Byl mladý, plný života a krásný. Každé ráno přistupoval k zrcadlu a díval se na svou tvář, své štíhlé, pružné tělo a pěstěné ruce. Byl by celkem spokojen – obraz mu kazil jen jeho stín. Ten, černý a tmavý, ho neustále doprovázel na jeho cestě zalité světlem. Kazil onen dokonalý vzhled. A co bylo nejhorší, začal mu vadit v tom obraze, který si o sobě utvořil. Vadil mu tak, že rušil jeho spánek a rušil jeho klid.
Rozhodl se, že musí najít způsob, jak se ho nadobro zbavit. Vzal si koně, krásné šaty, dostatek peněz a rozjel se hledat do světa někoho, kdo mu řekne, jak se zbavit svého stínu.
Putoval dlouho. Peníze došly, šat už také ztratil ze své krásy a rady byla v nedohlednu. Kůň už byl unaven a tak se zastavil u jezera, aby ho mohl napojit a napást. Sedl si na kraj modré vody a díval se se zalíbením na svůj obraz odrážející se na vodní hladině. Najednou se obraz začal ztrácet a na hladinu vyplula malá zlatá rybka.
„Rozbila jsi mi můj krásný obraz.“ řekl ji rozzlobeně.
„Vím,“ odpověděla, „a také vím, proč tady sedíš. Chceš-li, poradím ti, kam jít pro odpověď, kterou na své cestě hledáš.“
Nedůvěřivě se na ni podíval, ale pomoc neodmítl.
„Tam vysoko v horách žije starý poustevník. Mnoho toho ví a zná. Jestli ti někdo může pomoci, pak jedině on. Ale pozor, nikdy nedává nic zadarmo.“ Ponořila se zpět do vody a na hladině po ni zůstala jen kola.
Vydal se opět na cestu. Hory byly vysoké a na skalách se kůň smekl a zahynul. Musel pěšky. Prodíral se hustým porostem, trpěl hladem a žízní. Nakonec ale došel tam, kam ho rybka poslala.
Před malým dřevěným domkem stál poustevník. Na sobě starý plášť, dlouhé šedé vlasy vlající ve větru a oči barvy nejhlubších tůní si prohlíží příchozího.
„Vím, proč jsi zde.“ řekl. „Znám odpověď na tvou otázku, ale napřed zde musíš odsloužit sedm let. Rozhodni se rychle, zda mou nabídku přijmeš či nikoli a jestli ti těch sedm let stojí za to.“
Chvíli váhal, protože sedm let je sedm let – příliš dlouhá doba. Ale vynaložil už mnoho úsilí na to, aby se dostal tam, kde je, a proto souhlasil.
Musel orat pole, sít a sklízet, kácet les a čistit tůně. Jeho dříve pěstěné ruce byly samý mozol. Tvář zbrázdily první vrásky a šrámy od trní. Tělo už nebylo tak štíhlé a pružné – začalo se více podobat skalám, které je obklopovaly. Ale on neměl moc času dívat se na svůj obraz. Zrcadlo poustevník nevlastnil a tůni bylo nutno nejdříve vyčistit, aby mohl vůbec něco spatřit. Většinou byl ale tak unavený, že místo pohledu na svou tvář, šel raději spát. Spánek měl klidný. Už ho nebudily starosti se stínem. Tělo zmožené prací si přálo jen odpočívat a nabrat sílu na další den.
Sedm let tvrdé práce. Sedm let čekání skončilo. Teď stojí před poustevníkem. Pole zorané, úroda sklizena, tůně jsou čisté. Vše, jakoby se prozářilo. Les dýchá pohodou a klidem. Snad si ani nevzpomíná, proč tu přišel. Stojí tu, hlavu hrdě vztyčenou. Tvář už není tak krásná, mladá a bez vrásek, tělo je samý sval. Čeká.
„Je jednoduché zbavit se svého stínu,“ říká mu poustevník a usmívá se, „divím se, že jsi na to nepřišel sám. Stačí jen zhasnout světlo.“
„Ale…“ pln údivu hledí na poustevníka, šokován jeho odpovědí.
„Zadrž!“ hněvivě zařval poustevník. „To už by byla další otázka a podmínky znáš.“
Začal se smát. Smál se dlouho a upřímně.
„Stálo ti to za to?“ zeptal se poustevník.
Usmál se. Obrátil se naposled k malému domku. Pohledem čistým a jiskrným, jak vyčištěné studánky, se podíval na poustevníka a kývl. Potom, v roztrhaném šatu, bez peněz i bez koně, klidně a šťastně odcházel k domovu.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber
