Obrázok používateľa CEZ OKNO
Cesta divokého muže: Jako muže a ženu je stvořil

Jednou jsem viděl v episkopální katedrále Boží milosti v San Franciscu malbu, která symbolicky vyjadřuje mužskost a ženskost v podobě, jaká se vyskytuje v naší kultuře. Tuto malbu by bylo dokonce možné označit jak za mytickou, tak za symbolickou, protože obrazně vyjadřuje to, co o sobě v jistém hlubokém rozměru cítíme jako muži a ženy. Snad proto byla malba zavěšena v zadní části katedrály; protože se dotýkala něčeho hluboko zasutého v lidské duši, upoutávala lidskou pozornost a volala po kontemplaci.

Obraz ukazuje šest postav, tři mužské a tři ženské, protkané v kruhu. Popisek vedle obrazu označuje tři mužské postavy jako Vládce a nazývá je Rozumem, Tvarem a Jazykem. Dívají se ven z kruhu a symbolicky pozorují, definují a pojmenovávají realitu. Energie z nich vychází směrem ven, do tří různých směrů. Ženské postavy jsou označeny jako Múzy a nesou jména Meditace, Paměť a Píseň. Dívají se jedna na druhou a symbolicky nazírají, vzpomínají a upevňují své vzájemné vztahy. Jejich energie proudí do středu kruhu, směrem k jednotě a soudržnosti.

V tomto uměleckém znázornění se zrcadlí krásná symetrie mužskosti a ženskosti, jak ji zakoušíme ve svých životech. Nejenže tento obraz symbolizuje způsob, jakým často vnímáme sami sebe jako muže a ženy, ale vyjadřuje také, jak prožíváme mužské a ženské rozměry uvnitř nás samých. Připomíná mi to biblické poselství o stvoření člověka: Bůh stvořil lidi jako muže a ženu podle Božího obrazu (viz Genesis 1,27) a rozdíl mezi mužem a ženou následuje až po jejich původní jednotě (viz Genesis 2,18–23).

Avšak po dlouhé věky zdůrazňovala lidská kultura a společnost spíše rozdíly mezi muži a ženami než jejich mlčky obsaženou jednotu. Navzdory nekonečné fascinaci jednoho pohlaví druhým oddělily společenské zvyky ostrým způsobem mužství od ženství a sexuální morálka se postarala o to, aby obě pohlaví zůstala oddělená. Naše společnost nás naučila pohlížet na opačné pohlaví s podezřením a naše kultura v nás vypěstovala ducha konkurenčního boje o různé formy moci.

Protože většina společenských systémů byla dosud patriarchální nebo muži ovládaná, obvykle se na ženy pohlíží – zvláště ve feministickém hnutí – jako na utlačovanou společenskou skupinu. V tomto kontextu je všeobecně rozšířeným názorem, že muži drží veškerou moc a ženy prohrávají. Při svých vlastních úvahách o antagonismu mezi muži a ženami jsem ale dospěl k závěru, že poražení jsou jak jedni, tak druzí. Všichni jsme připraveni o onu zdravou celistvost – a já bych dokonce řekl posvátnost či svatost – která vychází ze sjednocení jak mužského, tak ženského prvku v našich životech. Dokonce bych zašel až k tvrzení, že muži celkově trpí větší ztrátou než ženy. A také více v důsledku této ztráty strádají.

Tímto mám na mysli skutečnost, že ženy si často najdou určitou kompenzaci za kulturní stereotyp, do něhož byly vrženy, a to tím způsobem, že se zapojí do mužské mocenské hry. Je pravda, že v minulosti to musely obvykle dělat typicky ženským způsobem: jemně a nepřímo používaly své ženské triky, aby muže kolem sebe ovládly. Mužům se ale podobného východiska nedostává. Ženské chování bylo mezi muži přísně tabuizované, takže jim bylo znemožněno rozpoznat a rozvinout uvnitř sebe ženské prvky, ženskou stránku celistvého lidství.

V posledních letech teologové Třetího světa jasně vysvětlili, že velká část evangelia, které hlásal Ježíš a kterým žila prvotní církev, se zabývala osvobozením člověka. „Dobrá zpráva“ (což je základní význam slova evangelium) spočívá v tom, že lidé mohou být osvobozeni z útisku, který je svazuje. Dobrá zpráva je, že ti, kdo přijímají Boží lásku, mohou žít v Božím království a nemusejí se ocitat v pasti světa. Dobrá zpráva je, že ti, kteří se o sebe navzájem starají způsobem, jakým to činil Ježíš, mohou začít žít v nebeském království už teď, protože nejsou zapleteni do věcí, jež činí z jejich života peklo. Život může být noční můrou stejnou měrou pro muže i ženy, otroky i pány, chudé i bohaté, dokud je neosvobodí Boží láska uskutečňovaná v praxi.

První, kdo přijímali a reagovali na osvobozující poselství evangelia, byli samozřejmě chudí a bezmocní. Byli blahoslavení, protože věděli, že jsou chudí a že potřebují spásu (Matouš 5,3–12). Avšak hodně z toho, co Ježíš učil, bylo namířeno nikoliv na chudé, ale na bohaté, nikoliv na slabé, ale na mocné. Ježíš evidentně považoval utlačovatele (často zosobňované v prvních třech evangeliích „zákoníky“ a „farizeji“) za lidi, kteří potřebují spásu ještě více než utlačovaní. Potřeba jejich osvobození byla ještě větší, protože se ocitali v pasti své vlastní slepoty (Matouš 23,13–39).

To, co Ježíš tak zřetelně viděl ve své době, zůstává pravdou dodnes. Bohatí přicházejí o své vlastní bohatství, mocní se stávají obětmi svého vlastního postavení, utlačovatelé jsou utlačováni svým vlastním autoritativním chováním. I když oni to tak nevidí, je to přesto pravda. Přeneseme-li toto evangelijní ponaučení na antagonismus mezi mužem a ženou, dospějeme k závěru, že muži, údajně dominující skupina, potřebují ve srovnání s ženami spásu daleko více. Myslí si, že mají svobodu, ale z velké části svobodní nejsou. Myslí si, že jsou vládci vymezující realitu, ale ve skutečnosti jsou chyceni v pasti, která se nachází na vrcholu jejich postavení.

Pokud tomu tak je, pak tím, že se celá situace převrátí vzhůru nohama, ženy nic nezískají. Jak se zdá, některé feministky věří, že kdyby se mužské a ženské role zaměnily, ženy by se osvobodily z útlaku patriarchální společnosti. Avšak kdyby se role pouze obrátily, ženy by se dostaly do stejné pasti, v níž se nyní nacházejí muži, až na to, že by se jednalo o matriarchální systém ovládaný ženami.

Osvobozující Ježíšovo evangelium spočívá v poselství, že spása se nalézá nikoliv v nadvládě, ale v partnerství, nikoliv v uzurpování moci, ale v jejím sdílení. Chudí se nespasí tím, že oloupí bohaté. Slabí nedosáhnou spásy tím, že si podrobí silné. Utlačované nespasí to, že učiní ze svých pánů otroky. Převrácení rolí pouze neustále zachovává hříšné lidské podmínky, do nichž Kristus vstoupil, aby je vykoupil.

Poselství evangelia, jež říká, že osvobození přichází skrze sdílení moci, má pro lidskou společnost dalekosáhlé důsledky, jako např. potřebu vzájemného společenství, spolupráce a komunikace mezi jinak protikladnými společenskými skupinami. Teologové osvobození vyjádřili potřebu sdílení bohatství mezi hospodářsky rozvinutými zeměmi a Třetím světem, potřebu sdílení společných zdrojů mezi bohatými a zaostalými zeměmi a potřebu sdílení moci mezi většinovými a menšinovými etnickými skupinami. Pouze pokud dochází ke sdílení vzájemných darů, pozná svět evangelijní skutečnost Božího království.

Závěr vyplývající z této dobré zprávy pro osobní spiritualitu má svou obdobu i v oblasti vztahů mezi mužem a ženou: mužský duch, mužský rozměr duše disponuje dary, které mohou být stejně jako na obraze v katedrále charakterizovány Rozumem, Tvarem a Jazykem. Jedná se o schopnosti levé mozkové hemisféry, schopnosti logického a diskursivního myšlení, věcnosti a přesného rozlišování, racionálního uvažování a rozhodování, organizace a řádu. Nazývám je „uměním rozlišování“. Naopak ženský duch disponuje dary, které mohou být charakterizovány Meditací, Pamětí a Písní. Jedná se o schopnosti pravé hemisféry, schopnosti kreativity a intuice, pochopení a syntézy, cítění a emocionality, vztahovosti a spojování. Nazývám je „uměním sjednocování“.

Rozlišování bez sjednocování je pouze odcizením a samotou. Sjednocování bez rozlišování je propadnutí druhému a závislostí na něm. V obou případech se ale nedostává lásky, o niž ve spiritualitě vždy jde.

Duchovně celistvá osoba v sobě integruje jak mužský, tak ženský rozměr lidského ducha. Stává se androgynem, oboupohlavním člověkem v nejlepším smyslu tohoto slova, které je odvozeno od dvou řeckých slov, znamenajících „muž“ a „žena“ (androgunos: aner – muž, gune – žena). Žádná stránka nepřevládá, protože první dodává energii druhé a druhá posiluje první. Androgynita je schopnost být maskulinní ženským způsobem a být femininní mužským způsobem. Androgynní osoba rozlišuje mužské od ženského, což je mužský dar, ale zároveň mužské s ženským sjednocuje, což je zase dar ženský. Androgynita je schopnost duchovně celistvého člověka být jak mužem, tak ženou, a využít energií obou pohlaví rozlišujícím, ale přesto kreativním způsobem.2

Obraz Vládců a Múz je nádherným symbolem androgynity právě z toho důvodu, že rozlišuje mužské od ženského, a přitom je sjednocuje v jediném uměleckém díle. Nejprve nám předkládá povrchový mýtus mužskosti a ženskosti, ale po delším pozorování nás přivádí k pohledu mířícímu za hranici oddělených stereotypů a k jejich uchopení v rámci sjednoceného celku. Snad právě proto nazval autor Peter Rogers své dílo Nové paradigma. Pokusil se ukázat nový obraz toho, co znamená být člověkem: znamená to nebýt ani výlučně mužským typem ani výlučně ženským typem, ale vyváženou souhrou obou.

Taková je vize, které musíme v dnešní době dosáhnout, pokud máme jen pomyslet na spiritualitu. A takový je také cíl, který musíme mít před sebou, jestliže vůbec máme dosáhnout svatosti, jež je také celistvostí.

Richard Rohr & Joseph Martos

Uverejnené s láskavým dovolením www.fatym.com, knihu si môžete objednať priamo v nakladateľstve CESTA


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Zdroj: fatym.com

august 31, 2011 23:23 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top