Obrázok používateľa CEZ OKNO
Darwinizmus ne, kreacionizmus ne, tak teda co? (časť 2.)

John Scopes, 24letý učitel tělocviku a trenér amerického fotbalu na Daytonské střední škole, hlasitě nesouhlasil s novým zákonem, který v Tennessee zakazoval vyučovat evoluci buď namísto, anebo souběžně s biblickým popisem stvoření. Tento zákon úmyslně přestoupil, když suploval učitele biologie. Nebyla to ovšem náhoda. Scopese si vybrala jako místního zástupce Americká Unie za občanská práva (ACLU). Byl svobodný, takže by v případě, že by proti němu byla vznesena obžaloba, nevystavoval riziku rodinu. Šlo o jeden z mnoha takzvaných "soudů století" a přilákal na 200 reportérů, píšících pro 2000 amerických i světových novin, časopisů a deníků. Tento případ už byl popsán ve stovkách knih a zapracován do mnoha her a televizních i celovečerních filmů. George magazine tento případ v roce 1999 dokonce klasifikoval jako "čtvrtou nejdůležitější událost 20. století".

Historik Garry Wills událost trefně popsal jako: "Nesoud podle nezákona s neobhájci podporovanými nepodporovateli. V nejdůležitějším okamžiku ho zkomplikovalo nesvědectví neznalce a skončil nevítězstvím kterékoli ze zúčastněných nestran." Bezesporu patří do jedné řady s debaklem kolem O. J. Simpsona, takže prezentuje další "modré oko světového formátu", zdobící tvář amerického právního systému.

Byl to prakticky duel neochvějného darwinisty a Scopova právníka Clarence Darrowa a Williama Jennings Bryana, spolehlivého stoupence kreacionismu, zastupujícím stát Tennessee. Oba byli vynikající advokáti a renomovaní řečníci, z nichž každý by sám o sobě zaručeně dokázal všechny ostatní umluvit a přesvědčit o správnosti svých představ o stvoření. Nicméně Darrow kordem svého ostrovtipu rozcupoval na cáry Bryana, který nedokázal obhájit tvrzení, že bible je doslovným záznamem posvátného Božího slova. Z hlediska zákona ovšem zvítězil Bryan, protože předmětem sporu bylo, zda se Scopes, který se, jak sám přiznal, dlouho snažil tento soud vyprovokovat, dopustil porušení platného zákona státu Tennessee. Scopes byl sice usvědčen a pokutován sto dolary, ale tento rozsudek byl později zrušen pro nedodržení jakýchsi formalit, takže se nakonec vlastně nic nestalo.

 

Je nad slunce jasné, že "opičí soud" byl sehrán jako veřejná darvinisticko-kreacionistická diskuse. V souboji nejvýmluvnějších advokátů obou stran se mělo v přímém a nepřehlédnutelném slovním duelu svedeným před očima celého světa jednou provždy rozhodnout. Když se prach usadil, bylo jasné, že rolující příliv dějin nelze zastavit. Na kreacionisty se definitivně zřítila tsunami darvinismu, i když asi právem korunovaná zpěněným hřebenem pochyb a mnohdy i výsměchu, a vypláchla je z význačných postavení, jímž se těšili po staletí. Dlouhá desetiletí pak přežívali ve společenských a politických brakových vodách. I když jimi Darrow/Scopesova "rána do zubů" nepochybně řádně otřásla, kreacionisté zdaleka nebyli v koncích. Stáhli se a v období deprese a druhé světové války relativně nečinně vyčkávali, až dokud se společnost v padesátých letech nestabilizovala. Pak jejich opět shromážděné šiky zaútočily na vzdělávací systém, očkující mysl mládeže darwinistickým dogmatem. Tentokrát to ale udělali mnohem lépe. Místo plýtvání úsilím a penězi na lobování legislativy, vstoupili přímo do srdce dění a soustředili se na lokální školské komise. Jejich slogan zněl: Evoluční učení připravuje Ameriku o její víru v Boha a náboženství a ničí morálku i tradiční rodinný život.

Když v šedesátých letech vypukly sociální nepokoje, kreacionisté prohlašovali: "Říkali jsme vám to!" Za jejich primární příčinu označili vyučování "bezbožné evoluce" a požadovali znovuzavedení výuky náboženství ve školách jako nejrychlejší cestu k návratu ke "starým dobrým časům." Současně použili své dosud nejbrilantnější taktiky: formálně zaměnili dosud neochvějně dodržovaný termín "biblického kreacionizmu" za "nauku o stvoření." Nato přešli k dalšímu skvělému úderu: místo aby ovlivňovali školní komise ze zákulisí, nechávali se do nich volit. Jak se dalo předpokládat, sklízeli významné úspěchy zejména v "biblickém pásu", oblasti zahrnující Deep South (nejzazší jih USA).

Mimo zaměstnání se většina vědců vždy dobře baví při zmínce o "vědě o stvoření", již kreacionisté provozují pod hlavičkou téže autority, kterou nezbytně potřebují a marně hledají od doby, kdy mezi ně a zbytek světa položil Darwin hráz z pytlů naplněných pískem. Jenže v přesouvání veřejného mínění z vědci zastávaných pozic, kreacionisté kupodivu dosáhli pozoruhodných úspěchů. Gallupovy průzkumy veřejného mínění z let 1982, 1993, 1997 a 1999 zřetelně ukazují, že počet Američanů, věřících v to, že "lidské bytosti v dnešní podobě stvořil někdy v uplynulých 10 000 letech Bůh", dosahoval v uvedených letech 44, 47, 44 a 47%. Když se Fox News při nedávném průzkumu veřejného mínění dotázaly lidí, co si myslí o původu člověka, 15% akceptovalo darwinistickou evoluci, 50% věří v biblické vysvětlení a 26% cítí pravdu "kdesi mezi tím". Nejvnímavější ovšem asi je skupina zbývajících 9%, která si není jista správností žádného z obou názorů.

Dalo by se jistě argumentovat, že uvedená čísla komentují spíš selhání amerického vzdělávacího systému, než efektivitu strategie stoupenců kreacionizmu. Horečná kakofonie stoupenců kreacionismu ovšem v každém případě dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy hlasování Kansaské státní školské rady poměrem 6 : 4 zrušilo status, za kterého se na středních školách vyučovalo pouze o biologické evoluci. Událost se ihned dostala do ohniska zájmu prakticky všech sdělovacích prostředků, protože tento přístup automaticky zahrnuje i staré pojetí "negeologického vzniku" Země a přechod od kosmologie "Velkého třesku" k myšlence univerzálního stvoření. Kansaská školní rada usilovala o to, aby se věda zabývala oběma možnostmi.

Ačkoli toto hlasování vysoce překonalo cíle vytčené novodobou kreacionistickou ofenzívou, neprojevily soudy žádnou ochotu akceptovat jakékoli srovnávání takzvané "vědy o stvoření" s tím, co se obecně považuje za "skutečnou vědu". V roce 1981 sice ještě v Arkansasu a Louisianě prošly zákony vyžadující začlenění výuky kreacionizmu do programu výuky státních škol, ale arkansaský zákon už rok na to deklaroval americký Oblastní soudní dvůr jako neústavní. Louisianský případ v roce 1987 skončil až u Nejvyššího soudu USA (Supreme Court), jehož konečný a nezměnitelný verdikt zněl: Kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.).

Po této další porážce se kreacionisté, jako dosud vždy, vrátili k rýsovacímu prknu, aby vymysleli jinou mazanou strategii, která by je přenesla devadesátými lety do nového tisíciletí. Posléze přetransformovali "vědu o stvoření" do teorie, jíž mimo "biblický pás" říkají "nenadálé objevení" a uvnitř něho "inteligentní design". Obě verze se opatrně vyhýbají jakýmkoliv odkazům na Boha a charakteristické stránky náboženského vyznání, ale zato tím důrazněji cílí na Achillovu patu darwinizmu, tedy na skutečnost, že se všechny dosud zjištěné druhy objevují ve fosilním záznamu naráz, v plné dokonalosti, samci a samice, což nenechává otevřenou žádnou hodnověrnou cestu, jak by se mohli vyvinout v rámci darwinovského postupu.

Naštěstí pro darwinisty dnes nad touto Achillovou patou triumfuje právní ochrana poskytnutá Nejvyšším soudem. Avšak příliv se zvedá a mocně narůstá. Nakonec se možná znovu vše obrátí jako v dobách, kdy Darwinovo učení zaplašilo nevědomost šířenou kreacionisty předtím, než se objevil, a později při "opičím soudu". Pokud právní ochrana darwinistického dogmatu zůstane nedotčená, pak mu přinejmenším ve školních lavicích nebezpečná konfrontace s dogmatem kreacionismu nehrozí. Závěr ještě nakonec může být velice diskutabilní, protože mnohé školní obvody reagovaly na nátlak tím, že odmítají vyučovat jedno i druhé, což hrozí velkou a vážnou mezerou ve vzdělání příští generace studentů.

Přes extrémní vrtkavost těchto otázek a okamžité údery, následující poté, když se někdo z toho či onoho pohledu postaví na "špatnou" stranu, končí veškeré pokusy o objektivní analýzu závěrem, že obojí, darwinizmus i kreacionizmus, je významnou měrou scestné. Jak by jinak bylo možné, aby si mohly navzájem předhazovat tak obrovské díry a mezery v teoriích, kdyby byly obě strany tak korektní, jak tvrdí? Einsteinova všeobecná teorie relativity, pomineme-li příležitostný nesoulad s kvantovou mechanikou, nemusela čelit žádné opravdové výzvě. Od doby, kdy ji Einstein vyjevenému světu v roce 1915 předložil, nedošlo k žádné debatě o sporných otázkách: pokud je něco deklarováno jako správné, musí být opak nesprávný a tak to má být. Tak jako všichni dokážeme rozpoznat, co je "dobré", když to vidíme, měli bychom všichni umět rozeznat i to "špatné". Každý má nezadatelné právo akceptovat, že Země je nekonečně starší než 6000 let. Navzdory mnoha důkazům nápadných změn ve stavbě těla, které volají po mikroevoluci, i přes nespočetný počet druhů, neexistuje ani jediný definitivní důkaz o přechodu kteréhokoli z nich na vyšší druh, jak vyžaduje makroevoluce. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Charles Darwin ožil a mohl být konfrontován se skutečnostmi, které se nahromadily od jeho úmrtí, uznal by, že jeho teorie je špatná.

Pokusme se tedy podpořit tvrzení, že se darwinisté i kreacionisté natolik mýlí, že jsou obě příslušné teorie zralé k zavržení. Je jen otázkou času a okolností, než se vynoří jeden či více důkazů, které budou tak jasné v podrobnostech a s tak drtivou platností, že oběma stranám nezbude nic jiného než odložit své obřadní trouby či laptopy a odplížit se do popelnice dějin, tak jak to už udělala spousta podobných zkrachovalých teorií. Jenže než se tak stane, co s těmi, kteří si chtějí ke studiu a prozkoumání zvolit objektivnější a zřejmě mnohem přesnější scénáře o stvoření života, a lidského především?

Zásluhou zarputilé strategie "buď - anebo" se darwinisté a kreacionisté vyboxovali na protilehlé strany velmi širokého intelektuálního spektra, přičemž uprostřed ponechali obrovský pruh země, jakési "středozemí" přístupné komukoliv, kdo má odvahu ho prozkoumat. Ukazatele směru rozmístěné v tomto pásmu jsou nadto četné a překvapivě snadno sledovatelné. To co potřebujete, je vůle a ochota pohlížet na věci otevřenýma očima a vnímat otevřenou myslí.

 

Co se týče počátku života, staví darwinistický postoj na myšlence "spontánního oživení," proti níž reptal J.W. Dawson už v roce 1873. Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Touto cestou měla být překonána imenzní propast mezi živým a neživým. Na základě toho, co jsme se od roku 1873 až dosud naučili o technických aspektech takového procesu, lze zcela bezpečně tvrdit, že teze o spontánním oživení má menší šanci na přetrvání než příslovečný jarní sníh.

Nevšímejme si skučivých protestů těch, kteří budou zleva i zprava tvrdit, že k tomu nemáme patřičné zplnomocnění. Na území nikoho mezi oběma tábory platí pouze pravidla reality. Tato realita říká, že jednoduše neexistuje žádný způsob, jímž by mohla náhodou vzniknout byť i nejjednodušší životní forma; povězme subvirální mikroorganismus, který náhodou začal fungovat coby živá bytost poté, když se hrstka složek RNK a DNK sama od sebe dala dohromady s náhodným zákvasem chemických sloučenin. Žádná laboratoř nikde na světě nikdy nenašla ani cestičku, jak přesvědčit už hotové lipidy, aby samy vytvořily funkční buněčnou membránu nezbytnou pro zapouzdření jakéhokoliv živého mikroorganizmu. Pak je tu ještě její prostupnost, jež rovněž musí být součástí výchozí směsi, aby buňka mohla přijímat živiny a vylučovat odpad.

Brilantní anglický astronom a matematik Fred Hoyle předložil možná nejdokonalejší analogii průběhu takového procesu, když řekl: "Bylo by to stejné, jakoby náhodné tornádo rozvířilo smetiště, a přitom z materiálů, které se na něm náhodně povalovaly, zcela náhodně smontovalo funkční tryskové letadlo." Je to tak, protože při spatření nesmírné složitosti patrné i na té nejnižší úrovni života, mysl snadno odvrávorá do náručí náboženské víry. Zkrátka, nemohlo a nestalo se to tak, a kdokoli tvrdí něco jiného se buď mýlí, anebo chce uvést do omylu jiné, nebo ho prostě děsí cokoli, co by mohlo vést ke ztrátě hodnoty myšlenek tvořících jeho světonázor.

Jestliže je tedy spontánní oživení nemožné, jak tedy život vznikl? Jak k tomu mohlo dojít? Zde je dobré obrátit se na starého známého Sherlocka Holmese. Ten razil poučku, že by se člověk při každém hledání pravdy měl postupně zbavit všeho, co je rozhodně vyloučeno. To, co pak zbude, i když se o tom stále ještě může pochybovat, je pravda. Vyřadíme-li spontánní oživení, zbývá jako jediná další schůdná alternativa intervence, kterou na jakési úrovni provedla nějaká entita nebo bytosti. (Nedbejte teď oboustranných erupcí vzletných: "No nazdar!?" a hysterických výkřiků z okolí.)

Dříve než teď někdo z naší skupiny průzkumníků "středozemí" přeběhne na stranu pseudovítězů si ujasněme, že touto "entitou či bytostmi" není myšlen "Bůh" v kreacionisty zastávaném antropomorfním smyslu. Jsou tím míněny některé stránky nebo aspekty daných skutečností, které sice dosud formálně neuznáváme, což ovšem nic nemění na jejich existenci, působí na nás, jsme s nimi v interakci způsobem, jemuž právě začínáme rozumět.

Všechny lidské bytosti jsou odjakživa vázané třídimenzionálním světem. Rodíme se do něj, žijeme v něm a nakonec v něm umíráme. Po celý život zápasíme o to, abychom vyhověli svým vlastním životním zkušenostem. Nicméně někteří z nás už měli jisté zážitky nebo se jim dostalo náhledů signalizujících možnou existenci dalších úrovní reality. Takové věci se nemanifestují v obvyklém hmotném (tělesném) smyslu, ale mají čistě éterické formy, které nicméně mají dostatek substance, aby byly postřehnutelné i bytostmi, uzavřenými do tří známých rozměrů.

Někomu, kdo se snaží proniknout do metafyziky, se to zpočátku může jevit jako letmé jemné záblesky; vytrvejte prosím a podívejte se na to trochu blíž. Pozvolna se ustavuje odvětví "nové" vědy, která se zabývá dalšími rozměry. Pod názvem hyperdimenzionální fyzika jsou vymýšleny a uskutečňovány experimenty, které - stručně řečeno - poskytují letmé pohledy do dalších oblastí reality. To se nijak moc neliší od nejranějších Einsteinových studií času a pohybu v období, kdy se chystal roztrhnout 200letou akademickou svěrací kazajku newtonovské fyziky. Mezitím se stejnou kazajkou stala i tehdy revoluční einsteinovská fyzika, ale i ta hyperdimenzionální nakonec najde způsob, jak z ní vyváznout a posunout lidstvo na mnohem vyšší úroveň povědomí, k porozumění skutečné realitě.

Podrobnosti o těchto experimentech jsou obilím určeným pro jiný mlýn; stačí říct, že největší břímě dnes nesou "strunoví teoretici", jejichž subatomární "sjednocovací teorie" vyžaduje deset či více nových rozměrů, aby ji bylo možné považovat za platnou. Tito a jiní lidé v pravý čas jistě udělají potřebné pokroky a od pouhých letmých pohledů, jichž docílili už nyní, dospějí až k úplnému otevření dveří do dalších dimenzí. Až to udělají, pravděpodobně je naleznou obydlené jakýmsi druhem entity nebo bytostmi, o nichž jsme hovořili předtím. Tyto bytosti nejsou nezbytně "Bohem" s velkým "B," ale spíše "bohy" s malými "b". Možná, že jsou to titíž plurální "bohové" zmínění v Genesis ("Pojďme, udělejme člověka podle našeho obrazu, podle naší podoby.") Ale i toto je melivo pro jiný mlýn. Přivádí nás to ale k analýze toho, jak se člověk vlastně stal tím, čím je.

Tato úloha se zdá být jednoduchá, jenomže nikdo v libovolném myslitelném mocenském postavení nemá zájem na konfrontaci, která by mohla definitivně odhalit pravdu o našem původu. Žádný vědec, žádný politik a žádný duchovní nemůže doufat, že si uchová svou moc - v jakémkoli postavení - pokud aktivně vystoupí s pravdou o této brizantní věci. Všichni už měli možnost pozorovat, jak rychle "zmizeli" z pozice jejich kolegové, kteří se odvážili vystoupit z řady, takže je jim jasné, že odveta přijde rychle a zaručeně.

 

 

- pokračovanie -

Zdroj: Lloyd Pye/PhDr. Anna Dolný, PhD., Národný Inštitút Francois Marie Voltaire

Štítky: 
apríl 14, 2009 00:00 dopoludnia
  • Komentáre

0 Komentáre

 

 

Top