12 ROKOV CEZ OKNO, ďakujeme za priazeň a podporu

V najbližších dňoch budeme testovať nový design portálu, ospravedlňte občasnú nedostupnosť (najmä v nočných hodinách), vďaka za porozumenie

     

Obrázok používateľa CEZ OKNO
CAVE - NEOBJEVENÁ JESKYNĚ

Každý má možnost i dnes objevit svou jeskyni. Proč ne? Cesty a způsoby jak ji najít a v terénu rozpoznat jsou různé. Snem snad každého malého kluka je najít a důkladně prozkoumat dosud neobjevenou jeskyni. Na evropském kontinentě to může být problém. Hustota osídlení spolu s technickými možnostmi geologů moc šancí na takový objev nedávají. Ale přesto se dá najít něco, co splní vaše sny… Ve zprávách se sporadicky objevují informace o novém nálezu podzemních prostor. Takové výzkumy však nelze nazývat velkým „klukovským“ objevem. Vždy se jedná o podzemní pseudokrasové prostory, ne delší, než pár desítek metrů. Navíc, přístup do takových jeskyní je hned po objevu striktně zakázán a užívají si ho jen geologové a organizovaní jeskyňáři.

S otevřenými ústy jsem jen tiše záviděl filmovým hrdinům jako Indiana Jones jejich nekonečné bloudění v rozsáhlých jeskynních katakombách. Vždy ničím neohrožený a sebejistý filmový dobrodruh kráčel podzemními katedrálami, plazil se úzkými průchody a soutěskami mezi bělavými stalagmity. Pokaždé jsem si jen pro sebe, v duchu, zdůvodňoval, hochu neblázni, je to jenom film. A k tomu ty fantastické kamenné sochy, oltáře a obětiště prastarých civilizací. Taky máte takový sen?

Kde a jak takovou jeskyni najít? Zdá se, že nejzajímavějším místem v České republice je oblast kolem Rožnova pod Radhoštěm, kolem bájného Radegasta. Svědčí o tom aktivita skupiny archeologů a jeskyňářů vedená Janem Závodským z Plzně, která zamířila v roce 2003 do Beskyd, do oblasti Pusteven a Radhoště. V tamních jeskyních podle prastarých legend prý mohl v dávných dobách sídlit valašský bůh Radegast. „Výprava se nechala inspirovat legendou, podle níž je Radhošť protkán sítí jeskyň a Radegastových chodeb. S teorií otevřeně či skrytě souhlasí řada Valachů,“ řekl mluvčí meziříčské radnice Josef Beneš. Dodal, že tyto pověsti potvrzuje například přírodovědec Zbyněk Vajan.

Na díry neboli „ďůry“, jak se jim říká místním nářečím, bylo kdysi možné narazit na mnoha místech. Podle Vajana je pastevci využívali nejen jako chladné sklepy na ovčí produkty, ale často též jako úkryty. „Dnes už jsou radhošťské díry skoro zapomenuty. Nebude snadné do nich proniknout. Máme vytipováno několik míst, na nichž pátrání začneme,“ uvedl přírodovědec.

Legenda vypráví, že do obrovské jeskyně s podzemní říčkou a ukrytými poklady uvnitř hory se dalo vstoupit třemi vchody. První nesl název Volářka a byl na vrcholu hory v prostoru bývalého obětiště. Vchod jménem Cyrilka byl asi čtyři sta kroků jižně od Pusteven a konečně Radochova studna poblíž Skalíkovy louky.

Upřesňuji informaci: socha bájného boha Radegasta byla původně celá ze zlata a v době tatarských nájezdů ji podle legend ukryli do nitra hory…

Výzkum beskydských jeskyní

Výzkum Beskydských jeskyní probíhá od roku 1971. Do dneška jich dokázali geologové popsat asi padesát. „Začínali jsme tak, že jsme obcházeli různé archivy, muzea nebo starší lidi, kteří třeba jeskyně sami navštívili,“ říká předseda společnosti Josef Wagner. O tom, že jeskyňáři v Beskydech mají práce dost, svědčí, že zdejší pseudokras patří k nejrozsáhlejším v Evropě. Každá jeskyně má své jméno.

Jméno jeskyně většinou vznikne spontánně, náhodou. Jedna z nejnověji objevených jeskyní se třeba nachází v blízkosti sochy Radegasta na Radhošti, tak jsme ji pojmenovali Radegast. Do naposledy objevené jeskyně zase pronikl jako první Jožka Salaj, tak jsme ji pojmenovali Salajova díra. Nahoře na Radhošti máme zase třeba jeskyni Kyklop.

Jak vznikají takové jeskyně? Jeskyně vznikají v puklinách, které jsou překrývány dalšími velkými lavicemi. Tím vzniká síť puklin až padesát sedm metrů hlubokých, které se ale vlivem gravitace stále mění. A občas tedy hrozí zřícením.

Mají jeskyně i krápníky? V několika jeskyních můžeme mluvit o malých krápnících. Pískovce jsou proloženy vrstvami jílovců a slepenců, ze kterých voda dokáže vyluhovat vápník a ten zpětně vysrážet v podobě různých brček nebo ploutví. Není to nic velkého, je to spíše taková perlička pseudokrasu. Jinak jsou jeskyně typické holými stěnami chodeb.

Geologická charakteristika

Pseudokrasové jeskyně jsou považovány za podzemní prostory nepravé. To znamená, že při jejich tvorbě nedocházelo k chemickému rozpouštění horniny jako v případě vápence v klasických krasových oblastech, ale uplatňovalo se pozvolné sesouvání a rozestupováni pískovcových bloků podél velkých puklin nebo ploch vrstevnatosti. Velkou roli také sehrálo intenzivní mrazové zvětrávání hlavně v nedávných ledových dobách… Vývoj podzemních systémů pokračuje i v současnosti, kde se mimo svahových pohybů uplatňuje ve velké míře rušivá činnost dešťových vod a vod z tajícího sněhu.

Moravskoslezské Beskydy jsou součástí flyšového pásma Západnich Karpat, které má příkrovovou stavbu. Z regionálně geologického hlediska náleží území ke godulskému vývoji slezského příkrovu flyšového pásma Karpat. Godulské souvrství zde představuje enormně mocný a plošně značně rozsáhlý komplex vrstev pískovců a částečně i jílovců a slepenců. Jedna se o mocné lavice glaukonitických pískovců s vložkami nevápnitých, nepravidelně břidličnatých jílovců a slepenců. Lokalita se nachází ve zvlněné depresi. Jedná se o nejrozsáhlejší pseudokrasový jeskynní systém v Beskydech. Jeskyně je tvořeny systémem tektonických puklin se zaklíněnými nebo překrytými pískovcovými bloky.

Jeskyně Cyrilka

Vstup do jeskyně Cyrilka, dnes už zavalený. Přírodní památka objevená v roce 2002, rozsedlinová jeskyně Cyrilka je s délkou 370 metrů nejdelší pseudokrasovou jeskyní na Moravě a 4 nejdelší v České republice. Vstup do jeskyně je asi 250 metrů východně od vyhlídky Cyrilka poblíž silnice na Pustevny, v mělké sníženině pod 2,5 metrů vysokou skálou. Velká část jeskynních prostor leží v těsné blízkosti povrchu. Místy se na stropě vysrážela z vyluhovaného vápnitého tmelu pískovců drobná brčka o délce 10 až 20 centimetrů. V jeskyni je stálá teplota 4-10 stupňů a relativní vlhkost vzduchu nad 85 procent. Vývoj jeskyně nebyl dosud ukončen, a proto dochází k posunu kamenných bloků a je nebezpečí řícení stropů. V roce 1998 došlo k zavalení vchodu do jeskyně.

Jeskyně Radegast

V květnu 2002 poblíž byla poblíž Cyrilky objevena další jeskyně, která byla pojmenována Radegast. Hloubka jeskyně Radegast se pohybuje okolo 12 m a její chodby, které jsou vysoké až 4 metry, se táhnou do délky 45 metrů.

eskyně se každým rokem v zimním období stává útočištěm pro množství netopýrů. V minulých letech se zde podařilo objevit také poměrně vzácné druhy těchto živočichů, netopýra ušatého, velkého, vodního i vrápence malého, který patří mezi kriticky ohrožené.

Někteří návštěvníci Beskyd se občas do jeskyně vydávají na „obhlídky“, přestože vstup zde není jednoduchý a vyžaduje určitou obratnost při lezení po 3 metrové kamenné stěně. Motivem těchto výprav bývají pověsti o zlatých pokladech, které údajně v radhošťských „ďúrách“ v dávných dobách ukryli pohanští kněží. Odtud má také svůj původ pohádka Sirotek z Radhoště.

Stále je co objevovat - panenská jeskyně

Každý má možnost i dnes objevit svou jeskyni. Proč ne? Cesty a způsoby jak ji najít a v terénu rozpoznat jsou různé. Platí to pro Evropu i okolní svět.

Nejčastěji chodím po terénu v zimě a hledám takzvané mastné fleky. Jestliže se v podzemí nachází nějaká dutina, pak se v ní přes letní měsíce nakumuluje teplý vzduch. Ten pak v zimě uniká směrem vzhůru a rozpouští nad sebou sníh. Když uvidím nějaká taková oka, je to první znamení, že se v takovém místě nachází dutina. Nejvhodnější průzkum je letecký a s termovizní. Jak jednoduché… Pokud se nacházíte na evropském kontinentu.

V létě, stejně tak jako na jižnějších zeměpisných délkách, než je ta naše, pozná zkušenější pozorovatel takovou dutinu také snadno. Jeskyně se nejčastěji objevují pod svahovými deformacemi, které doprovázejí různé propadliny či terénní sruby. Když naleznu nějakou dutinu, snažím se ji vyčistit od suti a dostat se do podzemí…

Přístup k jeskyni je skryt v porostu a pomocí jistícího lana je možné vystoupat vzhůru

Strmou stezkou

Klikatá a úzká pěšina přede mnou mizí v bujném porostu. Vysoké stromy poskytují příjemný stín, vyšlapaná stezka mírně stoupá, měkce našlapuji na vlhké spadané listy. Za velkým keřem je sotva znatelná odbočka vpravo, za mohutným kmenem tuším podle stop zvěře další směr. Řídím se pokyny místního „průvodce“ a kráčím v parném poledni dál, na jihozápad, do příkrého svahu. Na téměř kolmé stěně je vysekáno několik stupňů pro oporu při stoupání. V zeleném porostu bych si jich ani nepovšimnul. Na třetím umělém schodku ztrácím stabilitu a podvědomě se přidržuji silného kmene. Jsem překvapen, nebyl to kmen, ani kořen stromu, ale hodně staré silné konopné lano takřka splývající se zemí. Kde se tu vzalo? V závěru stoupání mi poskytnou bezpečnou oporu obnažené pevné kořeny. Na nevelké plošině můžu na chvíli usednout. Kapky potu mi stékají po čele, rychle oddychuji a rozhlížím se po okolí. Dole pode mnou se ztrácí stezka v poledním stínu, nahoře mají listy porostu díky poledním slunci úchvatný zelenkavý nádech. Podle „místního“ průvodce jsem asi v polovině cesty.

Další etapa výstupu je stejně náročná jako ta první, přešlapuji mohutné kořeny, hledám oporu mezi kluzkými kameny, nad hlavou slyším vřískot ptáků, v týlu cítím mírný ochlazující větřík. Teplota kolem třiceti stupňů, v souvislém porostu navíc dusno. Kapky potu se jen řinou. Z výstupu jsem schopen udělat roztřesenou rukou jen jednu dokumentační fotografii.

Výstup trval přibližně půl hodiny. Na jihozápadně skloněné plošině, ve stínu pod vysokými stromy se nachází skalní stěna, která mne chrání před poledním sluncem. Usedám na mohutný kořen stromu, kolem je spadané hnědé listí. Osvěžuje mě chladivý proud vzduchu. Je to pokaždé stejné, když se uchýlíte do stínu skal.

Při stoupání vzhůru vnímám dutiny v pískovcových kamenech. Cesta strmým svahem trvala přibližně 35 minut

Jižní vstup

Pozoruji okolí. Průčelí mohutné skalní stěny je orientováno zhruba na sever a tyčí se do výšky asi čtyřiceti metrů. Tentokrát u sebe nemám kompas, který jinak vždy používám. Jednolité kamenné boky obrostlé mechem nebo něčím podobným, připomínají „Čertovy kameny“ u Valašské Polanky. Podle pokynů průvodce, má být vstup do Jeskyně zhruba uprostřed stěny. Tato Jeskyně není popisována v žádných turistických ani jiných „cyklomapách“. A je zřejmé, že ani moravští geologové o ní mnoho neví.

Nakonec jsem z toho jelen… Nevidím ani konec, ani začátek skalního masívu. Přemýšlím a uvědomuji si jednoduše řečenou, ale pro mě komplikovanou radu na cestu. „Od největšího stromu se dej asi třicet metrů podél skalní stěny a pak jdi kolmo k ní.“

Několikrát krokuji vzdálenosti tam a pak kolmo ke stěně. Nic, všude hladká skála, dusno a porost. Ale po páté, asi jsem se spletl při počítání kroků, odbočím kolmo ke skalní stěně. S nedůvěrou zastavím, šahám na vlhký kámen a dívám se do temného otvoru. Ten mi připadá jako běžný výstupek kamene ve stínu. Oslněn sluncem pronikajícím přes listoví stromů si postupně zvykám na přítmí. Najednou se přede mnou objeví temný otvor, z něhož proudí chladný vlhký vzduch…

Na první pohled sotva postřehnutelný otvor do jeskyně, ve které se můžete pohodlně procházet třeba 2 hodiny...

Pokračování příště… v čísle 100…

První dojmy a první foto po sestupu do temného otvoru dosud neznámé jeskyně můžete posoudit sami... je to úžasný prostor, ve kterém se můžete skoro 2 hodiny procházet pouze při svitu čelovky... a všude kolem je tma, hluboké ozvěny, dunění pod nohama a kolem neznámý prostor...

Zdroj: WM magazín
Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu

apríl 02, 2010 21:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top