Již 6 let zde žije a není prý krásnějšího místa na světě. „Celý rok je pěkně s průměrnými teplotami kolem 28 stupňů, v noci je chladněji, klesne to až na 25. Dole je romantická pláž, kde můžete být celý den sami, po setmění přicházejí zamilované páry a zastavují se u mne pro vodu, pivo, nebo alkohol. Všechny nápoje jsou chlazené – tam dole za kamenem mám benzinový agregát, který není vůbec slyšet.“

Se stavbou neměl žádný problém, přijel sem, sehnal kůly, prkna a pár kamarádů mu pomohlo. „Stavební povolení není nutné a daně žádné neodvádím,“ směje se při vysvětlování. „Víte, je to asi tak. Zdejší vláda bere na vědomí, že pracuji, nepotloukám se po ulicích a nepožaduji žádné sociální dávky. Benzín a zboží zaplatit musím, z toho má stát své daně. Je to výhodné pro obě strany.“ Proč se v Thajsku nesetkáte s kriminalitou, které je tolik běžná v Evropě? „Protože všichni pracují a starají se sami o sebe. Kolikrát dole na pláži zůstanou batohy s doklady a kamerami. Nikdo je nevezme. Ráno pak vidím ospalé turisty nevěřícně kroutící hlavou. Přijdou ke mně, nadšeně vykládají, že našli svůj batoh a dají si pivo. Jsou spokojení a já také. Thajský král si určitě taky nestěžuje.“

Nasedáme na vychladlé stroje a pokračujeme dál. Hrbolatý asfalt se postupně mění na prašnou cestu. Jízda vyžaduje velkou pozornost. Jemný prach a kluzké kameny smýkají motorkou na všechny strany. Po hodině jízdy volíme bezpečnostní přestávku u jedné z mnoha pláží.

Procvičujeme ztuhlé ruce od řízení. Jemný písek se při chůzi tlačí mezi prsty a příjemně masíruje chodidla. Kam oko dohlédne, nikde ani živáčka. Jen moře, písek a palmy. Přesto je tu něco zajímavého. Z písku vystupují pásy šedé horniny. Podobný úkaz jsem viděl na řeckých ostrovech a nedávno na Maltě. Nožíkem zkouším pevnost materiálu. Při větším tlaku lze do šedého kamene vyrýt iniciály nebo ho dokonce odloupnout. Geologové tomu říkají zkamenělé bahno. Podobný vzorek dovezený z Kréty jsem před lety ukázal přírodovědci z brněnské univerzity. Podle jeho názoru jde o zkamenělý sopečný popel, něco jako šedý kaolin.

 

 

Slunce začíná nepříjemně pálit, je 10 hodin. Pokračujeme v cestě. Přijíždíme k plechové ceduli. Vpravo je pláž Klong Jark, opačným směrem vnitrozemí. Tam je náš cíl.

Zaparkujeme motorky, dále už musíme pěšky. Jako stojan poslouží nejbližší strom, helmy necháváme viset na řídítkách. V ten moment se z korun exotických stromů spustí opičí stádo a loudí pamlsky. Poskakují po přilbách a vřeští. Další nese v rukou prázdnou plechovku od coly a vyžaduje pozornost. Jde z nich skoro strach.

Procházíme ananasové plantáže a banánové sady. Nedávno skončila druhá sklizeň, na stromech dozrává další úroda. Je únor.

Na konci sadů je farma, za ní už jen tropický deštný prales. Procházíme dvorem k malému umělému jezeru, nikdo si nás nevšímá. Vodní plocha je temně zelená. Není plná sinic, jako u nás. Na hladině se odráží zeleň tropického pralesa.

Po obou březích vedou vyšlapané cesty. Kterou se vydat? Ta napravo kopíruje vodní hladinu, na levé straně stoupá do kopce. Vydáváme se plni elánu nahoru, do kopce mezi temně zelený porost. Bylo to špatné rozhodnutí.

Po chvíli na nás volá místní farmář. Tam ne, je to nebezpečné. Vraťte se, musíte druhou stranou. Za deset minut přijdu a povedu vás džunglí. Posedáváme na břehu a čekáme. Určitě je to obchodní trik a bude chtít dobře zaplatit. To si myslíme všichni. Nebudete věřit, mýlili jsme se.

Nohy se boří do bahna. Pomalu postupujeme po vyšlapané stezce. Podívejte, tady je stonožka, na tu nesmíte šlápnout, je prudce jedovatá. Další půlhodinu jdeme říčním korytem. Je to jediná možná cesta tropickým pralesem. Našlapujeme na kluzké kameny, brodíme se tůněmi plnými zetlelého listí. Je dusno. Zastavujeme u mohutného kmene. Vysoko v koruně je včelí hnízdo. Med je zdravá věc a chodím ho pravidelně vybírat. Po větvích poskakují všudypřítomné opice. Není bezpečné se pohybovat mimo vyšlapané cesty. Mezi kmeny jsou velcí pavouci a jedovatí hadi. Může se stát, že odsunete malou větev, na které je malý zelený hádek. A máte problém, který nevyřešíte. Mobilní signál zde není, pomoci se nedovoláte.

Po hodině cesty zastavujeme u vysoké skály s přírodním vodopádem. Voda je pitná, vyvěrá z hlubin podzemí. Je to voda, která zásobuje osady dole na pobřeží. Z malého jezírka jsou vyvedeny desítky plastových hadic. Odtud teče pitná voda do vesnic. Každý den se kontrolují spoje a rozbočky, aby voda mohla plynule téct.

Ptáme se na archeologické nálezy. Našly se ve vnitrozemí nějaké staré stavby, nebo rytiny? Je jasné, že tropický prales bez průvodce zkoumat nemůžeme. Ve vnitrozemí staré stavby nejsou, jen skály a jeskyně. Lidé žijí na pobřeží. To se nám zdálo jako nedostatečná odpověď. Už proto, že náš průvodce nebyl nikdy dál, než u vodopádu. Regulérní archeologický průzkum vnitrozemí ostrova nebyl dodnes proveden. Jaká tajemství skrývá neprozkoumaný deštný prales na ostrově Lanta Yai? Můžeme zde nalézt stopy dávných civilizací?

Vracíme se zpět. Na skalách hledám stopy rytin nebo jakékoliv lidské činnosti. Skalní stěny jsou zarostlé mechem a křovím. Těžko se zde něco hledá, vše podléhá rychlému rozkladu a bujné vegetaci. Vcházíme do malé jeskyně na úpatí vysoké hory. Na dně jsou vrstvy zetlelého listí, stěny prorostlé kořeny, strop je pokryt zeleným mechem. I kdyby tam nějaká rytina byla, nemůžete ji nikdy objevit. Vracíme se na pobřeží.

Důležité dopravní prostředky – motorky – jsou na místě, i přilby. V nedaleké „restauraci“ doplňujeme tekutiny. Zdejší pivo je velmi dobré a mám dojem, že ho dělají podle české receptury. Některá mají až 6 procent alkoholu. Na to jsme doplatili hned po příjezdu na hotel. Po dlouhé cestě letadlem nebylo lepší osvěžení, než vychlazené pivo. Desítkami světel nasvícený rákosový bar přímo na pláži nebylo možné přehlédnout. Majitel byl Američan, takže se povídalo. Bylo mi divné, že se usmívá, když nám podával 5 pivo a ukazoval prsty něco, jako V. Myslel jsem, že V znamená vítězství. No, jak pro koho, zvítězil barman. Ráno bylo krušné…

 

Cesta na ostrovy

 

 

Jak jsem již vzpomínal, ostrov Lanta je celosvětový unikát, doposud nedotčený moderní civilizací. Součástí přírodního parku jsou malé ostrovy kolem. Na doporučení místních jsme se rozhodli, že je navštívíme. Nejvzdálenější ostrov Koh Muk je vzdálený 50 kilometrů po vodě. To vyžaduje rychlý člun.

Objednat takový člun je poměrně jednoduché a laciné. Celodenní pronájem i s „lodivodem“ přijde na 1700 Kč. Objedeme nejbližší ostrovy a zastavíte na každém z nich. Připravíme vám občerstvení, nic sebou nemusíte brát.

Po osmé hodině ranní přistál dvoumotorový člun na pláži. Bereme nejnutnější věci, kamery, fotoaparáty, brýle a šnorchly. Za pár minut letíme po mořské hladině, oba motory na zádi zanechávají za sebou hlubokou brázdu. Máme tak možnost vidět celé západní pobřeží. Pláže mezi skalami, osady a vesnice. Poznáváme „srílanský bar“ vysoko na útesu. V pozadí se tyčí hory vnitrozemí. Je zřejmé, že Lanta je vrcholem podmořského pohoří. Až z tohoto pohledu si uvědomíte, že výška mořské hladiny v minulosti kolísala v řádu desítek až sta metrů. Nasvědčují tomu písečné pláže pod úpatím hor a dokazují stopy vodní eroze na útesech, které z pevniny neuvidíte. Zřetelně jsou vidět zajímavé geologické struktury. Na úrovni mořské hladiny je na mnoha místech šedý pás uhličitanových vrstev, nad nimiž jsou pískovcové a vápencové sedimenty.

Geologové tvrdí, že celá oblast dnešního Andamanského moře, až po Jávu, byla kdysi historicky největší korálový útvar. Je to docela možné. Zdejší vápencové kopce nebo podivné skály čnící nad hladinu tomu nasvědčují. A právě tyto geologické útvary jedeme dnes prozkoumat.

 

Stopy tsunami na ostrově Muk

Ostrov Muk je vidět zdaleka, pro námořníky je dobrým orientačním bodem. Jeho rozloha je necelých 6 kilometrů čtverečních. Dominantou je vysoký rozeklaný útes. Zakotvíme u jeskyně dlouhé asi 80 metrů. Přijeli jsme ve správný čas, začíná odliv a temný tunel do nitra hory se otvírá. Kameru a fotoaparáty naskládáme do vodotěsného batohu, natáhneme ploutve a nasadíme brýle.

Pomalými tempy se blížíme k ústí mořské jeskyně, následuje poslední pohled na loď a vplouváme do tmy. Strop jeskyně je asi metr a půl nad hladinou, šplouchání vody a hlasy zesiluje ozvěna. Po pár minutách nevidím nic, jen tmu. Strašidelně černo je i pode mnou, snažím se plavat rychle kupředu. Rukama nahmatávám studené stěny kolem, abych nenarazil. První plavec drží vysoko nad hlavou baterku a určuje směr. Alespoň jeden záchytný bod v jinak černočerné tmě. Po asi deseti minutách vidím vpředu malé světlo, zdá se, že tam tunel končí.

Po chvilce už stojíme v malé laguně, kolem bílý písek a kamenné stěny vysoké desítky metrů. Modrá obloha je ohraničena kruhem skal, jako když stojíte na dně hluboké sopky.

Sedím na malé písečné pláži uvnitř hory a vzpomínám na mořské cikány ze starého města Lanta. Jedna z jejich legend popisuje událost, která se stala před 500 lety. Duchové je upozornili na nebezpečí, když se zátoka vyprázdnila. Ostatní lidé viděli záliv bez vody, ale nedbali varování a neutekli do kopců. Vesničané z hor pak byli svědky toho, jak obrovská vlna zaplavila celý ostrov.

Je pravděpodobné, že ničivé vlny tu nejsou nic neobvyklého a lidé, kteří zde žijí po staletí, se s tímto nebezpečím museli vyrovnat. Katastrofální tsunami, která přišla z Indického oceánu v roce 2004, zaplavila ostrov Muk jen do výšky 1,2 metru. Jak vysoká mohla být vlna, která před 500 lety zatopila zdejší ostrovy?

 

Paleo-tsunami

 

 

V roce 2008 prováděli studenti z přírodovědecké fakulty Univerzity v Bangkoku analýzu sedimentů na sousedním ostrově Koh Ngai. Při výkopech sond narazili v hloubce 30 centimetrů na vrstvy sedimentu, složeného ze středně jemných a větších zrnek písku. Vrstva má tloušťku 5 – 20 centimetrů, je v kontrastu s jemným pískem a nachází se zejména v pobřežních oblastech. Vyhodnocení vzorků a matematický model určil stáří sedimentu, výšku a rychlost vlny. Tsunami vysoká 10,6 metru měla ve vzdálenosti asi 400 metrů od pevniny rychlost 12,2 m/s. Na základě výzkumu zničila ostrovy Lanta před 550 – 700 lety ničivá vlna – paleo-tsunami. Tento výsledek se shoduje se starou legendou mořských cikánů. K události mohlo dojít někdy v letech 1458 – 1308.

Průvodce upozorňuje, že se musíme co nejrychleji vrátit na loď, začíná příliv. Pokud hned nepůjdeme, celá jeskyně se zatopí a budeme tu nocovat. Zatopí se jeskyně i celá pláž. Přespat by se dalo jedině v koruně stromu nebo najít výčnělek na skále.

Bezpečně jsme propluli temnou jeskyní, místy už se dalo dosáhnout rukou až na strop. To při cestě sem nebylo možné, voda pomalu stoupá.

Po chvíli vyrážíme na zpáteční cestu, s krátkou zastávkou na ostrově Kradan. Tento ostrůvek s bílým pískem je jako zapomenutý pozemský ráj. Tyrkysově zbarvené moře, tropická zeleň a uprostřed pevniny rozeklaná vápencová hora, to vše vytváří téměř kýčovitou kulisu k lenošení.

 

Cesta na jih

 

 

Dnešní cesta bude dlouhá, povede převážně po lesních cestách. Máme v plánu prozkoumat nejjižnější, téměř neobydlenou část ostrova Lanta Yai. Vyjíždíme brzy ráno po asfaltové silnici kolem pobřeží. Po 24 kilometrech nahrazuje asfaltovou silnici prašná cesta plná výmolů a kamení. U pláže Bamboo končí civilizace, další cesta vede deštným pralesem, úzkou cestou vyježděnou auty místních farmářů.

Zkoušel jsem odbočit úzkou pěšinou do palmového sadu. Podle stop zde dlouho nikdo nejel, pomalu jedu vysokou trávou mezi vzrostlými kmeny. Dlouhé listy dosahují až na cestu, odstrkuji je rukou, včetně pavučin. Zastavím a chvíli přemýšlím… je tu něco divného. Ano, jsou to pavučiny, které mají mnohem větší pevnost a velikost než v Evropě. Podívám se na stranu a naše pohledy se střetly… dívám se na velkého pavouka s chlupatýma nohama. Jde z něj strach. Tak rychle jsem s motorkou ještě necouval. Vzpomněl jsem si na slova průvodce, že v pralese může číhat nebezpečí na každém kroku. Na Lanta žijí i hroznýši a kobry.

V prudké zatáčce potkávám terénní auto, které mě vytlačilo mimo cestu do pichlavého křoví. Odkud asi jede, pomyslel jsem si. Po více, než hodině jízdy cesta končí na nejjižnějším cípu (Tanod cape) ostrova Lanta Yai. V polovině klesání k moři je závora s budkou. Jaké překvapení, v budce je mladá slečna a něčím na mě mává. Vysvětluje, že za vjezd do mořského parku musím zaplatit vstupné. Před lety sloužil jako vojenská základna, proto je zde betonová cesta. Když armáda oblast opustila, vznikl park. Na útesu uvidím dnes už nefunkční starý maják.

Sjíždím po betonové cestě k pobřeží. Na konci skalnatého výběžku je maják, na levé straně písečná pláž, vpravo skalnaté pobřeží. Je to zajímavé místo s velkou plání mezi jinak strmými horami. Na první pohled je patrné, že prostor byl uměle upraven. Pokud zde působila armáda, není se čemu divit. Tato oblast je ideální pro námořní přístav. Současně je místem, kde by se mohly nepozorovaně vylodit cizí armády.

 

 

Motorku jsem zaparkoval u zděné budovy sloužící jako kancelář, infocentrum a současně prostý bar. Nedaleká písečná pláž se po pár metrech příkře svažuje do hlubin, ale k spláchnutí prachu byla ideální. Více, než písek na pláži, mne ale zajímala druhá strana za výběžkem s majákem. Malou zátoku tady lemují útesy. Zaujal mě pás šedé horniny vyčnívající nad hladinou moře. Stejné vrstvy obepínají i západní pobřeží Lanta.

Po kolena ve vodě procházím zátokou. Překračuji různobarevné horniny a valouny. Šedé vrstvy těsně nad hladinou moře jsou stejné, jako ty, které jsem už viděl. Materiál je pevný, po odlomení uvnitř vlhký a drolí se. Nožíkem z něj vyřežete lehce krychli. Na Slunci rychle vysychá a drolí se. Je to ztuhlý sopečný popel. Je na dně moře i na pobřeží, kde tvoří pásy vysoké několik metrů. Nad šedým základem leží vrstvy pískovce a vápence. Napadá mě otázka, jak tlusté asi jsou vrstvy sopečného popele? To neumím odhadnout, nelze nijak zjistit, jak hluboko sahají pod mořské dno.

Podle geologické analýzy, kterou v roce 2005 na okolních ostrovech prováděl jeden čínský institut, je vrstva světle šedého materiálu tlustá 100 až 200 metrů. Celkem udělali 22 kontrolních sond. Podle nich jde o druh uhličitanového vápence (bahna), pocházejícího z období spodního Permu před 298 miliony let. V podstatě jde o sopečné bahno či popel – jsou to usazené horniny (sopečné bahno je sopečný popel a prach smísený s vodou). Materiál byl vyvržen sopečnou činností, je tedy vulkanického původu. V těchto horninách se hojně nacházejí zkameněliny – sopečné erupce mohly vést k vymírání a drastickým změnám povrchu. Sedimenty zároveň rychle překryly organický materiál (například dřevo) a nastaly tak podmínky ideální pro vznik zkamenělin.

 

Objev zkamenělého lodního trupu

 


Ve filmu najdete zeměpisné souřadnice, kde můžete zkamenělou loď najít

 

Po průzkumu západní zátoky jsem šplhal k starému majáku. Na vrchol vede strmá cesta. Přes okraj útesu jsem nahlížel dolů, na členité mořské pobřeží. Ze dna vystupovaly stejné šedé pásy sopečného bahna, jako na protější straně. Vulkanický sediment místy tvoří hladké plotny, jinde je zanesený pískem a kamením. A vtom jsem ji uviděl. V sopečném bahně, které má být staré 298 milionů let, leží zkamenělá dřevěná loď!

Podle odborníků jsou zkameněliny – fosilie (z lat. fossilis, zkamenělý) – zbytky organického materiálu, který se zachoval ve vrstvách zemské kůry z minulých geologických dob. Organický materiál, v našem případě dřevo, se na vzduchu rychle rozkládá. Zachoval se pouze ten, který se dostal do příznivých podmínek vedoucích k zpomalení rozkladu. Jednou z nejdůležitějších podmínek fosilizace je rychlé zakrytí usazeninou. Sediment pak chrání organický materiál před ničivými biologickými, chemickými a fyzikálními procesy.

Druhou podmínkou zdárného průběhu fosilizace je vhodné složení krycího sedimentu. Jemný nepropustný materiál zeslabuje působení ovzduší i vody na organický materiál a většinou ho mechanicky nepoškodí. Proto nacházíme zkamenělé živočichy a rostliny převážně v jemnozrnných usazeninách, břidlicích, jílech, jílovcích, slínech, slínovcích, vápencích apod. Zkameněliny se naopak jen vzácně vyskytují v hrubozrnných sedimentech. Třetím faktorem je příznivé chemické složení okolního sedimentu. Je-li ovšem dřevo pokryto bahnem obsahujícím uhličitan vápenatý, uchová si svůj tvar. Organický materiál uzavřený v takové vrstvě pak projde změnou za působení minerálních roztoků z okolního sedimentu. Původní tvar zůstane zachován, ale vnitřní část krystalizuje – vznikne zkamenělina. Takto přetrvá do bahna zapadlá deska, kmen stromu nebo dřevěný trám, tisíce let.

 

Zkamenělý přístav?

 

 

Otisk lodě v kamenném bahně je nejlépe viditelný z výšky. Pokud se budete jen procházet kolem pobřeží, určitě si tohoto zajímavého útvaru nevšimnete. Tak, jako se to stalo mně. Několikrát jsem prošel bez povšimnutí kolem trupu lodi a zkoumal pravoúhlé zkamenělé formace o kus dál. Zaujaly mne podivné obdélníkové tvary připomínající žebroví nebo nějaké konstrukce – snad pozůstatky stěn domů. Ale kde by se tu vzaly domy? Na protějším břehu jsem objevil podobnou trojúhelníkovou fosilii se stranami asi 40 centimetrů. Část vystupuje vodorovně na povrch, zbytek je zapuštěn ve zkamenělém bahně. První co mě napadlo je, že to mohl být nosný trám – traverza, jaké používáme dnes.

Vrátíme se k objevu lodě. Obrys paluby je otištěn do vulkanického materiálu. Trup prehistorické (?) lodi je dlouhý přibližně 18 a široký 4,2 metru. Viditelná je pouze polovina s přídí, záď se ztrácí pod mořským dnem. Vypadá, jako by byla vytažena či vyvržena na břeh. A v této poloze už pod nánosy bahna zůstala až do dnešních dnů.

Obrys lodi je jasně viditelný. Původní dřevěný trup ze silných fošen místy prolomil tlak horniny. V přední části je vidět příčné trámy, jeden je dlouhý 3,3 a druhý 4,2 metru. Zadní část nakloněného trupu mizí pod terénem. Tvarem a velikostí se podobala starým jednostěžníkům.

 

 

Může skutečně jít o pozůstatky prehistorického plavidla? Pokud přistoupíme na oficiální datování, pak je loď stará 298 milionů let, protože se nachází ve stejně starém sedimentu. Podle vědeckých představ byly vrstvy vytvářeny tzv. superpozicí – jedna vrstva se v průběhu desítek až stovek milionů let ukládala na druhou. Nejstarší jsou vespod, nejmladší nahoře. Jenže, tyto vrstvy jsou usazeniny a nedají se datovat. Věda má velice originální způsob jak datovat nedatovatelné sedimenty – používá tzv. index fosílií. Zjednodušeně to vypadá takto: Chcete vědět, jak stará je zkamenělina? To záleží na tom, jak stará je geologická vrstva, ve které se nachází. Jak jsem ale už zmínil, usazené vrstvy nelze datovat. Jak jsou tedy staré? No, záleží na tom, jaké zkameněliny obsahují! Jestli si to chcete ověřit, nahlédněte do paleontologické publikace a dočtete se, že stáří dané zkameněliny je takové a takové, protože se nachází v určité vrstvě geologického sloupce. Pak si otevřete knihu o geologii a dočtete se, že stáří té které vrstvy je takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny. Celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou takto datovány. Vědecká logika je prostě dokonalá! Všude jinde by to považovali za vysvětlení kruhem…

 

Erupce supervulkánu Krakatoa roku 535 n. l.

Historické legendy, včetně Bible, na rozdíl od vědy nepopisují průběh světových dějin nijak monotónně. Hovoří o katastrofě – potopě, která změnila povrch a zahubila téměř všechen vyšší život Zemi. Je zpráva o celosvětové katastrofě skutečně jen nějaká hloupost? Mohl by popsaný katastrofický model vytvořit podmínky, jak je známe dnes? Který pohled je pro vznik usazených vrstev logičtější – katastrofa nebo pomalé ukládání?

Domnívám se, že zkamenělé bahno, které zaplavilo loď u lantského mysu Tanod, nebude tak staré, jak vědci tvrdí. Pro vznik takových geologických vrstev nejsou potřebné celé věky. Sedimenty vznikly velice rychle díky proudům bahna pod hladinou vod. Geologické průzkumy potvrzují, že mnohé vytvořily právě tyto vířivé proudy. Vzpomeňte si na povodně, sesuvy půdy. Usazování probíhá velice rychle.

Co mohlo způsobit rychlý pohyb bahna a usazení sedimentů? Thajský ostrov Lanta Yai je součástí Indonésie, kde evidujeme 129 aktivních sopek, z nichž nejznámější je Krakatoa. Poslední erupce pozůstatku původního supervulkánu v roce 1883 byla slyšitelná až do vzdálenosti 3000 kilometrů a zabila 36 000 lidí a zničila 165 měst.

 

 

Podle nejnovějších výzkumů explodoval původní supervulkán Krakatoa někdy kolem roku 535 n. l. Jeho superexploze vyvolala ničivou vlnu. Kolapsem kaldery vyvolaná tsunami, vysoká podle střízlivého odhadu pravděpodobně neuvěřitelných 1000 metrů, zpustošila Malajsii a neuvěřitelnou silou zasáhla i pevniny na severu, Filipíny, Vietnam, jižní část Thajska včetně ostrovů Phuket, Lanta, Krabí pobřeží, Srí Lanku a Indii, a také severozápadní pobřeží Austrálie. Kromě devastace území v nejbližším okolí s sebou přinesla i miliardy tun bahna, písku a štěrku vyplaveného ze dna mělkých moří. Mnohé ostrovy a části pevnin navždy změnily podobu. Následné geologické otřesy a posuny nestabilního podloží změnily tvářnost mnoha ostrovů v okruhu tisíce kilometrů. Sopečné běsnění po několika dnech ustoupilo a zhroucenou kalderu supervulkánu proto– Krakatoa zaplnilo moře oddělující Sumatru od Jávy. Následná exploze v roce 1883 už proti tomu byla jenom „čajíček“…

Všechny indicie, které objevila a popsala naše výprava na ostrov Lanta Yai naznačují, že může jít skutečně o prastarou zkamenělou loď. Plavidlo kotvící v tehdejším přístavu, provozní budovy a zařízení, to vše bylo v jediném okamžiku zaplaveno vulkanickým bahnem při erupci supervulkánu Krakatoa. Uhličitanové nánosy byly následně překryty vrstvami písku a štěrku. Ostrovy Lanta získaly novou podobu, vznikly hory, údolí, jeskyně a na povrchu se ocitla hlubinná ložiska černého uhlí. Bylo to roku 535 n. l.?

 


EXPEDICE NA MALTSKÝ OSTROV GOZO! Info nájdete na tejto adrese

 

 

- koniec -

 


UKÁŽKU Z NOVÉHO DOKUMENTU nájdete na tejto adrese

 

 

Jiří Matějka

Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

Súvisiace:

Výber WM MAGAZÍN
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/vyber-wm-magazin

 


 

 

marec 15, 2013 00:50 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top