Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: SESTUP INANNY DO PODSVĚTÍ – AN

SESTUP INANNY DO PODSVĚTÍ
aneb jedna sumerská báje trošku jinak

AN

Bůh Nebe, nevyšší stvořitel. Sumerský bůh, který se svým chtonickým protějškem Ki stvořil Vesmír. Podle legend tvořila Nebe a Zemi jeden celek, dokud An a Ki nedali život synovi, bohovi vzduchu Enlilovi, které Nebe a Zemi od sebe oddělil. An si ponechal Nebe, Ki zemi.
An vytvořil základ pro kalendář a obnovil rovnováhu Osudu. Je ztotožňován s Nebeským býkem a na obloze je reprezentován pásmem planetek (Nebe), které vznikly po rozbití původní AnKi.

Věděl, že za ním Enki přijde. Řeči se nesou rychle a vždy se najde někdo, kdo je rychle dopraví až k jeho uším. Věděl, co se stalo a věděl, že Enki to tak nenechá. Vždycky protestoval. Protestoval proti potopě, bude protestovat i proti výroků Anunnaků. Stejně tak, jako část lidstva zachránil před vodami, stejně tak se bude snažit zachránit Inannu.

Nechápal to. Nechápal, proč se snaží zmírnit trest, když on sám by měl mít největší zájem na jejím potrestání. Byla to přece ona, kdo mu ukradl Me a byla to ona, kdo svým bezmyšlenkovitým rozmarem napáchala škody, které Enki pak musel pracně napravovat. A přesto jde za ním, aby se za ni postavil, aby zmírnil Inannin trest. Nechápal to, ale respektoval ho. Ne že by Enki nechtěl moc, spory s jeho mladším bratrem Enlilem pramenily právě z toho, že vládu nad Zemí převzal Enlil, i když Enki byl prvorozený. Pravdou ale je, že Enki byl už od mala zvídavý a možná i příliš vážný – v tom se podobal Ereškigal. Na druhé straně miloval život, miloval a respektoval životy všech. Měl radost z radostí jiných a bolela ho bolest druhých – v tom se podobal Inanně. Možná se i proto stavěl na zadní ve chvílích, kdy mu rozhodnutí Enlila nebo jeho připadala příliš přísná.
Oba byli jeho synové, oba je měl rád, i když si byli tak nepodobní. Na rozdíl od Enlila on od něho nikdy nechtěl radu. Možná i proto ho vídal tak málo. Přišel jen na zasedání Dingirů, řekl, co říci musel a zase odešel do hlubin Abzu.

No dobrá, tak ho zase uvidí. Byl docela rád. Byl rád a dělalo mu dobře, že tentokrát přijde s prosíkem. Ale zároveň si tím nebyl až tak moc jistý. Přemýšlel, jestli ho má přijmou jako vládce nebo jako otec. A protože nevěděl, zda Enki zase nechystá nějakou svou past, rozhodl se proto druhé.

Čekal ho v zahradě a sám. V duchu si říkal, že tak mu usnadní pronést jeho prosbu, ale zároveň věděl, že si to rovněž usnadňuje sám. Že je v tom i trošku jištění se před tím, aby ho nezaskočil tak, jako to udělal s Utanapištimem. Čekal ho v zahradě a sám, přemýšlel, zda vyhoví jeho přání a nemohl se rozhodnout. Výrok se zdál oprávněný a správný. Inanna musela být potrestána, protože její chtivost překročila všechny meze, které mohly být tolerovány. Jenže jistotu v tom neměl. Jak znal Enkiho, ten se zase bude snažit dokázat, že zase něco přehlédl.

Vešla Nammu a položila svou ruku na jeho.
„Čekáš našeho syna, jak vidím,“ řekla mu s úsměvem.
Objal ji kolem ramen a byl ji vděčný, že není v této chvíli sám. Byla to vzácná bytost – moudrá a laskavá. Obé po ni zdědil Enki. Políbila ho na čelo a postavila se. Pak se na něho podívala a s úsměvem mu řekla: „ Děkuji ti, že na něho čekáš, jako otec na syna. Děkuji ti, že jsi nezapomněl na to, že jsi také otec a ne jen vládce.“ Lehce se uklonila a odešla.
On zůstal stát trošku ohromený jejím proslovem i tím, jak v něm zase dokázala vzbudit lásku a něžnost. Usmíval se pod vousy nad její ženskou lstivostí, nad tím, jak ho nenápadně naladila na nadcházející rozhovor se synem i nad tím, jak mu rozházela ne úplně jasný plán jejich setkání, ale byl rád.

Zahlédl Enkiho, jak kráčí cestami zahrady a s ním dva tvorové – krásní a plní života. Pár, na který byla radost pohledět.
„To je dárek, synu?“ zeptal se a usmál se nad tím, jak se mu podařilo dát mu najevo, že zde na něho nečeká vladař, ale otec.
„To by byl špatný dar pro vládce a krutý dar pro otce.“ odpověděl Enki a uklonil se.
„Proč?“ zeptal se An trochu rozmrzele. Enki zase narušil jeho plány. Je stejný, jako jeho matka, je chytřejší než on sám, ale vládcem nikdy nebude. Ne, že by o to nestál, ale je líný a chybí mu ctižádost a průbojnost Enlila. Přesto však je třeba, aby byl Enlilovi neustále v patách, protože jen tak bude zachována rovnováha. Jen tak se dají eliminovat chyby, kterých by se oba dopustili, kdyby byli každý zvlášť.
„Proč?“ zeptal se ještě jednou, posadil se a vybídl Enkiho, aby si sedl vedle něho. „Zdají se být dokonalí.“ spiklenecky se na něho podíval a dodal: „Zejména ona.“

„Stvořil jsem jen neužitečnou formu. Jsou bezpohlavní.“ odpověděl.
„Jen Ninchursag dokázala stvořit krásu a obdařit ji užitečností. Jen Ninchursag dokázala stvořit něco, co možná není dokonalé hned, ale dokonalosti se to může přiblížit, protože je to schopno tvoření. Jen ženy dokáží skloubit krásu s užitečností, moudrost s laskavostí a tak nám ukazovat naše slabosti, bez toho aniž by řekly jediné slovo.“
Enki se odmlčel. Byl trochu zaskočen tím, že An ho vítá sám a ne jako vládce, ale jako otec, který čeká svého syna, kterého dlouho neviděl. Lest, kterou přichystal, se mu zdála nyní nepatřičná, ale nevěděl jak z této situace vycouvat.

An mlčel. Přemýšlel nad jeho slovy, nad tím, co má vlastně za lubem i nad tím, že přívlastek moudrý, kterým ho obdařili Anunakiové i Igigiové, stejně jako lidé, je zasloužený. Nechtělo se mu už dále hrát tuto hru. Chtěl mluvit se svým synem, jako se synem. Chtěl, aby Nammu, nebyla zklamána ve svých očekáváních týkajících se jejich vztahu a chtěl, aby teď spolu nebojovali, ale strávili tuto chvíli, tak vzácnou, co nejlépe. Kdo ví, kdy k tomu bude další příležitost.

Podíval se na Enkiho a s úsměvem zavrtěl hlavou. „než jsi sem přišel, byla tu tvá matka. A stejně jako ty i ona mě jemně upozornila na mé slabiny.“ zarazil Enkiho, nechtěl, aby mu Enki oponoval, potřeboval doříct to, co říci chtěl a už i tak ho to stálo více sil, než předpokládal.
„Jsi ji hodně podobný – i v laskavosti s jakou říkáš své výtky, i mazaností se kterou prosazuješ to, o čem jsi přesvědčen, že je správné.“ Usmál se. „Tak v čem jsme zase udělali chybu?“

Byl překvapený jeho upřímností. Byl zaskočen tím, co řekl a jak to řekl. Styděl se za lsti, které mu připravil a cítil vděčnost za to, že s ním jedná tak, jak jedná.
„Já nevím, jestli jste udělali chybu, opravdu to nevím. Neříkám, že si Inanna nezaslouží trest, ale ptám se, proč má být potrestána Ereškigal?“

„Tomu nerozumím?“ zamyslel se An.

„Trpí. Ereškigal trpí. Obě jsou celek. Každá zvlášť je jen polovina. Je to jako s nimi,“ řekl a ukázal na Kurgaruu a Kalaturuu. „Každé zvlášť něco chybí. Jedná je moudrá, ale chybí ji cit a tak rozhodnutí, která dělá, jsou stejně studené jako prostory podsvětí. Druhá je plná citu, ale bez moudrosti a proto dělá stejně kruté chyby, jako ta první.“ odmlčel se, protože potřeboval najít jiný příměr. Nevěděl, jestli to, co říká, je dostatečně srozumitelné. Nevěděl jak dále a tak se podíval na Ana: „Já opravdu nevím, otče, ale dal bych jim šanci. Oběma. Jestli v sobě dokáží najít kousek té druhé, pak bych jim dal ještě jednu šanci. Oběma – protože Ereškigal potřebuje v sobě najít Inannin cit a Inanna rozum a odpovědnost Ereškigal. Zemře-li jedna, pak druhá ztratí šanci být celá – celistvá.“ Sklonil hlavu a vzdychl. „Nevím, jestli jste udělali chybu. Nevím, co je v tomto případě chyba. A možná proto, že to nevím, musím se pokusit – alespoň pokusit o to, aby dostaly ještě jednu šanci.“

An se postavil a zachmuřil se. To, co Enki říkal, nebylo beze smyslu. Nikdo z nich na to nepomyslel. Začal nervózně přecházet sem a tam a přemýšlet. Drželi se zákonů, těch zákonů, které schválili, ale také jim chyběl cit a vnímavost. Místo jedné potrestali obě. To nebylo správné. Z právního hlediska chybu neudělali, ale správné to nebylo. Jenže výrok byl vyřčen. Ortel byl vykonán. Prosby Ninšubury odmítnuty. Zapeklitá situace. Jenže… jak z ní ven?
Prudce se zastavil a obrátil se k Enkimu.
„Dobrá, synu, co navrhuješ?“ zamyslel se a pokračoval: „Ten, kdo jednou překročí brány Kuru, nesmí se vrátit zpět – jen výjimečně, na chvíli, a to jen jako svůj vlastní stín. Tento zákon je platný pro všechny – bohy i lidi a jeho porušení by nadělalo více škody než užitku. Ale pokud jsi za mnou přišel, předpokládám, že máš řešení.“ Posadil se.

Neočekával, že otec přijme jeho vysvětlení tak hladce, ale věděl, že ještě nemá vyhráno. Byl mu vděčen za to, že situaci ještě více nekomplikuje.
„Byla by tu možnost, dostat ji zpět tak, aby nebyla porušena rovnováha. Pokud by jiný z Dingirů nastoupil na její místo v podsvětí, pak by se Inanna mohla vrátit zpět.“

„Dobrovolně?“ zeptal se An.

„To určeno není.“ odpověděl Enki. „To určeno není a v tom je ten problém…“

An se zamyslel. To, co Enki navrhuje, ho muselo stát hodně sil. Navrhuje výměnu – dobrovolnost je v tomto případě nepravděpodobná – takže výsledkem by byla zase nespravedlnost. Enki musel volit mezi dvěma zly, než sem přišel. Přesto se rozhodl tak, jak se rozhodl a An věděl, že toto rozhodnutí muselo být bolestné a že i když svolí k výměně, ponese si, tak jako tak, jeho syn v duši vinu, že nenašel jiné a lepší řešení.“
„Jiné řešení není?“ zeptal se An a soucitně se podíval na svého syna. Tentokrát v tom byla opravdová láska otce, ne schovívavost vládce. Byla v tom snaha ušetřit Enkiho před vinou, snaha otce, ochránit své dítě.

„Ne, není.“

„Dobře. Předpokládám, že jsi udělal vše, co jsi udělat mohl. Předpokládám, že jsi nic nepřehlédl. A předpokládám, že víš, že pokud toto řešení příjmu – a než toto řešení příjmu – musí se k němu vyjádřit Enlil, pod jehož vládu Inanna spadá. A pokud se mi Enlila přesvědčit podaří, musí být Inanna potrestána jinak. Tentokrát přestřelila příliš a jen tak ji to projít nemůže.“ odmlčel se.
„Pak je tu ještě otázka dobrovolnosti. Vím, že ty víš, že jestli k tomu svolím, bude místo ní odsouzen někdo jiný a to moc spravedlivé nebude. Dělat si naději, že někdo dobrovolně vstoupí do Země, odkud není návratu, je hloupost, ale předpokládám, že víš, co děláš.“ Odmlčel se. Potřeboval nabrat sílu, aby mohl pokračovat. Odmlčel se, protože věděl, že otázka, kterou položí, vyvolá v duši jeho syna vinu, kterou ponese celý život: „Opravdu to chceš?“

„Chtěl bych najít jiné řešení, lepší. To bych opravdu chtěl. Ale není-li, chci to.“ odpověděl Enki a byl rád, že mu otec nedělá kázání, že se mu snaží všemi silami usnadnit to, proč tu přišel.
Věděl, že ho to muselo stát hodně přemáhání a tušil, že do tohoto rozhovoru vložil celou svou otcovskou lásku k němu. Byl mu neskonale vděčný za tento projev citu i velkorysosti.

„Dobrá tedy. Teď už to budeš muset nechat na mých bedrech.“ obrátil se k němu a usmál se, „… a také se pokus věřit mi.“ Odmlčel se a pokračoval: „Podívej se, s Enlilem si o tom raději promluvím sám. Udělal jsi, co jsi udělat musel a dál už do toho nezasahuj.“
Zamyslel se. S Enlilem to nebude snadná práce, ale zvládne to.
Pak se obrátil na Enkiho a dodal: „Ty dva, kteří přišli s tebou, mi tady nechej. Asi je budu ještě potřebovat. Možná nejsou dokonalí, jak říkáš, ale v naší věci mohou být užiteční.“

Díval se za ním, jak odchází a pomyslel si. „No jo, s dětmi je to těžké.“ a potom dodal už nahlas: „A s kým není?“

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber


Sekcie: 
Štítky: 
október 04, 2019 03:11 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top