"Všem, kdož přistupují k magii s jinými než ryze noetickými cíli, jsou určena Papusova slova, umístěná na začátek jeho úvodu do magické praxe: “Zpátky lidé profánní a profanující! Ať jsi kdokoli, ty, jenž chceš vésti svá bádání až k praxi, uvažuj dobře a obáváš-li se předsudku, posměšku anebo šílenství, uvrhni do ohně tyto počerněné stránky! Vzpomeň si, že – pán svých pohnutí a znalý tajů hvězd – nesmíš nikdy dovolit víru ženství, aby ovládla tvou bytost."
Metafyzické uspořádání světa se odráží v kolektivním nevědomí
elementy této dimenze osobnosti, tak temné a nepřístupné každému scientismu praobrazy neboli archetypy, a symbolika, v níž se promítají navenek, je nadindividuální. Prehistorický objekt uspořádání světa a jeho vyjádření v kabale nebo v teoretické magii je tedy ve skutečnosti objevení člověka. Pokrokem filozofické antropologie je objevení člověka ve světě, pokrokem magie je objevení světa v člověku, což odpovídá plně vyznání sv. Augustina: “Bůh je v člověku a člověk v Bohu.” Zprostředkujícím článkem mezi transcedencí člověka a světa je psycha. Ta je i východiskem magické praxe. Nástrojem magicky zprostředkované komunikace s transempirickými silami a světy je zvláštní stav, k němuž směřují přípravy k adaptaci magikovy osobnosti, který je kabalisty zván “kawwana” a který je základem užití magického jazyka. Magický jazyk je tím účinnější, čím více se blíží prařeči, jeho podstatou je zvuk, který rozechvívá esence a vytváří tvar svými vibracemi – vše, co má jméno, je hmotné a stává se tvarem, médiem magické inkantace, proto jsou magická zaklínání vlastně inkantacemi a kabalistické umění Velkého Šému je umění ovládnutí zvuku – magické formule jsou kabalistické ideje oděné šatem zvuku. Magická formule mocí zvuku vytváří bytost, avšak účinek těchto formulí je podmíněn časově a prostorově. Proto jsou nutnou podmínkou znalosti časových a věcných korespondencí, o nichž poučuje astrologie, sestra magie. Aby byla bytost magicky realizována, musí být sycena – prostředky tohoto “nasycení” jsou různé ingredience, jako je krev, vůně, výpary, ale zvláště afekty. Čím vyšší je inteligence a síla, která je předmětem evokace, tím je nutný k její realizaci mocnější dynamický náboj a některé theurgické síly by musely být syceny kultem, který by trval celá desetiletí. Sexuální magie, vycházející z užití a transformace sexuálního zážitku a pohlavního pudu (který je v indické magii symbolizován v pojmu had – “Hadí síla” (zprostředkovává styk s nejnižšími úrovněmi transempirického světa. Ústředním pojmem teoretické a praktické magie je pojem astrálna nebo astrálního světla (kabalistický svět (“Jecirah”), které je obsaženo v tělesnosti světla a je citlivé na pohyb a proměny psychického, avšak nepřístupné konvenčním smyslům.
Astrální pláň je světem
v němž se uskutečňuje život nesčetných bytostí s různou úrovní inteligence a síly. Je to svět naplněný tvary transempirického života, fantastický a bizarní jako svět mořských hlubin, svět, v němž jsou vepsány dějiny lidstva, neboť vedle bytostí zde již stále existujících jsou zde neustále tvořeny bytosti lidských vášní a idejí i kolektivních kultů. Každý pohyb v lidské mysli se odráží v této pláni, zprostředkující mezi empirickým a transempirickým světem, a vytváří zde entitu nadanou více či méně inteligentní existencí. Život těchto bytostí je sycen výrony psychických afinit a je často vázán na místa, kde se odehrálo něco dramatického, kde se lidská psyché vybíjela ve vášních a v askesi. Astrální světlo je výronem těchto transempirických entit a jeho ovládnutí zprostředkovává styk magika s těmito světy – astrální světlo, které “přitahuje a odpuzuje, oživuje a ničí, zhušťuje a odděluje...” je základní magické agens. Klíč k pochopení tohoto činitele podává jeden z největších hermetiků nové doby, proslulý Eliphas Lévi, když hovoří o evokaci fantomů olympských božstev, kterou dal provést veliký ctitel antiky Julian-Apostata (331–363 n.l.). Před Juliánovým zrakem defilovala všechna božstva starého Olympu, avšak “neviděl je již tak, jak je představují antičtí básníci, nýbrž jen jak existovala ve vystřízlivělé imaginaci současného lidstva, staré, vetché, ubohé a zpustlé. Nebyla to již mohutná božstva Homérova, nýbrž byli to groteskní bohové Lucianovi...” (Lévi E., Věda duchů, Praha 1935). Bytosti astrální pláně jsou tedy také tvořeny historií lidských kultů a vášní, obětí i odříkání, historií dynamických proměn individuální i kolektivní lidské mysli...
Faustovi připisovaná “Magia Innaturalis”
je nejúplnějším rituálem k evokaci démonických sil, které se i jemu staly osudem. Podle Colina de Plancyho (Dictionnaire Infernale, Bruxelles 1844, s. 178) jsou démoni padlí andělé, kteří revoltovali proti Bohu, jsou to andělé temnot, kteří byli anděly světla, reprezentují kategorie zla. Satan, nejvyšší v hierarchii démonů, byl původně první ze serafínů. Rabíni učili, že démoni obývají vzduch, sv. Prosper učil, že obývají místa zahalená mlhou. Faustovým osudem byl Mefisto (Mephistopheles), kterého Colin de Plancy charakterizuje takto (s. 352): “Démon Faustův: pozná se podle chladné zlovolnosti, podle svého hořkého úsměvu, který se rouhá slzám, podle krutého potěšení, které mu způsobuje pohled na bolest. Je to on, který napadá ctnostné posměchem, zahrnuje pohrdáním nadané, jsa hotov nad nádherou rozestřít kal pomluvy. Nebyl neznám Voltairovi, Parrymu a některým dalším. Je po Satanovi nejhroznějším vládcem pekla.” Avšak Mefisto se charakterizuje sám: “... jsem duch, který stále tropí hlouposti a je to tak správné, neboť vše, co existuje, je hodno zničení: bylo by tedy lépe, kdyby nic neexistovalo. Tedy vše co nazýváte hříchem, zkázou, zkrátka to, co se rozumí zlem, hle, toť můj živel”. (Tondrieu a Villeneuve, Dictionaire du Diable et de la démonologie, Verviers, Belgique, 1968, s. 143.) Ano, to je i Mefistofeles Goethův. Goethe byl do hermetismu zasvěcen van Helmontem a ve své proslulé epické básni o Faustovi podal podstatu démonologické magie. Faustův “zlý duch” je Mefisto, ničitel, bořitel všech hodnot, apopo-logeta noci, zosobněná negace (Papus, Le Faust de Goethe, Paris 1921, s. 8), neboť Faustův vývoj je cestou od zklamaného intelektu k exaltovanému prožívání: “Vědění se mi dávno už hnusí. Nechť v jícnu planoucích orgií vášnivé smysly se upijí”, říká Faust “vyhojen už z pudů po poznání”. Původně se oddává magii z touhy po poznání, znechucen knižní moudrostí a teologickou metafyzikou. Avšak není to jen dobrodružství racionálního poznání, nýbrž poznání vůbec, které je činitelem Faustova osudu. Pronikavou charakteristiku Fausta podává sám Mefisto: “Kvas nitra do dálek ho žene, a že je bláznem zpola zná, na nebi žádné hvězdy bezejmenné, na zemi rozkoše, co svět jich má, leč nablízku ni v dálce vytoužené nedojde smíření hrud jeho vzbouřená.” Tedy snaha po poznání všeho, absolutní poznání, které nutně provokuje archetypickou strukturu Faustovy osobnosti, a tím i touhu po přesáhnutí empirie, jíž se tak nabízí vyžití Mefistova kréda, jehož východiskem je úplná negace toho, co bylo dosud poznáno rozumem i smysly. Tedy opět touha po Velké zkušenosti, která je stavem sjednocených protikladů, a proto vždy polarizuje jsoucí Touha po sjednocení protikladů. Faust charakterizuje dichotomii své osobnosti sám těmito slovy: “Dvé duší mně, ach v hrudi přebývá a od sebe se touží odervati: ta jedna, lačná chapadla jež má, drží se, chtíčem rozdychtěna, světa: ta druhá rve z pout hmoty křídla svá, k božským otcům v prostor vzlétá” – a na jiném místě říká Faust: “Toho co nevíme je třeba nám.” Avšak Faust je také absurdní hrdina jako Camusův Sisyfos a balvan, který vleče padá stále zpět, až k úpatí jeho věčné žízně po vědění (Camus A., Le Mythe de Sisyphe, Paris 1942). A jako Sisyfos, také Faust se povznáší nad svůj balvan, neboť jeho vědění je jeho tělem, jeho poznání zahrnuje doteky všech smyslů, a nad to sestupuje jako Sisyfos až k pramenům bolesti a radosti, do samého “doupěte bohů”. Tak jako Sísyfos naslouchá mlčení i hlasům země, a vraceje se zpět ke svému studenému pánovi, který je jeho věcí, utváří svůj osud “přesvědčen o lidském původu všeho lidského... a vědoucí, že jeho moc nemá konce” (Camus). A tak se také Faust jako Sisyfos vrací ke svému balvanu a cítí ho na svých bedrech jako únavu a úzkost toho, kdo vleče své rozjitřené tělo jako osud – Faust je poznání učiněné tělem a vzpínající se ke vzpouře. V jeho bezmocné vzpouře nacházíme i tázání jeho krve a v jeho otázce nasloucháme jejímu příboji.
Vývojově nejnižší jsou pudové koagulace astrálního světla
a astrální tvary lidských vášní (pověstní sukkubové a inkuby středověké magie). Jako užitá věda podává magie návody jak pracovat s fluidy, tj. s astrálním světlem – v tomto smyslu tedy magie začíná tam, kde končí fyzika (Piobb P. V., Formulaire de Haute Magie, Paris 1937, s. 12). Tyto skryté síly, které staří mágové zvali fluida, jsou trojího druhu: magnetická (zemská), vitální (živočišná a zvláště lidská) a esenciální (kosmická). Magická operace pak může vycházet z užití některé kategorie transcendentní síly a může mít modus personální, když jde o operaci bez užití vnějšího rituálu, anebo ceremoniální, když jde o užití rituálu. Důležitou součástí magického rituálu je užití pantaklu, který kresbou vyjadřuje esenci evokované síly a slouží současně jako vysílač, respektive kondenzátor fluida. Kresebné prvky pantaklu mají funkci, kterou připisoval čarám Kandinski, vyjadřující totiž určité vlastnosti. Jsou to prvky posvátných abeced, pratvary jejich písmen. Magické pantakly jsou podivuhodnými výtvarnými projevy, které často obsahují esteticky působivé orfické pojetí kresebné kompozice. Psychologický a sociální význam magie se pokusil formulovat Kefer (Theurgie magické evokace, Praha 1937, s. 5): “Pravý význam magické evokace je ten, že slouží jako předstupeň k evokaci theurgické. Magická evokace pracuje se silami vytvořenými, theurgická evokace je tvoří sama. Každý, kdo se pokouší o úspěch v theurgii, musí ve svém výcviku projít oním stádiem, tak slavně vystiženým rituály starověkými a středověkými.
Magická evokace je výcvik
Účelem evokace theurgické je vytvořit své osobnosti novou skutečnost vnímanou jiným způsobem, než vnímá většina lidí. Magie i theurgie obohacuje život, neboť člověk, noře se do záhad bytí jemnými spoji, vnímá nádheru skutečnosti, okouší slasti života, jež nejsou z tohoto světa, přičemž však zůstává v prostoru a času, na půdě této země. Tajemství theurgie je tajemstvím noetiky. Člověk uznávaje svět takovým, jak se jeví jeho smyslům, žije normálně a průměrně, neboť nečiní nic jiného, než se neustále potvrzuje skutečnost tohoto světa a skutečnost své individuality v něm. Pozorováním svých psychických stavů, jež ho o světě informují, neustále sílí a upevňuje se pouto mezi ním a vnějším světem. Poznáváním vlivů lidského ducha ve světě a vlivu světa na lidskou osobnost se stává člověk vždy více a více otrokem skutečnosti, jež mu je a byla vsugerována dějinami jeho pokolení a kterou si činí ještě opravdovější svým vlastním přičiněním. Toto lidské otroctví je panstvím vědy. Magie dovede kauzalitu dění rozšířit i na oblasti, jež dosud kolektivní poznávání nechápe. Avšak ani magie se nevymyká suverénní platnosti osudové kauzality.” Dějiny magie jsou plny podivuhodných postav a záhadných osudů. Po renesančním rozkvětu evropské magie, kdy je této vědě a umění vyučováno na univerzitách v Toledu, Seville, Salamance a Krakově a kdy se magií zabývají největší duchové středověku jako skvělý lékař Paracelsus (1493–1541), skutečný objevitel Aristotela Albertus Magnus (1193–1280), Bacon z Verulámu (1210–1292), Raymondus Lullus (1235–1335), Arnold z Villanovy (1235–1314), Robert Fludd (1574–1637) a zvláště první velký syntetik hermetického vědění Cornelius Agrippa von Nettesheim (1486–1516) a jeho historický současník Johannes Faust (1490–1539), po tomto rozkvětu dochází k tomu, že magie se stává nikoli už jen vědou o skrytém, ale i vědou skrytou, když je pronásledována a profanována. Začíná být pěstována v exkluzivních tajných společnostech na jedné a venkovskými chudáky na straně druhé. Tajné řády a klášterní knihovny střeží před nepovolanými tajemství magických rukopisů, zvláště tzv. Šalamounových klavikulí, podávajících úplný rituál kabalistické magie...
Jak se stát sluhou osudu
Přistupuješ-li k magii v naději, že zničíš své soky, jsi pouhým otrokem a jen páni mají právo vniknouti do mystického chrámu. Přistupuješ-li k magii v naději, že ukojíš své chtíče dosažením bohatství, jsi pouhým sluhou osudu, jehož ovládají přeludy hmoty a nedojdeš nikdy míru, jenž plyne z pohrdání tím, co jest nízkého. Otrok či sluha, vrať se ke svým láskám aneb ke svým pozlaceným okovům, ale neotvírej dále souhrn vědy jiného věku, zůstane navždy skrytou tvým nízkým chtíčům. Pokrč rameny aneb vysměj se nahlas, nazvi žáky Hermovy šarlatány a halucinovanými, ale nesnaž se dále provádět tyto bizarní obřady: jsouť smrtonosny duchům chabým a podobny jemným jedům, léčí jen ty, kdož jich dovedou pochopiti a s nimi zacházeti.” Nechceme nyní, když jsme s pokusili slovy Hermovými a jeho žáků vysvětlit to, čím magie v historii lidské kultury byla a čím nikoliv, podávat kritický rozbor její teorie a rozbíjet iluzi o světě transcendentních útvarů a sil. Ten zůstane přitažlivý pro faustovský typ člověka západní kultury, který je ovládán “ideálem prostorové nekonečnosti” a má “vášnivý sklon k neohraničitelnému a věčnému”, člověku, který je naplněn bolestným chtěním přesáhnout svět konvenční empirie. V tomto smyslu pak není magie jen iluzí, nýbrž i vůlí, která “z ničeho tvoří něco” (Jakub Böhme). Toto něco nemusí být jen lyrickou iluzí, nýbrž existenciální strukturou, v níž je vztah člověka k světu obohacen extatickým povědomím tajemství, které rozechvívá noční prazáklad lidského bytí a vrhá člověka do nových dimenzí imaginace a chtění. “Lidský život je požehnán i proklet obrazy: jen v obrazech je s to pochopit sám sebe, nezachytitelné jsou obrazy, jsou v nás od počátku stáda, jsou starší a mocnější než naše myšlení, jsou v bezčasovosti, uzavírají v sobě minulost a budoucnost, jsou dvojakou snovou vzpomínkou a jsou silnější než my... Ó hluboko, přehluboko v nás, mimo dosah tělesného rozpadu, nedotčeného slábnutím smyslů, chráněno před jakoukoli změnou, chráněno v nepředstavitelně dalekých oblastech našeho bytí, našeho srdce, naší duše dlí poznání, nepostižitelné, nedovolatelné, neobjevitelné, nepoznatelné samo v sobě a hledá protipoznání v cizí duši, v cizím srdci, v cizí hlubině neviditelna, hledá vlastní zrcadlový obraz v cizím protipoznání, snaží se ho tam vyvolat, aby se mu zjevila navěky utkvěl, věkuvěčný most, věkuvěčně napjatý řetěz, věkuvěčné setkání, věčně setrvávající v proměnách, neboť jen v setkání tkví plný smysl slova, naplnění smyslu světa, poznání poznané v ozvěně” (Broch H., Smrt Vergilova, Praha 1937, s. 66 a s. 334). Proto magie zůstane velkým dobrodružstvím vzrušivého věčného setkávání člověka s tajemstvím. “Opomineme-li zřetel k sociologickým, respektive společenskohistorickým kořenům magie, reprezentuje tato v historii západní kultury složitou fikci vyvěrající ze samé přirozenosti člověka. Magie, vedle toho že je neuvěřitelnou fikcí, reprezentuje i “lidský neklid srdce”, dionýskou stránku člověka, dynamické prolnutí intelektu a smyslů. Současně je vzpourou vůle proti technické bezmocnosti a noetické omezenosti pračlověka, je sestrou poesie a “extatickou vzpomínkou” (Papus, Základové praktické magie, Praha 1947, 2. vyd., s. 7 ad.).
Milan Nakonečný "Člověk ve světě magie"
(krátené)
Súvisiace:
