Obrázok používateľa CEZ OKNO
Bezpodmínečná Láska – nebuďme naivní

Některá témata rádi romantizujeme, abychom nemuseli řešit jejich pravou podstatu. Víte, proč je bezpodmínečná láska základem našeho dalšího vývoje? Pro začátek uvedu stručný přehled všeho, o čem se dneska budeme bavit:

■ co je láska z pohledu „běžného člověka“ a co z „vyšší perspektivy“ + pár zajímavostí z minulosti
■ jak se to projevuje naše zkreslené vnímání lásky
■ sebeláska, narcismus, nepřátelé a nenávist
■ jak na bezpodmínečnou lásku a souvislosti s naší evolucí

Láska může být trochu záludným tématem, protože různí lidé si pod tím představí různé věci. Takže nejdřív oddělíme zrna od plev – tzn. oddělíme naše „programy“ a naučená přesvědčení od toho, co vlastně ta Láska skutečně je a jak se projevuje. Měli bychom pak být na stejné vlně – abych já nemluvil o koze a vy nepřemýšleli o voze.

Co je teda ta láska?

Máme spoustu možností, kde zjistit, co že to ta láska je – knihy, internet, filmy, vlastní intuici a samozřejmě, módní časopisy. Ehm.

Podle slovníků je láska vřelý pocit – náklonnost, přitažlivost, zaujetí, docenění, starostlivost nebo také sexuální touha/akt – který se projevuje vůči různým subjektům. Tyto subjekty mohou být lidé, zvířata, rostliny, ideje, příroda, věci, naše vlastní osobnost, vlast, nebo klidně vše v existenci.

Zajímavé je podívat se též na historii a původ slova láska a co z toho plyne. Vyhodnotil jsem to ale jako něco, co trochu odbočuje od hlavního tématu, takže je to v rámečku:

Původ slova láska + něco málo k sexu

Prozkoumávat původ slov je vždy zajímavá zkušenost, protože často naše každodenní slovní zásoba vyvěrá z pramenů, o kterých ani nemáme ponětí. Asi netřeba zmiňovat jak za celou dobu naší historie mohlo dojít ke změnění a pokroucení původních významů.
Původ slova láska, zdá se, je zakotven v sanskrtském lubhljati (touha). Odsud je krůček ke staroslověnskému-ruskému любовь (lyubov’) – láska. Následuje starogermánské lubo (liubi jako radost -> německé Liebe jako láska, Lob jako chvála), které se promítlo do saského liof nebo holandského lof a tedy i do staroanglického lufu, z nějž vzešlo dnešní love. Příbuznými slovy jsou latinské lubet, později libet (potěšit). Podobně latinské slovo libido = sexuální žádostivost, lze odvodit ze slovanského lubit – líbit – lubido.
Staroslověnský výraz ljubov je též základem pro slovenské ľúbiť a zřejmá je tu podobnost též např. s českým jménem Ljuba, které se doslova překládá jako láska.
Všeslovanské slovo laskati, od nějž je pak odvozeno i slovo láska, značí laskání, laskominy, lichocení anebo mazlení a hlazení, tedy spíše fyzický kontakt, než něco nehmotného či duchovního. Älska je švédským výrazem pro lásku a je zde též patrná souvislost.

Staroslověnština měla ještě další výrazy – mílosť a blagodať, přičemž s tímto údajně mají problém překladatelé, protože jsou to trochu odlišná slova, která lze překládat stejnými výrazy jako láska nebo milost. S pojmem milost máme vesměs spojené udělování milosti či smilování se za nějaký prohřešek a podstatně jinak ještě vnímáme příbuzný výraz milostný. Také slovo blagodať-blahodať může vyznívat podobně jako mílosť, ale převážně jde o vyjádření posvěcujícího působení Svatého Ducha.
Z latiny též pochází výraz amor, který jednak dal základ slovu milovat – amare – v italštině, aimer ve francouzštině, amar ve španělštině atd., ale také ho asi znáte jako Amora, boha lásky. V řečtině je znám jako Erós a údajně měl dva druhy šípů, kterými mohl způsobit buď okamžité zamilování, nebo naopak lhostejnost.
Je také zajímavé se podívat na chápání významu slova láska napříč dějinami, z hlediska kultur (starověké Řecko) a náboženství (západní a východní) a jak se to časem měnilo – podrobněji o něco níže. Např. se sexem se slovo láska výrazněji spojuje až od konce 17. st. – viz anglické make love, čili dělat lásku. Až zhruba od 18. st. se láska začala vykládat i přímo jako pohlavní styk – do té doby převažoval výklad lásky jakožto citu mezi lidmi nebo mezi Bohem a lidmi.

Z toho, co pozoruju, existují dvě perspektivy – „lidská“ a „božská“. Na lidské vnímání lásky má vliv spousta věcí – trendy, televize, společnost, knihy nebo naše tělesná biochemie. Neměli bychom zapomenout ani na těch pár tisíc let vývoje, které mají na svědomí spoustu zkreslených představ v našem kolektivním vědomí, odkud je často chtě-nechtě přebíráme.
Pak jsou tu také jisté staré náboženské texty, které hovoří o lásce božské. Dneska ale náboženství řešit nechci, takže stručně: pod pojmem lidská perspektiva myslím podmínečnou lásku (případně záměnu lásky s vlastnictvím) a pod pojmem božská zase tu bezpodmínečnou.
Co nám může taky rozšířit obzory, je pochopení některých dalších souvislostí z historie – ovšem je to trochu bonus, takže opět rámeček:

Špetka historie a metafyziky + něco víc o sexu

Starověcí Řekové rozlišovali mezi láskou erotickou (erós), starostlivou (storgé), posedlou (mániá), přátelskou+náklonnou (fíliá) a „pravou“ (agapé). Právě agapé lze vyložit jako lásku bezpodmínečnou.
Ze západních náboženství (křesťanství): láska je nejdůležitějším principem existence a je buď mezilidská, nebo mezi Bohem a člověkem. Z křesťanství známe přikázání miluj bližního svého a některé zdroje také uvádějí, že Bůh je láska a tedy, že vše je láska. Od některých učenců pochází popis lásky jakožto „vůle konat dobro vůči ostatním“, „touha po úspěchu druhých“, případně „dávání bez očekávání zisku“. Ježíš to posunul na další level, když řekl, že máme milovat i své nepřátele. To vše též sedí k bezpodmínečné lásce.
Lásce k nepřátelům a logice toho, proč je všude tolik násilí (když údajně vše je láska), se budeme věnovat taky – o něco dále ve článku. Stejně tak naťukneme oblíbené a na první pohled zapeklité téma, jak může Bůh dopouštět utrpení, když všechny miluje – ale pěkně popořadě.
Pak jsou tu východní náboženství jako např. buddhismus a jejich vnímání lásky: sexuální/smyslná/egoistická Káma (odsud např. Kámasútra, neboli Učebnice rozkoše), údajně bránící probuzení člověka. Další, tzv. Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu, snižuje utrpení druhých a je nezbytná na cestě k osvícení. Nakonec Mettá je „dobrotivá“ láska – podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění.
Abychom to zbytečně nekomplikovali (tak jako občas naše historie), ono probuzení lze jednoduše popsat jako uvědomění sebe ve všem, všeho v sobě a vzájemnou propojenost všeho v existenci. Uvědomění, že jsme Pozorovatel (Vědomí/Duše/Bůh/Božská Prozřetelnost/Absolutno atd.), prožívající svůj vlastní výtvor – zkušenost bytí v lidském těle. Že jsme tvůrci své vlastní reality a že vše co vnímáme jako něco „vnějšího“ je naší vlastní projekcí. Že tento „make-up“ lidského těla je určitý „hardware“ a že všechny ty hormony, biochemie, rozum a naše vlastní mysl jsou tu proto, abychom díky nim prožívali, cítili, učili se a pochopili, co to znamená být člověkem. A abychom odsud pak svoji zkušenost začali utvářet vědomě a vymanili se tak z toho, čemu říkáme utrpení.
Pro ego a některá náboženství může být také rána, že tato božská bezpodmínečná láska existuje vůči všem stejně, bez ohledu na to, zda to je duchovní člověk, zločinec, nebo nevěřící.
Co se týče sexuální lásky, která údajně podle buddhismu (aspoň na české Wikipedii) brání probuzení člověka, lze na to nahlížet různě. Sexualita je velké téma zasluhující vlastní článek, proto si jen „lehce nahlodejme“ některá naše přesvědčení.
Dlouhou dobu na této planetě panuje přesvědčení, že sex je jen živočišná potřeba a jejím primárním úkolem je pouze plodit další malé človíčky. Často je nám různými institucemi vtiskováno, že je to něco nemístného, co by se mělo skrývat a že se za některé své potřeby máme stydět. Toto se předává z rodičů na děti a z těch na jejich děti atd. a vzniká pak kvůli tomu řada traumat a jiných intenzivních zkušeností. Mnohokrát také bylo opakováno, že ženy prostřednictvím sexu mají „sloužit“ mužům a že nemají kontrolu nad tím, zda porodí či nikoli, až jsme tomu všemu uvěřili. Slyšeli jste třeba o ženách, kterým pomohli rodit delfíni a které při porodu zažily orgasmus?
Znalosti o tom, že sexualita může být použitá jako prostředek k dosažení vyššího vědomí nebo dojití až k vlastní podstatě už ale byla udržována „za zavřenými dveřmi“, často jen v rámci některých mysterijních škol. Velkým průlomem bylo hnutí Hippies. Nyní jsme v období, kdy nás sjednocování mužského a ženského principu bude posouvat v tomto ohledu ještě dál. Tedy už to nebude dominance jen jednoho z nich, jak tomu dlouho bylo doteď (konkrétně zkresleného chápání mužského principu), ale vědomé sjednocení navenek i uvnitř.
Způsob, jakým dnes většinou projevujeme sexualitu, je že se svlékneme a máme pohlavní styk. Ale projevit druhému své vnitřní pocity, úvahy, strachy a touhy – to znamená být nahý.

Láska bezpodmínečná vs. podmínečná

Ono v zásadě je docela vtipné, že jsme vůbec museli vytvořit pojmenování „bezpodmínečná láska“ – jakobychom předpokládali, že láska je běžně podmíněná a pak existuje nějaká jiná, nepodmíněná. Takže si pojďme ujasnit nejdřív tyhle pojmy.
Miluju Tě celým svým srdcem. Jsi moje zlatíčko. Jsi plamen, který mě rozpaluje.
Jsi… tohle a tamto… dokud mě nepodvedeš.

Podmínečná láska jednoduše říká: Budu milovat jen toho, kdo splní určité podmínky.
Bezpodmínečná pak říká prostě: Miluju. Tečka.
Na první pohled je logické, že bychom neměli milovat někoho, kdo nás „podvedl“, nebo nám jinak „ublížil“ nebo nám naši lásku neopětuje. No hádejte co – pokud takhle jednáme, tak už to není láska, ale rádoby-láska založená na strachu.
Existují totiž jen dvě základní emoce – láska a strach. Všechny ostatní pocity jsou odvozeny buď od lásky, nebo od strachu. Toto tvrzení je podpořeno i vědeckým výzkumem vysvětlujícím jak nás ovlivňují tyto dvě odlišné síly na úrovni atomů. Zkrátka, když jednáme ze strachu, nemůže v tom být láska a stejně to platí naopak. Jsou to opačné strany stupnice.
Může přijít bouřka a zakrýt Slunce. Potom se zdá, že Slunce zmizelo, ale pravda je jiná – žádná bouřka totiž nemůže Slunce odnést pryč.

Jakožto lidé jsme – hlavně díky naší mysli – brilantními tvůrci iluzí. Můžeme vytvořit iluzi, že nikoho nemilujeme, že nikdo nemiluje nás nebo že dokonce nemilujeme ani sami sebe. Ale ve finále je to jen mrak, kterým se snažíme zakrýt Slunce – a to svítí pořád. A svítí naplno.

Příště se podíváme, jak se u nás lidí projevuje toto zkreslené chápání lásky...


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Jankoš

Zdroj: http://jedno.duchost.cz/

Kdo potřebuje copyright? Jsme Jeden Duch.)


Súvisiace:

Jankoš
http://www.cez-okno.net/autor/jankos

Láska
http://www.cez-okno.net/rubrika/laska

NOVÉ NEBO, NOVÁ ZEM
http://www.cez-okno.net/rubrika/nove-nebo-nova-zem


Autori: 
august 14, 2014 20:07 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top