Obrázok používateľa CEZ OKNO
AMI - chlapec z hviezd

Všechno začalo jednoho letního podvečera v malém přímořském městečku, kam jsme s babičkou jezdili na dovolenou skoro každý rok. Vždycky jsme bydleli v malém srubu, za kterým rostlo několik borovic a keřů a na zahrádce před domem plno květin. Náš domeček se nacházel mimo město blízko u moře a přímo na cestě, která vedla k pláži. Moje babička ráda jezdí na dovolenou na konci léta, protože je všude méně lidí a taky proto, že je to levnější.

1. První setkání

Začalo se stmívat. Seděl jsem na vysokých skalách poblíž osamělé pláže a pozoroval moře. Znenadání jsem nad sebou spatřil na nebi silné červené světlo. Něco se snášelo dolů, měnilo barvy a létaly z něj na všechny strany jiskry. Zpočátku jsem si myslel, že jsou to rachejtle nebo ohňostroj, ale jak to klesalo a přibližovalo se, pochopil jsem, že to nebude ani jedno z toho. Světlo totiž nabylo velikosti letadla, nebo dokonce něčeho většího.

Aniž by vydalo jakýkoli zvuk, zlehka dopadlo na mořskou hladinu asi padesát metrů od břehu přímo naproti mně. Navzdory záhadným okolnostem jsem se domníval, že jsem se stal svědkem letecké havárie.
Hledal jsem na nebi nějakého parašutistu, ale nikdo tam nebyl. Nic nenarušovalo ticho a klid opuštěné pláže. Chvíli jsem čekal, ale nic víc jsem už nezahlédl. Říkal jsem si, že tamto asi bylo jenom nějaké malé letadélko. Byl jsem klidný, ale ve vzduchu viselo něco zvláštního.

Když už jsem chtěl odejít, objevilo se v místě, kam objekt dopadl, něco bílého a pomalu to plavalo směrem ke skalám. Z toho jsem definitivně usoudil, že se skutečně jednalo o leteckou havárii.
Znervózněl jsem, neboť přeživší se pomalu přibližoval a já nevěděl, co dělat. Pátral jsem pohledem po dalších, ale nikoho jsem neviděl. Nevěděl jsem, jestli mám zůstat tam, kde jsem, nebo slézt ze skály na břeh a pomoci mu. Byl jsem hodně vysoko a trvalo by dlouho, než bych se dostal dolů. Naproti tomu přibližující se osoba vypadala velice čile a zdravě, soudě podle toho, jak energicky a rychle plavala.
Když se přiblížila, zjistil jsem, že se jedná o chlapce se sněhobílými vlasy. Doplaval ke skalám, a než začal šplhat nahoru, přátelsky se na mě podíval a usmál se. Říkal jsem si, že je asi rád, že přežil. Situace náhle nevypadala nijak dramaticky, a tak jsem se trošku uklidnil.

Chlapec se dal svižně do šplhání, a když byl nahoře a stál přede mnou, otřepal si vodu z hustých vlasů a spiklenecky na mě mrkl. Tím mě naprosto uklidnil. Přisedl na blízký skalní výstupek, odevzdaně si povzdechl a začal pozorovat hvězdy, které se zrovna rozsvěcovaly na obloze. Jako by se nic nestalo.

Chlapec byl o něco menší než já a zdál se být přibližně mého věku, možná o něco mladší. Myslel jsem si, že je v nějakém převleku, protože kromě bílé barvy vlasů byl oblečen do upnuté bílé kombinézy asi z nějakého nepromokavého materiálu – jak jsem vyvodil z toho, že nebyl mokrý – a bílých bot s hrubou podrážkou. Mohlo mi dojít, že v takových botách se plavat nedá, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil.

Na hrudi měl zlatý obrazec okřídleného srdce. Pomyslel jsem si, že jeho oděv asi není převlek, nýbrž uniforma nějaké organizace nebo snad sportovního klubu pro mladé, který má něco společné s letadly.
Na pásku, taky zlaté barvy, měl zavěšených několik přístrojů, které vypadaly jako rádia nebo mobilní telefony. A uprostřed byla veliká zářivá spona. Taky jsem zatoužil po takovém pásku, ačkoli jsem nevěděl, jestli bych se s ním odvážil na ulici. Byl to spíše oděv na večírek nebo karneval. Případně do nějakého klubu, jako byl ten jeho. Posadil jsem se vedle něho. Nějaký čas jsme zůstali potichu. A protože to nevypadalo, že by se chystal promluvit, zeptal jsem se ho já, co se stalo.

„Nouzové přistání,“ odpověděl s úsměvem.
Byl milý, měl zvláštní přízvuk a veliké, přátelské oči. Protože to byl kluk jako já, domníval jsem se, že pilotoval někdo starší.
„A pilot?“ zeptal jsem se ho s pohledem upřeným na mořskou hladinu.
„Tady je, sedí vedle tebe.“
„Ty jo!“ vykřikl jsem, protože mě to ohromilo. Ten chlapec byl génius! V mém věku už uměl pilotovat letadlo! Až později jsem si uvědomil, že asi tak dobrý nebude, když se mu stala tahle nehoda... On ale vypadal, že se nic zvláštního neděje, a tak jsem si pomyslel, že jeho rodiče zřejmě musí být pěkně bohatí.
„Nikdo jiný s tebou nepřiletěl?“
„Ne.“
„Ještěže tak…“
Usmál se, ale mlčel.
Přicházela noc a mně začínalo být chladno. Všiml si toho, protože se hned zeptal:
„Je ti zima?“
„Ano, trochu.“
„Teplota je příjemná,“ řekl s úsměvem. Jako by mi najednou taky přestala být zima, ale ani jsem si té náhlé změny nevšiml.
Po několika minutách jsem se ho zeptal, co bude dělat.
„Plnit své poslání,“ odpověděl zahleděný do nebe.
Cítil jsem, že vedle mne nesedí obyčejný kluk na prázdninách, jako jsem já, ale že je to někdo mnohem důležitější. Měl letadlo, uniformu a poslání, možná dokonce tajné... Avšak na druhé straně to byl taky jenom kluk... Neodvažoval jsem se ho zeptat, do kterého klubu to patří nebo v čem spočívá jeho mise. Cítil jsem něco jako respekt či snad strach. Ačkoli byl malý, byl jiný – příliš klidný. Ale možná, že to bylo jenom následkem nehody.
„Co bude teď, když jsi přišel o letadlo?“
„Co? O nic jsem nepřišel!“ odpověděl vesele. Byl jsem zmatený.
„Nepřišel? Copak se celé nerozbilo?“
„Ne.“
„Takže je možné ho vytáhnout z vody?“ zeptal jsem se.
„Ano, samozřejmě, že se dá vytáhnout na břeh.“ Podíval se na mě s pochopením a řekl: „Jak se jmenuješ?“
„Pedro,“ odpověděl jsem, ale něco se mi přestávalo líbit. Kromě toho, že vypadal, že je úplně mimo, ani jasně neodpovídal na moje otázky a měnil téma.
Myslel jsem si, že se chce dělat zajímavý a starší než já, což mi teda nebylo ani trochu příjemné. Všiml si mých pocitů a vypadalo to, že ho to pobavilo.
„V klidu, Pedro, v klidu. Kolik je ti let?“
„Třináct... skoro. A tobě?“
Tiše se zasmál jako malé dítě, když ho polechtáte. Ale stejně jsem měl pocit, že se nade mě snaží povyšovat, protože umí pilotovat letadlo a já ne. To se mi nelíbilo. Ale jinak byl moc přátelský a milý a vlastně mě ani moc neobtěžoval.
„Mám více let, než by sis myslel,“ řekl s úsměvem. Sundal si z pásu jeden z přístrojů. Byla to kalkulačka. Zapnul ji a na displeji se objevily neznámé značky. Udělal nějaké výpočty, a když uviděl výsledek, tak se zasmál a řekl: „Ne, ne, i kdybych ti to řekl, stejně bys mi nevěřil.“
Nastala noc a na nebi se objevil krásný úplněk, který osvětloval moře i pláž. Můj nový kamarád jen stál a sledoval noční scenerii – oblohu, hvězdy a měsíc. Byl tichý, jako bych tam snad ani nebyl. Tehdy jsem začínal tušit, že tenhle chlapec není odsud, že přišel odněkud z dálky, kdo ví odkud. To ticho a tajemství, které ho zahalovalo, se mi ale líbilo čím dál méně.
Sledoval jsem jeho tvář, nemohl mít více než jedenáct let. Ale naznačoval, že je mnohem starší, a byl pilotem letadla... Nebyl to snad liliput?
„Někteří lidé věří v mimozemšťany,“ řekl jakoby mimochodem.
Dlouhou dobu jsem přemýšlel. Díval se na mě očima plnýma zvědavosti. Byly nezvykle jasné, jako by se mu v nich odrážely hvězdy noční oblohy. Vzpomněl jsem si na jeho hořící letadlo, jak padalo do moře. Ale podle něho nebylo ani rozbité... To bylo velmi zvláštní – stejně jako způsob, jakým se přede mnou objevil. Ta jeho kalkulačka s podivnými znaky, jeho přízvuk, vlasy, šaty... A navíc, buďme k sobě upřímní – děti přece neumí pilotovat letadla!
„Jsi… mimo… zemšťan?“ zeptal jsem se ho a pomalu mi vstávaly chlupy na zádech.
„A kdybych byl, měl bys strach?“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že skutečně pochází z jiného světa. Vyděsil jsem se, ale jeho pohled vzbuzoval důvěru.
„Jsi... zlý?“ zeptal jsem se nesměle. Zasmál se.
„Možná, že jsi ty větší ďáblík než já.“
Jeho narážka mě velice překvapila. Já jsem byl kluk, který nikomu nedělal problémy a nosil domů dobré známky; spíš než zlobivý by se dalo říct, že jsem byl nudný.
„Proč to říkáš?“
„Protože jsi Pozemšťan.“
Pochopil jsem, že tím chtěl říct, že my Pozemšťani nejsme moc dobří lidé. Trochu mě to urazilo, ale chtěl jsem to zatím přejít bez komentáře. Rozhodl jsem se být s tímto mimozemšťanem, který se snažil urážet moji planetární hrdost, velice opatrný.
Byla to skutečně pravda, že jsem hovořil s někým z jiného světa? Zatím jsem tomu pořád nemohl uvěřit.
„Opravdu jsi mimozemšťan?“
„Klid, klid. Ať se nerozšíří panika!“ povzbudil mě svým smíchem a ukázal směrem ke hvězdám: „Tamten vesmír je plný života. Obydleny jsou miliony různých světů: tam nahoře žije hodně dobrých lidí.“
Jeho slova na mě měla zvláštní účinek. Když to řekl, skoro jako bych viděl ty miliony světů obydlených dobrými lidmi. Strach a nedůvěra zmizely. Rozhodl jsem se bez výhrad přijmout fakt, že pochází z jiné planety. Navíc nebyl útočný a působil přátelsky. Ale pořád mě něco nenechávalo v klidu: urazil můj druh!
„Proč říkáš, že my Pozemšťani jsme špatní?“ zeptal jsem se ho, zatímco on nadále pozoroval hvězdy.
„Jak ohromná je nebeská klenba ze Země... Zdejší atmosféra jí dodává zvláštní lesk a barvu...“
Zase jsem se cítil špatně, možná ještě hůř, protože mi ani neodpověděl. Navíc se mi nelíbilo, že si někdo myslí, že jsem zlý, když tomu tak není. Naopak, já jsem chtěl být lovec, ale ne nebohých zvířátek, nýbrž padouchů. Chtěl jsem je všechny nacpat do jedné díry a vyhodit ze Země pryč, aby už na světě žádné zlo nebylo.
„Tam – na Plejádách – je jedna civilizace tak rozvinutá, že... Ale ne, nevěřil bys mi to...“
„Nejsme všichni špatní,“ pokračoval jsem dál.
„Podívej na tamtu hvězdu, takhle vypadala před milionem let, ale teď už neexistuje. Jedna civilizace z této oblasti obydlela pás Zeta Reticuli a teď bydlí na...“
„Opakuju, že ne všichni na Zemi jsme špatní. Proč jsi řekl, že jsme darebáci, co?“ přerušil jsem ho.
„To jsem neřekl,“ odpověděl, aniž by přestal pozorovat nebe. Oči mu zářily. „Je to zázrak...“
„Ale jo, řekl jsi to!“
Zvedl jsem hlas a konečně se mi ho podařilo vytrhnout ze zasnění. Choval se stejně jako jedna sousedka, když pozoruje obraz svého idolu na televizní obrazovce – je do něho blázen. Pozorně se na mě podíval, ale nevypadal, že by mu to vadilo.
„Chtěl jsem jenom říct, že ve srovnání s jinými světy na tomto není moc laskavosti a solidarity.“
„Vidíš? Říkáš, že jsme nějací divoši a darebáci…“
„Ne, to jsem nechtěl říct, Pedrito.“ Znovu se zasmál a já jsem měl chuť ho něčím praštit po hlavě. A to se mi už vůbec nelíbilo. Vzdorně jsem kývl hlavou. Vadí mi, když se ke mně chovají jako k malému dítěti nebo k nějakému hlupákovi, protože jsem jeden z nejchytřejších ve škole, dokonce jsem vyhrál jeden šachový turnaj a moje jméno bylo v novinách v rubrice „Sport na školách“. A navíc už mi brzy bude třináct.
„Tak co tady děláš, když je tahle planeta tak špatná, co?“
„Všiml sis, jak se měsíc odráží na mořské hladině?“ Ignoroval mě a klidně zase změnil téma.
„Přišel jsi mi říct, abych se podíval na odraz měsíce?“
„Možná... Uvědomil sis někdy, že se ve vesmíru vlastně jenom tak vznášíme?“

Když to řekl, jako by se mi zatemnil rozum. Měl jsem pocit, že jsem všechno konečně pochopil. Rázem jako bych zapomněl na všechny důkazy, které zde byly, a začal jsem věřit tomu, že tenhle nafoukanec je blázen. No jasně! Vsugeroval si, že je mimozemšťan, a proto říkal všechny ty nesmysly. Je to nějaký potrhlý bohatý kluk, který chce všechny jenom balamutit svými šílenými historkami a oblekem, jejž si někde jednoduše objednal a nechal udělat, když má ty miliony... Možná, že ten podvodník nemá ani žádné letadlo, třeba jenom jednoduše čekal ve vodě a odtud vystřelil nějakou raketu, která mě zmátla. Kdo ví, co to bylo za trik. Chtěl jsem jít domů – necítil jsem se dobře, že jsem na chvíli uvěřil těm jeho fantastickým příběhům. Asi jsem mu byl jenom pro smích.
Prý mimozemšťan... a já mu to věřil! Styděl jsem se sám před sebou a měl jsem vztek – na sebe i na něho. Měl jsem chuť mu dát jednu pořádnou do nosu.

„Nelíbí se ti můj nos?“
Strnul jsem a pocítil strach. Četl snad moje myšlenky?
Podíval jsem se na něho a zdálo se mi, že se vítězně usmívá. A to se mi nelíbilo! Raději jsem se rozhodl uvěřit, že to byla jenom náhoda. Souhra mezi tím, co jsem si myslel a co zrovna řekl. Nebo to taky možná byla pravda a měl jsem před sebou skutečného mimozemšťana, který umí číst myšlenky. Stejně tak to ale mohl být nějaký blázen. Musel jsem to ověřit.
Dostal jsem výborný nápad.
„Hádej, co si myslím!“ řekl jsem a začal jsem si představovat narozeninový dort.
„Proč si myslíš, že umím číst tvé myšlenky?“ zeptal se.
„Ne, to jen tak...“
Mé neohrabané předstírání ho pobavilo.
„Nestačí ti důkazy, které už máš?“
Nechtěl jsem ustoupit ani o píď. Dokud nezmíní ten narozeninový dort, tak nic!
„Důkazy? Jaké důkazy? Důkazy čeho?“ Natáhl si nohy a lokty se opřel o skálu.
„Podívej se, Pedrito, existují i ​​jiné reality, jiné bytosti, jemnohmotné světy, do kterých mohou vstupovat pouze subtilní inteligence...“
„A co to jako znamená subtilní?“ dělal jsem, že nechápu.
„S kolika svíčkama?“ zeptal se s úsměvem.

Bylo to jako rána do žaludku. Měl jsem chuť brečet a připadal jsem si hloupý a trapný.

Když jsem se vzpamatoval, omluvil jsem se mu za to, že jsem o něm pochyboval. Ale on na mě nebyl vůbec naštvaný a dal se do smíchu.
Rozhodl jsem se, že už o něm nebudu pochybovat.


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


„Nie je ľahké napísať knihu ako trinásťročný. No ja to chcem urobiť, lebo Ami mi povedal, že keď sa s ním chcem znovu stretnúť, mal by som napísať knihu o všetkom, čo som s ním zažil.
Vopred ma však varoval, že rozumieť mi budú iba niektorí. Lebo väčšina ľudí verí skôr hrozným a smutným ako krásnym a zázračným veciam. Poradil mi, že keď sa chcem vyhnúť problémom, mám napísať, že som si to všetko len vymyslel... že je to len moja fantázia a nič viac.
Počúvnem jeho radu: Tu je môj príbeh alebo, keď chcete, rozprávka.“


KNIHU môžete kúpiť na tejto adrese

Zdroj: http://www.anch-books.eu/


Súvisiace:

PRICHÁDZAM ZO SLNKA (deti nového veku rozprávajú...)
http://www.cez-okno.net/clanok/deti/prichadzam-zo-slnka-deti-noveho-veku...


december 01, 2012 21:05 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top