Darja Fusková: STROM

Byl to zvláštní a výjimečný člověk. Tichý a moudrý, plný laskavosti. Nikdy nahlas pronášel moudrosti, ale žil a dělal vždy to, co uznal za moudré a správné. Harmonická píseň pro jeden hlas. Jeho svět byl pro mne vždy záhadou.

Jako děti jsme tam jezdívaly na prázdniny. Jednoho dne, když jsem vstala ještě před úsvitem, jsem ho v dílně nenašla. Stál před domem a díval se mohutný starý strom, který stál uprostřed polí. Postavila jsem se vedle něho a s napětím čekala, co se bude dít. A najednou za tím stromem, začalo vycházet Slunce. Ta chvíle se zdála být posvátná. Stála jsem vedle svého dědečka a dívala se na strom, za kterým vycházelo srpnové Slunce.

Milovala jsem svou babičku za to, že mu dovolila zůstat takovým, jakým byl. Že mu dovolila, aby každý den, mohl pozorovat s pohledem okouzleného dítěte strom, za kterým vycházelo Slunce.

Od toho dne, jsem vstávala brzo a chodila s ním před dům, abychom nepropásli tu chvíli. Okamžik zrodu srpnového Slunce. Byla to chvíle mlčenlivého tajemství. Tajemství, které nás spojovalo.

Milovala jsem ty chvíle, které jsem tam trávila. Dům, ve kterém oba žili v tiché harmonii a dovolili jeden druhému být tím, čím jsou. Byl to dům, který i v zimě, byl prozářen láskou srpnového Slunce. Dům, ve kterém byl svěží vzduch srpnového rána po celý rok a ve kterém se dalo volně a svobodně dýchat.

Milovala jsem ty dny strávené tam, jako dítě. Milovala jsem jeho bezmeznou lásku ke všemu živému a obrovskou úctu k životu i světu, který ho obklopoval. Nikdy nekřičel a přesto jsme ho vždy, jako děti, poslechly. Nepotřeboval zvyšovat hlas, ani práskat pěstí do stolu. Možná to bylo pro někoho málo chlapské, ale pro mne o to více lidské.

Když stál za svou tvrdohlavou a vzpurnou ženou, která si dovolila, i přes protesty své katolické rodiny, vzít tohohle německého evangelického kluka, kvůli kterému ji její rodina vydědila, byl najednou mohutnější a silnější než ten strom. Byla v něm obrovská síla a šel z něho strach. Ani tenkrát, ani kdy jindy, nemusel křičet. Jeho postoj byl postoj toho stromu. On byl ten strom, jehož kořeny sahaly hluboko pod zem a větve, jako ruce, se toužebně vztahovaly ke Slunci. Stál tam tenkrát, stál tam po mnoho dalších let, rovný, mohutný a mlčenlivý, přes všechny bouře a plískanice. Jeho kmen poskytoval dostatečnou oporu a pod jeho větvemi byl konejšivý stín. Stál tam vedle své tvrdohlavé ženy, vysoký, štíhlý chlap s havraními vlasy a vypadal mohutnější, než ten strom. Stál vedle své ženy, se kterou vychoval pět dětí a která mu každé ráno, než tiše odešla do práce, uvařila kávu s mlékem a přichystala snídani, aby se mohl najíst, až dopozoruje strom, za kterým vycházelo srpnové Slunce.

Když jsem se po létech vrátila zpět, nebyla jsem už malá holka. Ráno vešel do mé ložnice a položil mi ruku na rameno. Gesto, kterým nabízel ranní východ srpnového Slunce. Tvářil se provinile a omluvně, že narušil něčí soukromí. Ten den jsme stáli zase vedle sebe a s napětím sledovali, jestli i tentokrát vyjde Slunce za mohutným, košatým stromem, který stál osamoceně uprostřed polí.

Posvátnost té chvíle nezmizela ani po letech. Byla jsem mu bezmezně vděčna za to, že mě na chvíli pustil do svého světa.

Potom jsme se otočili a on šel pracovat do své dílny. Na stole stály dva hrnky kávy s mlékem a snídaně. Bylo to v pořádku.

Umřel. To ráno po jeho pohřbu jsem vyšla před dům. Malá tvrdohlavá žena tam stála místo něho. A tak jsme tam stály vedle sebe a napjatě čekaly, jestli i dnes vyjde Slunce za starým mohutným stromem. Vyšlo. Bylo to v pořádku. Zase byl, až do konce, smysluplně prožit jeden lidský život.

Obdivovala jsem její moudrost i její odvahu. Obdivovala jsem život těch dvou nádherných lidí, kteří si z každého dne dokázali udělat svátek a dávat vždy něco navíc. Obdivovala jsem je a milovala. Dokázali jeden druhému dávat oporu i stín. Dokázali dávat jeden druhému a ještě zbylo pro ty ostatní. Byli to krásní lidé, moudří a plní nádherného citu.

Když zemřela i ona, stála jsem před domem sama. Strom skáceli a místo něho tam stál dům. I toho rána vyšlo Slunce a bylo to v pořádku. Vyšlo Slunce, protože byl smysluplně prožit jeden lidský život.

Strom mého dětství skáceli a postavili místo něho dům. Nevím, kdo v něm žije, ale možná i tam je v zimě kousek srpnového Slunce a čerstvý vzduch. Doufám, že i tam se dá svobodně a volně dýchat a vše je prozářeno harmonii lásky a vzájemného dávání.

Strom mé dospělosti je jiný. Je to strom z keramických obrázků mé sestry. Strom, jehož větve jsou obtěžkány květy nebo plody a ve větvích si hrají ptáci. Strom, který vydechuje kyslík, kterého se dostává plícím mé sestry rok od roku méně. A ona, ochrnutá strachem, má rok od roku méně sil bojovat.

Mám ráda svou sestru. Ne jen proto, že je to má sestra, ale protože je nádherným člověkem. Má v sobě moudrost mé babičky i něhu mého dědy. Dokázala skloubit láskyplnost s moudrostí.

Včera ráno jsme šly do polí. Kolem bylo slunečno, ticho a krásně. Harmonická chvíle, kterou spolu po letech odloučení trávily dvě sestry.

„Je tu krásně,“ řekla jsem ji a vzpomněla jsem si na chvíle svého dětství i na chvíli, kdy jsme s babičkou stály před domem po smrti dědečka. I tady byl klid i tady bylo vše prozářeno láskou, stejnou jako v chalupě mé sestry, jako v domě mých prarodičů.

Dotkla se mého ramene a rukou ukázala na konec pole. Tam osamocený, mohutný a košatý stál strom.

„Za tím stromem,“ řekla, „v srpnu vychází Slunce.

Řekla to tiše, ale znělo to jako výbuch. Nemohla vědět nic o východech Slunce vysokého štíhlého muže se zády ohnutými z toho, jak se skláněl celý život nad šicím strojem. Nemohla vědět nic o východech srpnového Slunce nad jeho stromem. Byla tenkrát ještě moc malá a nikdy jsme o tom spolu nemluvily.

Stála jsem na polní cestě vedle své sestry a dostala jsem od ní naději. Má svůj strom. Strom, za kterým v srpnu vychází Slunce. Mohutný, košatý, rovný, jehož kořeny jsou zapuštěny hluboko pod zem a větve, jako ruce, se toužebně vztahují ke Slunci. Je to v pořádku. Má svůj strom a je tedy naděje, že zase najde sílu porvat se se svým osudem a žít.

Mám ráda staré, mohutné stromy, s mohutným rovným kmenem, kořeny hluboko zapuštěnými pod zem a větvemi, které se, jako ruce člověka, toužebně vztahují ke Slunci. Svými kořeny jsou spojeny se Zemí a se vším, co je na ní. Větvemi jsou spojeny se Sluncem a kouskem Vesmíru, kterému vládne. Jsou mostem, který spojuje.

Jsou mým železným mostem, po kterém v srpnu kráčím do práce a na jeho konci svítí Slunce. A tak ta rána, po tomto mostě s očima přivřenýma před jasným světlem, kráčím přímo so Slunce.

Mám ráda staré, mohutné stromy, jejichž kmen poskytuje oporu a jehož větve poskytují chladný stín. Jsou naději, že život se dá ustát s hlavou hrdě vztyčenou přes všechny bouře, plískanice a blesky, které se kolem přeženou.

Možná, jednou i já najdu svůj strom. Starý, mohutný, s rovným kmenem a větvemi, které se jako ruce, toužebně vztahují ke Slunci. Mám ráda staré, mohutné stromy s košatou korunou prozářenou srpnovým Sluncem. Jsou krásné a poskytují ochranu. Dávají naději, že je možno prožít lidský život smysluplně. Mělo by jich být více.

Darja Fusková

exkluzívne.cez.okno

Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber

Poviedky
http://www.cez-okno.net/stitok/poviedky