Obrázok používateľa CEZ OKNO
Cesta divokého muže: Mužská iniciace

„Hrdinové všech dob už šli před námi, labyrint je už prozkoumán; zbývá jen následovat směr hrdinské cesty. Kde jsme si mysleli, že nacházíme hněv, najdeme Boha; kde jsme si mysleli, že jdeme směrem ven, půjdeme do středu své existence; kde jsme si mysleli, že jsme osamoceni, budeme s celým světem.“
Joseph Campbell

Téměř ve všech kulturách se muži nerodí, ale utvářejí se. Daleko více než u žen přikládaly tradiční kultury velký význam pubertě a iniciačním obřadům chlapců. Je to téměř, jako by biologická zkušenost menstruace a porodu byla pro ženy dostačující iniciací, ale muži musejí neustále podstupovat nejrůznější zkoušky, omezení, výzvy, tresty, úsměšky, izolace, hladovění, obnažování a popohánění do dospělosti. Fenomén iniciace je téměř univerzální; jedinou skutečnou výjimkou je moderní světská západní kultura. O náhradu se s malým duchovním úspěchem snaží organizace skautů, akt biřmování, různé chlapecké kluby.

Historicky probíhal celý proces zcela jasně. Chlapec musel být nejprve odloučen od ochranářské ženské energie a pak byl zaveden do rituálního prostoru, kde mohl přijmout novou mužnost jako svátost; musel postoupit rituální bolestivé a zraňující zkoušky, spojit se s ostatními muži a zavázat se k věrnosti kmenovým hodnotám. Tento model je tak dobře zdokumentován, že je až k neuvěření, že jsme ho tak snadno mohli opustit. Současné gangy, projevy krize pohlavní identity, romantizování válek, nesmyslné násilí a homofobie budou dle mého názoru nekontrolovaně narůstat, dokud se zase neobjeví moudří rádci a stařešinové, kteří začnou chlapce učit. V minulých dobách se těchto rolí úspěšně zhosťovali medicinmani, kněží a šamani. Nyní chlapci vzhlížejí ke svým trenérům, náčelníkům vojenského výcviku či fundamentalistickým kazatelům a hledají u nich to, co jim už neposkytuje církev. Někdy mají dokonce k duchovním odpor, pravděpodobně proto, že jsme jim příliš dlouho nabízeli kamení místo chleba, morální minimum místo odvážných poutí, povinné zasvěcené dny místo riskantních výprav za poznáním.

Mužská iniciace je vždy spojena s těžkostmi, nesnázemi a bojem a obvykle s uctivou konfrontací s mimorozumovým chápáním, podvědomím či divokostí, chcete-li. Připravuje mladého muže na to, aby byl schopen orientovat se v životě ne vždy jen podle logiky, racionálna a pragmatismu. Upřímně řečeno, iniciace ho připravuje na konfrontaci s lidským duchem.

Vzhledem k tomu, že v dnešní době už neexistuje žádný takovýto trénink, moderní muž je nejen chycen do pasti svého pohodlí, ale také do pasti své psýché a do toho, co považuje za rozum. Toto je mýtus modernismu, který se posledních sto let ztotožňuje se západní kulturou. Je to stejný druh mýtu, jako byl mýtus Dia, mýtus Quetzalcoatla nebo mýtus Adama a Evy. Protože muži nejsou iniciováni do oblasti posvátného, myslí si, že jejich mýtus je v podstatě objektivní pravdou a univerzálním řádem. Jsou natolik polapeni v pasti modernismu (tj. filozofie pokroku + pravda rozumové, levé hemisféry mozku + nezávislost a rozvoj jedince), že jsou stále méně schopni uskutečnit setkání s přesažnou realitou. Sekularismus stojí v tomto smyslu za většinou současného nedostatku víry. Ateismus a agnosticismus byly před nástupem modernismu naprosto nemyslitelné. A stále nemyslitelné zůstávají pro moudře iniciované muže.

V klasických příbězích o spáse a na mytických poutích muži tradičně procházejí několika stupni vědomí: od jednoduchého stupně přes hlubší vědomí až k osvícení. Existují mnohem jemnější rozdíly mezi těmito stupni, ale pro účely naší knihy budou tato tři rozlišení stačit. Přesně totiž odpovídají radám zenových učitelů, kteří říkají, že je třeba začít u selského rozumu, pak přemýšlet, studovat, čekat, bojovat a hledat, jako by to všechno záleželo jen na vás, a to vás dovede zpět k selskému rozumu. Ten ale budete nazírat zcela novým způsobem, který se selským rozumem vůbec neřídí.

Puer neboli neiniciovaný muž začíná svou pouť u jednoduchého stupně vědomí. Všechno je báječné a pravdivé, černé a bílé, naplněné tajemstvím a významem, které se skrývají hned pod povrchem. Skutečně věříme až do svých zhruba sedmi nebo osmi let, i když někdo si vystačí s jednoduchým vědomím mnohem déle. Je to ona nevinnost („nezraněnost“), kterou si mnoho lidí v chráněných rodinách a v nekomplikovaných společnostech snaží udržet většinu svého života. Je naivní, a často i nebezpečná, ale vyznačuje se bohatým vnitřním životem příběhů a významů a také jasnými odkazy, které lidem umožňují procházet životními těžkostmi bez následků. Zkrátka jdou dovnitř, naleznou svůj transcendentní cíl a náhle překonávají všechny nespravedlnosti, rozpory a utrpení mnohem snadněji. Je to ta známá Boží terapie, která provází lidské tvory životem už od počátků všech dob. Říká se tomu docela jednoduše víra. A funguje to lépe než cokoli jiného. Jsou to Adam a Eva v ráji, kteří jsou spolu zajedno, jsou to zvířata, stvoření, Bůh.

Ale abychom mohli napsat zbytek Bible, musíme z ráje pryč. Stále jíme jablka ze stromu poznání a dostáváme se k hlubšímu vědomí. Začínáme se vzdělávat, přemýšlet, učíme se umět si poradit a kontrolovat události kolem. Stává se z nás spletenec rozporů, názorů a užitečných popření. Víme, že odpovědi na naše otázky jsou někde tam venku. Pořád čekáme, až se někde objeví, čteme knihy, dřepíme na zadku s prozatímním pocitem jistoty, dokud na nás nezaútočí další pocit úzkosti.

Takhle se odehrává většina naší cesty: mezi Scyllou a Charybdou, mezi Minotaurem a Sirénami. To je ten moderní vzdělaný liberální intelektuál, který hledá svrchovanou pravdu v pocitech, vysvětleních a politické korektnosti. Ve sféře hlubšího vědomí toho víme příliš na to, abychom se vrátili do ráje, jehož vchod a cestu zpět ke stromu života střeží cherubové s míhajícími se plamennými meči (viz Genesis 3,24).

Nevíme toho však dost na to, abychom byli osvíceni. A to je příčinou pocitu úzkosti a břemenem moderních mužů. Jsou uzavřeni ve sféře hlubšího vědomí a stále znovu se vracejí k osvědčeným zdrojům: rozumu, řádu, kontrole a moci. Je to dobré, potřebné a předvídatelné. Bez tohoto druhého stupně neexistuje žádná touha, bohatství, žádné opravdové porozumění. Obvykle se hrdina nedostane ke stupni osvícení, dokud nedostal mnoho ran pod pás a neprošel mnoha zklamáními a paradoxy. Právě boj s temnotou a zármutkem posiluje a učí mužskou duši. Fyzicky prožívá onu temnotu v podobě bolesti a handicapu jako Jákob své zranění (Genesis 32,26). Intelektuálně se temnota a absurdita věcí odráží v rébusech a koánech, stejně jako v hádankách sfing a „ne-odpovědích“ zenových učitelů. Jsem přesvědčen, že mnohé z toho, co kázal Ježíš na hoře, má stejný základ, ale západní církev nemá dost trpělivosti, aby hledala moudrost, která pochází z třetího stupně vědomí – z osvícení.

Pokud jsme ochotni dát se vést, budeme dovedeni až k osvícení. Jedinec ve skutečnosti nemůže sám chtít, zvolit si, nebo se dokonce rozhodnout, že chce být osvícen. Ještě neví, co to vůbec osvícení je! Všechno, co může dělat, je být na to připraven. Vždyť život znamená připravovat se, nalaďovat se, procitat. Všimněte si, kolik Ježíšových podobenství a zásad se týká stavu přípravy a uvědomování si. Nejsnadnější náhradou je samozřejmě náboženství. Jednoduché přítomné vědomí nahrazuje odpověďmi a příliš snadnou jistotou o minulosti a budoucnosti. I když to zní zvláštně, náboženství se běžně vyhýbá skutečnému osvícení. Vykazuje se klanovým omezeným myšlením, které se spíše než na odvážném hledání Boha zakládá na strachu a moci.

Osvícení se týká spíše „ne-vědění“ než vědění a „ne-učení“ než učení. Je to jakási druhá a dobrovolně zvolená naivita, jež se nesnaží zapomenout na všechny rozpory a komplikovanost všech stupňů. Osvícení vyžaduje odevzdání se, nikoli rozhodnutí; důvěru, nikoli odhodlání; a více nezištné vůle než cokoli jiného. Nemůžete být osvíceni pomocí nějakého programu, rituálu nebo morálky. A právě tohle leží pámbíčkářům v žaludku. Ale jak říká Ježíš, vítr vane, kam chce (viz Jan 3,8). Musíme zůstat na té cestě, naslouchat jejím promluvám, vnímat jak její agonii, tak její extázi, a usilovat o dar ze všech darů nejvzácnější a nejdůležitější – otevřenost. Vše, co ve skutečnosti můžeme dělat, je držet se opodál (v mytologiích se to obvykle symbolizuje zabitím draka) a doufat, že poznáme tajné dveře vedoucí ven ze složitosti. Když přestaneme na ty dveře klepat, bude to proto, že si uvědomíme, že na ně klepeme zevnitř.

Jde o již zapomenutý úkol spirituality, který nás má udržet na této cestě a sdělit zvláště mužům, že taková cesta vůbec existuje.

Richard Rohr & Joseph Martos

Uverejnené s láskavým dovolením www.fatym.com, knihu si môžete objednať priamo v nakladateľstve CESTA


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Zdroj: fatym.com

september 11, 2011 23:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top