Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: LABYRINT

„Co kdybych zabloudila a nenašla cestu?“ zeptala se. „Bloudila bych neustále v kruhu a nemohla se dostat ven? Neznám ještě všechny cesty labyrintu.“
„Ano, neznáš.“ Řekl ji a podíval se na ni svýma zelenýma očima. „Pamatuješ, když jsem tě tu vedl poprvé? To jsi byla ještě malá.“
Ta scéna se jí vybavila jasně, nemohla ji zapomenout, protože na setkání s ním čekala celý dlouhý rok. „Řekl jsi tenkrát, že mám dávat pozor, že labyrint se podobá lidské duši.“
„Správně,“ podotkl a zamyslel se. „Pojď, projdeme to ještě jednou.“

Vedl ji po schodech, do podzemí chrámu, k chodbám labyrintu. Mlčel. Hledal slova, kterými by jí vysvětlil tu podobnost. Procházeli vnějším obvodem labyrintu, ona pozorovala nápisy a hledala značky, které ukazovaly cestu. Najednou odbočil. Tuto cestu neznala. Zdálo se ji, že sestupují dolů, někam hluboko. Chodba byla tmavá a stěny lemovaly podivné sochy. Písmo na zdech bylo hodně staré, tak staré, že je dokázali přečíst už jenom hierofanti. Bylo to písmo posvátné, písmo těch, kteří žili v dobách, kdy ještě tuto zemi obývali bohové.

Sledovala cestu a občas se na něho podívala s očekáváním, že řekne, kam ji vede. Najednou se dostali do čtvercového prostoru, v jehož středu tryskal pramen.

„Jsme tady,“ pronesl. Ozvěna se odrážela od zdi a dávala tomuto okamžiku tajemný nádech. „Jsme ve středu labyrintu.“

Byla překvapena. Učili ji, že zde se nachází ten nejvzácnější poklad. Znovu si prohlédla místo, kam ji dovedl. Stěny byly takřka bez nápisu, kresby byly neumělé a postrádaly svou obvyklou barvitost. Jen uprostřed tryskal pramen a v jeho středu vytvářel malé bublající jezírko. Voda? Obyčejná voda!

„A poklad?“ zeptala se ho.

„Máš ho před sebou,“ řekl ji s úsměvem a ukázal k prameni. „Je to tekutina nejvzácnější ze všech.“

„Voda?“ udiveně odvětila a nechápavě se na něho podívala. „Myslelas jsem na vědění, odkaz moudrosti Osirise – pána rozumu, nebo diamanty…“

V jeho očích se zaleskly zelené ohýnky a pobaveně oponoval: „Myslíš si, že v poušti diamanty uhasí tvou žízeň? Přemýšlej trochu. Z vody vznikl všechen život na této zemi. Je to živel, který nikdy jako život, nezůstává stát. Pokud by se tak stalo, umře. Začne zahnívat a to je počátek její zkázy. Věčný pohyb vody a její přeměny, ať už v páru nebo led, znázorňují pohyb a proměny života. Tryskající pramen je symbolem počátku poznání. Voda je ta, která uhasí tvou žízeň, očistí tvé tělo i mysl. Voda je to, co nás spojuje s naším počátkem. Bez ní by byl život na této planetě nemožný.“

„A labyrint? Proč střeží pramen? Na povrchu jsou i jiné prameny, potoky, řeky a ty střeženy nejsou.“

„Labyrint je symbol – symbol cesty ke středu duše. Hovořila jsi o bloudění v kruhu. Cestu sem, by si nalezla blouděním mnoha vnitřními kruhy, které tvoří cesty labyrintu. Přímá cesta do jeho středu se dá najít jen náhodou. Většina z nás musela postupovat pomalu – blouděním v kruzích, mapováním těch cest, které se pozvolna, s různými oklikami, ke středu blíží. Každý vstup do kruhu blíže středu je zaplacen smrtí. Tak, jak je psáno – nikdo nepřestoupí práh Osirův, aniž by prošel smrti a vzkříšením.“

„Ale my jsme šli přímo,“ odvětila, „Nezemřeli jsme.“

„Řekl jsem ti přece, že labyrint je podobný lidské duši. Její cestě. Když duše bloudí po obvodu a nemůže se dostat z bludného kruhu, musí hledat cestu ke svému středu. Střed je to místo, kde pohyb ustává a kde lze najít klid, tolik potřebný pro další cesty směrem za Poznáním. Ale cesta tam nikdy není lehká. Je vykoupená bolesti a zmatkem. Vždy, když překračuješ práh dalšího kruhu, je to jako bys padala do propasti chaosu a zmaru, ale jedině tenkrát, když opravdu spadneš, můžeš potom vstát a pokračovat v nové cestě.

Jsou chvíle, kdy se ve středu ocitneš náhle, někdy i nechtě. Ale jak jsem řekl, to se stává jen velmi zřídka a jen velmi málo lidem. Tito lidé se pak podobají bohům. Pro nás ostatní je to cesta dlouhá a namáhavá.

„Závidím to tvou moudrost,“ řekla a usedla vedle něho. Cesta, kterou ji popsal, jí naháněla strach. Vedle něj se cítila bezpečně. „Závidím ti tvou rozvahu a sílu, se kterou kráčíš po své cestě.“

Zamyslel se. Pořád byla ještě dítě a on hledal slova, kterými by ji osvětlil, že svou cestu si musí každý projít sám, že si musí vystačit jen se svými silami.

„Vlastnosti, které máme, které máš i ty, jsme nedostali proto, abychom je druhým záviděli,“ řekl trochu káravě a podíval se na ni, „ale proto, abychom je užívali.“ Nevěděl jak dál. Dívala se na něho a on viděl, jak se bojí, zda ho nerozhněvala. Pohladil ji po vlasech, aby ji uklidnil.

Také na ni bylo vidět, že se snaží pochopit, co ji chce říci, ale nedařilo se jí to. Vstala a začala tančit. Tančila své rozpaky i svůj strach z toho, zda zvládne cestu, kterou půjde ona.

Sledoval její pohyb s obdivem. Tolik toho dokázala říci beze slov. Pohybem paže dokázala sdělit to, co on by s námahou formuloval do mnoha vět.

„Máš velký dar,“ řekl ji. „Víš, každý z nás je v něčem silný a v něčem slabší. Nikdy se nevyčerpávej tím, že budeš toužit po tom, co nemáš, ale snaž se využívat toho, v čem jsi silná. To ti také pomůže zlepšit se tam, kde tak silná nejsi.“

„Ale nemohu přece celý život jen tančit,“ oponovala mu, „to přece nejde.“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Tvůj tanec je proto tak krásný, že v něm uplatňuješ své silné stránky. Bez tvého citu a intuice by se stal je prázdným a samoúčelným pohybem. Je ale třeba nezapomínat i na to, v čem jsme slabí, protože i to je součástí naší cesty. Někdy je naše slabost naší největší silou.“

„Nerozumím ti,“ řekla mu a podívala se na něj. Tolik chtěla pochopit, ale nerozuměla. Hovořil o silných stránkách, které má využívat a jedním dechem mluví i o tom, v čem je slabá, protože v tom je její síla. Měla v hlavě chaos a nebyla schopna si pořádně uspořádat myšlenky. „Nerozumím ti. Nechápu, proč nemohu užívat jen toho, v čem jsem silná a neodvrhnout to, v čem jsem slabá. Nerozumím tomu.“

„Pojď,“ řekl, vzal ji za ruku a vedl ji jinou chodbou. Zastavili se před obrazem Sfingy. „Hovořili jsme o symbolech. Toto je také symbol, který má připomínat, že se skládáme ze dvou částí. Ta jedna je zvířecí a je řízená instinkty, ta druhá, symbolizovaná hlavou, nám má připomínat, že jsme dostali i rozum. Abychom byli tím, čím jsme, musíme užívat obojí a musíme se snažit, obě naše části udržovat v rovnováze. Kdybychom užívali jen instinktů – pudů, klesli bychom na úroveň zvířete. Rozum selhává v rychlosti tam, kdy je ohroženo naše tělo, kde se objevuje nebezpečí. Tam je instinkt rychlejší. Ten dá tělu i bez přemýšlení pokyn, kdy se má dát na útěk nebo se připravit k boji. Jedno bez druhého by nemohlo existovat. Obě naše části tvoří celek, nedělitelný celek. Stejně tak je to i s našimi vlastnostmi. Nikdo z nás není jen silný, nebo jen slabý. Ale nebudeš-li posilovat slabé, nebo ještě hůře, nebudeš-li chtít vědět, v čem jsi slabá, může tě to ohrozit v té nejméně vhodné době tam, kde jsi silná.“ Zamyslel se. Pořád nemohl najít vhodný příměr. Pořád hledal slova, kterými by jí vysvětlil to, co ji chtěl říci. Ona, ona by to dokázala jediným pohybem. On tu stojí a marně se snaží zformulovat své myšlenky do takové podoby, aby jim porozuměla.

„Když nemohu překážku přelézt,“ řekla najednou a podívala se na něho, „musím ji obejít. Ale musím vědět, že ji přelézt nedokážu, jinak odčerpám marnými pokusy o její zdolání tolik energie, že mi ji nezbude na to, abych ji obešla. Rozumím tomu správně?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl a pomyslel si: „V tom jsi také silná.“

Od toho dne chodil zase s ní, vedl ji pokaždé jinými cestami. Objevovali spolu chodby ještě z věků, kdy na zemi žili bohové – staré, zaprášené, plné zvláštních soch a podivných artefaktů. Procházeli spolu chodbami, starými i novými a on ji povídal o dávných časech, moudrosti předků i o podobě podzemního labyrintu s lidskou duší.

 

Darja Fusková

exkluzívne.cez.okno


 

Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber

Poviedky
http://www.cez-okno.net/stitok/poviedky

 


Sekcie: 
marec 16, 2018 02:00 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top