Obrázok používateľa CEZ OKNO
Člověk ve světě magie

Učeným antropologům z konce devatenáctého století, kteří studovali čarodějnické praktiky primitivních národů, byla magie symptomem afekty zatíženého, inferiorního myšlení, produktem katathymie, ignorující kauzální vztahy mezi jevy tohoto světa. Teprve E. Spranger na konci svého života si položil otázku o smyslu této magie a její zodpovězení předznamenalo konec této antropologické iluze.

Magie jako symptom primitivních národů

Podle Sprangera musí čarující primitiv dospět k názoru, že jeho magické praktiky jsou neúčinné, když nepotvrzují jeho očekávání, ale nevzdává se jich.

Účel magie

tedy musí ležet někde jinde než ve vnějším úspěchu – podle E. Sprangera magie působí na duši, nikoli navenek. To byla jen polovina pravdy, ale vyjadřovala neadekvátnost oněch teorií magie, které nebraly v úvahu dva základní aspekty, s nimiž musí počítat každá teorie, která si klade za úkol vyložit podstatu jevů vázaných na mysl a aktivitu člověka, totiž historický vývoj jevu a jeho možné deformace.

Antropologicky viděná magie (čarodějnictví)

je lidsky deformovaná ezoterní věda o umění kněží, kněží – mágů, která byla původně katharsí a noetikou (Spranger E., Magie der Seele, Tübingen 1947.) V tomto smyslu chápe magii také její středověký klasik a syntetik C. Agrippa von Nettesheim (1533) jako “nejdokonalejší a nejvyšší vědu vznešenou a posvátnou filozofii”. Magie byla původně chrámovou vědou a uměním, v prehistorii lidstva již hotovým systémem poznání o inteligibilní podstatě a dynamické jednotě světa a života, odkazem zaniklých kultur.

Magie byla pansofií

usilující o postižení jednoty fenomenálně diferencovaného světa a života v něm, metodou výstupu z apriority. (Agrippa von Nettesheim, De occulta philosophia. Lyon 1533.) Proto také “na počátku vší bílé magické praxe je katharsis” a konečný cíl této praxe je noetický. Podstatou magie je úsilí o komunikaci člověka s transempirickými světy. V tomto smyslu pak magická praxe vychází z metody analogie a její základní tezí je: Vše je živé a vše je ve všem. Slovo magie pochází z řeckého mageia a staroperského magusch, která označovala příslušníky staroperské kněžské kasty, ovládající nadpřirozené síly.

Magiusiah

znamená původně úřad a vědu kněží, kteří byli zároveň lékaři a byli v Babylónii a Persii zváni mágové (magi). Indie, Persie, Chaldea a Egypt jsou země nejstarší magie a Zoroaster, Ostanes, bráhmani, chaldejští mudrci a egyptští kněží jsou tak nejstaršími držiteli jejích tajemství (Ennemoser 1844). V Evropě pak teprve Jakub Böhme a Theophrastus Paracelsus vracejí magii její původní smysl, když ji chápou jako tvořivý akt vůle a imaginace, který vytváří podstaty podle tvaru chtění. Výstižně nazývá Roger Bacon magii praktickou metafyzikou a již dříve novoplatonikové zahrnují do svých filozofických systémů magické prvky, když podtrhují hylozoismus své ontologie a vyzdvihují noetický význam extáze.

Magie vychází z transempirického subjektu

a vztahuje se k transempirickému objektu – její doménou je Platonův svět idejí, Böhmeova Sophia. Transempirický subjekt vyjadřuje vlastnosti Dacquého magického pračlověka (magischer Vormensch) komunikujícího v extázi s neviditelnými silami kosmu. Výstup apriority, který má sedm stupňů, je prožitkový návrat k Velké zkušenosti zlaté doby, kdy bohové chodili mezi lidi, je to kontemplativně založená citlivost, vznikající odpoutáním se od prostoru a času “skokem” do transcendentna, mytologicky vyjádřený zápasem s drakem, Apopem starých Egypťanů, strážcem prahu. V tomto smyslu je magie jednotou vědy a umění, a jako systém ezoterního poznání zde byla už v prehistorii lidstva. K. Aram (1937) Magie und Zauberei in der alten Welt, s. 6 (rozeznává tři typy konstrukcí obrazu světa a charakterizuje je takto: “Magický obraz světa oživuje celý kosmos, mystický oduševňuje, mechanický jej konstruuje. Magik se odvolává na duchy, mystik na zjevení, racionalista na experimenty.

První vidí všude život, druhý duši, třetí látku

rozdíl těchto tří přístupů a pojetí je nejen v metodě nazírání, ale i ve smyslu a způsobu tázání. Také Aram ostře potírá pojetí magie jako primitivního čarodějnictví, neboť kdyby magie vyjadřovala primitivní myšlení, museli by být Egypťané doby faraónů nejprimitivnějším národem, který v historii známe, neboť byli více magičtí než dnešní černoši a Indiáni. Tomu však odporuje vysoká kultura Egypta té doby. Magie tedy nenáleží primitivům nebo přírodním národům, ale kulturám, které žily v úzkém spojení s přírodou a stýkaly se s tajemnými inteligencemi kosmu prostředky magické kontemplace.

Návrat magie k prafenomenům lidstva

V tomto smyslu je magie návratem k prafenomenům lidstva, cestou k prascénám, v nichž byla vyjádřena jednota všeho bytí a řeč mistrů kabaly je řečí pračlověka Adama Kadmona. Proto je Egypt, střežící jádro ezoterismu, podle Rozanova zemí, která porodila Boha neboli Logos, zemí v níž dozrálo a dochovalo se prehistorické poznání o onticko-etické jednotě světa, poznání o inteligibilní uspořádání kosmu a hierarchii jeho zjevných i skrytých sil – avšak počátek Egypta je konec Atlantidy, jejíž světlo je “na dně závratné egyptské minulosti, věčnosti” (Merežkovskij D. S. 1923; Tajná moudrost východu: Egypt – Osiris). Jádro tohoto ezoterismu je vyjádřeno v prvních větách legendární “Smaragdové desky”, připisované egyptskému bohovi Thovtovi a zní takto: “Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci. – A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za zprostředkování jediného, tak všechny věci se zrodily z této jediné věci přizpůsobením.”

Egyptští velekněží

mágové, dědici ezoterní vědy a umění, které nejsou z tohoto světa, skryli před profanací své poznání v mystériích a mýtech (v symbolice pohybu a slova) a v posvátné knize Thovtově (symbolika obrazu). Zde tedy našlo úkryt ezoterní jádro metody evokace archetypické struktury Velké zkušenosti, sjednocující protiklady nebe a země, ducha a hmoty, života a smrti, tak přesně vyjádřené v symbolu Velkého kruhu, hada stočeného do kruhu a požírajícího svůj vlastní ocas, jehož hieroglyf značí v Egyptě universum a sjednocení všech elementů, jednotu mužského a ženského, jednotu noci a dne, života a smrti, aktivního a pasivního. Tato uroborická jednota (“uroboros” je výraz pro hada stočeného do kruhu) a snaha člověka po ní, tak vášnivě promítnutá ve středověké alchymii, je oním pansofickým: “Omnia ab Uno” a “Omnia ad Unum”, které poznamenává i středověkou magii a její lidský prototyp, doktora Jana Fausta, člověka hledajícího jednotu ve vědě i v životě. V této touze po Velké zkušenosti, kontemplativní a katharktické, je také zakotven onen věčně lidský návrat k magii, tj. k transcendentnu, vyjádřený tak přesvědčivě posledním romantikem C. G. Carusem v r. 1857 (Natur und Seele, Jena 1939): “... neboť i když by mohly být dalekosáhle odhaleny a odkryty všechny vztahy a poměry života přírody, pak nás přivádí každá otázka o našem duchovním bytí, o našem původu a provinění a o nejvyšší příčině toho stále vždy před brány prastarého tajemství, před nímž náš rozum vždy stojí a bude stát věčně...

Vidění pravdy v hlubinách mysli


Tyto zásady jsou:
1. Že meze našich myslí neustále se mění a že mnohé duše mohou takřka splynout navzájem v sebe a vytvořit a projevit duši jedinou a energii jedinou.
2. Že meze naší paměti rovněž se mění a že naše paměti jsou částí jedné velké paměti, paměti přírody samé.
3. Že tato veliká duše a veliká paměť může být vyvolána symboly.
4. Podle Paracelsa je mikrokosmos – člověk makrokosmem – světem
5. univerzum je v nitru člověka (Goethe) a z tohoto nitra se vyvíjí i nástroj poznávání, obraz, spojující smysly a smysl – logos se odráží v mýtu.

Dacqué a před ním Frobenius věří v realitu magických evokací

a ve vnitřní spojení lidské psychiky s duší přírody, které se přitom odehrává. Démonický prvek tohoto dialogu je však nepostižitelný v našem racionálním, zpředmětněném myšlení a je patrný jen ve svých vnějších projevech. Frobenius však vyslovuje přesvědčení, že v budoucnosti bude toto tajemství zpřístupněno. V magii jde vždy o “vidění” skutečnosti ležící hluboko uvnitř věcí, o skutečnost symbolizovanou a tedy skrytou a o vnitřní souvislosti věcí a jevů s touto skutečností. Magii proto rozumí ten, kdo chápe moudrost přírody skrytou ve formách a barvách přírodních věcí – to je ona mana věcí, tajemství zlatého a vonného květu heřmánku, dusného, ponurého durmanu, tajemství květů, listů a kamenů – vše co má formu je zde nositelem síly, mystického významu, vše je živé a vše, co žije, má smysl v transcendentní jednotě světa. Svět magie je svět skrytých významů, sil a bytostí vázaných tajemnými pouty všeho se vším. V magii věří již ten, kdo věří v hlubokou jednotu všeho existujícího, avšak “síly světa forem se netvoří ve svých hrubě vnímatelných účincích (které my dnes nazýváme fyzické nebo empirické), ale projevují se nevypátratelným, tajemným a nedefinovatelným způsobem, který se právě nazývá magický a který představuje poslední a nejtemnější komplikaci nám známých, avšak z části také nám neznámých, takzvaných přírodních zákonů”. (Schertel, Magie: Geschichte, Theorie, Praxis 1923.) Proti absurditě magického světa skřítků, víl a jiných personifikovaných přírodních sil (živlů) namítají hermetikové, že se často podivujeme zjevům popisovaným v knihách o magii, ale neuvědomujeme si, jak úzce závisí náš empirický svět na aparátu našich smyslů, a přece by stačilo malé posunutí a pociťovali bychom světlo jako teplo a teplo bychom vnímali jako světlo. Jen malá změna v našem sluchovém aparátu – a byli bychom obklopeni neuvěřitelným kosmickým hlukem, byli bychom hluší pro to, co dnes nazýváme tóny a zvuky, avšak vnímali bychom tóny a zvuky, které dnes pro nás “neexistují”. Totéž ovšem platí i pro naše myšlení. “Avšak s nástupem sokratické filozofie nastává úpadek vlády magického světového názoru a ztrácí se smysl pro to vidět svět jinak než jen v hrubých obrysech naší empirie” (Endres F. C., Alte Geheimnisse um Leben und Tod, Zürich und Leipzig 1938, str. 28).

Milan Nakonečný "Člověk ve světě magie"

(krátené)


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

KNIHY Milana Nakonečného nájdete na tejto adrese

Súvisiace:

Mágia
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/magia


jún 16, 2012 18:09 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa SomTenKtorySom
    SomTenKtorySomjún 17, 2012 22:39 popoludní

    Komentár: 

    Takže po uvážení mnohých faktov mi vychádza, že monoteizmus naviazaný na inštitucionalizované náboženstvá je obrovským krokom späť resp. slepou uličkou vo vývoji.

    Berúc do uvahy skryté dejiny ľudstva (najmä Slovansko Árijské) bol praveký a staroveký systém budovaný práve na spolupatričnosti s prírodou a vybraní jedinci, šamani, sprostredkovali spoločenstvu kontakt s jemnohmotným svetom. Zhruba povedané.

    Po nástupe a zásahu Temných síl, ktoré si ako nástroj ovládania más "vyvolili" národ s novým a "pokrokovým" monoteistickým náboženstvom so sociálnym otrockým postavením jedinca, že ak bude poslúchať, tak po smrti sa v raji bude mať fajn a politickým "Divide et impera", rozdeľuj a panuj...

 

 

Top