Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: SÍLA

Stál před ní a nevěřil svým očím. Představoval si urostlou mladou ženu, svalnatou jako gazela a mrštnou jako had. Chtěl být neporazitelný a chtěl ji najít proto, aby ho to naučila. Jenže – co ho může naučit tohle dítě? Křehká, útlá dívenka, s vlasy po ramena, která laská hřívu lva. Stačí, aby na ni zakřičel, a ona uteče. Byl zklamaný, velmi zklamaný.

Došel k ní a pozdravil. Pozdravil ji tak, jako zdraví dospělý dítě – trochu s despektem, trochu s láskou. Odpověděla na pozdrav a rukou ukázala, kde se má posadit. Váhal. Měl sto chutí se obrátit a jít pryč. Cesta, kterou ušel, však byla dlouhá, on unaven, takže si nakonec vedle ní sedl. Malou dětskou dlaň mu dala pod bradu a natočila si jeho hlavu tak, aby mu viděla do očí. Dívala se dlouho, její pohled ho podrobně prozkoumával zevnitř. Měl pocit, že ona zná každou jeho tajnou myšlenku, že ví vše o jeho výhrách – a co je horší, i o všech jeho prohrách. Trochu se zastyděl. Usmála se.

„Odpočiň si, cizinče. Tady jsi v bezpečí.“

Chtěl zaprotestovat a říct ji, že on přece nemá strach. Je mnohem větší, než většina mužů a svou odvahu měl možnost několikrát prokázat.

Ale než otevřel ústa, pohybem dlaně ho zarazila a řekla: „I ti velcí, silní a stateční muži musí někdy odpočívat. To není žádná slabost či zbabělost. Je to nutnost. Vyčerpávat své síly tenkrát, kdy to opravdu není zapotřebí, je velká hloupost. Odpočiň si tedy a pak si promluvíme.“

Její hlas byl hlasem dítěte, ale přesto v něm bylo něco, čemu se nedalo odporovat. Proto ulehl do trávy, vedle jejího lva a usnul.
Ještě v polospánku stačil zaregistrovat, že ho přikrývá svým pláštěm, aby ho ochránila před chladem noci.

Ráno ho něžně probudila a položila před něj tác s jídlem. Nepromluvila ani slovo, jen se na něho podívala tím zkoumajícím pohledem a odešla i se svým lvem hlouběji do lesa.

Byl trochu zmatený. Najedl se a čekal, až se vrátí. Dlouho nešla. Začal být nervózní. Začal mít o tu malou holku strach. Co z toho, že je to Síla. Její ruce jsou tak křehké, že by se neubránily, kdyby ji napadlo nějaké zvíře. Rozhodl se, že ji půjde hledat a odešel směrem, kterým ji viděl odcházet.

Šel dost dlouho, čím dále šel, tím se les stával hustším. Zdáli uslyšel řev lva a sténání nějakého zvířete. Dal se do běhu. Bál se o tu malou, křehkou dívku. Bál se, aby ji neublížili a strach o ni ho poháněl kupředu. Udýchaný doběhl na palouk a tam viděl stát ji, klidnou a vyrovnanou, vedle lva, který pojídal právě ulovenou laň.

Obrátila k němu zrak: „Ty už si se najedl, teď byla řada na něm. Pojď, pokud si pamatuji, přišel jsi proto, že chceš být neporazitelný.“ Chytla ho svou malou dětskou dlaní za jeho velkou ruku a vedla ho zpět tam, odkud vyšel.

„Měl jsem o tebe strach.“ řekl ji.

„Bál ses zbytečně. Jsem Síla, nezapomeň.“

„Co kdyby tvůj lev zdivočel? Mohla si skončit jako ta laň.“ odvětil.

„Lev je divoký,“ řekla „a k snědku má raději lesní zvířata než lidi. Tak jako ty potřebuješ jíst, abys neztratil sílu, potřebuje jíst i on. Jenže na rozdíl od tebe on neví, jestli to, co cítí je strach, setká-li se se zvířetem stejně silným či silnějším, než je on. Jeho řídí instinkty, tebe – tebe by měl řídit i rozum.“

Nevěděl, co tím chtěla říci. Považoval se za člověka odvážného, za člověka, který nezná strach. Anebo zná? Ten pocit před turnajem, před bitvou, či v boji proti přesile – to přece byl strach. A i když ho překonal, strachem zůstane. Strach měl přece i o ni, o tu malou holku jménem Síla.

Přemýšlel a nevšiml si, že se zastavila a zvedl něco z trávy. Vrátil se k ní a uviděl, že drží v dlani malé ptáče s polámaným křídlem. Něžně k němu promlouvala, malými prstíky se snažila srovnat kosti. V očích měla slzy. Nechápal tu proměnu. Tam na palouku stála bez emocí, díval se, jak lev zabíjí laň a jak ji trhá svými zuby ještě položivou. A teď tu pláče nad malým ptákem.

Jako by četla jeho myšlenky. Zvedla hlavu a zadívala se mu přímo do očí. Její pohled byl najednou ocelově šedý.

„Nic jsi nepochopil. Každá smrt je hloupá, není-li nutná. A vy lidé rádi zaměňujete nutnost s hloupostí. Lev nezabíjí z rozmaru, ale proto, že má hlad. Ale tohle ptáče spadlo náhodou a ještě i může užít svého krátkého života. Jeho bolest, bolest té laně, bolest každé kořisti je stejně velká, jako bolest zraněného nebo umírajícího člověka. Ale žádné zvíře nezabije z rozmaru zvíře svého druhu, jako to děláte vy lidi.“
Její hlas byl suchý a pálivý. Po dětském tónu nezůstala ani stopa.
„Oni loví, aby obnovili svou energii, jsou loveni, aby byla obnovena energie jiných. Ale vy svou energii promrháváte na nicotnosti. Berete životy druhým, ne z nutnosti, ale pro svůj hloupý rozmar. Jednou vás ta vaše pošetilost dovede k záhubě.“

Cítil v jejím hlase zlobu a smutek. Smutek nad tím, že oni, kteří nejsou ovládáni jen instinkty, ale i rozumem, zneužívají daru, který dostali. Ještě nevěděl, ještě plně nechápal smysl jejich slov, ale věděl, že myšlenka, která se mu v hlavě uhnízdila, ještě nejasná a jejíž tvar se dal jen tušit, byla správná.

„Jednou ji budete všichni nutně potřebovat,“ pokračovala, „a nakonec zjistíte, že se vám síly nedostává proto, že jste ji hloupě promrhali. Lásku měníte za nenávist, ačkoli sami nevíte, proč nenávidíte. Přátelství a spojenectví jste vyměnili z nepřátelství a války, kterými ničíte nejen sami sebe, ale i životy těch okolo. Spálené lesy, kopyty koní udusaná pole, krví zbarvené vody řek. Milióny lidských těl a milióny zvířat hynoucích hladem, protože jste jim vzali domov. Jejich bolest a bolest těch, co přežili – to vše je výsledek vaší hlouposti.“

Stál proti ní a mlčel. On – velký chlap, mohutnější než většina mužů, stál proti malé křehké dívce a připadal si jako hloupý kluk. Věděl, že ona má pravdu. Už věděl, že ona je Síla. Její síla nebyla síla paží, ale pramenila zevnitř, z jejího přesvědčení a neúnavného snažení nenarušit harmonii tohoto světa. To něha, trpělivost s takovými jako on i schopnost snášet bolest, kterou ji přináší zklamání nad lidským pokolením, ji činí neporazitelnou.

„Děkuji,“ řekl a pohladil ji po vlasech.
Pak opatrně vzal z jejích dlaní ošetřené ptáče a začal šplhat na strom, aby je uložil zpět do hnízda, z kterého vypadlo.

-pokračovanie-

Darja Fusková

S dovolením autorky


Všetky časti tejto série postupne nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
https://cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber


Štítky: 
február 06, 2020 23:34 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top