Obrázok používateľa CEZ OKNO
CO JE ENERGIE?

Všude kolem sebe vidíme nádhernou mnohotvárnost. Nic není konstantní, všechno se posunuje, převaluje a neustále mění. Pokud si někdo myslí, že k pochopení celku stačí udělat jen jakousi "momentku", v níž se všechno zastaví (velké stádo ovcí lze snadno spočítat na fotografii, ale ne, když se valí jako proud napříč lesní cestou z křoví do křoví), pak se hluboce mýlí. Nelze jednoduše něco jen tak zastavit, zvážit a změřit a pak zase vrátit do oběhu, s tím, že už je "jasné jak to funguje". Naopak - pokud je něco jasné, je to stav, v němž to bylo v daném zlomku času, ale už není. Fyzika je vědní obor, který si nesmírně zjednodušuje život tím, že věci zbavuje pohybu a mnohotvárností, a pak spočítá a na místo pohybu a nekonečných metamorfóz dosadí jakýsi okleštěný zprůměrovaný koeficient. Počítá tedy jako s jistotou s tím, že ovce na fotografii:



a) poběží stále stejným směrem;
b) žádná neupadne;
c) žádná se neotočí, nerozběhne zpět a nevyvolá tím zmatek, případně se k ní nepřidá houf ostatních.

Stávající "vědecká" fyzika "předpokládá" - místo aby vybírala ze dvou realit.

To, čemu říkáme přírodní zákony, ať už se jedná o fyziku, chemii či jakýkoliv vědní obor (s výjimkou matematiky, jíž lze "modelovat" úplně vše, podle zadání) spočívá na opakovaných pokusech. Například jestliže jakýkoliv předmět tisíckrát vypustíme z ruky, vždy spadne na zem. Je to zákonité, jinak to na Zemi nefunguje, a proto lze na základě tohoto poznatku definovat zákon o gravitaci. Tento zákon, stejně jako všechny ostatní, ovšem pouze POPISUJE PROJEV nějaké síly, NEZAKLÁDÁ její FYZIKÁLNÍ PODSTATU. Kromě toho řečený předmět dopadne vždy jinak, což "řešíme" pomocí statistiky a koeficientů pravděpodobnosti. Všechny známé vzorečky pouze pitvají daný pozorovatelný, většinou "umrtvený" stav, a v žádném případě nejsou jeho PŘÍČINOU! Definice přírodních zákonů tudíž jen popisují projevy "něčeho", jakési mnohotvárné entity, která nám stále uniká a o jejíž podstatě nemáme ani ponětí.

Principů pravdy je sedm. Ten kdo je zná, chápe - a vlastní tak magický klíč jehož dotykem se otevírají všechny dveře Chrámu.

I. Princip mentalismu: Vše je mysl, Vesmír je mentální.

II. Princip souladu: Jak nahoře tak i dole, jak dole, tak i nahoře.

III. Princip vibrace: Nic neodpočívá. Vše je v pohybu - vše kmitá.

IV. Princip polarity: Vše je podvojné - všechno má póly.

V. Princip rytmu: Všechno pluje ven i dovnitř, vše má svůj příliv a odliv.

VI. Princip příčiny a následku: Každá příčina má svůj následek a každý následek má svou příčinu - vše se děje podle zákona.

VII. Princip plození: Plození je ve všem; vše má své mužské a ženské principy.

THOTOVA SMARAGDOVÁ DESKA

"Buď dítětem, děláš-li věci dospělých." (TAO)

V mé mysli je propletený uzel na tekutém víru tepaném rozumem
a jakoby byla odsouzena sedět v neviditelném příbytku a železnou špicí ho rozplétat,
a přitom pouze shledávat jeho nepomíjející zasukovanost;
zatím všechny nástroje pro definici čtyřrozměrného prostoru,
jimiž si představujeme rozptýlit tmu na dlouhých avenue vesmíru, jsou lživé.

Klein a Clifford vycpávají prázdnotu jedinou ohraničenou nevázanou homogenitou a domnívají se, že tím konečně pokořili nekonečno.
J. C. Maxwell

"Pravdu lze rozpoznat podle její krásy a prostoty. Když získáte to pravé, potvrdí se to - přinejmenším pokud máte nějakou zkušenost - protože obvykle se stane, že více vychází než vstupuje… Nezkušení, potřeštění a podobní lidé dělají odhady, které sice jsou prosté, ale ihned vidíte, že jsou špatné a neplatné. Jiní, zejména nezkušení studenti, dělají odhady, které jsou velmi komplikované, což budí dojem jakoby byly v pořádku, ale já vím, že nejsou pravdivé, protože pravda se vždy ukáže být jednodušší, než jsme si původně mysleli…"
Richard Feynman

I když se VŽDY jedná o záležitosti pochopitelné "selským rozumem", užívá se k popisu teorie i dílčích poznatků o měřeném a pozorovaném terminologie, která je dnes pochopitelná pouze "odborníkům" jednoho vyhraněného oboru. Je příznačné, že se v uměle "rozchlívečkované" vědě devadesát procent sporů a "protiargumentací" nevede k věci samé. Vědci se vybíjejí ve sporech o slovíčka, většinou o různá označení téhož jevu či projevu a naopak, aniž by se dokázali shodnout. V minimální míře přitom jde o věc samu - jsou to plané spory o formu. Běžná ani řecká abeceda už nestačí a vznikají nesrozumitelné duplicity. Mezioborová spolupráce a výměna poznatků je takřka nemožná, protože jedna věda není schopna absorbovat poznatky jiné. Avšak ani tato nesporně úmyslná praxe umožňující kličkování a chytračení už nestačí zastřít jádro problému a zhola nic nemění na skutečnosti, že fyzika nejenže nemá ani ponětí o podstatě gravitace, ale stejně tak VŮBEC NIC NEVÍ O PODSTATĚ ELEKTŘINY! Všechno, co existuje, jsou jen berličkami umělých matematických konstrukcí podepřené dohady.

Není nic horšího, než zákon založený na kompromisu. Taková norma si vyžaduje nepřehledné množství prováděcích vyhlášek. Čím více jich zákon potřebuje, tím je nevěrohodnější a neúčinnější. Všimněte si, že ač jsou velmi staré a dosud platné Newtonovy zákony a Einsteinova Obecná teorie relativity vyjádřeny velmi prostě, jsou nesmírně čisté, jasné a srozumitelné, takže není o čem diskutovat. Totéž platí o postulátech učení o termodynamice, kde jsou pro tyto účely důležité zejména první dvě věty:

1/ Postulát pojednávající o zachování energie.

2/ Postulát pojednávající o entropii.


Všechny uvedené normy jsou neoddělitelnou a nezpochybňovanou součástí mnoha úvah a těžko se mohou stát předmětem vážně míněné, seriózní polemiky, i když jsou někdy vzývány jako deus ex machina těmi, kteří se svými vysvětleními neví kudy kam. Vyznačují se tím, že o nich nebylo napsáno takřka nic - žádné prováděcí vyhlášky nepotřebují. Nahlédneme-li však do sféry elektrotechnické nauky, narazíme na takřka nepřeberné množství literatury (s odhlédnutím od těžkopádných, leč jako zázrakem funkčních praktických aplikací), jejíž obsah nás - stejně jako prováděcí vyhlášky, doplňky a inovace špatně koncipovaného zákona - vede odnikud nikam… Aby se s tímto stavem dalo žít, fyzici se v tomto, podobně jako v jiných případech, dohodli na osvědčené instituci statu quo, který (stejně jako v jiných vědních oborech…) časem přerostl v direktivu, "přes niž nejede vlak". O prachmizerném stavu uvnitř této sevřené duchovní "koalice rozumu s nelogičnem" svědčí stále častější užívání shora uvedeného skvělého "termodynamického zákona" jako killerfráze, jíž se kněží začouzeného energetického svatostánku ohánějí jako plácačkou na mouchy. Z dálky vše vyhlíží jako mediálními kartáči perfektně upravená a zákony nalajnovaná antuková plocha tenisového hřiště, rozdělená síťkou pravidel slušnosti. Když však přihlédnete blíže, zjistíte, že ač je všechno napohled perfektní a bez chybičky - tenisové rakety s nimiž se hraje nemají výplet. Veškeré údery jsou vedeny rámem. Jeden hráč si raketu vyplést neumí - a tomu druhému to nedovolí…

To, pro co existují stovky různých "vědeckých" i "nevědeckých" termínů, lze nazvat zcela jednoduše: SÍLA. James Clerk Maxwell, filozof, básník a matematik, ji vnímal jako všemocný, všudypřítomný přízrak, jakousi ohromnou, vše obsahující amébu, beztvarou "entitu", která jako nestejnorodá kapalina neustále mění směr proudění, zvrstvení i tvar. Při pokusu popsat tento stav vycházel z množiny dimenzí, které, abych to zjednodušil, dělil do čtyř "základních" a několika "podskupin". Vracím se k Maxwellem vnímané Síle, přehledné jako hladina klidného rybníka, a mohu jen tušit, co se děje pod ní.

"Zlepšovatelé"

Všechny matematické vědy spočívají na vztazích mezi fyzikálními zákony a zákony čísel, proto se exaktní vědy zaměřily na redukci problematiky přírody na kvantity, umožňující číselné operace.
[J. C. M., ve "Faradays Lines of Force" (1856)]

Jediným důvodem proč ještě nemáme hranatá vejce (lepší skladování a přeprava) je to, že je slepice odmítají snášet.
(gewo)

Každá entita má od jisté pozice vlastní singulární body; čím vyšší je její postavení, tím je jich více. V těchto bodech působí vlivy, jejichž fyzikální velikost je příliš malá na to, aby je bylo možno s konečnou platností propočítat, ale právě tyto vlivy mohou mít účinky nejvyššího významu.
[J. C. M.]

Věda s námi inscenuje pohádku o císařových nových šatech - ale pozor! Jsme to my, kdo tady hraje roli císaře! (gewo)

Každá řeka začíná pramínky. Čím více jich je, tím je nakonec mohutnější. Lze změřit kolik dešťových srážek spadlo na čtvereční metr před obrovskými záplavami, ale nelze spočítat kapky deště, které padaly. Museli bychom definovat, co je to kapka, její tvar, objem… Pak bychom možná nějakou složitou analýzou záznamu spočítali počet takto definovaných kapek, které dopadly na určitou sledovanou plochu. Součet jejich objemu by samozřejmě neodpovídal celkovému množství spadlé vody, ale to nevadí! Dosáhli bychom vědeckého cíle - spočítat "kapky". Že to v praxi není vůbec k ničemu? To přece nevadí… ale je to velké vítězství vědy.

K matematickému vyjádření své filozofie mnohotvárného oceánu energie používal Maxwell velmi složitých quaternionových rovnic; pracoval s matematickým systémem, který už se za jeho času pomalu vytrácel. Ve své teorii používal 27 hladin! Základní teorie byla shrnuta do 20 rovnic o 20 neznámých.

Heaviside (brilantní studený samouk bez vyššího vzdělání, tudíž "jakýsi pavědec" s nímž by se dnes nikdo nebavil…) to krátce po jeho smrti "udělal srozumitelnějším"… Významně ochudil Maxwellovy původní myšlenky a vykrátil jeho práci tím, že ji, podle jeho vlastních slov, "zbavil zbytečného filozofického balastu"(!) a zbytek vtěsnal do čtyř rovnic. Zatímco původní Maxwellovy rovnice pojednávaly o čtyřech hlavních součástech, obdobných a dále dělitelných blocích Síly (dnes označovaných jako "pole") a počítala s jejich vzájemným působením, vyseparoval Heaviside (za vydatné pomoci Gibbse) jen to, co se podle jeho názoru hodilo a ostatní "nechal plavat" [1]… Po něm přišel lišák Lorentz a "definoval kapku" - "zjednodušil" Heaviside-Gibbsovu okleštěninu svou "transformací" - ořezal, co se dalo - aby s "maxwellovými rovnicemi" mohl pracovat každý pitomec… Přitom bezděky odhodil i ty sporé "zbytky Maxwella", které tu zbyly po Heavisideho "operaci"… Původní nádherný kaštan byl ořezán na pahýl se čtyřmi haluzemi, načež z něj Lorentz udělal izolátory okrášlený sloup elektrického vedení… Čtyři rovnice známé jako "Maxwellovy" jsou Heaviside-Gibbs-Lorentzovo veledílo; nazývat je "Maxwellovými" je těžkým nepochopením a urážkou Maxwellovy základní filozofie a myšlení [2].

Původní způsob počítání quaternionových rovnic už dnes prakticky nikdo neovládá, i když je to patrně jediná cesta, jak dojít ke kloudným výsledkům, třeba i při práci na "teorii strun" [3]. Jsou to hodně složité počty, ale k čemu jsou tu algoritmy a počítače?

Přesně do tohoto úkolu se pustila skupina fyziků a matematiků okolo Beardena, kteří se ujali obrovského úkolu znovu oživit původní Maxwellovu teorii poničenou Heavisidem a Lorentzem. Přitom vycházejí z toho, že současné "maxwellovské" systémy představují zhmotnění pouze jedné, z kontextu vytržené "roviny" Síly. Není to skutečný, ale v jistém myšlenkovém modelu uměle uzavřený DOHODNUTÝ systém, nepřipouštějící existenci ostatních součástí zcela ignorovaného "organizmu" Síly. Jádro nedorozumění spočívá v tom, že tento "oficiální" myšlenkový model omezuje platnost termodynamických zákonů jen na tuto uměle vymezenou rovinu, přičemž možnost prolínání několika úrovní Síly zásadně ODMÍTÁ, ANIŽ BY BYL SCHOPEN JEJICH PŘÍTOMNOST JAKKOLI POPŘÍT.

Termodynamika

První věta učení o termodynamice říká, že pokud v daném systému někde odeberu nějakou formu energie, musí do něho být vrácena "vyzářením", ať už ve formě tepla nebo jakkoli jinak. Neexistuje tedy žádný přebytek a nic se také nemůže ztratit. Budeme-li ovšem tuto záležitost vnímat jako Maxwell, musíme si nutně povšimnout i ostatních "hladin" Síly (někdy se zde používá termín "rovina", ale to je příliš precizně definovaný, zavádějící pojem). To, že dnes jsme schopni transformovat a využít například elektřinu, i když nemáme ani potuchy o tom, co to vlastně je (!), není zásluhou vědy - "přišlo se na to" čirou náhodou a bylo to postupně rozvíjeno až na dnešní úroveň. Věda o elektřině zkrátka chápe zachování energie pouze na úrovni jediné ze známých hladin, zatímco existenci ostatních už předem vylučuje. Jak později uvidíme, vede tento fatální omyl k celé řadě nedorozumění.

Postulát termodynamiky hovoří o rovnováze. Vše se snaží nabýt rovnovážný stav. Například baterie je "nabitá" jen proto, že se její póly nacházejí ve vzájemné nerovnováze. Když rozsvítíme baterku, vyvoláme zkrat a oba propojené póly okamžitě usilují o dosažení rovnovážného stavu - jednotlivé "položky" se snaží dostat k sobě, vyrovnat hladinu (jako voda ve spojených nádobách), přičemž pro nás vykonávají účelnou práci, pokud jsou cestou nuceny procházet například "úžinou" vlákna žárovky. Důsledkem snahy o vyrovnání hladin je produkce tepla a elektromagnetického záření ve formě viditelného světla, což jsou ve skutečnosti ztráty (práce), jimiž vymezený systém platí za "touhu po rovnováze". Po jejím dosažení je z našeho hlediska baterie "vybitá" - jenomže ve skutečnosti stále ještě obsahuje veškerou energii, zbylou po odečtení ztrát (teplo, EM záření). Systém v rovnováze obsahuje ohromné množství energie nepoužitelné k vykonávání jakékoli další práce. "Nabíjením" baterie v podstatě opět jen "přečerpáme" do jednoho z válců spojené nádoby částice z druhého válce, nic víc. Toto "přečerpávání" ovšem vyžaduje práci, vynaložení energie čerpané z jiného systému, což představuje další tepelné a jiné ztráty, takže sečteno a podtrženo má takovýto systém účinnost, která se rovná základnímu množství dodané energie po odpočtu všech ztrát. Toto pravidlo platí nejen pro spojité nádoby (např. vodní přehrady), ale i pro všechny energetické systémy a elektrické obvody, které dnes užíváme.

"Volná energie"

Volná energie je stejně magický jako vehementně zatracovaný pojem. "Skeptikové" se přitom opět důsledně snaží napadat formu, aby matením kolem terminologie - ta "vědecká" je mimochodem stejně "samozvaná" jako každá jiná - zastřeli význam toho, co je tím skutečně míněno. Filozofie volné energie ovšem podstatně překračuje ryze fyzikální či technickou stránku věci. Jde o to, poskytnout každému jedinci možnost užívat decentralizovaný, bezplatný "volný" zdroj a učinit ho nezávislým na systému; tedy méně vydíratelným! Jde tedy o zásadní článek, jehož nalezení a všeobecné využití, a vzhledem k množícím se možnostem je to už jen otázkou času, může vést k totální změně stávajícího společenského systému. Doufejme, že to bude změna k lepšímu…

Fyzikálně vzato zde nejde o přeměnu jednoho "druhu energie" na jiný. Věda (samozřejmě mimo elektrotechniku…) dobře zná pojem "aktivní vakuum" (také zajímavá vazba pojmů…). Z tohoto hlediska je jako "volná" myšlena veškerá energie, kterou dosud nedokážeme podchytit a zpracovat. Termín rovněž zahrnuje způsoby, jak získat velká množství energie s vynaložením malé námahy (práce), tedy prakticky zadarmo (viz např. tepelné čerpadlo). Vychází se z toho, že ŽÁDNÝ SYSTÉM NENÍ UZAVŘENÝ A VŠECHNY SYSTÉMY JSOU NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ "AKTIVNÍHO VAKUA", nebo kosmu, chceme-li.

Pomiňme teď metafyzickou otázku, odkud bere aktivní vakuum svou aktivitu. Myšlenka využití "volné energie" je odpůrci s oblibou a zcela nelogicky označována za pokus o "perpetuum mobile", a to právě na základě dogmatu o uzavřenosti systému v rámci omezené definice prvního postulátu termodynamického "zákona". Tento způsob uvažování ovšem zcela popírá existence zmíněného tepelného čerpadla. U klasického stroje jde hlavně o ztráty teplem, třením a opotřebením součástí, které nelze vyjmout z položky ztrát. Kdybychom tyto ztráty pominuli, nebo vyrovnali, získali bychom "ideální automotivní stroj", jehož energetická bilance by byla "1:1", což fyzika vyjadřuje jako COP=1 (Coefficient Of Performance - koeficient udávající poměr mezi příkonem a výkonem). Takový stroj by ovšem byl k ničemu, protože by veškerou získanou energii opět spotřeboval k vlastnímu pohybu. Byl by jen hezkou hračkou na podívání. To, co potřebujeme, jsou automotivní stroje nebo elektrické obvody poskytující energetický zisk, který může vykonávat účelnou práci. Je to klasická situace, kdy jeden neúnavně hovoří o voze, zatímco druhý záměrně jen o koze, protože přece odedávna každý ví, že něco jako vůz vůbec není…

Zastánci volné energie netvrdí, jak je jim zaslepeně předhazováno, že uvnitř UZAVŘENÉHO SYSTÉMU JEDNÉ HLADINY lze postavit stroj či navrhnout elektrický obvod, který by mohl kromě vlastního pohybu či funkce dodávat nějakou energii navíc, tedy COP větší než 1. Tvrdí ovšem, že námi využívanou ČÁST (HLADINU) CELKOVÉHO SYSTÉMU NELZE POVAŽOVAT ZA UZAVŘENOU OBLAST, ale jen za malý, z kontextu vytržený kousek čehosi "nekonečného". Svět zkrátka nekončí za plotem naší zahrady a každá kapka vody, která na ni spadne, je součástí velkého vodního koloběhu.

Vyrobit stroj čerpající z těchto zdrojů se badatelé a výzkumníci snaží už hezkou řádku let. Zastánci oživení Maxwellovy původní filozofie stále úspěšněji odmítají dogma, představující Achillovu patu moderní vědy. Ta zápolí s kvantovou mechanikou, superstrunami a částicemi - kde veškeré myšlenkové konstrukce neustále narážejí na překážky kladené strážci "posvátného nedotknutelného omezení" [4].

Tento vědy nedůstojný stav lze úspěšně přirovnat k situaci, panující v době zadrátování hranic naší země. Ačkoli všichni věděli, že svět nekončí za pohraničními dráty, že "tam venku" pokračuje, byl naprosté většině z nás nedostupný. Co se k nám o "tamtom světě" donášelo oficiální cestou, byla snůška lží a polopravd, které vždy a ochotně papouškoval každý, kdo se náhodou na chvíli dostal z klece ven. Dobře věděl, že věci se mají úplně jinak, ale tady bylo tady a tam bylo tam. Ostatně - člověk se "tam ven" chtěl zase jednou vypravit a tady by se nekonformita škaredě nevyplatila. Obdobná schizofrenie platí ve všech oblastech vědy!

Jenže. Aby mohl "žít" a plnit jakési "základní povinnosti vůči obyvatelstvu", musí být každý stát chtě nechtě propojen s ostatními. Nikdo na Zemi nedisponuje vlastními zásobami všech potřebných surovin a energie. Elektřinu nelze "držet na skladě", takže jsme byli navzdory "železné oponě" připojeni na celoevropskou energetickou síť výměny elektrické energie, distribuované sem a tam, podle momentální spotřeby či nadbytku. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že našimi žárovkami či televizory mnohdy tekl proud, vyrobený v Rakousku či Německu. Měli jsme přece vždy dostatek vlastních elektráren, ne? Oficiální dogma se neustále holedbalo naprostou soběstačností "našeho systému"...

Přestože elektrickou energii umíme vyrábět a používat, ve skutečnosti nevíme jak a proč vlastně vzniká! Ne, to není žert, ale tristní pravda. Volta, Faraday a ostatní narazili při svých pokusech na jisté jevy, které jsme dokázali popsat a definovat tak, že jsme se jich naučili využívat. To je vše. Dál ani slovutná, počítači podporovaná "moderní" věda dosud nedospěla. Nikdo neví odkud se bere tato síla, jejíž vlastnosti se snažíme podchytit v postulátech "termodynamického zákona". Půjdeme-li v této úvaze ještě dál zjistíme, že je docela možné, že to, čemu říkáme "elektřina" je pouze jakési "odpadní světlo a teplo", vycházející ze "žárovky čísi baterky" - odpad vznikající při procesech probíhajících v nějakém nadřazeném systému. Jak nahoře tak i dole, jak dole, tak nahoře.

Kde pak ale je celý ten obrovský zbytek energie? Všude kolem nás? Patrně ano. Potíž je v tom, že množství energie, která je v klidu, stejně tak jako ve "vybité" baterii nedokážeme změřit.

Maxwell se na vše díval jako na proudění jakéhosi druhu "tekutiny". Nevidím žádný důvod, proč na tom cokoli měnit. Jakékoliv proudění v kapalinách či plynech vyžaduje spád, tlak nebo teplotní rozdíly. Naše elektrické stroje fungující na principu dráždění drátěné smyčky (dipólu) magnetickým polem, přidáním nezanedbatelného množství energie (např. pohybem ruky s drátem mezi póly podkovového magnetu), čerpají z porušené rovnováhy, z "víru" vznikajícího v blízkosti magnetu (čirou náhodou objevený efekt), a pokud zde jsou další, obdobné hladiny jako je ta, kterou využíváme, musí existovat způsob jak z nich "čerpat". Platnost žádného z termodynamických postulátů tím není a nemůže být narušena, jen se rozšiřuje oblast jejich působnosti.

Badatelé zkoumající možnosti zisku větších množství energie jinak, než současným nehospodárným způsobem, odmítají platnost UMĚLE VYTČENÉ HRANICE, "povolující" pouze jednu energetickou hladinu. Vzhledem k uznávaným poznatkům získaným v jiných odvětvích, oprávněně předpokládají existenci dalších hladin nebo "formací Síly". Jednoduše řečeno - hodlají čerpat energii z jedné, protáhnout ji spotřebičem a vypustit zpět do jiné hladiny systému, který zdaleka není tak ohraničený, jak to prezentují anachronické představy elektrotechnické nauky. Jde tedy o jakýsi "bypass", zkratový kanál, otevíraný vynaložením malého množství síly, asi tak, jako vodovodní kohoutek, jímž mohou protéct tuny vody, které bychom jinak museli nanosit v kbelíku. Jestliže lze i po okleštění Maxwellovy práce primitivním (i když technicky stále sofistikovanějším) způsobem využívat vlastností jednoho z mnoha možných systémů, proč nevyužít i jednoho nebo několika dalších, i když je nám jejich podstata TAKÉ cizí? Příčinou staleté stagnace je prostá lidská zabedněnost, egoismus a touha po věhlasu, hrabivost energetických společností a v neposlední řadě snaha establishmentu o udržení moci, již lze bez rozpaků přirovnat k počínání představenstva jakékoli fanaticky ortodoxní sekty či církve.

Z jiného pohledu

Znovu si připomeňme, protože ani pětkrát nestačí, že původní neočesaná Maxwellova teorie pojednává o energii jako o tekutině, která se může nacházet v několika stavech!

Udělejme si tedy prostý, vždy opakovatelný pokus. Postavme na elektrickou plotýnku skleněnou kádinku s vodou. Můžeme tak dodávat jen tolik (měřitelného) tepla, abychom udrželi konstantní teplotu, povězme 40°C. Teplá voda stoupá, chladnější klesá ke dnu nádoby. Považujme to za stabilní, vyvážený stav.

Vložíme-li do kádinky skleněnou trubičku, tak, aby byla zcela ponořená, ale aby do ní mohla dole volně vstupovat voda, vytvoříme vložený dipól. V trubičce, v závislosti na její délce a průměru, vznikne jiné proudění než v jejím okolí - voda v ní zákonitě bude stoupat a PROUDIT rychleji než v nádobě s větším průměrem. Protože voda vystupující na horním konci trubičky bude teplejší, než voda stoupající vzhůru vrstvami ve zbytku nádoby, bude se muset přizpůsobit i okolní prostředí. Vzápětí ovšem budeme muset redukovat přívod tepla, jinak teplota rychle stoupne nad požadovaných 40°C! Evidentně nejde o "uzavřený systém", ale o několik "do sebe vsunutých" systémů, protože dodávaná energie se formou ztrátového tepla rozptyluje z hladiny a stěn nádoby napřed do místnosti, a pak dále do okolí. Rychlost (efektivita) rozptylu, a tím i ochlazování, je přímo závislá na jeho teplotě. Také elektřina, kterou používáme k nahřívání plotýnky musí být někde vyrobena… Máme zde tedy jakési multiprostředí - kádinku s vodou, trubičku, plus vnější tepelnou smyčku atd., a to vše, ať chceme či nechceme, je neoddělitelnou součástí Kosmu.

Výroba elektřiny

Postup, který používáme při získávání elektrické energie, lze demonstrovat asi takto:

Vezmeme do ruky trubku (má dva konce, je to tedy dipól), ponoříme ji do vody potůčku, a když se naplní zvedneme jeden její konec nahoru a druhý nad nádobu. Můžeme přitom vždy počkat, až se trubka úplně naplní, anebo zrychlit frekvenci. V každém případě vždy zcela vyprázdníme trubku a musíme ji opět nechat úplně nebo zčásti naplnit (zničíme efekt dipólu - stav náboje!). Nádobu takto sice časem naplníme, ale jelikož nám při této manipulaci velká část vody vytéká mimo, hezky se u toho zapotíme. Takto pracují elektrické generátory v elektrárnách, které v dipólu vytvoří náboj a vzápětí ho zničí.

Druhou možností je napustit trubku vodou, ucpat jeden konec palcem a pak ji vypustit do nádoby. Asi takto fungují baterie.

Nabízí se ovšem i jiný způsob - využití spádu. Porušíme rovnováhu systému - hladinu potůčku - tím, že ho přehradíme, do hráze vrazíme trubku a nakonec pod ni postavíme nádobu. Jediná energie, kterou přitom musíme vynaložit, je spojena s trochu pracným postavením hráze a instalací trubky. Pak už jen využíváme rozdílu mezi úrovněmi. Náš dipól vykazuje stálý, nepřerušovaný náboj díky jedné ze složek gravitační energie, jíž fyzika říká "stojaté vlnění".

Hovoříme zde o jednom, jenže takových potůčků je takřka nekonečné množství. Některé tečou krajinou výše, jiné níže a v mezi nimi položeném potrubí (dipólu) se rovněž prezentuje náboj. Z přírody víme, že nemusíme přivádět vodu z potůčku do potůčku - k vytvoření "náboje" stačí využít spád. Pak vodu můžeme odebírat, pohánět mlýnek či turbínu nebo ji prostě vypouštět jen tak na zem - k žádné katastrofě přitom nedojde. Voda zčásti vsákne, zčásti se vypaří a nakonec se v rámci velkého koloběhu v přírodě opět vrátí tam, kam patří.

Co se týče využití druhého způsobu, jsme v případě elektřiny pozadu, protože elektrotechnika před stoletím našla nesmírnou zálibu v kmitání trubkou… V tomto případě kupodivu nehodlá uznat dobře známou existenci přirozeného spádu, ani možnost vytvoření "kanálu" mezi jednotlivými hladinami, natož aby připustila, že existuje více než jen jeden potůček. Aby nebylo mýlky - vše, co zde uvádím lze stejně tak popsat hromadou úplně nesrozumitelných slov a vyjádřit několika zapeklitými rovnicemi. Není pro to důvod. Tyto věci jsou jasné úplně každému. Toto je takzvaný filozofický základ a takto uvažoval i Maxwell. To všechno bylo odhozeno. Postavili jsme plot okolo pozemku, jímž protéká jediný potok do jediného rybníka a v našich rovnicích podchytili jeho topografii. Od té doby jakoby svět "tam venku" přestal existovat. Převelice se to podobá představě o placaté Zemi…

V uplynulém století byla provedena řada naprosto relevantních a legální cestou ověřených fyzikálních pokusů, jejichž výsledky vykazují významné odchylky od "normálu", takže by vlastně "měly nebýt". Někteří za jednoznačné poukázání na skutečnost, že tam venku je mnoho jiných potoků, se zcela jinými spády než známe z naší ohrádky, dokonce dostali Nobelovu cenu… … ale v praxi se věda chová jakoby se nic nestalo; v učebnicích a vysokoškolských skriptech o tom nenajdete ani čárku. Nicméně, tyto poznatky jsou popsány dostatečně kvalitně, takže je nelze jako obvykle jednoduše "zamést pod koberec". Při těchto kdykoli opakovatelných pokusech získané údaje jsou jednoznačné. Po dosazení do rovnic tzv. "zákona o zachování hmoty a energie" omezeného na plochu naší zahrádky vykazují "nemožné" - obrovský zisk, který v jednom z případů dosahuje až osmnáctinásobku vložené energie! Dá se předpokládat, že tato měření zachycují pouze úryvek skutečnosti, protože naše přístroje jsou konstruovány pouze a jen k měření toho, co známe. Výsledky obdobně zdařilých pokusů jsou proto často odbývány jako "náhodné". "Oficiální věda" požaduje spoustu dalších důkazů, vyžadujících pokusné konfigurace, na jejichž provedení nemají výzkumníci, udržovaní v permanentní finanční krizi, potřebné vybavení. Nikdo není ochoten poskytnout jakékoli prostředky… Oficiální věda neuznává nic, co nelze vážit a měřit, ale v tomto případě, abych našel vhodné přirovnání, se po výzkumnících s plnou vážností požaduje, aby předložili výsledky, a přitom k měření tepla použili tlakoměr…

Náboj a potenciál

V místě porušení rovnováhy (jako u našeho přehrazeného potůčku) se projeví SPÁD a mezi jeho nejvyšším a nejnižším bodem vznikne NÁBOJ. Náboj tedy NENÍ "samostatná entita", ale NAPĚTÍ SMĚŘUJÍCÍ K ROVNOVÁZE, tedy nikdy nekončící úsilí o dosažení rovnovážného stavu! Není to ani potenciál ani proud! Každý dipól (stejně jako v naší kádince s vodou), který může protínat i několik takových "rovin" či "hladin", narušuje v místě svých vyústění jejich vzájemnou rovnováhu či daný stav a vytváří spád, který lze chápat jako "náboj". Protože magnet (nikdo neví proč!) už sám o sobě vytváří ve vrstvách "stojatého vlnění" silnou anomálii - proudění a vír narušující rovnováhu několika úrovní energetických hladin, je zákonité, že v dipólu neustále "namáčeném" do tohoto proudění musí vznikat větší "náboj" a rychleji, než v nehybném dipólu ležícím v jedné hladině. Tak vzniká měřitelné proudění, jemuž v nauce o elektřině říkáme "elektrický proud". (Už samotný termín "proud" opět naznačuje původní souvislost s chováním tekutin.)

Maxwell hovoří o tekutých "fluidech" jako o entitách (bytostech), éterem je v podstatě myšleno totéž v materialističtějším smyslu. Hladiny s různou energetickou hustotou lze chápat jako vrstvy různě teplé kapaliny (dejme tomu vždy o 1°C), na jejichž styčných plochách dochází k vyrovnávání teplot (a změně hustoty), což provází všesměrové proudění. Toto představuje "normální rovnovážný" stav, čili základní vlastnost fluida (éteru, anebo "aktivního vakua", chceme-li). Když tyto hladiny "propíchneme" trubicí, vytvoříme umělou bipolaritu a vyvoláme nerovnováhu, začne se zkratkou přes tuto trubici vyrovnávat rozdíl v teplotě a hustotě mezi hladinami, které spolu přímo nesouvisí - nastane proudění fluida - dojde k činnosti, kterou definujeme jako "náboj". Jeho "potenciál" je úměrný velikosti "spádu" a rozdílu v teplotě či hustotě vrstev, v nichž ústí trubka dipólu. Přebytek či nedostatek v "napíchnutých" hladinách, úměrný rozdílu teploty (hustoty) propojených hladin, lze vidět jako "rozdíl potenciálu". "NÁBOJ" NEPROUDÍ, PROTOŽE FYZICKY NEEXISTUJE; to, co nazýváme "nábojem" je pouze PROJEV, POZOROVATELNÁ ZMĚNA STAVU AŽ V NÁSLEDUJÍCÍM OKAMŽIKU, poté, kdy nastane tok v trubici (příklad s vodou to demonstruje naprosto jasně, trubicí neproudí nic jiného než voda obsažená v jejím okolí; nic nového zde nevzniká). NÁBOJ NEMÁ "POTENCIÁL"! NÁBOJ JE STAV, PŘI NĚMŽ DOCHÁZÍ K VYROVNÁVÁNÍ "POTENCIÁLU" MEZI DVĚMA NESTEJNÝMI ÚROVNĚMI PROUDĚNÍM. Jde o PROCES, probíhající mezi dvěma hodnotami stavu. Vyrovnávání nerovností teplot atmosférických vrstev říkáme vítr - i když jde o naprosto stejný jev! Po praktické stránce nemá smysl hledat další definice náboje, stejně tak, jako nemá smysl pátrat po místě vzniku větru, abychom jím mohli pohánět větrný mlýn. TAKÉ VEŠKERÉ SOUČASNÉ ZDROJE ELEKTRICKÉ ENERGIE FUNGUJÍ ANIŽ BY NĚKDO TUŠIL, ODKUD BEROU NÁBOJ, KTERÝ KE SVÉ ČINNOSTI NEZBYTNĚ POTŘEBUJÍ! Stroj na výrobu "volné energie" si lze představit jako vodní kolo, vložené do proudu vody vytékající z trubky hráze na potůčku.

Tak je to a pomineme-li DANÉ, ničím neodůvodněné dogma, nemyslím, že existuje jakýkoliv rozumný POZNATEK, který by tomu odporoval.

Částice a elektrony

Postavme to takto. Existuje cosi, dejme tomu fluidum ("tekoucí entita" - je to poněkud zprofanovaný pojem, takže to berte jako terminus technicus, nic jiného tím nemyslím), které je v klidu, pokud nedojde k místnímu porušení rovnováhy. Energie částic plovoucích ve fluidu spočívá v jejich rychlosti a spinu (rotaci, která sama o sobě kumuluje energii). Mimo to předesílám, že gravitace ("přitažlivá síla" vyrovnávající svou protiváhu prostřednictvím setrvačnosti) rotující částice roste s počtem otáček. Částice "Pepa" zvaná za jistého stavu rotace Pepa Elektron v okamžiku kdy její spin (rotace) přesáhne jisté "obrátky" a následkem toho na sebe "nabalí" větší množství "fluida" "zmizí" - změní se v částici, pro niž fyzika užívá jiný termín, přitom je to ale tatáž rotující částice "Pepa" (roztočený a obsazený řetízkový kolotoč vypadá jinak, než stojící a prázdný, nicméně je to stále řetízkový kolotoč a ne například jeřáb…). Fyzikální definice elektronu odpovídá definici ovce na fotografii… Polévce z částic a "fluida" říkáme "aktivní vakuum", v němž se různí "Pepové" neustále převlékají a mění příjmení. Speciálně oblečené částice, které společně vytvářejí anomálii nazývanou "hmota", tedy "plavou" ve fluidu, které na sebe (v závislosti na spinu) nabalily jako větší či menší kokony. (Mění barvu, jak říká Muri Gel Mann…) Panuje zde nesmírný nikdy neustávající zmatek, jako v zákulisí módní přehlídky, ale celek se nám jeví jako poklidná show.

Rotace v sobě akumuluje pohybovou a gravitační energii. Ergo - čím větší rotace, tím víc akumulované energie, tím větší gravitace a tím víc fluida na sebe může volná (v hmotě nevázaná) částice "nabalit". To, že nevíme, CO na sebe nabaluje, skutečně není její chyba. Protože v podstatě nejsme schopni plynule pozorovat chování jiných částic, zůstaňme u elektronů.

(... víme, že nějaké elektrony jsou, ale nevíme kde. Pouze je předpokládáme. Nemůžeme říct: "Hele! Támhle letí Franta elektron...," učil RNDr. J. Rejman. "On byl opravdu dobrý na základy elektrotechniky, proto ho v rámci snižování stavů vyhodili." - z dopisu studenta.)

Zdá se, že to, čemu říkáme elektron, je za normálních okolností neviditelná a neměřitelná "částice" zahalená do "pláště fluida" (jako do atmosféry), který je schopna beze ztrát transportovat všemi hladinami (rovinami)! Své fluidum ztrácí - odevzdává - v okamžiku kdy z nějakého důvodu ztratí svůj spin nebo jeho část. Teprve v tomto, a JEDINĚ V TOMTO okamžiku, se pro nás tato částice stává viditelnou a SOUČASNĚ JI PROVÁZÍ EFEKT, KTERÝ ZNÁME JAKO ELEKTŘINU! Znamená to, že elektron je "energetická částice Pepa", která se ocitla MIMO PŘEDCHOZÍ VYROVNANÝ STAV, přešla do jiného VYROVNANÉHO STAVU a získala jiné charakteristické vlastnosti! Všechny složky energie, které jsme schopni měřit, jsou přesuny "fluida" vyvolané v důsledku nějakým způsobem vyvolané nerovnováhy.

Jsme schopni vyvolat "elektronové záření", to znamená vyvolat anomálii, která předtím neviditelnou částici částečně zbaví spinu a donutí ji odevzdat část fluida, přičemž interakci (stav nazývaný náboj) vyvolanou náhlým přebytkem uvolněného fluida do bezprostředního, do té doby vyváženého prostředí kolem elektronu říkáme elektřina! Objevení se elektronu jako takového tento stav pouze signalizuje - není jeho příčinou! Základních částic je patrně mnohem méně, možná jen jediná nebo snad dvě, tři, přičemž všechno ostatní jsou jen její pozorovatelné proměny, stavy v nichž se přechodně ocitá po vzájemných srážkách a jiném působení. Mezi tím vším putuje "vývar", fluidum, které částice v závislosti na podmínkách buď nabaluje (přitahuje) anebo odhodí. Elektrony uzavřené ve vodičích si pouze předávají nabalené fluidum, což se projevuje jako tok energie, provázený nábojem.

Dlouho panovala představa, že elektrický proud ve vodičích přenášejí elektrony proudící drátem jako hadicí. Později byla upravena, takže od jisté doby už elektrony drátem neproudí, pouze do sebe "strkají".

Dovolím si teď v rámci předchozích úvah hodně zaspekulovat. Vypusťme na chvíli atomy prvků a jejich valenční slupky a zůstaňme u "Pepy Elektrona". Z pozorování víme, že některé prvky, zejména kovy, jsou dobrými vodiči. Vysvětluje se to hustotou elektronů v mřížkách. Nic ale nevysvětluje, proč jsou mřížky jednou hustší a podruhé řidší. Je to prostě "dané" a každý, kdo tvrdí, že to ví - lže.

Myslím, že nutně musíme změnit úhel pohledu. "Mřížku" nevymezuje odstup mezi elektrony - elektrony ji pouze zviditelňují. V podstatě platí, že čím těžší kov, tím hustší a uspořádanější má mřížku. Myslím, že i zde vše je dáno spinem (rotací) částic.

Pokud se "částice Pepa" nachází v převleku, jemuž říkáme "elektron" je takzvaně "záporná". Částice se stejným znaménkem se jak známo odpuzují. Nemají důvod vyměňovat si navzájem kabát. Jenže čím vyšší je spin částice, tím větší je i její vlastní gravitační síla (v podobě setrvačnosti téhož elektronu!), která odpuzování do jisté míry neutralizuje! Totéž platí i pro rotující "elektron", který se snaží nabalit na sebe více "fluida", ale protože to "nedovolí" stav ostatních částic s vyšším spinem a energií, tvořící hmotu v níž je uzavřen, musí získané okamžitě předat dále. Zajímavé také je, že látky s hustými mřížkami (lépe řečeno matricemi) jsou vesměs nejen dobré vodiče, ale současně mají vysokou organizaci a hmotnost. To opět vynáší otázku, jak souvisí spin elektronu s gravitací. Jsou zde ovšem těžké prvky a látky se špatnou nebo vůbec žádnou elektrickou vodivostí, což může znamenat, že v jejich matricích je příliš málo místa pro "volné elektrony" a pokud ano, jsou od sebe příliš blízko nebo naopak příliš daleko, aby to umožnilo přenos.

Vypadá to, že "vodivost" nezávisí jen na samotném vysokém spinu elektronů, ale i na poměru levo- a pravotočivých elektronů a způsobu jejich uspořádání. Představme si řadu koulí rotujících na svislých hřídelích. Budou-li se všechny otáčet jedním směrem a začneme na první z nich nanášet nějakou vazkou hmotu ("fluidum"), povězme med, utvoří se napřed na první z nich nábal, který posléze dosáhne až k povrchu druhé. Med se okamžitě začne nabalovat na druhou kouli, jeho množství na první se zmenší o polovinu a tak dále. Okamžitě zjistíme, že ideální stav pro transport medu tímto způsobem představuje sestava koulí, z nichž bude každá druhá rotovat opačným směrem. Funguje samozřejmě i stejnosměrné otáčení, ale jde to ztěžka (narůstá odpor!) a projeví se ztráty ve formě tepla, které si lze představit jako "zmatek", k němuž dochází ve hmotě, jež se snaží nadbytečné "fluidum" vypudit (viz také Peltierův efekt!). Postavíme-li vedle stávající druhou řadu opačně rotujících koulí a rozestup koulí v první řadě pozměníme tak, aby se med začal napřed lepit na první opačně rotující kouli druhé řady, pak přešel na druhou kouli v první řadě atd... celý proces se podstatně urychlí. Odstup jednotlivých koulí a jejich řad ovšem není libovolný. Budeme-li takto pokračovat, zjistíme, že před sebou máme - "elektronovou mřížku", ve skutečnosti ale půjde o útvar vyplňující pevně dané mezery skutečné "matrice" hmotné struktury, jejíž částice jsou pro nás neviditelné. Tato matrice limituje rozestavení našich "elektronových koulí", které ji svým "podřízeným spinem" a energií nejsou schopny ovlivnit.

Co se děje ve vodičích a nevodičích, si teď už jistě dovedete představit sami. Na tomto "adhezním modelu" lze simulovat i elektrické ztráty (např. zahříváním) - hřídele jsou pořád víc od sebe, ukapává nám pořád víc medu, který pak prosakuje celou plochou ven (zde jako teplo) a míň se ho přenáší, i když na začátku musíme přidávat daleko více, abychom na druhé straně řady měli požadovanou "produkci"... Opakem je chlazení a supravodivost, přičemž "fluidum", s nímž máme co do činění, ve skutečnosti zaručeně netuhne jako med.

Podaří-li se nám násilnou změnou fyzikálních podmínek deformovat "matrici" hmoty a připravit tak její částice v jedné části našeho vzorku o jejich přirozený "plášť" (tak aby přitom neztratily původní energii a spin!) a izolovat ji na jedné straně vrstvou hmoty plné "hladových elektronů", s největší pravděpodobností získáme "ochuzenou hmotu" jako Sobolevův tým! Taková hmota nutně usiluje o návrat do přirozené rovnováhy, jehož ovšem kvůli předchozí nevratné deformaci "matrice" není schopna dosáhnout. Proto se bude nepřetržitě snažit nasávat okolní fluidum, ale i když se spin částic v její deformované matrici nezměnil, nezbývá v jejich okolí volný prostor, aby na sebe mohly nabalit jeho původní množství. Unikající přebytek fluida "lisovaného" z deformované matrice na sebe okamžitě navíjejí věčně hladové elektrony v původní, neupravené části hmoty s intaktní matricí a odevzdají ho shora popsaným způsobem dále. Výsledkem je nepřetržitý tok "fluida", jevící se jako náboj! Tajemství Sobolevovy "ochuzené hmoty" lze zčásti vysvětlit deformací "matrice" použitého materiálu.

Víme, že různé kovy mají různou vodivost. Každá hmota představuje v tomto smyslu anomálii, v níž "Pepa Elektron" za normálních okolností nemůže získat takový spin, aby na sebe mohl nabalit dostatek fluida a jednoduše "zmizet" (tento stav se mění například s vysokou teplotou, tedy v okamžiku částečné destrukce fyzikálních vlastností či změně plastičnosti matric hmoty). Přesto se o to neustále snaží. Matrice některých kovů umožňují "uvězněným" elektronům nabalit - a tedy i "předávat" - větší množství fluida z jednoho konce vytvořeného dipólu na druhý. Jsou tedy dobrými vodiči. Naopak třeba tungsten (wolfram) je velmi špatný vodič. Jeho těsně shromážděné elektrony nabalují a přenášejí méně fluida a pokud zařadíme wolframový drát do "hladového obvodu", pěkně se při přenosu zapotí. Obrovské ztráty, které přitom vznikají (prosakují matricí) se projevují jako teplo.

Když se rotující částice vyskytující se mimo nebo na povrchu hmoty srazí s fotonem, je odmrštěna obrovskou rychlostí, čímž sice získá další pohybovou energii, ale současně ztratí něco rotace, a tím přichází o schopnost udržet celý "náklad fluida", jímž byla obalena. Může se tedy změnit třeba ve volně poletujícího "Pepu Elektrona", který opět může být vystaven další srážce s fotonem a opakuje se totéž (viz R. Feynman). Tentýž "Pepa" ovšem po srážce může získat vyšší energii a spin, což mu dovolí změnit převlek a "zmizet". Foton ovšem při srážce ztratí část energie, takže buď kmitá na nižší frekvenci, anebo se zcela "rozpadne", což je v obou případech provázeno měřitelným zářením. Hovoříme-li o fotonu, je velmi pravděpodobné, že i on sám vzniká v důsledku srážky jiného druhu částic, atd., atd. Dost možná, že dvě takové částice, které na sebe dosud nenarazily, představují mystický "virtuální foton"… Předtím i potom se určitě děje ještě spousta dalších věcí, které ovšem dosud nedokážeme měřit, a proto děláme jakoby nebyly. Podstatné při tom všem je, že v zájmu co nejrychlejšího dosažení rovnováhy probíhá okamžitá spontánní výměna (přenos) položek "fluida" odpoutaného z postižených částic (dejme tomu elektronů) a mezi hladinami vzniká "náboj". Dipólem, umístěným do tohoto "zmatku" a při využití víru magnetického pole (například permanentního magnetu) místně zvyšujícího koncentraci rozpohybovaného "fluida", lze opět stahovat (čerpat) elektřinu… (Viz MEG, Testatika a Šalomounův "chrám".)

Představme si vejce jako částici. Může být syrové, uvařené, nabarvené jakoukoliv barvou, zasmrádlé nebo rozbité. Ale pořád je to vejce. Neříkáme jednou vejce, podruhé slon a potřetí žirafa… To ale fyzika s částicemi dělá! Pak se všichni diví, kde "se berou" a kam "mizí" "částice s krátkou životností"… a přitom jsou to pořád ty samé. Jen nakrátko změní stav - po kolizi apod. V cyklotronech se neobjevují nové částice, jsou to pořád tytéž, jenže s jinou rotací a pohybovou energií. Naše měření mohou být vždy jen subjektivní - neexistuje žádný přístroj schopný změřit a signalizovat všechny shora popsané události, takže měříme jen to, co se domníváme "znát". Všechny ty speciální "částicové komory" apod. jsou vždy koncipovány na zjištění jediného z nekonečného množství předpokladatelných stavů - všechno ostatní, co jejich vzniku předchází nebo provází nějakou změnu, zůstává mimo dosah pozorovatele. "Zjištěná částice" během pozorování údajně "zanikne", ale to se příčí zákonu o zachování hmoty a energie. Znamená to tedy, že je pořád zde, ale změnila stav natolik, že se pro daný přístroj stává neviditelnou. Takovou změnu provází "obláček fluida" jehož se okamžitě zmocňují jiné částice, což chápeme jako "rozptylování energie". Na tomto místě se hovoří o "lokálním zakřivení času", protože se má za to, že částice - aby nedošlo k narušení principů zachování hmoty - "zmizí v prohlubni" a tím i z horizontu pozorovatele…

Z tohoto pohledu se "černá díra" jeví jako zakončení jedné strany figantického dipólu (vtoku trubky), v jejímž okolí jako pěna a třísky na okraji víru plavou energetické anomálie, známé jako hmota. Galaxie pak jsou obrovské víry, které se tvoří okolo "násosek" nebo "výpustí" energie, v nichž v bezbřehém oceánu energie plavou nepatrné částečky hmoty (hvězdy, planety…). Je-li předpokládaná "černá díra" uprostřed naší galaxie ústím vstupní strany "trubky dipólu", je naše galaxie na "straně přebytku", to znamená, že energie společně s úlomky hmoty proudí na druhou stranu, kde jí nutně musí být nedostatek… Taková galaxie pak nutně bude mít spirálový tvar, zatímco galaxie na druhé straně "dipólu" mají kulovitý tvar.

Povídání o superstrunách připomíná čínské tvrzení, že Jin má své Jang, a ty o sobě vědí, bez ohledu na čas, i kdyby byly každá na jiném konci vesmíru. Superstrunu si podle toho lze představit jako pomyslný, nekonečně tuhý rovný drátek, spojující jednu černou a jednu bílou kuličku. Zatáhneme-li za jednu, pohne se okamžitě i ta druhá, přičemž na délce drátku vůbec nezáleží.

Co je a co není

Když normální člověk zjistí, že má najednou ve sklepě vodu až po kolena, vrhne se po hlavním uzávěru, aby ho zavřel. Logicky vzato by žádná další voda přitékat neměla. Jenže hladina stále stoupá, takže voda nutně musí pocházet odněkud mimo vodovodní systém. Máme za to, že po uzavření hlavního přívodu už žádná voda do sklepa přitékat nebude. Skutečnost, že hladina ve sklepě i přesto stále stoupá, nelze přejít tvrzením, že pokud je přívod uzavřen, už do něj žádná voda přitékat NESMÍ… Pokud budete trvat na svém a tvrdit, že vody neustále přibývá, nebudou se obtěžovat prohlídkou, ale požádají vás, abyste jim ten sklep přinesli ukázat. Když to nedokážete, prohlásí vás za blázna, čemuž všichni ostatní rádi přitakají, protože do jejich sklepa momentálně neteče… Myslíte, že přeháním a že něco takového není možné? Takto vypadá naprosto běžná, zaužívaná "vědecká praxe".

Hrstka nadutých autoritativních koryfejů, která pomocí strukturované hierarchie sahající až k poslednímu laborantovi chytře řídí jakýsi vlastní "církevní stát", se staví velmi odmítavě k jakýmkoliv změnám, které by mohly ohrozit její MOC. Když výsledky seriózního výzkumu přinesou poznatky ohrožující to "osvědčené a zavedené" a nelze je odbýt formálními námitkami ani drsnými osobními útoky na "pachatele", jsou jednoduše ignorovány. Zmíněná hierarchie nedovoluje jakýkoliv krok mimo vytčenou dráhu, jinak hrozí vyobcováním "viníků"… O mnohých výzkumech provedených podle všech vědeckých pravidel se studenti vysokých škol nic nedozví po celá desetiletí. Uslyší-li o něčem podobném z jiné, neoficiální strany, a to platí i o jakémkoliv nezávislém výzkumu, staví se k věci odmítavě a jsou bez jakýchkoliv vlastních úvah ochotni označit jeho protagonisty za šílence a lháře, přesně tak, jak je tomu systematicky naučili. Žádnými, byť seberozumnějšími argumenty je nepřesvědčíte o tom, že by vůbec nebylo špatné se na tu věc podívat zblízka, tak důkladně, aby si mohl vytvořit vlastní objektivní názor (pokud v něm ovšem tuto schopnost zcela nezrušili…). Toto ovšem nejsou projevy inteligence. Takto se projevuje všem primátům společný pud sebezáchovy…

Závěrem

Shora uvedený text shrnuje diskutabilní domněnky a spekulace, které jsou samozřejmě kdykoli napadnutelné. Je to dokonce žádoucí. Vyvracejme, přidávejme a pilujme na tom. Ovšem s jednou významnou podmínkou!

Veškerá protiargumentace či vylepšení musí být neosobní, k věci a ve stejné formě, čili popsána běžnými slovy či pomocí všem srozumitelných příkladů! Žádná "vědecká latina" nebo oborový slang, žádné matematické rovnice, žádná algebra! Veškeré příspěvky tohoto druhu budou považovány za irelevantní!

Zkuste to a uvidíte, jak překvapivé věci vás přitom napadnou.

Jiří Wojnar

Poznámky:

[1] Vyloučením skalárního komponentu z quaternionu Heaviside a Gibbs z Maxwellovy teorie nevědomky vyřadili sjednocenou EM-G [elektromagneticko-gravitační] složku. Přenosově-řídící složky dvou spolupůsobících quaternionů jsou přitom redukovány na nulu, zatímco skalární výsledek, ještě stále obsahující deterministickou dynamickou strukturu (plnící funkci v protisměru působící řídící a translační složky) zůstává. Z elektromagnetické energie uzavřené uvnitř skalárního potenciálu rezultuje strukturovaný skalární potenciál, téměř přesně tak, jak už kdysi ukázal vědeckou obcí přezíraný Whittaker. Jednoduchá vektorová rovnice Heavisideho a Gibbse podchycuje jen tu podskupinu Maxwellovy teorie, v níž se EM a gravitace navzájem vylučují. Do této podskupiny zařaditelné elektromagnetické obvody a zařízení nikdy nebudou, a ani nemohou, produkovat či zpracovávat gravitační nebo inerciální efekty. (Tom Bearden)
(Viz také pojednání a matematický důkaz skalárních vln, provedený pomocí quaternionů a bez Lorentzova okleštění. http://www.gewo.cz/xloads/scalar.rar - Pro špičkové matematiky! A-pdf 133k)

[2] I když ani jediná z Heavisidem a Gibbsem publikovaných rovnic nikdy nefigurovala v žádném odborném článku či knize Jamese Clerka Maxwella, je tento krutě omezený výklad vyučován na všech vysokých školách coby "Maxwellova teorie" (MT). Důsledkem umělého omezení MT mimo jiné je, že Einstein neúmyslně umístil teorii všeobecné relativity do takto omezeného rámce, čímž navždy zabránil sjednocení relativity a elektromagnetismu. Důvodem proč se takto omezená všeobecná relativita nikdy nemůže stát základem experimentální, konstruktivní vědy na laboratorním stole je to, že nepřipouští skrytý interní elektromagnetismus, vyvolávající deterministicky strukturované lokální zakřivení časoprostoru. (T. B.)

[3] Velmi rychle se mluví o "teoriích", a přitom je přeskakováno několik "vývojových" stupňů myšlenkové konstrukce. Na počátku je idea, pak vzniká domněnka, z domněnek se utvoří hypotéza. Teprve pak, když se mnohé domněnky hypotézy potvrdí, lze hovořit o teorii, kterou ovšem nikdy nelze považovat za dogma či věčně platný idiom. Struny jsou ve fázi mezi domněnkou a hypotézou; v žádném případě zatím nelze hovořit o hotové teorii.

[4] Kvantová mechanika užívající pouze Heaviside-Gibbsova ztělesnění elektromagnetismu naprosto opomíjí Maxwellovo uspořádání vnitřního elektromagnetizmu, uzavřeného do strukturovaného skalárního potenciálu. V souladu s ním jsou Gibbsovy statistiky kvantových změn v kvantové mechanice už a priori nechaotické. Kvantoví fyzici zkrátka a dobře nepřipouštějí Bohmovu teorii skrytých proměnných, která patrně nabízí potenciál k řízení kvantových změn - a tím i řízení samotné fyzikální reality. (T. B.)

© gewo 2002

Zdroj: WM magazín

Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu


Sekcie: 
august 17, 2009 17:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top