Stála a dívala se na svůj odraz v zrcadle. Mládí a krása byly pryč. Únava let na trůně byla znát víc, než sama chtěla. Snad jen očím, dneska už trochu více potemnělým smutkem a starostmi, zůstalo něco z jejich bývalé záře.
Byl to podivný sen, který ji donutil, aby tu teď stála a hledala tu, která se jí zjevila.
Malé křehké děvčátko stojící na břehu ostrova, obklopeného hlubokým mořem, s nadějí vyhlížející příjezd lodi.
Bílá smutná dívka, se skomírajícím světýlkem v dlaních, uvězněna na půdě velikého domu, toužebně vyhlížející jediným zaprášeným oknem ven do měsíční krajiny.
Kněžka zajatá uvnitř hlubokého lesa, čekající marně na příchod člověka.
Důstojná královna dobrovolně uvězněna ve středu města, obklopeného zdmi hradeb, hlídající pramen uprostřed velké pyramidy.
Stará žena, s unavenou tváří zbrázděnou vráskami, očima vyhaslým smutkem a bolestí, jejíž plamen – ten, který měla ochraňovat, zhasl.
To všechno byla ona. Věděla to a poznání bolelo a pálilo v duši více než žár plamene v krbu její ložnice. Podobala se těm ženám ze snu jako vejce vejci, zvláště teď, stojíc před velkým zrcadlem a pozorujíc svou tvář. Jen zbývající záře jejich očí dávala ještě tušit, že plamen ještě úplně nevyhasl a že je možno ho zachránit.
Léta a léta se snažila vládnout spravedlivě. Snažila se svých znalostí i intelektu využívat ke spojení každodenního života s duchovními ideály, aby město, kterému vládla, mohlo růst a rozvíjet se. Odhodlaná splnit svůj úkol rezolutně prosazovala vše, co se jí zdálo správné nebo nezbytné. Neprospané noci, kdy ji zmítaly pochybnosti o správnosti řešení a nutnosti prosazovat spravedlnost i tvrdými prostředky, na sobě nedala nikdy znát. Byla sice žena, ale léta a léta jednala jako muž.
Odsoudila své ženství do vyhnanství ostrova a lesa. Zavřela svou ženskost na půdu, uvěznila ji do hradeb města, odkázala ji k věčné samotě a k věčnému mlčení.
Možná to ji chtěl sen říct. Možná je to poslední varování před tím, než plamen navždy zhasne.
Stála před zrcadlem, v duši smutek všech těch let samoty i mlčení. Ještě jednou se podívala na svůj obraz a spatřila, jak žena v ní pláče. Dívala se na svůj obraz v zrcadle, dívala se na tu, jejíž mládí i krása byly dávno pryč a únava let na trůně byla znát víc, než sama chtěla. Dívala se na ženu, která pláče a které, s každou kapkou slz, přibývá v očích záře.
Potom si dlaní utřela tvář a usmála se. Už věděla. Má-li žena v ní žít, je třeba začít hledat krále.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber
