Obrázok používateľa CEZ OKNO
Léčivá síla čaker: Univerzální zákony 3.

Stimulace smyslů vede často k vyvolání emoce, uložené v paměti.
Vůně letních květů nás může vrátit do dětství, které pro nás bylo obdobím šťastné bezstarostnosti. Naopak zápach éteru vždy vyvolá strach z neznáma a z opuštěnosti. Čichové vjemy se zaznamenávají v mozku v limbickém systému, což je zdroj našich emocí. Podobně i stimulací ostatních smyslů jako je sluch, hmat a chuť se mohou vybavovat dávno zapomenuté vzpomínky.

Vztah mezi pamětí, smysly a pocity

Příklad

Bílé zdi mohou někomu připomenout dobu, kdy byl ve svých třech letech „opuštěn" rodiči a zanechán v rukou bílých, sterilních lidí v bílé, sterilní budově, kteří mu tvrdili, že si rodiče ,jen na chvíli odskočili". Tak se děti a posléze i dospělí naučí nedůvěřovat slovům ostatních lidí, zvláště těch, co mají bílé pláště a zástěry.

Takové vzpomínky ovlivní silně to, zda bude člověk schopen jít do nemocnice nebo vyhledat klasickou péči, když to bude potřebovat.

Neměli bychom tedy zapomínat, že paměť je jen pomůcka a ne zákon, a měli bychom ji čas od času zásobit novými potřebnými informacemi. Jak už bylo řečeno dříve, změna paměťových záznamů není snadná a vyžaduje mnoho odvahy a vytrvalosti.

Čím hlubší je kontakt s duší, tím snadnější je vidět věci z nadhledu a zaměnit záznamy, které se uplatňují už léta, za nové, které budou více v souladu se skutečností našeho vnitřního já.

Emoce jsou nezbytnou součástí života

Emoce nelze hodnotit jako „dobré" nebo „špatné". To by bylo podobné, jako kdybychom tvrdili, že noc je špatná a den je dobrý... což určitě není pravda pro všechny ty, kdo pracují v noci.

Jsou to způsoby vyjádření, které se vztahují vždy k určité situaci, v níž vznikly. Hněv, smutek, zlost i žárlivost jsou součástí toho, co jsme. Důležitější aleje, zda se emoce nestaly vládcem našeho života a zda jsou projevené nebo potlačené. Mnoho mužů i žen fungují jen do úrovně astrálního těla a nemohou se dostat výš.


Základní problémy v této oblasti:
a) nadměrná identifikace, ztotožnění se s emocemi;
b) podcenění nebo potlačení emocí;
c) ztotožnění se s přáním osobnosti a ne duše.

Proberme si to postupně:

A) Nadměrné ztotožnění se s emocemi

Jsou lidé, kteří se popisují nebo ostatní o nich říkají, že jsou „citoví, emotivní". Obvykle to znamená, že se snadno dojmou k slzám, může se to však týkat projevení i jiných emocí jako je hněv, skleslost, štěstí, žárlivost nebo zlost.

Když se takových lidí zeptám na zdravotní potíže, odpovídají: „Jsem v depresi", „Jsem spokojený", „Mám vztek", „Jsem naštvaný". Pokud se takové tvrzení opakuje často, přestane být jen dočasným stavem, ale stane se součástí vlastní identity:

„Jsem depresivní", „Jsem úzkostná", „Jsem vzteklý".

Přesnější by tedy bylo říkat: „V této chvíli se u mě projevuje vztek" atd.

U emocí a pocitů se zaznamenává, zda se projevují vnějšně nebo uvnitř a pak je duše využije pro účely učení a porozumění. Když už jsou zaznamenány, měly by se odložit stejně jako se pro konkrétní příležitosti převlékáme z jedněch šatů do druhých.

Pokud jsem rozzlobená... zaznamenám hněv a pak řeknu sama sobě: „Můj vztek vytváří energetický blok, který by se měl uvolnit. Co mohu já udělat, abych změnila situaci?"

Ke změně může dojít na fyzické úrovni nebo může jít o zaujmutí jiného postoje k dané situaci. K takovému pochopení často dojdeme tehdy, když vystoupíme z role herce, staneme se diváky a dovolíme své mysli dosáhnout stavu klidu, ve kterém přicházejí odpovědi. Na fyzické úrovni to nemusí být snadné... smutek je přirozený proces „vzdání se" a potřebuje čas... ale může se stát, že se zvrhne v sebelítost. Takový stav ničí jak „strádajícího", tak i jeho okolí.

V jiných případech je nezbytné se smířit s tím, že situace „je prostě taková" a tímto přijímajícím postojem se osvobodit a jít dál, i když to jsou zpočátku velmi nejisté a klopýtavé kroky.

Často jsem pozorovala, že za přehnaným vyjádřením emocí se skrývá strach nebo neochota se pohnout ze známého a vyzkoušeného území... takoví lidé uvíznou ve vyježděných kolejích, což se může na úrovni těla projevit jako nepohyblivost, např. osteoartritida nebo nějaká neurologická porucha.


„Jsem tak zaměstnán svými emocemi, že nemám čas přemýšlet o nějaké změně!"

Dokonce i ten, kdo je permanentně „šťastný", se tím může vyhýbat pohledu hluboko dovnitř ze strachu, že by mohl spatřit svůj vlastní stín.

Toto nadměrné ztotožnění se s emocemi odhaluje dva aspekty polarity... přehnané vnější projevy emocí odrážejí vnitřní potlačení pohybu vpřed na duchovní cestě. Ale zákon rovnováhy nakonec vytvoří situaci, kdy ke změně musí dojít.

Bývá to někdy změna zdravotního stavu, ale obvykleji se objeví potřeba uvolnit vlastní emoce, abychom pomohli druhým. Lidé se často s dobrým úmyslem velmi snaží, aby dostali přítele, partnera, příbuzného nebo klienta z jejich „emočního" stavu, ať už je to zlost, deprese, žárlivost nebo i nepriléhavý pocit štěstí. Čím víc se „zachránce" snaží je z toho vytáhnout, tím víc se u nich prohlubuje odpor ke změně. Někdy se ten, kdo pomáhá, sám stane obětí, lapenou do sítí vytvořených původní obětí, která je nyní „násilníkem", což vede ke stagnaci obou jedinců. Jindy zase zachránce znechuceně odejde, což je způsobeno tendencí změnit cokoli jiného, jen abychom nemuseli připustit vlastní nezbytnou potřebu něco změnit.

Nemůžeme druhé změnit ani je doprovázet na jejich cestě. Můžeme jim ale nabídnout pomocnou ruku a je na jejich svobodné vůli, zda ji přijmou.

Mnoho lidí je se svou depresí velmi spokojeno. Libují si ve svém utrpení a těší je stále se vracet do minulosti, ke starým ranám a trápení. Stejně jako jsou někteří lidé závislí na cigaretách a alkoholu, lidé tohoto typu jsou závislí na svých emocích.

Když použijeme princip duality, pak vidíme, že pokud chceme pomoci takovým „obětem", tak je třeba je spíše povzbudit, aby rozvinuli dosud chybějící oblast svého života než se snažit je přimět opustit dosavadní emoční ladění, protože by tak zcela ztratili svůj pocit bezpečí.

Analogie

Když se snažíte odnaučit batole od dudlíku, je lepší mu nabídnout něco přitažlivějšího než mu vyčítat, že ,je to jen pro miminka a mělo by se stydět."

B) Nedostatečné ztotožnění se s emocemi

Druhým extrémem je potlačení emocí. Tento typ lidí začíná své věty „Myslím..." a ne „Cítím...".

V mnoha případech dochází k potlačení emocí v důsledku dřívějších zkušeností, které mohly nastat v prvních sedmi letech života, během porodu, prenatálně (v děloze) nebo v dřívějších pobytech na této zemi.

Příklad

Dítě, které vyrůstá v prostředí plném zlosti a násilí, se může naučit potlačovat vlastní hněv.

Nebo naopak může dítě vyrůstat v rodině, kde není zvykem emoce projevovat. Když se takových lidí zeptáme, co je rozčiluje, většina odpoví, že nic. Ale když se zeptáme trochu jinak: „Cítíte se uvnitř rozčilený?", většina souhlasí.

Tento typ lidí působí jako usmiřovatelé a snaží se za každou cenu zabránit konfliktu. Jsou to „vrby", každý se jim svěřuje se svými problémy... ale většinou přehlížejí své vlastní. Mohou se cítit podráždění, ale málokdy si stěžují, protože mají strach, že kdyby projevili svůj hněv, ztratili by kontrolu nad situací.

Na fyzické úrovni se hněv ukrývá v oblasti jater a - řečeno jazykem akupunktury - působí problémy v jaterním meridianu. I pláč se může potlačovat, protože se považuje za projev slabosti. Je to důsledek příkazu „být silný" v situacích, kdy se dítě muselo v útlém věku naučit být nezávislé a statečné.

Přiměřený pláč je stejně jako vztek přirozeným uvolněním energie... obojí je součástí procesu smutku, který umožňuje člověku „nechat odejít" to, co se završilo a udělat místo novým zkušenostem.

Zadržované slzy se v těle fyzicky projevují jako nadbytek tekutin, např. jako katary s vylučováním hlenu do dolních cest dýchacích nebo otoky končetin.

Někdo se také obává, že by ztratil kontrolu nad situací, kdyby byl příliš emotivní. Emoce se tak stanou stínem, který je třeba odmítat, kdykoli je to možné.

To, co není vyjádřeno ve vnějším světě, však vyvolává podle Univerzálního zákona rovnováhy potřebu se projevit uvnitř, aby byla rovnováha obnovena.

A proto se setkávám s případy kožní vyrážky (skrytý pocit podrážděnosti), astmatu (potlačená řeč), průjmu (nevyjádřený strach), alergie na tuky (nevyjádřený vztek) a s mnoha jinými. Potvrzuje se, že mnoho nemocí je jen odrazem nějakého skrytého problému, který brání přirozenému běhu života. Duše se vždy snaží najít způsob, jak uvolnit zadrženou energii, ať už prostřednictvím těla nebo za přispění vnějších okolností.

Příklad

Jste velmi nespokojeni se svou prací - je nudná a to vás deprimuje. Reagujete na vše podrážděně, ale nemáte odvahu si hledat jiné zaměstnání. Najednou jste nadbyteční a dostanete výpověď. Napřed máte na bývalého zaměstnavatele vztek a pak, když z dnů strávených doma jsou týdny, upadnete do deprese. Ze zoufalství si začnete dělat pořádek ve skříních a zabývat se nějakou rukodělnou činností, která vás dřív bavila, ale pak jste toho pro nedostatek času nechali. Brzy si uvědomíte, že to není jen záliba a rozhodnete se zřídit si vlastní živnost a prodávat své výrobky. Energie hněvu se tedy přeměnila v něco tvořivého a mohla být využita pro růst duše.

Pokud si uvědomíme, že došlo k zablokování energie, je možné ji uvolňovat vědomě, aniž by to vyvolalo nějakou nemoc, vnější změnu nebo očistnou zkušenost.

Statická energie vede k nemoci.

Uvědomění vede ke svobodě.

Traumatízující událost

Někdy jsou pocity, které jsou odezvou na určitou událost, tak silné, že je jimi člověk zcela zaplaven.

Na fyzické úrovni vede šok k mdlobám nebo bezvědomí, které oddělí vědomou mysl od vnímání bolesti.

Jako lékařka mohu stejného účinku, tedy zmíněného oddělení, dosáhnout použitím narkózy a pokud potřebuji, aby pacient zůstal při vědomí, aplikuji místní znecitlivění. Tím se dosáhne ztráty citlivosti, tedy znecitlivění a zabrání se pohybům, tedy se dosáhne nehybnosti. Dnes je však už dokázáno, že ačkoli si pacienti bolest neuvědomují, je na nevědomé úrovni zaznamenaná. Takovou bolest, ať už duševní nebo tělesnou, si pak neseme životem a dokonce ji přenášíme i do ostatních životů.

Jsem přesvědčena, že se potlačené emoce projevují ve formě zdravotních potíží jako jsou různé nevysvětlitelné bolesti, ztráta citlivosti nebo ztráta hybnosti.

Takoví pacienti potřebují pomoc dobrých psychoterapeutů, aby odkryli skryté emoce a dostali tyto pocity z astrálního těla přes mentální tělo až k řešení na úrovni duše. Na úrovni duše člověk uvidí, že „šokující" události byly procesem učení a i když byly velmi bolestné, vedly k rozvoji duše, a může tak uvolnit energii, která byla v těchto událostech až dosud zadržovaná.

Zástupné vyjádření emocí

Vzpomínám si na rozhovor s jednou pacientkou, která si stěžovala na bolesti v oblasti žaludku. „Dáváte najevo hněv?"
„Ano, pořád. V práci je to hrozné a doma se už naučili uhýbat, když lítají talíře po pokoji!"
A co vaše matka? Rozčilujete se i před ní?" Ale kdepak, to by ji rozrušilo. A přitom mě rozčiluje hlavně ona, ale vybíjím si to na těch ostatních."

Pacientčina matka by pravděpodobně nechápala náhlý záchvat vzteku namířený proti ní, ale zpráva, kterou tato situace přináší, je, že se musí změnit dcera, ne matka.

Dcera popisovala matku jako puntičkářku, která není nikdy spokojená s tím, co udělala. Přesto ji dcera navštěvovala s podvědomou nadějí, že od ní jednou získá uznání a tedy i lásku.

„Ona mě tak hrozně rozčiluje."

Nebo lépe řečeno:


„Zlobím se na sebe, že jí dovolím, aby mě ovládala."
Hněv je oheň emocí; je to síla, která nám pomáhá jít vpřed. Hněv říká: „Musíš s tím něco udělat!"

V tomto konkrétním případě si dcera uvědomila, že její potřeba uznání od matky již nemá své opodstatnění a že je nyní už natolik dospělá, aby se dokázala ocenit sama. S tímto náhledem se její postoj k matce změnil. Pohlížela na matku jako na ženu, která nedosáhla ve svém životě naplnění a proto je pro ni obtížné ocenit ostatní.

Jak u mé pacientky vzrůstal pocit vlastní hodnoty, bolesti v žaludku ustupovaly, a navíc byla schopná matku pochválit, což jejich vzájemný vztah uklidnilo.

Dalším případem nevhodného vyjádření emocí byl muž, který nadával své ženě, když ležela nemocná v posteli. V takovém případě není neobvyklé zjistit, že to muž nedělá ze vzteku, ale ze strachu. Spoléhá se na svou ženu a nemůže se vyrovnat s představou, že by si měl poradit sám.

Připadá mi smutné, že i dnes, v dospělosti, potřebujeme
skrývat své skutečné pocity a nedovolíme si ukázat své obavy a úzkosti.

Dalším typem lidí, o kterých bych se chtěla zmínit, jsou ti, kteří vyrůstali v problémových rodinách, kde se rodiče nebo jiné osoby, které o ně pečovaly, chovali nepředvídatelným způsobem, což má za následek, že později v živote trpí nějakou formou závislosti nebo chronickými duševními i tělesnými poruchami. V takových podmínkách se děti učí být chameleóny, kteří mění svůj výraz, způsob oblékání i city tak, aby vyhovovaly náladě ostatních. Tak přicházejí o svou vlastní osobnost a často také musí, aby přežily, přijmout dospělou roli a dokonce zaujmout ke svým nepředvídatelným, náladovým rodičům „rodičovský" postoj. Když dospívají, zcela ztrácejí sami sebe a stanou se z nich lidé, kteří na okolní svět reagují výhradně tak, jak se od nich očekává. Vede to k pocitu velké nejistoty a nízkému sebehodnocení. Lidé tohoto typu umějí výborně napodobovat, což mohou využít dokonce jako svou profesi. Mohou se také projevovat nepřirozeně, pokud je jejich dar číst v lidech kolem sebe a chovat se podle toho zastřen proudem vlastních potlačených pocitů.

Všichni lidé tohoto typu - narozdíl od těch, kteří se přehnaně ztotožňují se svými emocemi, by se měli povzbuzovat k vyjádření svých emocí, ať už verbálně, pohybem, psaním, malováním nebo jakoukoli jinou tvořivou činností. Mělo by však být jasné, že taková výpověď by měla mít podobu „Já cítím" a ne „Ty jsi způsobil, že...".

Nikdo z nás nikomu nic nezpůsobuje. Ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni, konečné rozhodnutí je naše vlastní.

Hlavním cílem je pro lidi tohoto typu se naučit, že pocity se mohou a dokonce by se měly vyjadřovat volně, přirozeně a tím se uvolnit. Reakce lidí okolo jsou jejich záležitostí, ne toho, kdo reakci vyvolal. Pokud se člověk rozhodne, že bude brát ohled na reakce okolí, je to jeho volba. Mnoho dětí se naučí potlačovat své pocity, pokud jejich projev způsobí příval negativních reakcí.

Příklad


„Nebreč... maminku z toho rozbolí hlava."
„Nebreč/nevztekej se... mě to rozčiluje!"
„Proč musíš vždycky tatínka rozčílit?"
„Udělej mamince radost a buď zticha."
„Tobě vůbec nevadí, že mě tvoje chování trápí."
To je emoční vydírání, které může ovládat život člověka po dlouhou dobu.

Pro mnohé lidi je přání ostatní potěšit a zalíbit se nadřazeno logickému uvažování. Spontánní projevy emocí ohrožují mír a klid vnějšího světa, ale má smysl je podporovat navzdory vnitřnímu zmatku. My všichni vlastníme své emoce a měli bychom na ně pohlížet spíš jako na posly než jako na vládce nebo věznitele.

C) Ztotožnění se s přáním osobnosti a ne duše

Jedná se o velmi běžný problém. První dva typy popisují opačné póly stejné škály; nadměrné i nedostatečné vyjádření emocí, často způsobené strachem, vede k zastavení našeho vývoje. U třetího typu jsou pocity zaznamenávány na úrovni mentálního těla, ale neprocházejí dál jako zpráva pro duši, aby duše mohla zaujmout objektivní postoj k situaci.

Takový „krátký okruh" vede k tomu, že nové podněty nepřicházejí od duše, ale od osobnosti, jejíž přání vycházejí z hodnotového systému formovaného dřívějšími životními zkušenostmi.

Příklad

Domnívám se nebo věřím, že jsem šťastná. Oblékám se do jasných barev a vycházím do okolního světa s pocitem štěstí; s úsměvem a živou, bezstarostnou chůzí. Vyjadřuji štěstí. Jenže navzdory mému naladění, první člověk, na kterého se usměji, má za sebou špatnou noc a cítí se mizerně. Protože v sobě nemám spokojenost hluboce zakořeněnou, vezmu to osobně a i když jsem se ráno cítila tak šťastná, mám najednou pokaženou náladu.

Další ráno se cítím mizerně a taky tak vypadám. Devět lidi mi řekne, jak dobře vypadám - až ten desátý řekne: „Nevypadáš moc spokojeně." Konečně mi někdo říká pravdu!


„Cítím se mizerně"... a to mně najednou zlepší náladu!

Takové představy a vzorce chování ohledně naší nálady se často utvářejí v raném dětství. Proto mohou mít naše reakce na každou novou situaci pachuť dřívějších zkušeností:

„Nikdy nic v životě nedokážeš."
„Přestaň si číst a dělej něco pořádného."
„Buď zticha", což vlastně znamená „Neexistuj."
„Prosím tě, neptej se pořád."
A proč jsi byl druhý, to nemůžeš být první?" Zase jsi to musela pokazit, jako vždycky!" Už toho máme s tátou dost, už žádné děti nechceme." je velmi obtížné překonat tak hluboce uložené bariéry a začít věřit v sebe sama. A navíc zákon přitažlivosti zaručuje že nám bude vždy přitahovat to, co očekáváme. Cítím se mizerně... přitahuji si nepříjemnosti. Cítím se skvěle... přitahuji si štěstí. Z pohledu duše není žádný neúspěch, jen pohyb. Ale na úrovni osobnosti jsme postaveni před bipolární skutečnost: Úspěch nebo selhání - Dát najevo své pocity nebo zůstat zticha - Radost nebo smutek - Aktivita nebo zahálka...


Pokud si sami sebe nevážíme, budeme se stále setkávat s lidmi, kteří nás budou utvrzovat v tom, že „nejsme dost dobří".

Když jsme nejistí, budeme potkávat lidi, kteří jsou také nejistí a hledají někoho, kdo má ještě méně sebedůvěry než oni, což jim dělá dobře.


Tvůrci svých iluzí jsme my sami.

Vězíme v kolotoči událostí na základě našich reakcí. Je zde ale řešení - jít nahoru ke své duši, která nesoudí a je zdrojem nepodmíněné lásky. Pak můžeme říct: „Možná nejsme dokonalí, ale jsme v pořádku." Pak můžeme poodstoupit od strachu a uvědomit si, že jiní lidé mají také problémy a jsme schopni jim dovolit vyjádřit jejich emoce, aniž by nás to zasáhlo osobně. Pak uvidíme, že je dobré vyjadřovat emoce smutku i radosti, být aktivní i uvolněný, hovořit i mlčet. To vše jsou různé části složitého, ale nádherného organismu nazývaného člověk.


Tím, jak se vzdálíme od přání osobnosti, začneme si být více vědomi své intuice a budeme víc důvěřovat, že nás povede do oblastí, které umožní další rozvoj našeho vědomí.

Naučit se spoléhat na intuici vyžaduje čas, ale nakonec se ukáže, že nás její moudrost vede lépe než to, když jsme naslouchali hodnocení lidí okolo sebe.

A konstruktivní kritika bude vždy s hlasem naší vnitřní pravdy v souladu.


Analogie

Jdu po své životní cestě a uvidím na ní stát koně. Vyskočím na něj a kůň se dá pomalu do pohybu. Zpočátku jsem nadšená tím, jak mi vlají vlasy ve větru, ale když kůň přejde v trysk, začnu se bát. Snažím se koni přitáhnout uzdu, aby zpomalil, ale nemá to žádný vliv a začnu volat o pomoc.

Kůň běží tak hrozně rychle, že už nelze v okolní krajině nic rozlišit a já vůbec nevím, kde jsem. V té chvíli někdo křikne: „Seskoč", ale mám takový strach, že se držím ještě pevněji. Nakonec mám takovou závrať, že cítím, jak mé sevření ochabuje a padnu v mdlobách z koně na měkkou zem.

Když přijdu k sobě, vidím ke svému údivu, že můj kůň je jen součástí kolotoče.

To vše byla iluze. Točila jsem se na koni jen stále v kruhu. Čím rychleji se pohyboval, tím víc jsem se bála a ztrácela přehled o okolí. Seskok z koně - i když se mi v tu chvíli jevil velmi ohrožující - způsobil, že jsem znovu získala kontrolu a svobodu jít zase vpřed.

Dezorientace, ztráta orientace, znamená doslova „být vzdálen od východu". Podle staré filosofie amerických Indiánů je východ stranou světla. Nalezení orientace známená znovu obnovit spojení se svým vlastním zdrojem inspirace, a tím je duše.

Někdy je jediným způsobem, jak se dostat ze slepé uličky zpět ke svobodě a cestě vpřed, jen pořádný otřes a rozbití původního stavu, aby se mohly - pod vedením inspirace a z její energie - zformovat nové podmínky.

Nic není nikdy zbytečné nebo ztracené, ale někdy pomáhá podívat se na věci z jiného úhlu. Prostě nejsme totožní se svými emocemi stejně jako nejsme totožní se svým materiálním vlastnictvím nebo hodnotovým systémem. Používáme své emoce, abychom vyjádřili energii duše a tím rosteme.

Christine R. Page: "Léčivá síla čaker"


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Zdroj: http://probuzeni.blogspot.sk/


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Čakry
http://www.cez-okno.net/cakry


február 08, 2013 02:51 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top