Obrázok používateľa CEZ OKNO
AMI - chlapec z hviezd 2

„Musím jít, už je moc pozdě. Pojď se mnou domů,“ navrhl jsem, „moje babička ráda pozná někoho z jiného světa.“
„Zatím do našeho přátelství netahej dospělé,“ řekl a jakoby mírně ohrnul nos.
„Ale já už musím jít…“
„Tvoje hodná a milá babička hluboce spí. Ani si nevšimne, že přijdeš o trošku později. Můžeme si ještě povídat.“

 

2. Pedrito létá

To ve mně vyvolalo údiv a obdiv zároveň. Jak věděl, že moje babička spí? Tehdy jsem si uvědomil, že to je možná mimozemšťan, který umí číst myšlenky druhých… a kdo ví co ještě.
„Nejen to, Pedro,“ řekl, protože skutečně uměl číst moje myšlenky. „Už ze své lodi jsem ji viděl usínat.“
Pak zvolal nadšeně:
„Pojďme se projít po pláži!“ Vyskočil, doběhl k okraji vysoké skály a… skočil do prázdna!

Bál jsem se, že se zabije. Vyděšeně jsem k tomu místu běžel a... Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl: pomalinku klesal dolů, vznášel se ve vzduchu a ruce měl roztažené jako pták!
U tohoto výjimečného a veselého kluka, který přiletěl odněkud z hvězd, se asi nemůžu divit vůbec ničemu, řekl jsem si v duchu. Pomalu a opatrně jsem slezl ze skály dolů na pláž a připojil se k němu.
„Jak to děláš?“

„Cítím se jako pták,“ řekl, rozběhl se a radostně pelášil v moři a písku.
Pomyslel jsem si, že by se mi to asi taky líbilo, chovat se jako on, ale nemohl jsem se přece cítit tak svobodně a šťastně jen tak na povel.
„Ale ano, můžeš!“ Zase zachytil moji myšlenku. Přišel ke mně, snažil se mě povzbudit a nadšeně zvolal: „Poběž! Vzlétneme oba jako ptáci!“
Vzal mě za ruku a já jsem pocítil silný proud energie, který mi projel celým tělem. Divoce jsme se rozběhli po pláži.
„A teď skok, hopla!“

Vyskočil mnohem výše než já, držel mě za ruku a táhl nahoru. Zdálo se, že předtím, než dopadl do písku, se na chvíli jakoby vznášel ve vzduchu. Pokračovali jsme, běželi a pravidelně jsme vyskakovali.
„Jsme ptáci, jsme ptáci!“ povzbuzoval mě, jako by mně učaroval. Pomalu jsem přestával myslet jako obvykle, měnil jsem se a už jsem nebyl jako dřív. Povzbuzen tímto chlapcem v bílém měnil jsem navyklé způsoby myšlení a byl jsem rozhodnutý být lehký jako pírko. A pomalu se tak dělo. Jen tím, že jsem přijal myšlenku, že jsme ptáci.
„A teď nahoru!“

Zázračně jsme se dokázali udržet ve vzduchu vždy o trošku déle. Dopadali jsme pomalu, chvíli pokračovali v běhu a pak zase vyskakovali nahoru. Pokaždé nám to šlo o něco lépe, a to mě překvapovalo.
„Nediv se, ty to umíš. Teď!“
S každým dalším pokusem to bylo snazší. Běželi jsme podél pláže a skákali jako ve zpomaleném filmu. Nad námi měsíční nebe se spoustou hvězd. Byl to úplně jiný způsob bytí, jiný svět.
„Dělej to s láskou, dej do toho všechno!“ povzbuzoval mě. O něco později mi pustil ruku.
„Ty už to umíš sám! Už to umíš!“ Běžel po mém boku a dával mi najevo svou důvěru.
„Teď!“

Pomalu jsme zase stoupali vzhůru, tentokrát bez dotyku. Několik sekund jsme viseli ve vzduchu s roztaženými pažemi a dopadali jsme tak pomalu a zlehka, jak to jen bylo možné.
„To je tak zvláštní!“
„Bravo, bravo!“ chválil mě.
Nevím, jak dlouho jsme si tehdy v noci hráli. Bylo to jako sen. Když jsem se cítil unavený, padl jsem do písku, lapal po dechu a šťastně se smál. Bylo to báječné, nezapomenutelný zážitek. Neřekl jsem to nahlas, ale vnitřně jsem děkoval svému podivuhodnému kamarádovi, že mi umožnil dělat něco, co jsem považoval za nemožné.
To jsem ještě nevěděl nic o dalších překvapeních, která měl na tu úžasnou noc ještě v záloze...

Světla přímořské vesnice, větší než ta naše, zářila na druhé straně zálivu. Můj přítel, ležící v písku zalitém měsíčním světlem, slastně rozjímal nad pohybujícími se odrazy nočních světel na vodní hladině. Poté se zadíval na měsíc a těšil se jeho jasem.
„To je ale zázrak, že nespadne!“ smál se. „Žiješ v tak úžasném světě!“

Nikdy předtím mě to nenapadlo, ale teď, když to řekl… ano, je to úžasné – hvězdy, moře, pláže a ten velký, jasný a kulatý měsíc… který navíc nikdy nespadne.
„Tvůj svět není krásný?“ zeptal jsem se.
Povzdechl si a zahleděl se do nebe někam doprava.
„Ale ano, to je, ale my to víme a staráme se o něj…
Vzpomněl jsem si, jak předtím říkal, že my pozemšťané nejsme moc dobří lidé. A asi jsem pochopil jeden z důvodů, proč si to myslel: nevážíme si svojí planety, nestaráme se o ni. Ale oni si té své váží a pečují o ni.

„Jak se jmenuješ?“
Moje otázka ho pobavila.
„Nemá žádný smysl ti to říkat.“
„Proč, je to tajné?“
„Ale kdepak! V tvém jazyce prostě neexistují hlásky mého jména, takže to stejně nebudeš umět vyslovit.“
„Mluvíš jiným jazykem? Jak ses naučil naši řeč?“
„Nemluvím česky ani češtině nerozumím, pokud nemám tohle,“ odpověděl a vzal do ruky jedno z mnoha podivných zařízení na svém opasku.
„Tomu se říká překladač. Tenhle přístroj rychlostí světla prohledává tvůj mozek a říká mi, co si myslíš a co chceš říct. Takhle já rozumím tobě. A když já chci něco říct, rozluští můj záměr, mé myšlenky a hýbá mými rty tak, jak bys to dělal ty. Vlastně skoro jako ty, nic není dokonalé.“

Schoval si překladač a zase se zadíval do moře, rukama si objímal kolena a bez hnutí seděl v písku.
„Aha, takže proto víš, co si myslím... domníval jsem se, že jsi telepat.“
„Ne, to nejsem. Ačkoli se to učím a dělám pokroky.“
„Jak ti teda mám říkat?“

„Co třeba Přítel? Přesně to totiž jsem: přítel všech.“
Zamyslel jsem se a dostal jsem nápad:
„Budu ti říkat Ami, je to kratší a zní to jako skutečné jméno.
Radostně se na mě podíval a vykřikl:
„To je krásné jméno, Pedro!“ řekl a objal mě. Cítil jsem, že jsme tímto objetím stvrdili nové a výjimečné přátelství. A tak to i bylo.
„Jak se jmenuje tvoje planeta?“
„No právě… to taky nejde vyslovit! V mém jazyce nejsou žádná stejná písmenka jako v tom tvém. Ale podívej, támhle je.“ A ukázal do jednoho souhvězdí.

Zatímco Ami pozoroval oblohu, přemýšlel jsem o invazi mimozemšťanů, kterou jsem už tolikrát viděl v televizi, ve filmech a na internetu.
„Kdy na nás zaútočí?“ Moje otázka ho pobavila.
„Proč si myslíš, že vás chceme napadnout?“
„Nevím, ve filmech to tak vždycky bývá. Jsi jedním z nich?“
Vesele se smál a po chvíli i já. Připadal jsem si směšný, že jsem to vůbec řekl a že mu nevěřím. Snažil jsem se ospravedlnit:
„No víš… když v televizi…“

„Vlastně ano, ta vaše pozemšťanská televize…! Podívejme se na film o vetřelcích,“ parodoval nadšeně, zatímco ze svého opasku sundával další zajímavé zařízení. Stiskl tlačítko a objevila se obrazovka. Byla to malá barevná televize s překvapivě ostrým a jasným obrazem. Ami rychle přepínal jeden kanál za druhým. Ačkoli v téhle oblasti se daly naladit pouze tři kanály, Ami jich tam měl desítky. Filmy střídaly živé zprávy a reklamy a viděl jsem lidi mnoha národností mluvit různými mně neznámými jazyky.
Jaktože mohl naladit tolik televizních stanic bez jakéhokoli kabelu?
„Ty o vetřelcích jsou hodně zábavné,“ řekl pobaveně.
„Kolik stanic můžeš naladit?“
„Všechny, co zrovna vysílají na vaší planetě.“
„Všechny?“
„Jo, všechny.“
„Z celého světa?“

„Samozřejmě, tenhle přístroj přijímá všechny signály, které zachycují naše vlastní… něco jako satelity. Pro vás jsou ale samozřejmě neviditelné… Hele, tady zrovna dávají jeden v Austrálii, podívej!“
Na obrazovce se objevily bytosti s hlavou chobotnice, s vypouklýma očima a obličejem zvrásněným množstvím rudých žil. Zelenými paprsky střílely do davu vyděšených lidí. Vypadalo to, že mého nového kamaráda tenhle film velice baví.

„Taková blbost! No není to k smíchu?“
„Ne, proč?“
„Protože tyhle příšery vůbec neexistují. Jenom v hlavách těch, kteří vymýšlejí tyto filmy!“
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, ale stejně mě nepřesvědčil. Celý život jsem se díval na všemožné filmy o mimozemských vetřelcích a nešlo je všechny jen tak jednoduše vymazat.
„Ale tady na Zemi taky žijí leguáni, krokodýli, chobotnice, žraloci… Proč by teda podobné zlé a ohavné bytosti nemohly žít na jiných planetách?“

Usmál se a řekl:
„Pedro, uvědom si jednu věc – zlo a ošklivost jsou dvě rozdílné věci. Ne všechno, co vypadá ošklivě, je zlé a ne všechno krásné je zase dobré. Ale ujišťuji tě, že tam nahoře nejsou žádné inteligentní, ošklivé ani krásné bytosti, které by měly zájem zničit tvůj svět. Naopak – ty, co jsou vědecky natolik vyspělé, že se dostanou až sem, si přejí pouze vaše dobro.“
Ignoroval jsem ho. Byl to jeho názor a já měl za sebou hodiny a hodiny filmů o vetřelcích.
„Ty znáš celý vesmír, Ami?“
„Celý vesmír! Samozřejmě, že ne.“
„Takže tam klidně můžou být světy, které neznáš, kde žijí inteligentní a zlé bytosti.“ Jak to uslyšel, z plných plic se rozesmál.

„Inteligentní a zlí!“ To je jako říkat „dobrý a špatný“ či „tlustý a hubený“ nebo „pěkný a ošklivý.“ To jsou protiklady, Pedro!“
Nerozuměl jsem tomu. A co ti šílení perverzní vědci, kteří vymýšlejí zbraně na zničení celého světa a proti kterým potom bojují superhrdinové?
Ami zachytil moji myšlenku a řekl:
„Ti nejsou inteligentní, jsou to blázni. A navíc to je jenom čirá fantazie – filmy, komiksy, nic víc.“
„No dobře, ale stejně je možné, že někde existuje svět šílených vědců, kteří by nás mohli zničit.“
„Kromě těch na Zemi je to vyloučeno.“
„Jak to?“

„Protože ti, co jsou šílení, zničí vlastní civilizaci dříve, než dosáhnou takového vědeckého pokroku, aby mohli cestovat na jiné planety a obsadit je. A tohle si v té své malé hlavičce dobře zapamatuj. Mám ti to zopakovat?“
„Ne.“
„Tak to nebudu dělat. Ale nezapomeň, že šílenci zničí vlastní civilizaci dříve, než získají potřebnou vědeckou úroveň, aby opustili svou planetu a napadli jiné světy.“
„No jo, chápu, tak už s tím neotravuj!“
„A mimozemšťané, kteří dosáhli potřebné vědecké úrovně a mohli cestovat až sem, to jsou právě ti, kteří se přestali chovat šíleně. Nechtějí nikomu uškodit, protože jenom blázni ubližují tomu, kdo jim nic zlého nedělá. Pravá inteligence jde ruku v ruce s laskavostí a dobrotou, jinak to není inteligence. Takže ti, co se dostanou až sem, nejsou žádné krvelačné bestie, Pedrito.“

Vypadalo to, že mi chce Ami vymalovat nový vesmír, a to v pěkně růžových barvách. Ale moc jsem mu to nevěřil. Dál jsem si myslel, že stejně můžou existovat planety obydlené blázny, kteří jsou sice šílení, ale zároveň inteligentní, chladní, vědecky přesní, výkonní jako stroje, a zároveň krutí a zlí. On samozřejmě věděl, na co myslím, a jako vždy ho to pobavilo.
„Takže teď zase inteligentní šílenci! Ty jsi ale případ, Pedrito. A kde jsou podle tebe ti šílení, chytří, chladní, oškliví a zlí blázni, když doposud ještě nikdy nezničili žádnou pozemskou civilizaci?“ zeptal se mě Ami a tvářil se přitom nevinně. Zamyslel jsem se, ale nenašel jsem v naší historii žádné důkazy o nějakém zlém mimozemském vetřelci.

„No dobře, to nevím…“
„To je jednoduché – pozemšťanská vesmírná paranoia!“ vykřikl a dal se do smíchu.
Uvědomil jsem si, že by mohl mít pravdu, ale stejně jsem si nebyl až tak jistý „nevinností“ všech obyvatel vesmíru. Tam nahoře budou určitě dobří jako Ami, a taky zlí, stejně jako tady dole.
Snažil se mě uklidnit:
„Věř mi, Pedrito, ve vesmíru jsou cosi jako sítě a ty k vyšší existenci nepropustí žádnou nižší. Kdyby nebyly, děly by se ve vesmíru hrozivé katastrofy, nemyslíš?“

„No… to je jasné…“ Nebylo to poprvé, co jsem mu moc nerozuměl.
„Někteří říkají, ‚jak nahoře, tak dole‘ – chtějí tím dokázat, že je-li zlo tady, tak tam bude taky. Ale tam nahoře to není jako tady dole, stejně jako si nemusí být podobná dvě různá místa, dvě čtvrti jednoho města – jedna může být poklidná a druhá plná zlodějů a kriminálníků. Když civilizace dosáhne určitého stupně rozvoje, bytosti přestávají páchat hrůzné věci a zločinci vymizí, protože nikdo si nechce vzájemně škodit. Je mnohem snazší objevit technologii na výrobu bomb než na stavbu mezigalaktických lodí. A jestliže nějaká civilizace nerozvine solidaritu, dobrotu a moudrost, a přesto dosáhne vysoké vědecké úrovně, dříve nebo později využije většinu svých znalostí proti sobě. A to dlouho předtím, než by byla schopná navštívit jiné světy. Vesmír není žádný sebevrah – nikoho, kdo by šel proti vyššímu smyslu života, nenechá dlouho růst ani přežít.“
„Ale třeba by se na nějaké jiné planetě mohly zachránit nějaké zlé příšery, jen tak náhodou…“

„Náhodou? Nic není náhoda, Pedrito. Vesmír je odrazem dokonalého vyššího řádu, vše má určitou příčinu a svůj nezbytný účel. Existují matematické zákony, které se uplatňují úplně všude, a ovlivňují i vývoj jednotlivých civilizací ve vesmíru. A nakonec se všechny necitlivé civilizace, které nejsou založené na solidaritě, zničí samy ve chvíli, kdy dosáhnou určité úrovně vědeckého pokroku, aniž by porozuměly vyšší logice. Jinými slovy – když vědecká úroveň nějakého světa přesáhne míru solidarity, jež tam existuje, poté takový svět zničí sám sebe.“

„Míru solidarity?“
Chápal jsem jasně, co je vědecká úroveň civilizace, ale nechápal jsem, co je to míra solidarity.
„Solidarita neboli soudržnost má své kořeny v lásce, Pedro. Dá se říct, že solidarita je láska, přízeň a náklonnost. Soudržnost, náklonnost, láska a něha, již vyzařují některé bytosti, je velmi jemná energie, ta nejjemnější vůbec. Máme i přístroje na její měření.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě, protože láska je síla. Je to vibrace, která prostupuje celým vesmírem a zároveň jej vytváří, jak uvidíš později. Dalo by se říct, že láska je jako vitamin, jejž potřebují všechny živé organismy. A čím jsou vyvinutější, tím více jej potřebují.“
„Jak to?“
„Pes nebo delfín potřebují více lásky než třeba červ nebo bakterie.“
„No to jo.“
„A člověk ještě víc.“
„To je pravda!“

Když jsem to teď viděl tak jasně, už jsem se necítil špatně jako předtím, protože můj strach, že… skoro se stydím to přiznat… Dobře, ale bude to tajemství, tak pššt… (strach, že mě nikdo nemá rád)… Ale teď jsem si uvědomil, že větší potřeba lásky není známkou slabosti, ale pouze důkazem toho, že jsem vývojově dál než nějaká bakterie nebo červ. Jé, to se mi ulevilo!
„To je pravda, Pedrito. A totéž platí o zvířatech.“
„Dobře, Ami, díky za vysvětlení.“
„Není zač. Civilizace také potřebují tuto energii lásky, náklonnosti a soudržnosti. Pokud je míra světové solidarity nízká, panuje tam nenávist, násilí, válka a neštěstí. A pokud je civilizace zároveň vědecky pokročilá a destruktivní… Chápeš, co by se mohlo stát, Pedrito?“
„Jistě, mohlo by to způsobit pořádnou katastrofu… A co mi tím chceš vlastně říct?“
„Musím ti toho říct ještě hodně, ale pěkně po pořádku. Pokračujme tím, o čem máš pochybnosti.“

Stále jsem ještě nemohl uvěřit tomu, že by ve vesmíru nebyly žádné šílené příšery, když je přece tak nekonečně velký. Vyprávěl jsem Amimu o filmu, ve kterém mnoha planetám vládly skvěle organizované mimozemské ještěrky. Na to mi Ami řekl:
„Bez solidarity žádná civilizace dlouho nepřežije. K tomu, aby se mohlo v několika minutách létat z planety na planetu, je třeba mnohem vyššího stupně technologického rozvoje, než jaký je na tvojí planetě. Ještě máte před sebou dlouhou cestu, a abyste přežili dostatečně dlouho, je nutné vytvořit společnost, která bude spravedlivá pro všechny a v níž o sebe budou lidi navzájem s láskou pečovat. Jestliže ne a pokud špatně využijete svůj technologický pokrok, tak se zničíte sami. To vše se už děje a každým dnem je to zřejmější a rychlejší… jestli sis toho náhodou nevšiml.“
„Máš pravdu, dáváme naší nebohé planetě pořádně zabrat.“
„V celém vesmíru existuje pouze jediná dokonalá forma společenského uspořádání, která je schopná zajistit přežití a spokojenost všech. Dosáhne se jí úplně přirozenou cestou ve chvíli, kdy začíná být společnost solidární – ve chvíli, kdy přestane ignorovat materiální, kulturní, duchovní a citové potřeby lidí a všeho, co je obklopuje – zvířat a rostlin, země, vody a vzduchu. A to se stane jedině tehdy, jestliže se civilizace dostatečně vyvine.“
„A pak lidé přestanou být zlí?“
„Samozřejmě. Obyvatelé mnoha světů vybudovali soudržné civilizace založené na solidaritě. Jsou zcela pacifistické, nikomu neubližují, ba právě naopak – snaží se podle možností pomáhat všem, protože spolu s vnitřním růstem se zvyšuje také potřeba pomáhat druhým. Tohle všechno vymyslela větší a láskyplnější inteligence, než jsme my.“
Později mi to ještě jednou lépe vysvětlil, ale já měl stále ještě nějaké pochybnosti o inteligentních a zlých monstrech převlečených za krásné mírumilovné bytosti.

„Ale, ale, pan Paranoidní se asi moc dívá na televizi!“ zvolal Ami a se smíchem dodal: „Snaž se trošku pozvednout své myšlenky, Pedrito. Jestliže budeme přemýšlet o samých hrůzných možnostech, nemůžeme svou mysl pozvednout dostatečně vysoko, abychom dosáhli poznání vyšších, ušlechtilejších a laskavějších pravd. Pravd, které tam vždycky byly a jenom čekají na to, až pozvedneme zrak, abychom je spatřili.“
„Někdy mluvíš jako básník, Ami. Je těžké ti porozumět. Takže: žijí někde ve vesmíru ještě jiní špatní lidé – kromě těch na Zemi?“
„No, pro začátek, my nerozdělujeme lidi na dobré a špatné. Někteří jsou vyspělejší a jiní méně, to je celé.“
„Dobře. Takže – žijí na nějaké planetě bytosti tak málo vyvinuté jako tady?“
„Samozřejmě – a mnohem méně. Existují světy, ve kterých bys nepřežil ani půl hodiny. Právě zde na Zemi před miliony let to taky bylo peklo. Samozřejmě, že ne pro ty, co zde tehdy šťastně žili. Bylo by to peklo pro nás. Existují planety obývané hrozivými monstry.“
„Vidíš, vidíš to?“ vykřikl jsem vítězoslavně. „Vždyť ty sám to uznáváš, měl jsem pravdu. Právě tyhle příšery jsem měl předtím na mysli.“

„Ale není třeba se jich bát, už proto, že žijí ve světech mnohem méně vyvinutých, než je tenhle. Jejich zatvrdlá mysl jim nedovolí vymyslet ani kolo, takže se sem nedostanou dříve, než přestanou být nebezpeční. Samozřejmě pokud nezahynou při nějakém ze svých pokusů, a nestanou se tak oběťmi svého vlastního ‚léku‘.“

To mě uklidnilo.

„Takže nakonec nejsme my na Zemi nejhorší ve vesmíru.“

„Ne! Ale ty jsi asi jeden z těch nejparanoidnějších v téhle Galaxii!“

Smáli jsme se jako dobří přátelé.

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 


„Nie je ľahké napísať knihu ako trinásťročný. No ja to chcem urobiť, lebo Ami mi povedal, že keď sa s ním chcem znovu stretnúť, mal by som napísať knihu o všetkom, čo som s ním zažil.
Vopred ma však varoval, že rozumieť mi budú iba niektorí. Lebo väčšina ľudí verí skôr hrozným a smutným ako krásnym a zázračným veciam. Poradil mi, že keď sa chcem vyhnúť problémom, mám napísať, že som si to všetko len vymyslel... že je to len moja fantázia a nič viac.
Počúvnem jeho radu: Tu je môj príbeh alebo, keď chcete, rozprávka.“

 

 


KNIHU môžete kúpiť na tejto adrese

 

Zdroj: http://www.anch-books.eu/


 

Súvisiace:

PRICHÁDZAM ZO SLNKA (deti nového veku rozprávajú...)
http://www.cez-okno.net/clanok/deti/prichadzam-zo-slnka-deti-noveho-veku...

 


 

 

december 03, 2012 22:47 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top