Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: NERGAL A EREŠKIGAL

Báje nás nesprávně informuje o tom, že Nergal – sumerský Bůh války a ztělesnění spalujícího slunečního žáru, který dokázal na Zemi přinášet mor a horečky, získal místo Boha podsvětí násilím, za pomoci démonů Enkiho. Nejdříve prý chtěl Ereškigal zabít, ale ta ho nakonec uprosila, aby ji nechal žít a spolu s ní vládl Podsvětí.
Celé je to evidentně pitomost, protože je všeobecně známo, že ani jeden z nich nehodlal vyčerpávat své síly na takové blbosti, jako je boj o moc v Podsvětí. O místo, o které žádný z Bohů nestál.

Neti byl znepokojen. Zdálo se mu, že smutku už bylo dost. Jeho paní – Paní velké země, jak ji přezdívali, chodila palácem bez duše a navíc byla velmi nevrlá. Chápal, že toho bylo na ni více než dost. Smrt Gugalamy, onen nepříjemný konflikt s Inannou, její sestrou – no, ještě že ten dopadl dobře. Vypadalo to, že není schopna se z toho vzpamatovat. Propadala špatným náladám nebo byla melancholická a hodiny dokázala sedět v zahradě a koukat „do blba“. Něco s tím bude muset dělat. Takhle to nejde dál. Několikrát se pokoušel s ní zavést rozhovor, ale bylo to marné. Měla by na nějaký čas odjet. Třeba by ji to vzpamatovalo. Třeba.

Snažil se zastat svou práci co nejlépe, aby alespoň navenek vypadalo, že je ve v pořádku. Ale nebylo. Na stole se kupily neotevřené zprávy. Lu.galové Arali ho neustále otravovali nějakými problémy a jí, jakoby se vše netýkalo. Chodila jako bez duše sem a tam.

Dělal to nerad, ale situace byla neúnosná. Zavolal Isimuda, toho s dvěma tvářemi, posla Enkiho. Už dlouho byli přátelé a oba znali své velitele velmi dobře. Potřeboval se s ním poradit. Potřeboval si sám před sebou obhájit to, co chtěl udělat a sám za Enkim jít nechtěl.

„Hele, přece věděla, že jakmile skončí věk Vodnáře, Gugalama tu nebude.“ řekl mu Isimud. „Zná přece zákony. Tak naivní není, aby čekala zázrak.“ Nebyl zrovna v dobré náladě, protože Enki ho od toho maléru s Inanniným sestupem do podsvětí neustále někam posílal. Na jedné straně byl rád, že se setkává se starým přítelem, na druhé straně se mu vůbec nechtělo zasahovat do problémů, které tady vznikly, protože znamenaly zase jen práci. Jeho práci a on si potřeboval odpočinout.

Neti viděl únavu i rozmrzelost svého přítele. Ten tón, kterým mu odpověděl, nezněl moc vstřícně. Bude muset ještě chvíli počkat. „Jsi unavený?“ zeptal se a podal mu hrozen vína.

„Děsně.“ řekl, natáhl se na lehátko a rukou si podepřel hlavu. „Abych pravdu řekl, mám toho plné zuby. Nejdříve se Inanna rozhodne převzít vládu Velkého dole a udělá malér. Enki, jako vždy, se to snaží vyžehlit, ale protože měl zákaz do toho dále zasahovat, tak jsem všechno musel oddřít já. A k tomu všemu nástup Nového věku a změna postů.“ vzdychl a podíval se na svého přítele. Ten také neoplýval elánem. Najednou si uvědomil, že vlastně od chvíle, co přišel, nedělá nic jiného, než že si naříká na svůj úděl. Na osud, jehož završení Neti hlídá. „Jsem pěkně protivný, vím.“ dodal už smířlivěji.

„To nic,“ mávl rukou Neti, „neměl jsem tě tím otravovat.“ Lehl si na vedlejší lehátko a zavřel oči. Přemýšlel. Přemýšlel, čím by svého přítele dostal do lepší nálady, ale nic ho nenapadalo. I on byl unavený a také ne v nejlepší náladě. Tohle střídání věků nesnášel. Už tak to bylo nepříjemné, už tak to znamenalo více práce, a když se k tomu přidají i další maléry, je to takřka k nezvládnutí. Potřebovalo by to chlapskou ruku. Faktem je, že i na Ereškigal je toho více než dost.

„Hele,“ řekl Isimud. Hovořil k němu svou zadní tváří, která tohle citoslovce s oblibou používala.

„Co je?“ zeptal se Neti, obrátil se k němu a pomyslel si, že v některých případech mít dvě tváře není k zahození, alespoň se nemusí otáčet.

„Jak to, že nemá žádné chrámy? To ji nevadí? Nevadí jí, že jí nepřinášejí oběti, neusmiřují si jí svými dary a nelichotí jí?“

„Proč by to dělali?“ zamyslel se.

„Třeba to je příčina jejího rozladění. Jako ženská by byla určitě polichocena, že se jí snaží podlézat. Nemyslíš?“ posadil se, lokty se opíral o stehna a hlavu si dal do dlaní. Byl nyní obrácen svou přední tváří k Netimu. Bylo to tak pohodlnější.

„Proč by to dělali? Podívej se, všichni vědí, že stejně skončí tady. I kdyby prosili, škemrali sebe více, snažili se jí uplatit dary, nebo kdo ví čím, stejně by to bylo marné. Osud ona ovlivnit nemůže, může jen přijmout a podle jejich soudu jim přiřadit jejich místo v Podsvětí. Tady jejích cesta končí a odtud i začíná. Oni to vědí. Vědí, že je neúplatná a proto nemá chrámy a proto nepodlézají. Přesto na ni myslí častěji než na ostatní. Někteří se strachem, někteří s nadějí.“ Natáhl ruku pro sklenici s vínem. Napil se. „Myslíš, že jí to vadí? Že to je to, proč je teď tak protivná?“

„Nevím,“ řekl ten se dvěma tvářemi a také se natáhl pro sklenici. „Vlastně, když nad tím tak uvažuji, prokazují jí daleko větší pocty, než komukoli jinému. Ostatní Dingiry prosí tu o to, tu o ono, ale jen tehdy, když něco potřebují. Z ní mají strach a vlastně na ni myslí pořád – tím pádem je pořád s nimi. Na konci cesty se zpovídají a zodpovídají jen jí. Vlastně na tom není tak špatně.“ rozhlédl se kolem. Je fakt, že znal i lepší místa. Teplejší, světlejší – ale tady byl větší klid. I on si uvědomoval, že dříve nebo později, skončí zde. Ta představa v něm vyvolávala rozporu plné pocity. Možná, že by mu Neti řekl, zda ta chvíle přijde dříve nebo později – ale raději to vědět nechtěl. Protáhl se a zívl. Přední ústa si zakryl rukou, zadní vydala podivný pazvuk.

„Cože?“ obrátil se na něho Neti v domnění, že chtěl ještě něco doříct.

„Ale nic.“ mávl rukou Isimud. „Prostě nejsem schopen to uhlídat. Mít dva ksichty je na nic. Jen jsem zívl.“ zasmál se a postavil se. „Hele,“ parodoval svou zadní tvář, „pojďme něco podnikat nebo tady usneme.“ Položil ruku na rameno svého přítele a jemně s ním zatřásl. „Víš co je výhodné? Že mě nemůžeš zpohlavkovat. Nevýhodou je, že z toho vždycky vyjde facka.“

„Za tyhle blbé fóry bych tě nejraději nakopal…“ odpověděl mu se smíchem Neti. „Co chceš podnikat?“

„Hele, dlouho jsme nebyli na rybách.“ řekla jeho zadní tvář, zatímco přední se bez pohnutí dívala na Netiho. Věděl, že tohle dostane jeho přítele z letargie.

„Prevíte,“ ulevil si Neti. „Dobrá, tak tedy ryby a žvanění,“ zasmál se.

Na ryby chodili spolu rádi. Fakt je, že vždycky přišli s prázdnou. Seděli na břehu, v rukou udice a tvářili se jako rybáři, kteří čekají na svůj životní úlovek. To jim však vydrželo jen chvíli. Pak začali mluvit, hádat se a jinak blbnout. Stávaly se z nich děti, které si užívají dne, laškují spolu a škádlí se. Byly to ty nejkrásnější okamžiky, které spolu prožívali.

Představa těch chvílí jim oběma vlila do žil sílu. Utíkali chodbami paláce Ganziru a pošťuchovali se. Důstojnost jejich úřadů je v této chvíli nezajímala a překvapené tváře služebníků paláce v nich vyvolávaly salvy smíchu. Hlučeli, povykovali, jako malí kluci, jásali nad rybářskou výstrojí, kterou léta znali, jako by ji viděli poprvé. S jásotem vyběhli ven k hlubokým vodám Velkého dole, k řece Ilurugu.

Seděla ve svém pokoji. Uvnitř měla zmatek. Byla protivná. Byla tak protivná, že si sama lezla na nervy a nebyla schopna s tím nic dělat. Snažila se přemýšlet, ale chaos uvnitř byl příliš velký. Měla chuď křičet, brečet – nevěděla sice proč, ale napěti uvnitř bylo tak velké, že hrozilo výbuchem.
Na stole se kupily zprávy, už kdo ví, jak dlouho a ona nebyla schopna pustit se do práce. Ve vzteku shrnula všechno ze stolu na zem a rozplakala se. Najednou se cítila strašně osamocena, bezbranná a ublížená. Byla unavená a zmatená. Schoulila se do klubíčka vedle shozených zpráv a vzlykala.

Smích, který dolehl k jejím uším z chodeb Ganziru ji překvapil. Nejdříve jí to rozladilo – bylo to něco nepatřičného. Něco, co se nehodilo k náladě, kterou prožívala. Něco, co sice znala, ale dlouho neslyšela. Po chvíli překvapení se uklidnila a zaposlouchala se do toho veselého rámusu, který se nesl chodbou. Neti? Byl to hlas toho korektního hlídače bran podsvětí?

Ten smích a rámus tam ji probral. Kousek jejich veselí se přeneslo i na ni. Vzbudilo to v ní hlavně zvědavost. Co způsobilo proměnu skoro-škarohlída Netiho? Vždy se zdál být důstojnost sama a najednou toto? Automaticky vzala do rukou jednu z tabulek, která se válela po zemi.

A sakra. Zasedání Dingirů a vzhledem k měnícímu se věku i s hostinou. Tak na tohle opravdu neměla náladu. Odložila tabulku na stůl a jala se sbírat a třídit i ty ostatní. Ne, že by se jí chtělo, ale i ona si uvědomovala, že odkládat to déle, by nebylo zrovna rozumné. Chtěla zavolat Netiho a předat mu příkazy, ale pak si uvědomila, že smích venku za dveřmi patřil jemu. Ne, nebude ho teď rušit. Zavolala jednoho z Lu.galů a předala mu příkazy. To ostatní počká.

Podívala se kolem sebe. Pokoj potřeboval uklidit a ona vykoupat. Potřebovala ven. Potřebovala něco dělat. Potřebovala unavit své tělo natolik, aby mohla klidně usnout a trošku se vyspat. Půjde si zaplavat.
Převlékla se a šla směrem k řece. Cítila se mnohem lépe. Nespěchala. Pomalým krokem mířila k hlubokým vodám, tu a tam se zastavila a zvedla kamínek z cesty, aby si ho prohlédla. Vnímala klid kolem sebe, šerem ztlumenou barevnost i zvuk svých kroků. Potom zaslechla smích.

Seděli na břehu, popíjeli víno. Bosé nohy rozstřikovaly vodu do všech stran. Bylo jim příjemně volně.

„Začínáš tloustnout, staříku,“ popichoval Isimud Netiho. „To mi nehrozí,“ dodal a napil se vína.

„Brzdi, dvojksichte a nedráždí starého pána,“ se smíchem odvětil Neti a obrátil se na Isimuda. „No, co se týká věku, tak s tím bych také moc nezačínal. Nejsi náhodou starší než já?“

„Blbost. To bych si snad ani nedovolil,“ rádoby pokorně odvětil a začal se smát. „Stejně na nás musí být pohled. Dva důstojní pánové…“ odmlčel se, „…středního věku a vyvádějí, jako kluci.“

„Tak tohle jsem potřeboval,“ slastně vzdychl Neti a svalil se do trávy. „tohle jsem potřeboval, jako sůl,“ roztáhl ruce a protáhl se, jak nejvíce to šlo. „No a co se mé nadváhy týče…“ vzdychl. „Podívej se, jestli se Ereškigal rychle nevzpamatuje, budu za chvíli kost a kůže.“

„No jo,“ zvážněl Isimud, „já vím.“
On byl jen utahaný, ale jeho přítel měl opravdu starosti. Věděl, že Neti byl do Ereškigal zamilovaný už dávno. Sám měl tu holku rád, i když byly chvíle, kdy jí vůbec nechápal.
„Víš, ona by potřebovala mít chvíli jiné starosti. Vždyť je to strašně ubíjející. Práce, práce a práce. Kdy se naposledy bavila? Neustále se zavírá. Návštěvy tady nepřijdou a sama nikam nevyrazí.“ V očích se mu zablýsklo a přední tvář se podívala na Netiho. I on se obrátil k němu a společně dořekli: „Chtělo by to chlapa!“ začali se smát.

Stála za keři, kde se ukryla, když je uslyšela. Zabolelo to. Měli pravdu a ona byla sobecká. Neuvědomovala si, že Neti za ni musel zvládnout to, co zanedbávala. Teď tu stála a dívala se na dva pány „ve středním věku“, jak říkali, kteří se válejí v trávě a hihňají se, jak dva malí kluci. Skoro jim záviděla. Jejich smích byl nakažlivý a spravil jí náladu. Měla chuť jim něco vyvést, připojit se k nim…

„Hele,“ řekla zadní Isimudova tvář, „nám by ženský také bodly, co?“ Loktem šťouchl do Netiho, který posilněn vínem, ze sebe ještě vydával větší salvy smíchu.

„Kde brát a nekrást? Ženských je tady dost, ale mají jednu vadu – všechny jsou po smrti a poněkud studené. Jo, teplá něžná náruč – to tady asi neseženeme.“

„A co voda života? Vybereme si a dáme jim trochu napít. Trošičkuuu…“ vesele škemral Isimud. Posadil se a smál se. V tom ji svou zadní tvá ří uviděl. Zmlkl a loktem dloubl do Netiho. Byl mírně na rozpacích, zda jí má pozdravit, či nikoli. Nebyl si jist, jestli zpozorovala, že ji zahlédl.

Nechtěla prodlužovat jeho rozpaky, tak vyšla zpoza křoví. Jejich smích ji nakazil a tak laškovně zaútočila: „Tak ženské? Já bych nestačila?“ Rychlým krokem došla až k nim a posadila se mezi ně. Neti ztuhnul a snažil se ze sebe dostat nějakou výmluvu, omluvu – cokoli, ale zarazila ho. Natáhla se pro láhev s vínem a napila se. Přetrhla jim zábavu a uvedla je do rozpaků. To nechtěla. Cítila se provinile a nevěděla, co dělat.
Pak se obrátila na Isimuda: „Vítám tě v těchto končinách. Je dobře, že jsi tady a že jsi dobrým společníkem Netiho. Už dlouho jsem neslyšela v těchto končinách smích. Je to… je to, jako voda života. Děkuji.“ Podala mu láhev. Ještě trošku rozpačitý ji vzal, pak se usmál a napil se. Atmosféra se uvolnila.

Splávek u jednoho z prutů se začal hýbat. „Ryba!“ ukázala na prut prstem.

„Mám ji, mám ji!“ radostně volal Neti a ukazoval úlovek.

„Hele, nechlub se,“ škádlil ho Isimud a k Ereškigal dodal: „Tohle je, paní, první ryba, kterou jsme při našem rybaření ulovili a to chodíme spolu na ryby již pěkně dlouho. Přinesla jste nám štěstí.“

Byla příjemně unavená. Ti dva jsou tedy pěkná čísla – pomyslela si, ale byla jim vděčna. Tak krásný den už dlouho neprožila. Nakazili ji dobrou náladou i dováděním. V ústech měla nyní chuť pečené ryby a vína. Vlastně byla trochu opilá. „Trošičkuuu…“ řekla si před zrcadlem žertovně. Asi by opravdu měla chodit více mezi ostatní Dingiry. Jiná společnost by jí určitě prospěla. Protáhla se. Dnes byla opravdu unavená. Příjemně unavená a těšila se na spánek.

„Dopadlo to celkem dobře,“ řekl si Neti. Isimud odjel a důležité bylo, že v mnohem lepší náladě, než když přišel. Slíbil, že s Enkim promluví. Ereškigal se dneska bavila. Byl rád. Dlouho ji neviděl tak veselou. Měl trochu strach z toho, co bude zítra. Nevěděl, zda í nálada vydrží a zda ho nebude kárat za jeho chování u řeky.

Isimudovi se situace nezdála tak kritická, jako jemu. Jenže on ji dneska zažil tak, jak se to ještě nikomu nepodařilo. Uvolněnou. Veselou. Teď hodí starosti za hlavu a půjde spát. Zítra ho čeká práce. Ulehl, ale usnout nemohl.

Isimud se vrátil v bujaré náladě, čímž Enkiho moc nepotěšil. Nergal zase vyváděl. Ten chlap je náladový až běda. Ne nadarmo mu ti dole, co si říkají Černohlaví, dávají dvě jména. Gizzida – pán živého stromu, ve chvíli, kdy je vstřícný a v dobré náladě a Nergal – pán půdy, kdy se pro ně stává ztělesněním žhavého vedra, pálivého Slunce a války. Ten chlap je opravdu nevypočitatelný. Dokonce i Enlil si s ním neví rady. Překvapilo ho, když za ním přišel a stěžoval si na něho. Jestli Enlil v sobě musel překousnout staré sváry a přišel žádat o radu, pak to s Nergalem opravdu muselo být zlé.

Potřeboval si o tom s Isimudem promluvit a poslat ho, aby získal více informací o tom, co ten kluk zase vyvádí tam dole na Zemi. Jenže v takovém stavu, v jakém se vrátil, byl takřka nekomunikovatelný. Pak se zasmál. Ti, kteří odcházejí do Kurnugi – Země nenávratu, tam jdou velice neradi a mají strach. Skoro všichni se Podsvětí vyhýbají. Isimud představuje výjimku. Už dlouho ho neviděl v takovém rozmaru.

Ale času měl málo. Zasedání Dingirů se blížilo a on slíbil Enlilovi, že přijde s nějakým návrhem ohledně Nergala. Chtíc nechtíc musí s Isimudem promluvit. Ne, neměl strach, že by si nezapamatoval jeho příkazy. Jenom konverzace bude poněkud obtížnější. V opilosti měl totiž zvyk mluvit oběma obličeji a ještě k tomu se sám se sebou hádat. No, na náladě mu to sice nepřidalo, ale co se dá dělat?

„Prosím tě, stůj alespoň na místě,“ řekl mu skrz zuby. Isimud ve snaze obracet se k němu tváří, která právě hovořila, se neustále otáčel a to Enkimu lezlo řádně na nervy. „Hele,“ řekl mu ve snaze pokračovat a uvědomil si, že přebírá zlozvyk jeho zadního obličeje. „Tak jinak,“ vzdychl. „Dneska ti dám pokoj, ale ráno musíš vyrazit a dozvědět se více o tom, co ten kluk zase vyvádí. Jestli je i Enlil z něho nervózní, tak to nic malého nebude.“

Isimud přikývl. Zadní tvář škytla. Enki se rozchechtal: „Ty tedy vypadáš. Docela rád bych věděl, co jste s Netim vyváděli.“

„Kdyby jenom s Netim.“ odpověděl, ale zarazil se. Teď raději ne. Mohl by navykládat nějaké blbosti a to by nerad. Poslouchal Enkiho pozorně. Alespoň tak pozorně, jak to v jeho stavu šlo. Všichni dělají problémy a jsou protivní, pomyslel si. Chtělo se mu spát. Ráno bude muset zase na cesty. Už ho to pomalu přestávalo bavit. „Chtělo by to ženskou. Ta už by na něho dala pozor.“ řekl na odchodu Enkimu. „Dokonce bych o jedné věděl a zabili bychom dvě mouchy jednou ranou.“ měl po náladě. „Ráno vyrazím a zkusím zjistit, co se dá.“ ubezpečil ho a zavřel za sebou dveře.

„Ten nápad není špatný,“ pomyslel si Enki. „Nesmím na to zapomenout.“

„Do háje fíkového,“ ulevil si Nergal. „Už je to tady zase. Jakmile na té jejich Zemi objeví mor, požár nebo sucho, svedou to na mne.“ Už zase musel poslouchat výčitky Enlila, svého otce, i Ninlil, své matky. Jako obránce Annova území jim byl dobrý. Pokud mezi sebou bojovali, snažili se, aby ho dostali na svou stranu. Pokud byl ale klid, vadil jim a snažili se na něho svalit všechny své neúspěchy a maléry. Byl vzteky bez sebe. Upil piva a zašklebil se. Už ani pivo mu nechutnalo.

Je fakt, že v poslední době nebyl v dobré náladě. Nevěděl, jestli je to změnou věků a všeobecnou nervozitou, která kolem panovala, anebo tím, že mu v poslední době něco scházelo. „Něco“ – ale co, to nevěděl.

Vstoupil Namtar, jeho věrný služebník – ten, který v určený čas přináší smrt a zkázu, a položil před něho tabulku s žádostí o přijetí.

„Nechme to na zítra,“ řekl mu Nergal. „Kdo vlastně chce se mnou mluvit? Zeptal se po chvíli.

„Isimud, můj pane.“ odpověděl mu Namtar.

Zamračil se. Posel Enkiho po posledním maléru naznačoval, že je to více než vážné. Enki se málokdy míchal do těchto sporů. „Do háje…“ ulevil si a pak se podíval na Namtara. „Nechme to na zítra. Půjde to?“

Namtar přikývl. Tahle návštěva Nergalovi na náladě také nepřidala. „Raději se na to vyspím,“ řekl si.

„Tak co?“ otázal se Enki a podal Isimudovi víno.

„Já nevím,“ zavrtěl hlavou Isimud. „Ono je to těžký. Vypadá to tak, že vina je na obou stranách. Žádný svatoušek to není – to o něm víme. Protivný dokáže být ažaž, ale zdá se mi, že se opravdu snaží přisoudit mu to, co jim hodí.“ napil se. „Víš, pane, vyslechl jsem obě strany a snažil se získat informace i od těch, kteří do toho sporu zainteresovaní nejsou, ale když všechno uvážím, mohu říct jen to, že nejsem o nic chytřejší, než na začátku.“ Zavřel oči. Byl unavený z cesty i z toho, jak se ho každá strana snažila přesvědčit o své pravdě. „Podívej se, ještě máme čas. Pokusím se to vše sepsat, třeba z toho vyčteš něco, co jsem já přehlédl.“ podíval se na Enkiho.

Enki seděl, oči upřené do dáli a přemýšlel. Isimud byl spolehlivý rádce, neříkal věci jen tak do větru. Viděl únavu na jeho tvářích i snahu dobrat se nějakého výsledku. Svůj sliv, daný Enlilovi, asi nesplní.

„Netrap se tím,“ řekl mu, „pokud si ty nezjistil pravý stav věci, těžko ho zjistím já teď.“ Pak si ale vzpomněl: „Poslouchej, je fakt, že Nergalovo jednání je mnohdy těžko přijatelné. Možná máš pravdu, že ženská by ho dokázala zvládnout. Jak si to myslel, že o jedné víš?“

Isimud na něho udiveně koukal. Nemohl si vzpomenout, že by něco takového navrhoval. „A kdy že jsem to říkal?“ zeptal se. „A co že jsem to říkal?“ dodal.

Enki se začal smát. Pak mu ale připomněl jeho návrat z Arali – Velkého dole.

„Aha,“ vzpomněl si Isimud a zarazil se. Nevěděl, jestli má vyrukovat s tím, jak s Netim žertovali o Ereškigal. Chvíli ještě váhal, ale nakonec mu to řekl.

„To jsem netušil, že ji to tak vzalo,“ řekl Enki, když Isimuda vyslechl. „Řešení by to bylo. Vlastně máš pravdu v tom, že bychom zabily dvě mouchy jednou ranou. Problém ale je, jak je dát dohromady a jak to utajit před nimi samotnými a před ostatními. Znáš Ereškigal. Kdyby se dozvěděla o tom, že ji chceme provdat, bude vyvádět a stavět se na zadní už jen z principu. A jak tě tak poslouchám, Nergal je na své ego také hodně přecitlivělý.“

„Takže nyní budeme za dohazovačky?“ zeptal se s úsměvem Isimud.

„De facto ano. Ale budeme o to vědět jen my dva.“ odvětil Enki.

„Jen my tři,“ oponoval Isimud, „musíme do toho zapojit i Netiho. Nikdo ji nezná lépe než on a může nám být v lecčems nápomocný.“

„Dobrá, jen my tři.“ zasmál se Enki, dopil víno a odešel. Potřeboval být chvíli sám. Potřeboval si celou věc promyslet. Nevěděl ještě, jakou zvolí strategii, ale věděl, že bude muset postupovat na základě toho, jak se situace vyvine. Měl v hlavě nějaký plán, ale byl si vědom toho, že v tomto případě bude muset i hodně improvizovat. Musel Enlila přesvědčit, aby Nergala netrestal. Alespoň ne teď.

Shromáždění Dingirů se blížilo. Ještě před týdnem byla přesvědčena, že se ho zúčastní, ale najednou, jakoby ji opustily síly.

„Nemohu tam jet, věř mi,“ říkala Netimu. „Prostě nemohu. Nezvládnu to.“ Cítila se provinile, ale nemohla si pomoci. „Pojedeš místo mě a omluvíš mne. Nějaký důvod si už vymysli, prosím.“

Přikývl. Co měl také dělat jiného. Konec konců byl to příkaz jeho paní. Spěchal sdělit tuto zprávu Enkimu. Slíbil, že ho bude o všem informovat a tak šel. Byli spiklenci. Uvědomil si, že ho tato hra baví. Tajná setkání. Vymýšlení strategie. Změny plánů. Bylo to něco nového a pikantního zároveň.

Enki zajásal. Tohle bylo více, než očekával. Nevěděl ještě přesně, jak to narafičí, ale zdálo se, že bude snazší poslat Nergala za Ereškigal, než je dávat dohromady před všemi ostatními Dingiry. S Enlilem se domluvil, že Nergalovi pořádně vyčiní, ale trestat ho nebude – jen mu pořádně sníží sebevědomí. A to bylo to, co Enki potřeboval. On bude ten, který mu ho pozvedne.

„Ale, tak to nebylo…“ protestoval Nergal. Byl už z těch věčných sporů zoufalý. Dnes jako by se proti němu všichni spikli. Snažil se jim vysvětlit celou situaci, jak nejlépe uměl, ale nikdo ho neposlouchal. Všichni už hodiny a hodiny vykládali svou verzi a vůbec jim nevadilo, že jednotlivá fakta nesouhlasí a logika pokulhává. Jen Enki do tohoto sporu občas vstoupil s připomínkou, ale ani to moc platné nebylo. Vypadalo to v té chvíli tak, že potřebují vlastní chyby svést na někoho jiného, aby si zachovali alespoň zdání své vlastní velikosti – no a on byl po ruce. Nechal je tedy se hádat mezi sebou, svalovat jejich viny na sebe a šel do rohu místnosti, usedl a zavřel oči. V této chvíli se stejně nic jiného dělat nedá. Tuhle slovní hru nevyhraje.

Enki ho pozoroval. Byl teď v takovém stavu, v jakém ho potřeboval mít. Debata kolem ho nudila. Všichni byli nervózní a plácali nesmysly častěji, než bylo zdrávo. Častěji než obvykle. Prohlédl si všechny kolem a zrakem se zastavil u Enlila. Pohledy se střetly. Rukou mu ukázal, ať zůstane v klidu, že to není tak zlé, jak to vypadá. Pak chvíli pozoroval Ana. Ten začal být už notně netrpělivý. Ano, teď je to správná chvíle.

„Tak dost!“ zařval na ostatní. Zmlkli. Enki zvyšoval hlas jen zřídka a tohle je překvapilo. Postavil se. Potřeboval tomuto okamžiku dodat více napětí a strhnout na sebe pozornost. Potřeboval, aby mu neoponovali a znova se nezačali hádat a tak se mírně zamračil, aby zdůraznil svou nespokojenost.

„Hádáte se tady jako… lidé, tam dole!“ pohledem zamířil k rohu místnosti, aby se ujistil, že vzbudil i Nergalovu pozornost a pokračoval: „Prostudoval jsem všechna fakta nezávisle na vás všech. Neříkám, že je Nergal bez viny. Je příliš prudký a mnohdy i zbrklý a chyby dělá tak, jako každý z nás. Ale prozatím jsem se u něho nesetkal s tím, že by za své chyby nechtěl vzít i odpovědnost a nést si důsledky svého jednání, což se o mnohých z vás říct nedá. V této chvíli to vypadá tak, že se snažíte přisoudit mu i vinu za to, co jste sami zkazili, co jste zanedbali.“ Odmlčel se. Zamračeně se ještě jednou na všechny podíval. Potřeboval se ujistit, že je přesvědčivý. Věděl, že jestliže nasadí tuto pózu tak mu nikdo oponovat nebude. Jindy by to možná udělal Enlil. Nyní ne – měl největší zájem na tom, aby se celá situace ukončila co nejdříve.

Podíval se na svého bratra a už klidněji řekl: „Navrhuji toto. Pokud bude potrestán Nergal, musí být potrestáni i všichni ostatní. Tady je zpráva. Pokud v ní budeš chtít najít jednoho viníka, tak ho nenajdeš.“ Předal Enlilovi zprávu a pokračoval: „Situace, která nastala, nastala v důsledku chyb i zanedbání všech. Proto navrhuji celou diskuzi kolem daného problému ukončit a doufat, že si z ní všichni vezmeme pro příště ponaučení.

V místnosti nastalo uvolnění. Enlil mu pohledem poděkoval a Nergal se na něho vděčně usmál. Jen An se díval poněkud podezíravě. Znal svého syna příliš dobře na to, aby věděl, že za tímhle divadlem se skrývá nějaký plán. Jaký to nevěděl. Prozatím mlčel a sledoval své dva syny, kteří se tentokrát nehádali, ale spolupracovali. To bylo nezvyklé. Hodně nezvyklé. Enki ten pohled zaregistroval. Mírně se na svého otce usmál, aby ho ujistil, že to co má za lubem, se netýká tohoto setkání. Že nehodlá tentokrát zasahovat proti rozhodnutí, která vynese on nebo jeho bratr Enlil. Teď potřeboval obrátit pozornost k tomu, že tu není Ereškigal.

An vybídl k přestávce a pokynul Enkimu, aby šel za ním. Vyšli ze sálu. Šli chodbou k Anovým pokojům a An pořád ještě mlčel. Napětí stoupalo. Bylo celkem jasné, že celou hru prohlédl a to se Enkimu v této chvíli nehodilo. Nechtěl do celé záležitosti zatahovat ještě další osoby.

„Ne, že by mě netěšilo, že vy dva se tentokrát nehádáte,“ obrátil se k Enkimu. „Skoro to vypadá, že jste oba dostali konečně rozum.“
Zastavil se: „Takže co máš za lubem tentokrát?“ V jeho pohledu bylo očekávání i obava.

„Budeš se divit, ale nic, co by se týkalo tohoto setkání.“ odpověděl Enki a dodal: „Opravdu nic. Věř mi.“ Snažil se být co nejpřesvědčivější, ale věděl, že s touto odpovědí se jeho otec nespokojí. Vešli do pokoje a usedli.

„Podívej, Enlil mě sám požádal, abych celou situaci prošetřil. I jemu se zdála celá věc podezřelá. Tak jsem to udělal.“

An se pohodlně opřel a natáhl nohy. Zavřel oči. Přemýšlel, jak z Enkiho dostat informaci, kterou potřeboval, ale nechtěl ho nijak popudit. Znal své syny dobře. Znal Enkiho kličky i postupy. Věděl, že kdyby za tím vším nebylo ještě něco jiného, ukončil by celou tu neplodnou debatu mnohem dříve, než to udělal nyní, a jinak než to předvedl.
Podíval se na Enkiho a usmál se. „No tak! Na ně si hraj, co chceš, ale na mě to, co jsi předvedl, synu, neplatí.

Nechtělo se mu odhalovat své plány, s každou další zainteresovanou osobou tu rostlo riziko, že se jejich záměry prozradí a to nechtěl. Na druhé straně musel najít přijatelný důvod pro Ana.
„To jsem byl tak nepřesvědčivý?“ zeptal se s úsměvem, ale už věděl, že bude muset s pravdou ven.

„Až příliš.“ odvětil An a dodal: „Podívej, je si přesvědčil bez výjimky – teď přesvědč mě.“

„Opravdu to nemá nic společného s tímto zasedání, otče. Týká se to jen Nergala. Podívej se, jak v poslední době vyvádí. Vždycky byl nevyrovnaný, ale už delší dobu se mi nelíbí. I Enlil si dělá starosti.“ odmlčel se.
An čekal, co dopoví a tak šel neochotně s pravdou ven: „Usoudili jsme, že nejlepší by bylo ho oženit.“ Doufal, že Anovi bude tato odpověď stačit a že nebude naléhat na podrobnosti, ale mýlil se.

„Kdo my?“ Zvedl hlavu a podíval se na Enkiho. „Předpokládám, že Enlil v tom zainteresovaný není. Takže kdo?“ V duchu se bavil nastalou situací.

„Nerad bych…“

„Budeš muset!“ Zarazil ho a usmál se. Enkiho rozpaky ho pobavily. Tentokrát ho dostal. Tentokrát má nad ním převahu. Potěšilo ho to.

Enki ho, chtíc nechtíc, musel seznámit s plánem. Netěšilo ho to. Uklidňovalo ho, že An se celou tu dobu dobře baví, nezasahuje do jeho vyprávění, ani neprotestuje – ale netěšilo ho to. Domluvil a podíval se na svého otce, na krále všech Dingirů, na toho, který obnovil váhu osudu, do kterého teď on chce zasáhnout.

„Nápad to není špatný.“ konstatoval An, když ho vyslechl. „Kde je vlastně Ereškigal?“

„Nepřijela. Poslala za sebe Netiho.“ odpověděl.

„Poslouchej, s Nergalem bych si moc starostí nedělal, ale jestli se toto dozví Ereškigal, bude to malér. Buďte hodně opatrní. Ta holka není hloupá a má schopnost prokouknout většinou plánu velmi rychle. Takže, abych to ukončil, když už zasahuješ do jejich osudu…“

„Nechtěl jsem zasahovat do tvé oblasti, otče.“ Skočil mu do řeči Enki.

An ho zarazil a začal se smát. “Nic ti nevyčítám, prosím tě. Jen chci vědět, jak je chceš dát dohromady, když tady Ereškigal není?“ Chvíli se ještě bavil Enkiho rozpaky a pak dodal: „Co pro to mohu udělat?“

Bylo mu jí skoro líto. Teď, když on sám byl ze hry, jakoby se všichni spikli proti Ereškigal. Dokonce i Enki si přisadil. On – on se mohl alespoň bránit proti jejich obviněním a nepatřičným poznámkám, ale ona ne. Nevěřil, že by její nepřítomnost zde pramenila z pýchy. Určitě měla důvod, proč nepřijela a poslala za sebe Netiho. Do úkolu, který dostal, se mu najednou nechtělo.

Stál před zrcadlem. Vykoupaný, ostříhaný a s upraveným vousem.

„Když už jsi pověřen, ji vyčinit za to, že se nezúčastnila Velkého shromáždění, tak se alespoň řádně uprav.“ řekl mu Enki, než odjel.

Neprotestoval proti jeho poznámce. Enki měl pravdu. Vzhled poslední dobou zanedbával více, než obvykle. Stál před zrcadlem a uvažoval, jak jí dát najevo, že její neúčast vzbudila na zasedání všeobecnou nelibost tak, aby to bolelo co nejméně.
Ereškigal byla zvláštní. Málomluvná. Bez úsměvu. Když už promluvila, tak mluvila stručně, tiše a krátce. Do všeobecného veselí se zapojovala jen zřídka, většinou odjela ihned zpět. Vlastně si uvědomil, že jediným z Dingirů, se kterým dokázala trávit více času, byl Enki. V jeho přítomnosti se dokázala i smát.

Radost ze svého úkolu neměl. Cesta bude dlouhá, ale alespoň bude chvíli sám, daleko od věčných svárů a hádek. A také se, v době jeho nepřítomnosti, na něho nebudou moci vymlouvat. Uvědomil si, jak ho celá ta debata rozhodila. Pořád měl uvnitř ještě hodně vzteku, který s ním mával ze strany na stranu. Nejlépe bude tohle všechno zaspat.

Pospíchal za Ereškigal. Věděl, že tou zprávou nebude nepotěšena a nevěděl, kolik času má do příjezdu Nergala. Potřeboval zajistit vše potřebné, aby plán vyšel. Nesl pro ni nějaké pamlsky z hostiny a v duchu se uklidňoval, že jí to snad alespoň trochu spraví náladu.

„Ať jdou všichni…“ řekla, když ji sdělil, že její nepřítomnost ostatní rozladila a že za ní oficiálně posílají Nergala.

„…někam…“ dopověděl za ni. Neměl rád, když užívala ostrá slova. Zdálo se mu jaksi nepatřičné.

„Tam třeba také.“ Dodala už klidněji a prohlížela si pamlsky, které přinesl. „Co s tím budeme dělat?“ Zeptala se ho. Věděla, že její nepřítomnost na zasedání jen tak neprojde, ale oficiální pokárání se jí zdálo příliš. Věděla také, že Neti určitě vymyslel pádnou omluvu a tak byla ve střehu.

„Nic,“ odpověděl. „Podívej, všichni byli poněkud nervóznější, než kdy jindy a tak si vylili zlost na tobě, paní. Když to uvážím, co ti mohou udělat? Nic.“ Zasmál se. Zasmál se jednak proto, že přijala tuto zprávu lépe, než očekával i proto, že jejich plán začínal dostávat pevnější obrysy. „Prostě ho přijmeme co možná nejvlídněji a vyslechneme ho.“ Pohledem zkontroloval její náladu. „Osobně si myslím, že se mu do toho úkolu moc nechtělo. Na zasedání si vytrpěl své…“ Řekl ji stručně o konfliktu, který tam řešili i o tom, jak Enki zasáhl ve prospěch Nergala. Věděl, že zmínka o Enkim ji uklidní. Dořekl, nechal ji o samotě a šel po své práci. Za dobu co byl pryč, se toho nashromáždilo více než dost.

Zatím odpočíval, zmožen po dlouhé cestě. Neti ho přivítal s úsměvem, což ho potěšilo. Celou cestu přemýšlel, jak ji sdělit to, co sdělit musel. Nakonec se rozhodl, že vyjde s pravdou ven. Pocit, že jejich zloba byla neoprávněná, v něm narůstal a tak ji chtěl říct, že nebýt jeho malérů, nebylo by ani jeho návštěvy zde.

Vstoupil Neti s návrhem, zda se nechce po cestě vykoupat. Ochotně nabídku přijal. Koupel by mohla zahnat únavu a dostat ho do lepšího rozpoložení. Svlékl tedy oděv a přes sebe si přehodil jen bavlněný plášť. Odcházel směrem k bazénu, uprostřed zahrad Ganziru.

Potkali se v půli cesty. Šla proti němu, na sobě průsvitný šat, který lehce splýval přes její křehké tělo. Černé vlasy jí splývaly přes ramena a podobaly se vodopádu. V ruce držela tabulku a v chůzi četla. Neviděla ho.

Překvapil ho její vzhled. Na zasedání Dingirů vždy volila tmavý šat, těžký a hodně zdobený, vlasy upravené do účesu a většinou zakryté turbanem. Působila upjatě a přísně. Došel až k ní a lehce se dotkl jejího ramena.

„Aha, už jsi přijel.“ řekla a zvedla k němu oči. Prohlížela si ho a mlčela. Myšlenkami byla ještě u nedočtené zprávy, kterou ji před chvíli doručili. Také ji překvapil jeho vzhled. Vlasy i vousy upravené. Docela pěkné tělo, poznamenané několika jizvami, které tam zbyly po zranění v bitvách. Sálala z něho síla.

„Buď pozdravena, paní,“ s úklonou ji pozdravil, když se vzpamatoval z překvapení. „Omlouvám se za vyrušení, ale využil jsem nabídky Netiho a chtěl se jít vykoupat dříve, než se s tebou setkám.“
Stále si ji prohlížel. Líbila se mu. Líbilo se mu, jak před ním stojí, s hlavou mírně zakloněnou, aby mu viděla do očí, bez rozpaků z toho, že ji zastihl polonahou.

Usmála se. „I já tě vítám, Nergale. Vím, přišel si mi vyčinit za mou neúčast na zasedání. Ale to počká. Teď si, prosím, odpočiň. Sejdeme se, pokud ti to vyhovuje, při večeři.“

Souhlasně přikývl a ona opět sklopila oči k tabulce a pokračovala svou cestou. Obrátil se za ní. Ona se v chůzi také ohlédla, zakopla a upadla. Destička z její ruky upadla a skončila v trávě. Běžel rychle k ní a pomáhal jí vstát. Koleno měla krvavé a tak ji vzal do náručí a nesl k paláci Ganziru. Smála se. Nefňukala tak, jako mnohé z těch, které znal, ale smála se nad svou nemotorností. Bylo to příjemné.

Neti vykoukl ze svého úkrytu. Pohledem zkontroloval, zda zůstane i nadále nespatřen. Zvedl destičku z trávy a odnesl ji do pracovny.

Ležela natažená na posteli, hlavu na jeho hrudi a poslouchala, jak mu bije srdce. Pak se začala smát. Zavrčel. Nevěděla, jestli to měla být otázka nebo projev nespokojenosti a tak to vysvětlila: „Takové pokárání bych snesla i častěji,“ řekla a obrátila se na druhý bok. Koleno ještě pořád bolelo a ona potřebovala najít vhodnější, pohodlnější polohu.

Zmínka o pokárání vrátila nepříjemné pocity, které ještě doznívaly po zasedání Dingirů. Zavřel oči. Poslepu nahmatal její hlavu a přitáhl si ji k sobě a políbil ji.

„V podstatě si to odnesla za mne,“ řekl. Potřeboval se vypovídat a tak ji dopodrobna popsal celou situaci, která tam nastala. Byl vděčný Enkimu, že celou situaci zvládl tak, jak zvládl, ale mrzelo ho, že se jí nezastal.

Poslouchala pozorně. Něco tady nesedělo. Něco bylo jinak, než mělo být. Ještě nevěděla co, ale začala být ostražitá. Enkiho chování bylo v tomto případě nezvyklé. Kvůli tomu, že nepřijela, by takhle nevyváděl, ale naopak by se celou situaci snažil rychle urovnat. Také spory ohledně Nergala nechal příliš vyhrotit. To pro něho nebylo typické. Že by stárnul? Pak ji to došlo. Pak ji došla ona věta těch dvou „pánů ve středním věku“ tam dole u řeky. Zamyslela se. Váhala, jestli mu to má říct. Nakonec se rozhodla, že k němu bude upřímná. Tenhle chlap nebyl k zahození. Líbil se jí. Je fakt, že byl občas prudký, občas vzteklý jak rozdrážděný pes, ale líbil se jí.
Nechala ho dopovídat. Obrátila se na břicho tak, aby na něho viděla. Políbila ho na ústa a jemně se od něj odsunula.

„Poslouchej, něco ti teď řeknu, ale zkus se nevztekat. Na celé situaci tak, jak mi ji popisuješ, mi pořád něco nesedí. Řeknu ti, jak to vidím já. Dobře poslouchej a dávej pozor, jestli se mýlím.“

Zpozorněl. Řekla mu o setkání s Isimudem a Netim u řeky, řekla mu o větě, kterou nechtě zaslechla. O tom, jak se smíchem konstatovali, že by to chtělo chlapa. Netvářil se nadšeně a ona viděla, jak v něm stoupá vztek. Pak se ale uklidnil. Mlčel. Chtěla se k němu přitulit, vnímat teplo jeho těla, ale v této chvíli neměla odvahu to udělat a tak se ještě více odsunula. Přitáhl ji zpět k sobě.

„Tak nás dostali.“ Řekl už se smíchem a ještě trochu zadýchaný. „Štve mě to, že jsem jim naletěl, ale na druhé straně jsem rád. Opravdu rád.“ Pevně ji objal. Skoro nemohla dýchat a tak se začala bránit. Váleli se smíchem po posteli.

Neti utíkal za Isimudem, aby ho informoval, že se vše vyvíjí dobře. Dokonce mnohem lépe, než očekávali. Radovali se z toho, jak plán vyšel. Domnívali se, že to další už bude hračka. Vracel se domů v dobré náladě.

„Myslím,“ křičela na něho ze sprchy, „že by jím to nemělo jen tak projít.“

Šel za ní, aby lépe slyšel. „Máš plán?“ zeptal se.

„Ne, ještě ne, „ odpověděla a zasmála se. „Tak „pánové středního věku“ si chtějí hrát. Proč ne. Podívej, když si chtějí hrát, tak je nechejme, ale trošičku tu jejich hru změníme. Trošičkuuu…“ řekla po vzoru Isimuda. „Trošičku bych jim to zkomplikovala. Co ty na to?“ Vyšla ze sprchy a vzala z jeho rukou ručník.

„Jak?“

„To ještě nevím,“ odpověděla a zamyslela se. Pak mu dala ruce kolem krku, stoupla si na špičky a políbila ho na nos. „To tedy fakt ještě nevím.“

An chodil nervózně po pokoji. Náladu měl mizernou a očima probodával Enkiho. „Že jsem se do toho začal míchat. Že jsem ti to vůbec dovolil.“ Syčel pln roztrpčení. „Co si pamatuji, tak takhle ještě nikdy nevyváděla. Čím ji Nergal vlastně urazil? Víš to?“

Enki mrzutě zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu ani zbla. Marně se snažím dopátrat toho, co se stalo. Jestli ji rozvzteklilo to, že jsme ji pokárali, anebo ji něčím naštval Nergal. Trucuje. Teď právě trucuje a to pořádně. Odmítá se bavit i s Netim.“ Až do této chvíle se plán vyvíjel dobře. Nechápal, co se mohlo pokazit. „Pravděpodobně ji urazil Nergal. Občas se chová více než nemožně. Musel ji vyvést pořádně z míry, když žádá jeho hlavu.“ Dopověděl a podíval se na Ana.

„Hleď zjistit co nejvíce a dát to rychle do pořádku,“ řekl už smířlivěji An. Začínal mít těch svárů mezi Dingiry dost. Ereškigal mu svými vyhrůžkami dělala starosti. Takovou ji neznal. Vyváděla hůře než Inanna. „Kde je vlastně Nergal?“ zeptal se Enkiho a posadil se.

„To bych také rád věděl. Pořád někde lítá. Chvíli je tam, chvíli onde – ale hlavně není k zastižení. Vzkazy nepřebírá a ostatním se vyhýbá. Zřejmě je pořád ještě uražený.“

„Sežeň ho. A rychle!“ řekl mu. „Musíme z něho dostat, co se tam vlastně stalo a zachránit, co se dá. Musí dát věci do pořádku dříve, než se Ereškigal naštve ještě více a zastaví nám dodávky kovů. Znáš ji lépe než já a dobře víš, že dokáže být pěkně tvrdohlavá, když chce.“ Vzdychl a dodal: „Možná bys ji měl jet uklidnit.“

Seděl u ohně a díval se do plamenů. Uklidňovalo ho to. Pohrával si s ME – destičkou osudu Ereškigal. Stáhl ji jí z krku, když se loučili.

„Jestli nechceš,“ řekl ji tenkrát, „vrátím ti ji.“

Zamyslela se a odpověděla: „Rozmysli si to dobře. Tohle není nejpříjemnější místo. Je příliš daleko od světla Utuova a práce je tu těžká. Návštěv a radovánek si tu také moc neužiješ. Navíc ten věčný chlad.“ Podívala se na něho a ještě jednou řekla: Rozmysli si to dobře.“

„Někdo by měl už konečně zchladit ten palčivý žár, který mi přisuzují,“ odpověděl žertem a dodal: „Také si myslím, že by to tu potřebovalo chlapa.“

Věděl, že Enkiho návštěvu odmítla. Ještě chvíli. Ještě chvíli se jim musí vyhýbat. Ještě chvíli musí být nedosažitelný. Potom hra skončí.
Zadíval se na ME – destičku osudu ve svých prstech. Na destičku, která spojuje jeho osud s osudem Ereškigal navždy. Ne, nelitoval. „Ještě není ten pravý čas,“ řekl si v duchu, pověsil si ji na krk a dal pod košili.

„Nejsem si ničeho vědom.“ řekl, když stál před Anem a Enkim. Tvářil se dotčeně a nechápavě. „Z čeho mě vlastně obviňujete?“ zeptal se obou.

Podívali se na sebe. Co mu na to říci? Nikdo nevěděl důvod zloby Ereškigal. Snažili se to vypátrat, ale marně. Spekulovali, dohadovali se a nakonec usoudili, že s největší pravděpodobností to bude uražená ješitnost nebo žárlivost.

„Čert aby se v těch ženských vyznal,“ řekl tehdy An, když se Enki vrátil s nepořízenou. Jenže situace se začínala stávat vážnou. Dingirové reptali, protože se báli. Ereškigal byla ta, která hlídá hranice Kuru. Byla to ona, která určovala řád podsvětí a poskytovala ochranu mrtvým duším. To ona už po věky udržovala jeho pevný řád a rozhodovala o tom, kdo bude vpuštěn i kdo se vrátí zpět. Její země byla velká i hluboká, tmavá a studená, ale poskytovala jim bohatství kovů i minerálů tolik potřebných pro jejich další činnosti. Nevěděli, co mu na to říct a tak ještě chvíli mlčeli a oddalovali tu chvíli, kdy budou muset s pravdou ven. Kdy budou muset přiznat, že pravý důvod jejího rozladění neznají.

Také mlčel. Mlčel a čekal. Slovo si vzal Enki. Přiznal, i když nerad – a bylo to na něm znát, že důvod jim samotným není jasný. Přiznal i strach z možných následků. Teď už nehrozili a netvářili se přísně.

„Podívej se, nevíme, co se vlastně stalo. Znáš ženské a jejich nálady, Teď nenařizujeme, ale prosíme. Budeš muset ještě jednou do Kurnugi – země nenávratu a snaž se ji, prosím, nějak uklidnit. Pokud by splnila jen polovinu svých výhrůžek, znamenalo by to katastrofu.“ Řekl mu smířlivě Enki a vzdychl. „Víš, pokud to nepůjde po dobrém, bude to muset jít po zlém – i když to bych nerad. Dám ti sebou čtrnáct démonů, pro každou bránu podsvětí jednoho. Pomohou tvým Galluům v boji, kdyby bylo nejhůře. Ale byli bychom rádi, kdyby to šlo nějak urovnat po dobrém.“ Vzdychl.

Stál, mlčel a poslouchal. Sledoval je střídavě pohledem a zaregistroval, jak jejich rozpaky rostou. Enki domluvil a on stále ještě mlčel. Napětí stoupalo.

Pak sáhl do kapsy, vytáhl Ereškigalinu tabulku osudu a zavěsil si ji na krk. „Myslím, že to nebude potřeba,“ řekl, obrátil se a vyšel ze dveří. Nechal ty dva, neschopné slova z překvapení a s pusou dokořán, stát uprostřed místnosti.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber


Sekcie: 
Štítky: 
september 10, 2019 04:03 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top