Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: BEZEJMENNÝ VI.

VI. Jmenuji se Imhoteph – ten, kdo kráčí v míru (mírotvůrce)

 

„Budeš tu docházet co druhý den na čtyři hodiny až do doby tvého odjezdu.“ řekl mu Cheruef a zamračil se. „Máš s tou prací už nějaké zkušenosti?“
„Znám kameny, pane a spolupracoval jsem s kameníky i se sochaři na Jihu. Ale moc o této práci nevím,“ odpověděl po pravdě.
Pohled, kterým ho obdařil Cheruef, ho probodl. Znal ten povýšenecký postoj, ale tenhle byl jiný než u Kanefera. Tohle byla pýcha, čistá a nefalšovaná pýcha. Obrátil se k němu zády a rukou mu ukázal, kam má jít.
„Tenhle muž už zapomněl pracovat rukama.“ pomyslel si Achboinu, když za ním poslušně kráčel.
Většina lidí uvnitř chrámu měla na sobě jen lehké haleny nebo jen bederní roušky, ale Cheruef byl upravený. Jeho bohatá paruka byla na muže příliš zdobná a náramky na rukou svědčily o marnivosti. Opatrně našlapoval před ním a vyhýbal se všemu, čím by se mohl ušpinit.
„Možná je dobrý organizátor,“ pomyslel si Achboinu, ale něco v něm tu myšlenku nechtělo přijmout.
„Vedu ti dalšího, co nic neumí.“ řekl vysokému svalnatému muži, který opracovával kus zeleného kamene. Ten kámen Achboinu znal. Byl teplý, ale při opracovávání musel člověk dávat pozor. Zanechal Achboinua tát před mužem, obrátil se a odcházel. Při odchodu nechtě rukou zavadil o sochu u východu z místnosti. Ta se zakymácela, spadla na zem a rozbila se. Cheruef vyšel ven z místnosti, aniž se podíval na dílo své zkázy nebo na ně dva.
„Podej mi dláto, chlapče.“ řekl mu muž a rukou ukázal na stůl, kde měl rozložené nářadí. Opatrně začal dlátem a dřevěnou palicí osekávat kámen. V těch pohybech byl fortel. Byl to koncert rukou, balet jemné síly. Achboinu viděl, jak silnými prsty kontroluje každou odštípnutou část. Jako by se s kamenem mazlil, jako by s kamenem rozmlouval.
„Zatím odkliď, prosím, ten nepořádek a pak se tu porozhlédni, za chvíli toho nechám a vysvětlím ti, co budeš dělat.“ řekl muž a nepřestával pracovat.
V rohu místnosti stály hotové výrobky. Krásné vápencové skulptury, kanopy, vázy, nádobky všech tvarů a velikostí. Byly to krásné věci, věci, které měly duši. Achboinu neodolal a vzal do ruky malou sošku písaře. Usedl na zem, zavřel oči a rukama vnímal tvar, hladkost a jemnost linií i tichý tepot kamene.
„Jak ti mám říkat?“ ozvalo se za ním.
„Achboinu.“ odpověděl mu, otevřel oči a zaklonil hlavu, aby mu viděl do očí.
„Jmenuji se Merjebten.“ řekl muž a podal mu ruku, aby mu pomohl stát.

Šaj zmizel za svou vdovou. Záhadný úsměv na tváři, upravený, spokojený. Štěstí z něho sálalo. Na jedné straně s ním sdílel štěstí, které mu přinesla láska, na druhé straně se vtíravě plížil pocit, že je sám. Strach dítěte, kterého opouští matka. Zasmál se tomu, když si to uvědomil a pustil se do práce.
Spěchal. Den jeho odjezdu se blížil a spousta úkolů čekala na dokončení. Rozsvítil lampu, ale na čtení se nemohl soustředit. Vzal tedy do rukou nehotovou dřevěnou sošku a nůž, ale ani tato práce se mu nedařila. Merjebten mu poradil, aby nejdříve zkoušel dělat věci z hlíny nebo ze dřeva. Soška byla velká, jako jeho dlaň, ale nelíbila se mu. Pořád nebyl spokojen s tím, co vytvořil. Pořád se mu zdálo, že něco tomu chybí. Začal ji obrušovat, ale po chvíli práci odložil. Netěšila ho. Vztek v něm stoupal. Začal nervózně přecházet po pokoji, jako by mu chtěl utéct.
„Pitomost,“ řekl si, když si to uvědomil.

Dveře se otevřely a vstoupil Kanefer. „Jsi sám?“ zeptal se s údivem a očima hledal Šaje.
„Není tu.“ odpověděl Achboinu a ve hlase byl znát vztek.
„Co je ti?“ zeptal se ho a posadil se.
Na zemi i po stole se válely papyry, kousky dřeva, nářadí. Mimoděk začal věci uklízet a rovnat, Pak vzal do ruky malou sošku Tehenut a začal si ji prohlížet. „To jsi dělal ty?“
Přikývl a také začal sbírat rozházené věci ze země. „Jak jsi dopadl v Ionu?“ zeptal se.
Znova jim projel vztek. Zase se mu zdálo, že mu chtějí vzít úkol, kterým ho pověřili. Není to moudré, pracovat na dvou tak velkých projektech. Lidí je málo a za chvíli začnou záplavy, pak období setí, pak žně – to vše odčerpá další lidi. Postavil se, opřel se o hranu stolu a zaťal zuby. Pak napětí povolilo. Kanefer se na něho díval a nemohl se zbavit dojmu, že tuhle scénu už někde viděl. Vzpomenout si ale nemohl.
„Jsem unavený a otrávený. Bylo to úmorné jednání.“ řekl a zamračil se. „Bylo to vydírání.“ dodal a zavřel oči. Počítal svůj dech, aby se zklidnil a nezačal řvát.
Achboinu ho pozoroval. Zprávy, které nese, jsou tedy horší, než očekával. „Mluv, prosím.“ řekl skoro tiše.
„Jejich požadavky jsou skoro nestoudné. Oni ví, že je v této chvíli Nebuithotpimef potřebuje. Potřebuje jejich podporu, aby v zemi zůstal mír. Práce v Mennoferu budeme muset zpomalit a začít se soustředit na Ion. Sanacht vydrancoval, co se dá, budovy jsou poničeny, sochy rozbity, bohatství ukradeno…“ Achboinu mu podal vodu a on se napil. Cítil, jak mu voda stéká do žaludku, jak chladí. V ústech měl pořád ještě sucho. „Jejich požadavky jsou nestoudné,“ dodal po chvíli a vzdychl: „Jen nevím, jak to říci faraónovi.“
„Oni s ním nebudou jednat přímo?“ zeptal se Achboinu.
„Ne, v této chvíli ne. Chtějí s ním mluvit až, když jejich požadavky přijme.“
„A přijme?“
„Bude muset. V této chvíli mu nic jiného nezbývá. V této chvíli bude muset přistoupit na to, co chtějí, jinak hrozí, že Sanachtovi stoupenci budou dělat potíže. Už tak je Tameri boji vyčerpaná a mír je velmi, velmi křehký.“ podepřel si hlavu dlaní a podíval se na Achboinua. Viděl, jak přemýšlí.
„A co je něčím zaměstnat?“
„Čím, prosím tě?“ řekl a postavil se. „V této chvíli nejsou ochotni k dialogu a už vůbec ne ke kompromisu. Také je v tom záměr. Zdá se mi, že faraónův nápad přemístit sídlo Tameri do Mennoferu, jim je trnem v oku.“
„Ano, je to blízko. Obnova Mennoferu znamená nejen posílení Ptahova vlivu. Konkurenci v oblasti náboženského dění. Vliv NeTeRu jihu a toho se oni bojí. Je třeba jim dát něco na oplátku. A nejen to…“ zarazil se na poslední chvíli.
„Ale co?“ řekl mu Kanefer a prudce se k němu otočil.
„To nevím. To opravdu teď nevím.“ odpověděl a rozhodil ruce na znamení bezradnosti.
„Kdy odjíždíš?“ zvrátil směr hovoru a opět se posadil.
„Za sedm dní.“ odpověděl mu Achboinu. „Nebudu pryč dlouho, má služba v chrámu trvá třikrát sedm dní, ale to víš.“
Přikývl. Achboinu ucítil strach, který z něho sálal. Tušil, že něco přijde, něco – něco z čeho má Kanefer obavu a tak zpozorněl.
„Jak jsem ti říkal, má žena i děti zemřely, když se zemi prohnali Sanachtovi stoupenci. Nemám nikoho. Nemám syna, který by se postaral o mou poslední cestu…“ polkl, sklopil oči a nalil si ze džbánu vodu. Achboinu si všiml, že se mu třese ruka. Kanefer se napil. Položil pohár na stůl a tiše dodal: „Chtěl jsem tě požádat o něco, nad čím přemýšlím už dlouho. Ne požádat – poprosit. Buď mým synem.“ poslední slova pronesl skoro neslyšně. Hrdlo měl stažené a žíly na čele vystoupily. Měl strach a Achboinu věděl z čeho. Bál se jeho odpovědi. Bál se odmítnutí.
Přistoupil k němu a chytil ho za ruce. Musel si dřepnout, aby mu viděl do očí. Do očí, do kterých se hnaly slzy. „Budu tvým synem.“ řekl mu a viděl, jak napětí povolilo. „Pojď, jsme oba napjatí a je třeba ze sebe smýt stopy vzteku, bezradnosti i napětí. Až se očistíme v posvátných vodách jezera, až se uklidníme, promluvíme si o tom důkladněji. Souhlasíš?“
Kanefer se usmál. Pomohl mu vstát a pomalu odcházeli k posvátnému jezeru vedle chrámu.

„Mám pořádný hlad.“ řekl mu Kanefer, když se vraceli.
Achboinu se zasmál: „Možná se už vrátil Šaj, ten dokáže z kuchařů vždycky něco vymámit. Rád bych věděl, jak to dělá. Pokud je ale u své vdovy, pak budu muset něco přinést já. Ale velké naděje si nedělej. Nic extra to nebude.“
„Vdovy?“ zvedl obočí Kanefer a usmál se.
„Ano, vdovy. Matky toho dítěte, co na sebe převrhlo cihly.“ odpověděl mu.
„Pojede ale s tebou?“
„Ano, neměj strach. Své povinnosti si plní vzorně.“ odpověděl mu Achboinu a zatajil to, že většinu večerů tráví sám. „Chtěl bych tě o něco poprosit.“ řekl Kaneferovi a zpomalil.
Kanefer se na něho podíval. V ořích měl zase strach.
„Ne, neboj se. Budu tvým synem, pokud chceš a budu jim rád.“ dodal a usmál se na něho. „Nemám jméno a je těžko sepisovat adopční listinu s někým, kdo nemá své ren – jméno. Víš, dlouho jsem nad tím přemýšlel, dlouho jsem se tím trápil, ale myslím si, že už své jméno znám. Nevybral jsem si ho při obřadu znovuzrození…“ odmlčel se, protože nevěděl, jak mu to vysvětlit: „…tohle je dobrá příležitost, nemyslíš?“ zeptal se ho.
Kanefer přikývl.
„Víš, neznám svou matku, která by mi dala ren, ale budu mít svého otce a byl bych rád, kdybys to byl ty, kdo mi ho přidělí. Nejsem si jist, zdali je čas ho používat, ale chci, abys ho znal.“
„Je to vážné?“ zeptal se ho najednou Kanefer.
„S čím?“ zeptal se udiveně Achboinu.
„Promiň,“ rozesmál se na celé kolo, „myslel jsem na Šaje.“
„Jo, tak to nevím. Řekl bych, že ano, jenže potíž je v tom, že on o tom mluvit nechce.“
Vešli do pokoje, aby si vzali čisté šaty. „Víš, vždycky byl veselý, ale teď se zdá být šťastný, opravdu šťastný.“ Přes den, když má čas, vyřezává pro její děti hračky. Chlapci udělal berle, aby se mohl pohybovat i se zlámanou nohou. Ptáš se, jestli je to vážné? Řekl bych, že vážnější, než si sám myslí.“
„Pojď, půjdu s tebou do kuchyně, možná nám můj úřad dopomůže k něčemu lepšímu, než je chleba. Zamilovaného Šaje se už asi nedočkáme.“ řekl s úsměvem Kanefer a zamířil ke dveřím.

Řada nádobek na líčidla stála na stole vedle sebe. Merjebten si je pozorně prohlížel. Všechna víčka nádobek měla tvář malé slepé dívky v podobě Hathor. Pak přešel ke kamenným nádobám. U třetí se zastavil a rukou pokynul Achboinuovi, aby přistoupil blíže. Nemluvil. Ukázal prstem na chyby, kterých se opustil a pak jednu z nich opravil. Achboinu ho sledoval a pustil se do opravy druhé nádoby. Merjebten pozoroval jeho práci a souhlasně pokýval hlavou.
„Zbytek už opravíš sám,“ řekl mu a přešel k nádobce nezvyklého tvaru. Nebyla z kamene, ale ze dřeva. Kruhová nádoba s víkem, na kterém stála černá Neit, luk a šípy zkřížené, kulatý štít na levém rameni. Stála tam důstojně, s očima upřenýma na Merjebtena a chvíli se mu zdálo, jakoby k němu chtěla vykročit. Vzal víko do ruky a začal si ho prohlížet.
Achboinu opravoval kamenné nádoby a očima sledoval Merjebtenovy reakce na jeho práci. V tom vstoupil do místnosti Cheruef. Už na první pohled bylo znát, že je jeho nálada mizerná. Pohledem přehlédl celou místnost a zastavil se u Achboinua. Ten se uctivě uklonil, aby učinil zadost slušnosti, ale nepustil u ruky nástroj, kterým opravoval kamennou nádobu.
„Nenaučil ses slušnosti, mladíku,“ zařval Cheruef a ohnal se po něm rukou. Nástroj vypadl na zen a úder ho odhodil až ke zdi, cestou zavadil o malé nádobky na líčidla a viděl, jak padají na zem. Některé z nich se roztříštily. Viděl víko s tváří malé slepé dívky, jak se rozlomilo na pět kusů. Bohatě zdobený Cheruefův náramek mu zranil tvář a on ucítil teplo i pach své krve. Úder byl tak silný, že se mu před očima udělala tma. Pocítil bolest. Bolest v zádech, na tváři i v srdci. Vjel do něho vztek. Vztek na toho pyšného muže, který zničil jeho práci a který zranil jeho hrdost.
Cheruef se otočil k Merjebtenovi: „Máš ho nejen učit, ale i vychovávat ke slušnosti.“ zařval, z rukou mu vytrhnul víko s černou Neit a uhodil s ním o kamenný podstavec. Rozštípla se. To ho rozzuřilo ještě více a zvedl ruku proti Merjebtenovi. Achboinu vyskočil a pověsil se na ni. Odhodil ho podruhé a on skončil na zemi, hlavou se uhodil o jednu z kamenných nádob. Merjebten zbledl. Vzal toho muže kolem pasu, vyzvedl ho do výšky a odhodil ho přes vchod do druhé místnosti. Kolem se začali shromažďovat lidé a přibíhat dozorci.
„Zavřít a spráskat!“ rval Cheruef, který se snažil stát ze země. Rukou si nasazoval paruku, která se svezla na zem. Dozorci se rozeběhli k Merjebtenovi, který zvedl ze země rozbité víko s černou Neit. Ten stál a čekal, až k němu doběhnou. Zůstali stát, nezvyklí na to, že někdo neklade odpor. Nesvázali ho. Jen ho obklopili a on, s hlavou hrdě vztyčenou, šel mezi nimi.
Achboinu pozoroval celou scénu jako ve snách. Hlava se mu točila a nohy odmítaly poslušnost. Cítil něčí ruce na svém rameni, cítil, jak ho zvedají, svazují mu ruce a někam ho vedou. Ale celá cesta probíhala jaksi mimo něho. Pak zahlédl přibíhajícího Šaje, který se postavil před dozorce. Ti ucouvli. Výraz jeho tváře a jeho mohutná postava udělaly své. Zbytek už nevnímal. Jeho tělo se pomalu sunulo k zemi a obklopila ho černočerná tma.

„Nespi!“ uslyšel známý hlas sunua a cítil, jak ho plácá po zdravé tváři. Neochotně otevřel oči, ale obraz byl rozmazaný, nejasný a tak je zase zavřel.
„Nespi, říkám ti.“ Starý sunu s ním třásl a snažil se ho udržet v sedě. Hlava mu spadla dopředu, ale oči se mu podařilo otevřít. Podíval se na plovoucí tvář před sebou a slabě zavrtěl hlavou.
„Vidíš mě?“ zeptal se ho.
„Ne,“ řekl slabě, „moc ne.“ Hlava ho příšerně bolela, v uších mu hučelo. Snažil se, seč mohl, ale jeho mysl se opět začínala propadat do temnoty.

„Má právo na soud.“ řekl mu Kanefer. „Vyslechl jsem dělníky a vyslechl jsem i Merjebtena. Jejich výpověď souhlasí.“ Byl rozčílený a měl strach. Napadení představeného mohlo znamenat jejich smrt.
Siptah mlčel. Čekal, až se Kanefer uklidní. Celá záležitost byla vážná a to věděl jak on, tak Kanefer. Kromě toho byl Achboinu ještě pořád v péči sunuů a to mu dělalo daleko větší starost, než nadcházející soud. Byl zodpovědný za jeho bezpečí. Byl zodpovědný nejen představenému prací v zemích Jihu a Severu, ale i faraónovi a tento úkol nesplnil.
„Soud vyhraje.“ řekl po chvíli Kaneferovi a posadil se. „Podívej se. Rozbil nejen nádoby patřící chrámu, ale i obřadní nádoby a to se neodpouští.“ Zamyslel se nad tím, jestli mají opravdu šanci vyhrát, ale věřil, že svou výpovědí i výpovědí dalších se jim to podaří. „Jak je mu?“ zeptal se Kanefera a podíval se na něho.
„Je to lepší, ale bude převezen na Jih.“ odpověděl mu a vzdychl.
„Proč? Nedůvěřuješ našim sunuům?“ zeptal se ho se znepokojením v hlase.
„Ne, to ne. Musí se vrátit, protože má práci v chrámu a také proto, že tady to pro něho začalo být nebezpečné. Nevíme, co tento incident může vyvolat. Každopádně přitáhne pozornost a to si dovolit nemůžeme.“ odpověděl mu.
„Ano, máš pravdu.“ zamyslel se Siptah a napil se. „Chtěl si, abych sepsal smlouvu o adopci. Je to zařízeno. Pokud chceš, uděláme obřad přidělení jména ještě tady. Tím ho můžeme také ochránit. Jiné jméno…“
Zarazil ho. „Také jsem na to myslel, ale chci si s ním o tom ještě promluvit. Chci vědět, že s tím opravdu souhlasí.“
„A faraón?“ zeptal se Siptah tiše.
„Prozatím nic neví a doufám, že se nic nedoví. Doufejme jen, že umění sunua je takové, jak sám říká a že ho z toho dostane.“
„A co když se dozví…?“ namítl Siptah a zamračil se.
„Budeme to řešit až pak.“ odpověděl Kanefer a postavil se. „Chci, aby byl ten muž potrestán. Aby na své kůži zažil každou ránu, kterou uštědřil Merjebtenovi a chlapci. Mému chlapci.“ dodal a vyšel ze dveří.

Šaj vešel do pokoje. Provinilý výraz z jeho tváře nezmizel. Achboinu stál u nabílené stěny a kreslil. Neustálá přítomnost Šaje, který se ho bál nechat samotného ho znervózňovala.
„Neměl bys ještě vstávat z postele.“ řekl mu a položil jídlo na stůl.
„Neboj se o mě tolik. Až budu unavený, lehnu si.“ ujistil ho a pokračoval v práci. Představa konání soudu ho znervózňovala, ale hlava už tolik nebolela a tak si chtěl v klidu všechno promyslet. „Nechceš zajít za svou vdovou?“ zeptal se ho, ale Šaj zavrtěl hlavou. Achboinu skončil. Odstoupil od stěny a prohlédl si výsledek. Nebylo to ono, ale to počká.
„Podívej se, nemůžeš mě pořád hlídat. Už jednou jsem ti řekl, že tvoje vina to nebyla. Neneseš žádnou odpovědnost!“ řekl mu příkře.
Šaj mlčel.
To se mu vůbec nelíbilo. „Pohádali jste se?“ zeptal se ho po chvíli a díval se na něho.
„Ne. To ne, ale opravdu se bojím tě tu nechat samotného. Nevíme jak dlouhé prsty má Cheruef. Do našeho odjezdu chci mít jistotu, že se ti nic nestane. Už tak…“
Zarazil ho v půli věty. Věděl, že má pravdu, ale na druhé straně si uvědomoval, že je na čase, aby začal čelit nebezpečí sám. Kromě toho si potřeboval promyslet řadu věcí. Zítra je soud a před tím dostane jméno a podepíše adopční smlouvu. Potlačil obavy, že obřad Kanefer nestihne. „Podívej, Šaji, potřebuji být chvíli sám. Celé dny mě nespouštíš z očí a já začínám být nervózní. To je teď to poslední, co potřebuji. Potřebuji si v klidu vše promyslet. Běž, prosím, za svou vdovou a jejími dětmi, a jestli máš strach, tak mi postav před dveře stráž.“ řekl to tiše a snažil se, aby se to Šaje nedotklo. S pohledem upřeným na jeho tvář zaznamenal slabý úsměv. Uklidnil se.
„Můžu se ale najíst?“ zeptal se ho se smíchem Šaj. „Tam mě asi na večeři čekat nebudou.“ dodal vesele, cpal do sebe kusy jídla a polykal je skoro celá.

Siptah seděl na vyvýšeném místě a sledoval dění. Merjebten hovořil dobře. Vyvrátil všechna obvinění Cheruefa a upozornil na to, že ten zavinil, kromě zničení majetku chrámu i rozbití obřadních nádob. Zdůraznil to tak, že ostatní přísedící měli pocit, jakoby se Cheruef dopustil svatokrádeže. Ti, kteří byli roztržce přítomni, také Cheruefovu versi nepodpořili a stížnosti na jeho aroganci a nepořádky v dodávkách materiálů mu situaci neusnadnily. Váhy Maat se dostávaly na správnou stranu a to ho těšilo. Teď už bude záležet jen na výpovědi Achboinua.
Dveře se otevřely a on vešel. Na sobě měl nejlepší obřadní šat, takže nebylo pochyb o jeho funkci, byť ji vykonával daleko od Mennoferu. V rukou měl sistrum i měděné zrcadlo Hathor, aby zdůraznil svou hodnost. Vlasy si oholil a oči zdůraznil zelenou varvou. Měl na paměti slova Nimaathap o prvním dojmu a dal si záležet. Na jeho tváři zela rudá jizva po Cheruefově náramku. Vešel pomalu a důstojně. Postavil se na své místo a čekal, až ho osloví.
Sál zašuměl a Cheruef zbledl. Teď věděl, že nemá šanci. Proti slovu Ctihodného se nikdo nepostaví. Nikdo nebude pochybovat o jeho slovech. Masku pýchy a arogance teď vystřídal výraz strachu a nenávisti.
Achboinu tu změnu v tváři zaznamenal. Teď už chápal Šajovy obavy. Nikdy před tím se nesetkal s tak koncentrovanou záští.

„Uvědomuješ si, že do Mennoferu se vrátit nemůžeš.“ řekl mu hněvivě Meni. Stál proti němu a byl rozzlobený. Hodně rozezlený. Achboinu se snažil zachovat klid, ale srdce mu bušilo jako o závod.
„Proč?“ zeptal se, nevědomky ztišil hlas. „Proč? Vždyť soud dopadl dobře a svou práci jsem tam ještě nedokončil.“
Právě proto. Soud bys vyhrál tak jako tak a nemusel ses předvádět svým úřadem. Teď už je to nanic.“ řekl a bouchl rukou o stůl. „Měl jsi dobře uvážit, co děláš.“
„Uvážil jsem to.“ řekl také rozzlobeně. „Uvážil jsem to dobře. Nevěděl jsem, jaké máme šance proti Cheruefovým příznivcům. On byl na svobodě, Merjebten ve vězení a já zavřený doma. Prohrát jsem nechtěl. Ten člověk takový úřad neměl nikdy zastávat.“ dodal. Pomalu mu docházelo, že prozrazením svého úřadu, usnadnil i prozrazení své identity, ale nelitoval toho, co udělal.
„Tady také zůstat nemůžeš. Hned jak ti skončí služba v chrámu, musíš odjet. Bylo by nebezpečné dlít zde déle, než je to nutné, zvláště teď, když ví, kam jsi odjel.“
„Kam mě chceš poslat?“ zeptal se ho se strachem.
„To ještě nevím,“ řekl mu po pravdě, „musím si to promyslet.“
Nejednou si uvědomil, že musí jeho rozhodnutí nějakým způsobem ovlivnit. Ne kvůli sobě, ale kvůli Šajovi. Ten nemůže být daleko od Mennoferu a své vdovy a také ho potřeboval mít ještě u sebe. Byl jediný, snad kromě Kanefera, o kterého se mohl opřít. Také se mu nechtělo opět odcházet od rozdělané práce. Toto se stávalo takřka pravidlem.
„Podívej,“ řekl Menimu klidně, „asi máš pravdu v tom, že jsem to přehnal. Uznávám. Omluvou mi může být jen to, že jsem nechtěl chránit jen sebe, ale především Merjebtena. Pokud mě chceš někam poslat, pošli mě do Ionu. Není to daleko od Mennoferu, a proto mě tam nikdo hledat nebude.“
Podíval se na něho s údivem. Vždyť to bylo, jako hodit králíka do košíku kober. „To nemyslíš vážně?“ zeptal se ho.
„Nech si to projít hlavou. Nezdá se mi to jako nejhorší řešení.“ řekl mu na to a šel ke dveřím. Pak se zastavil a obrátil se k němu. S důrazem v hlase mu řekl: Jmenuji se Imhoteph.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


 

Súvisiace:

Imhotep
http://www.cez-okno.net/rubrika/imhotep

 


Sekcie: 
Štítky: 
jún 19, 2018 00:35 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top