Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darja Fusková: TANEČNICE

„Jdi,“ řekl ji a ona najednou stála před branami chrámu, před ní jen písek pouště, nad niž se tetelil horký vzduch. Měla stejný strach jako tenkrát, když zde stála poprvé. Jenže tenkrát se bála vejít dovnitř. Tiskla se k sukním své chůvy, v očích slzy a v duši zmatek. Nechápala, proč ji tenkrát poslali pryč. Proč ji při narození zasvětili chrámu, aby tam tančila. Bylo ji pět a brána se nad ní tyčila jako obrovská překážka, která ji oddělí od světa, který znala. Když se otevřela, uviděla nádvoří plné stromů a cest. Byla tehdy překvapena záplavou zeleně uprostřed pouště, skrytou za zdmi hradeb chrámu.

Muž, kterému ji předali, byl vysoký a holohlavý. Měla z něj strach až do chvíle, než se na ni podíval svýma očima. Byly zelené, jako listy stromů kolem a laskavé, jako písně chůvy, které ji zpívala na dobrou noc. Vzal ji do náruče. Nemluvil, jen se na ni usmíval a šel pomalu k budově chrámu. Postavil ji na zem a předal krásné ženě v šatech tanečnice. Pak se na ni ještě jednou podíval, pohladil ji po vlasech a řekl: „Přijdu.“

Tenkrát šla za tou ženou chodbami budovy, která měla být od této chvíle jejím domovem. Zvědavě si prohlížela nápisy na zdech, kterým nerozuměla a bála se. Strach pulsoval celou její bytostí. Její chůze, vždy tak pružná a lehká, ztuhla a ona celá ztoporněla. Žena se na ni podívala a usmála se.

„To přejde, neboj se,“ řekla ji. „Také jsem se bála, když mě tu poprvé přivedli.“ Její hlas byl tichý, tlumil její strach, ale ona měla před sebou pořád oči toho muže a jeho slib.

Každé ráno ji odváděli do místnosti, kde ji a ostatní dívky učili tančit. Každé ráno se probouzela s nadějí, že tento den je dnem, kdy muž přijde. Uběhl rok a ona pomalu naději ztrácela. Strach už neměla, ale v duši zůstala bolest po nesplněném slibu.

Tanec ji šel dobře. Její tělo bylo pružné, krok lehký a učitele ji chválili. Dokázala vyjádřit pohybem všechny odstíny své dětské duše – radost, touhu, bolest i žal.

Jednoho dne, kdy tančila za tichých tónů hudby, se v sále objevil on. Stál ve dveřích, mlčky se na ni díval a usmíval se. Měla chuť ukončit svůj tanec, rozběhnout se k němu, chytit ho za ruku nebo ho radostně obejmout, ale neudělala to. Tančila. Tančila teď pro něj. Její pohyb vyjadřoval radost z toho, že ho vidí, radost ze splněného dětského snu. Tančila a s každým krokem v ní rostla naděje. Hudba dohrála. Ona zůstala stát uprostřed sálu a dívala se na něj. Přišel k ní. Mlčky ji chytil za ruku a vedl bludištěm chodeb. Po cestě ji četl nápisy na stěnách chrámu a upozorňoval ji na značky, které ukazovaly směr cesty, kterou se ubírali.

Tmavými chodbami v podzemí došli až do druhé budovy. Tu nazývali Chrámem vědění – to už znala. Procházeli místnostmi plných svitků, obrazů a soch. Držela se ho za ruku a cítila se bezpečně. Věděla, že s ním nezabloudí. Došli spolu ke dveřím se znakem toho, který symbolizoval moudrost a poznání. Zastavili se. Pustil její ruku, znovu se na ni zadíval očima barvy listí stromů a usmál se na ni.

„Neboj se, čekají na nás. Poslouchej a nespěchej s odpovědí. Rozhodni se dobře – rozhodni se bez ohledu na to, co očekávají. Já zůstanu zde. Počkám.“

Otevřel dveře. Vstoupila do místnosti, kde seděli muži jemu podobní. Vysocí, holohlaví a v bílém šatu. Jen jejich oči měly jinou barvu. Některé byly hnědé, jiné modré nebo šedé. Zelenooký nebyl nikdo. Ten nejstarší se k ní naklonil a zkoumavě si ji prohlížel: „Vítám tě, malá tanečnice,“ řekl a usmál se na ni, „hodně jsme o tobě slyšeli, ale nejdříve zatanči, prosím.“

Zklamaně se na ně podívala. Očekávala více. Nevěděla přesně co, ale v žádném případě nečekala, že po ni budou chtít jen tanec. Přesto tančila. Tančila, jak nejlépe uměla. Pohybem vyjádřila svůj údiv, své zklamání i touhu zůstat s mužem se zelenými očima. Dotančila a zůstala stát. Trochu udýchaná se podívala na starého muže a čekala, že ji propustí.

Jeho tvář byla bez úsměvu, jeho oči na ni dlouze hleděly. Vstal a šel k ní.

„Rozuměl jsem. Jsi dobrá tanečnice. Až vyrosteš, budeš jistě ještě lepší. Můžeš se stát nejlepší tanečnicí v chrámu. Ptáš se, proč tu jsi. Můžeš být tanečnicí. Můžeš ale jít i jinou cestou. Nabízíme ti vědění a snad i poznání. Je na tobě, aby ses rozhodla. Tančíš překrásně, a proto si myslím, že by bylo škoda promrhat tvůj talent. Můžeš mít obojí – tanec i znalosti, ale cena, kterou za to zaplatíš, bude velká. Čeká tě těžká práce. Čeká tě bolest i beznaděj, únava i noci beze spánku. Ale čekají tě, pokud nepolevíš, i znalosti soustředěné zde po mnoho věků. Rozmysli se dobře. Vím, že jsi ještě malá, ale je zapotřebí, abys nám odpověď dala teď.“

Stála zmatená a toužila po opoře muže se zelenýma očima. Nerozuměla úplně tomu, co po ni chtějí a co ji nabízí. Nevěděla co odpovědět. Dívala se ke dveřím, za kterými stál on. Toužebně si přála, aby vešel a poradil ji. Říkal „nespěchej a rozhodni se podle svého. Nespěchej.“ A tak nespěchala. S očima sklopenýma k zemi přemýšlela, co dělat a jak se rozhodnout o tom, čemu nerozuměla. Potom začala tančit. Tančila o tom, jak neví, jak se rozhodnout. Tančila svou touhu po radě muže se zelenýma očima. Tančila o své touze poznat to, o čem tady hovořili. Skončila svůj tanec a zvedla hlavu. Pohledem si prohlédla všechny muže v místnosti. Očima se zastavila u toho, který od ní žádal odpověď.

„Ano.“ řekla. Znělo to rozhodně, až příliš rozhodně na dívenku jejího věku. Stařec se na ni usmál a rukou ukázal, že může jít. Potom se postavil, doprovodil ji ke dveřím, protože klika byla pro ni příliš vysoko, a otevřel je.

Muž se zelenýma očima na ni čekal. Podíval se na starce a ten kývl. Poté ji vzal za ruku a mlčky ji vyvedl z chrámu. Mlčel dlouho. Ona začala mít strach, že na jejich příští setkání bude muset čekat opět další rok.

Tentokrát nešli podzemními chodbami. Vyšli hlavními dveřmi do chrámové zahrady a usadili se mezi stromy. Stále ještě mlčel. Dívala se na něho a hádala, o čem přemýšlí.

Podíval se na ni a usmál se. „Vybrala sis obojí. Nevím, jestli to pro tebe nebude velké sousto, ale zkusíme to spolu. Budu ti pomáhat, jak nejlépe dovedu, ale jsou věci, které budeš muset zvládnout sama.

Cítila z jeho slov smutek, kterému nerozuměla. Aby ho potěšila, pohladila ho svou malou dlaní po tváři a řekla: „Zvládnu to, slibuji.“

„Nikdy neslibuj nic, o čem nevíš, zda to můžeš splnit.“ řekl ji bez hněvu a pohladil ji po vlasech. „Teď už musíš jít. Odpočiň si, zítra tě čeká těžký den.“

Každé ráno, den co den, odcházela do sálu, aby se zde zdokonalovala v umění tance. Každé odpoledne a večer trávila ve společnosti muže se zelenýma očima. Učil ji číst a psát, rozumět zákonům lidí i přírody. Učil ji, jak procházet labyrintem cest podzemí chrámu, o kterém se smíchem tvrdil, že se podobá labyrintu lidské duše. Měla ráda ty chvíle, kdy se spolu skláněli nad starými svitky a četli písmo, které znali už jen kněží. Provázel ji po cestách dávných časů i po cestách současnosti.

Rostla. Rostla do krásy a on se už nezdál být tak velký, jako když ho uviděla poprvé. Jeho oči měly pořád barvu listí stromů, ale kolem nich se pomalu rýsovaly větvičky vrásek.

Jednoho dne skončila svůj tanec a spěchala za ním. Stál u vchodu do podzemí. Byl vážný. Zarazila se.
„Dnes musíš jít sama,“ řekl ji. „Jdi po značkách. Dobře si pamatuj cestu, všímej si všeho kolem a nenech se ničím rozptylovat.“

Scházela po schodech dolů, v duši tíseň a strach, zda zvládne cestu. Věděla, že podzemí je plné nástrah proti vetřelcům, že chybný krok může znamenat smrt. Šla pomalu, pochodní si osvětlovala stěny a hledala značky, které ukazovaly směr. Ještě nikdy se jí cesta nezdála tak dlouhá. Konečně došla do chrámu vědění, šťastná a pyšná, že svůj první úkol zvládla.

Od toho dne chodil zase s ní, ale vedl ji pokaždé jinými cestami. Objevovali spolu chodby ještě z věků, kdy na zemi žili bohové – staré, zaprášené, plné zvláštních soch a podivných artefaktů. Procházeli spolu chodbami starými i novými. On povídal o dávných časech, moudrosti předků a o podobě podzemního labyrintu s lidskou duší.

Jednou, když skončili s prací, se na ni podíval a řekl.: „Nastal čas, kdy musíš dále pokračovat sama. Už se nebudeme vídat každý den, ale jen v den, kdy Měsíc bude v úplňku.“

Dívala se na něj s údivem a bolestí. Nechápala proč. Měla pocit, jako by umírala. Stal se její součástí a najednou ji chtěl odvrhnout. V očích měla slzy, v duši zmatek.

Z počátku jí bylo těžko, velmi těžko. Nevěděla co si počít, ale postupně si našla svůj řád a systém. Znovu procházela labyrintem, dnes už sama a beze strachu. Četla nápisy na zdech, přemýšlela o významu slov. Když ji bylo těžko, tančila. Tančila, pohybem vyjádřila svůj smutek a samotu, ale i radost nad věděním. Pak nastal úplněk.

Nečekal ji v místnosti Chrámu vědění, ale uprostřed labyrintu. Ptal se, ona odpovídala a zahrnovala ho otázkami, na které ten měsíc nenašla odpověď. Těšívala se na tyto chvíle.

Tak, jako vždy, pospíchala do středu podzemního labyrintu s hlavou plnou nových vědomostí a plnou nových otázek, na které potřebovala odpověď. Dnes tam nebyl. Vyšla nahoru do Chrámu vědění, ale nebyl ani v místnosti, která byla učebnou. Procházela chodbami chrámu. Došla ke dveřím se znakem toho, který symbolizoval moudrost a poznání. Zaklepala a vstoupila.

Očekávali ji. Tentokrát tam byl i muž se zelenýma očima. Stařec, který ji vítal poprvé, se na ni usmál a kývl na pozdrav: „Rád tě opět vidím, tanečnice. Vyrostla jsi do krásy a v učení si vedeš také dobře. Než přejdeme k dalšímu úkolu, zatanči nám, prosím. Zde máme málo příležitosti obdivovat se kráse pohybu.“

Usmála se. Tančila. Tančila pro radost toho starého muže i pro radost mužů, kteří byli s ním. Tančila. Tancem vyjadřovala poděkování za to, čím jí obohatili, když ji umožnili, aby měla přístup do prostor tohoto chrámu. Tančila, měla radost z pohybu i ze svobody, kterou ji dalo vědění. Když skončila, uklonila se starci a čekala, až řeknou, co bude tentokrát jejím úkolem.

„Opravdu tančíš překrásně,“ řekl ji stařec a v očích měl slzy, „ale dnes jsi tady naposled. Zítra opustíš prostory chrámu a vrátíš se tam, odkud jsi přišla.“

Dívala se na něj s úžasem. Nechápala jejich rozhodnutí. Byla pobouřena. Byla zmatená. Nebyla si vědoma ničeho, čím by se provinila proti stanovenému řádu a co by je opravňovalo k vyřčení takového trestu. Stála, jako zasažená bleskem, očima hledala zelenookého, aby ji řekl proč.

Ale ten stál a neříkal vůbec nic.

Stařec jí rukou pokynul k odchodu. Tentokrát ji nedoprovázel. Byla už dospělá, na kliku dosáhla sama. Zavřela za sebou dveře, rozběhla se dolů do labyrintu a tam, v jeho středu usedla na zem a plakala. Plakala celou svou duší. Později se zvedla a začala tančit. Tančila tanec rozloučení. Tančila svůj tanec smutku a beznaděje. Tančila tanec smrti jedné etapy svého života. Když dotančila, utřela si slzy a šla do svého pokoje, aby si sbalila věci a naposledy snila své sny uprostřed chrámu, který byl po léta jejím domovem.

Ráno pro ni přišel. Jeho zelené oči byly plné smutku. Doprovodil ji k hlavní bráně. K té bráně, před kterou tenkrát stála jako malá dívenka a tiskla se k sukním své chůvy. Otevřel bránu. Ještě jednou se na ni podíval a řekl: „Jdi.“ A ona najednou stála před branami chrámu, před ní jen písek pouště, nad nímž se tetelil horký vzduch.

Otočila se, aby ho ještě naposled spatřila. Chtěla mu poděkovat. Chtěla mu říct, že ho potřebuje. Chtěla mu říct, že nechápe, ale respektuje jejich rozhodnutí, ale brána chrámu už byla zavřená. Nezbývalo nic jiného než se dát na cestu. Dívala se na poušť. Hledala znamení, které by jí ukázalo směr, kterým by se měla ubírat, ale poušť nedávala odpověď. Položila ranec a začala tančit. Tančila. Tančila a tanec ji dodával sílu a novou naději. Dotančila, zavřela oči a vyšla do žhavého písku pouště.

Už věděla, že je jedno, kterým směrem půjde. Věděla, že tentokrát zvládne tuto cestu i bez průvodce tak, jako ji zvládla tenkrát, když šla sama poprvé labyrintem. Už věděla, že nebyla vyhnána, ale že toto je jen nový úkol. Musí zúročit to, co se naučila. Musí se pokusit vědění, které získala, předávat dál a uskutečňovat to, o čem se učila. Teď musí především poznávat.

Věděla, že jednoho dne zase bude stát před bránou chrámu a že muž se zelenýma očima na ni bude čekat. Věděla, že pokud dívka v ní bude tančit svůj tanec života, bude mít vždy dost síly, aby se zvedla a šla dál.

 

Darja Fusková

exkluzívne.cez.okno


 

Súvisiace:

DARJA FUSKOVÁ Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/darja-fuskova-vyber

Poviedky
http://www.cez-okno.net/stitok/poviedky

 


Sekcie: 
máj 11, 2018 17:54 popoludní
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top