Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Prenatální období - Čtyři a půl měsíce (Poznání ve Světle)

Je mi zle, nepohodlně, jsem pokroucená, nemůžu otevřít oči, nemůžu hýbat levou rukou, která je při teple, na pravou část těla mi fouká. Cítím se velmi nepříjemně, máma leží na zádech. Jsem v ní špatně naskládaná. Je mi zle od žaludku. Mám vztek, chci, aby máma vstala. Nemohu nic dělat, je to otrava. Jsem bezradná, čekají mne ještě čtyři a půl měsíce...

Bolí mne ruka, chce se mi zvracet, nemám ale kam, nejde to. Nudím se, mám dlouhou chvíli. Potlačuji vztek. Mám období černých myšlenek. Chci kousek světýlka, chybí mi, je mi smutno. Těším se na tátu, bude fajn. Máma vypadá ustaraně, bude to s ní těžké. Mám tu málo plodové vody, jsem celá otlučená, zlomí mi to krk. Chci odtud pryč, pryč z této situace. Musím tu ale být, i když se mi nechce. Je mi zle, jsem bezmocná. Proč mám o něčem rozhodovat, když stejně nemůžu nic dělat. Chci tu nechat tělo a jít pryč. Máma jí teplé jídlo, to je konec, cítím výpary z oběda, zvedá se mi žaludek. Proč lidé jedí, mně stačí tekutina. Nevím, co s tím mám dělat. Chtěla bych něco veselého, jsem tu sama, je mi smutno. Ty nohy mi taky překáží. Ta levá ruka mne taky bolí.

Zkouším zabušit ven. Máma to vůbec nechápe, vůbec mi nerozumí, až se narodím, kdo mi bude rozumět, vůbec nikdo. Bolí mne hlava a mám žízeň. Je to bezvýchodná situace, nevím co mám dělat, nemám východisko.

Nemůžu se domluvit s mámou, co teprve až se narodím. Asi bych se měla chovat slušně, k ničemu to nevede. Člověk nic nevyřeší. Tělo je tak nepohodlné, je to nějaký kripl. Kdybych byla radši sama, ale mám tělo. Táta sahá mámě na bříško, říká, že mne cítí, cítím jeho ruku. Jsou to hodní lidé, ale já je nechci jako rodiče. Já nechci vůbec do světa. Je to rouhání. Bolí z toho hlava, celé tělo bolí. Hodně jsem se natrápila a nic jsem nevyřešila. Mě to nebaví. Tma není rovnoměrná, světlo taky ne. Mám žízeň, máma málo pije, mám tu málo vody.

Když jsem v tom těle, tak ho nemůžu ovládat, protože je tam voda, když jsem mimo, tak to taky nejde. To je blbost. Hlavu mám hodně těžkou a je nějaká velká. Nemůžu ovládat tělo, stejně to nejde. Mám vztek. Táta na mě myslí, přemýšlí o tom, vidím ty vibrace nad jeho hlavou. Nechci se smířit s tím, co je. Jsem zase tam, kde jsem nechtěla být.

Nevím, kdo ty mé myšlenky řídí, je to taková energie. Nevím, co mám dělat, mně to nebaví. Byla bych ráda, kdyby se našel někdo, kdo by mi řekl, jak to vyřešit. Hlava je moc těžká, zase jsem porostla. Máma se mnou mluví, ale blbým způsobem, ona vůbec nechápe jak to je, když je člověk v bříšku, škoda, že si to nepamatuje. Jsem sice u ní, ale je hrozně cizí. Až půjdu od mámy, tak chci, aby ta bublina šla se mnou, je to můj domeček. Máma si uvědomuje, že je jí zle, ale měla by mít radost. Balí se do porodnice, já tam nechci - zase další trauma. Máma se začíná balit, panikaří. Máma má strach, neví co bude, já taky ne. Je srpen, venku je pěkně a já jsem v bříšku, tady je fajn, mám tu svůj klid a pohodu, venku to vypadá nebezpečně. To je prima nápad, já uteču, proč bych se měla trápit, takové kriplácké tělo.

Chci ven, máma chce taky abych šla ven, ale já chci jít ven bez těla. Nevím, jestli mám čas utéct a kolik času mám k útěku a kudy se dát. Nejlépe přes pupek, tam je stěna nejtenčí. Nejlépe za světlem, venku je světlo, ale já znám ještě jiné světýlko, které je teplé a laskavé. Poprvé vnímám svoje srdíčko, tluče mi srdíčko, to tělo asi žije. Proč jsem tak dlouho přemýšlela, proč jsem nešla dřív. Teď už nemůžu, musím tu zůstat. To se nesmí dělat, to je proti zákonům kosmu. Jsem strašně pomalá. Je to můj odvěký problém, všeho se bojím. Teď to bude mít rychlý spád. Srdíčko tluče, ale tělo se mi nelíbí, jak ho mám mít ráda. Je mi ho líto, bude to mít těžké. Nevím, jak mu mám pomoct. Když jsem venku, tak to tělíčko je mrtvé, když jsem uvnitř, tak to není o moc lepší. Mám fůru starostí a málo času. Měla jsem na to celých devět měsíců. Jsem pomalá a nevím jak se mám zrychlit.

Potřebuji, aby se moje energie hýbala rychleji, ale v tom tělíčku to nejde. To je v háji. Já mám dušičku, mám tělíčko, ale to je vadné, to jsem to pěkně vyfásla, mám tělo zmetek. To tělo je živé a je zároveň mrtvé. Mám v levé ruce takové silné mravenčení, je taková jiná. Mně to nebaví, mně to unavuje, já se tím tělem zabývat nechci. Dochází voda. Stojí to tolik námahy, abych s tím tělem pohla. Zase to budu odbývat. Hlavně aby mi zůstala ta bublina, můžou mně s ní dát do kouta, já chci teplé zvířátko. Našla jsem první oko, je to citlivá věc. Začínám se kroutit, máma je taky nějaká divná. Co budu dělat s tou rukou, je to loutka. Nebude to jednoduché, máma má strach, něco o tom četla a s někým se o tom bavila. Já vím, že se mám otočit, je to vlastně sranda, konečně nějaká legrace. Táta je také nervózní. Je mi strašně špatně, chtěla bych spát a máma musí do porodnice. Začíná mi být blbě, kdyby mi tak bylo celých devět měsíců.

Jsem v maléru, nebudu v tom sama, radši si z toho dělám srandu. Chce se mi zvracet. Sranda mně opouští, času ubývá, už to vůbec nevidím jako srandu, chce se mi zvracet. Nechce se mi, aby to pokračovalo, začínám stávkovat, jsem vzpurná. To není řešení, je to v háji. Zas bude průšvih, mně je zle, to je prevence. To je psychická příprava, nedovedu jednat rychle, stále něco odhaluji, chci se z toho vysmeknout. Já bych chtěla utéct, je to bezpečné řešení v nebezpečí. S tím tělem budu mít hodně práce, dobře to vím. Zase něco zdržuju. Je to jako před zkouškou. Nemůžu přijít na to jak to mám zrychlit. To tělo to blokuje a všechno to komplikuje, já mohu být rychlá, ale s ním ne. Doktoři jsou taky blbci, ještě že nejsem doktor. V minulém životě mne někdo trápil psychoanalýzou. Špatně se mi dýchá, já musím všechno vědět a to zdržuje. Potřebuji vysvětlení k tomu, abych se mohla narodit. Máma má problém, to mne nezajímá, já mám svůj problém.

Nevím, proč je mi tak zle, to co jí máma, to mi nechutná. V tom je problém i s tou energií. Já jí ale nemůžu říct, co má jíst a co ne. Je mi špatně z toho masa, to tak smrdí. Proč lidé jedí zvířata. Je v tom jenom špatná energie. Je to navíc agresivní náboj. Hranolky mi tolik nevadí, budu s tím mít problémy. To je týrání, napřed chtějí dítě a potom nevědí, co s ním. Já dítě mít nechci. Dělá se mi vždycky špatně při pomyšlení na jídlo. Je mim špatně vždycky, když máma jde jíst, já tolik jíst nebudu. Lidé často jedí, jedí špatné věci, tráví se tím. Nechají se rozptylovat okolím, vůbec nekoukají, co mají uvnitř. Zase jsem uvízla, lidi jsou blbí a já k nim nechci, zase stávkuji. Chybí mi odvaha, ta by přišla, kdybych byla schopna udělat něco s tou energií. Chce to sílu, ale ne násilí. Stále od toho utíkám, to je špatné, to se nedělá. Zase mě to tlačí, abych dělala něco proti své vůli. Bolí mně hlava, já to nechci. Nevím, čeho se bojím.

Bojím se preventivně všeho, pořád. Mám trému, celé tělo se chvěje, je mi zle. Už jsme v nemocnici, to trvalo. Jsem ráda, jde na mne sranda. Je to obrana proti strachu. Těším se, že už z toho budu venku, ale mám strach. Je mi špatně, ale bude mi ještě hůř. Už jsem měla být venku. To je začátek konce. Vzpomínám si, jak máma četla, že se mám otočit hlavou dolů. To ale nejde, v knížkách tomu nerozumí, mám další problém. Bublina se mění, už není tak příjemná. Asi mi ji nenechají, spadla na mě. Chci aby to dali pryč. Máma se trápí. Asi jsem se dobře otočila. Půjdu ven, ta bublina mně otravuje. Dávají mě mámě na tělo, jenom jsem špinavá. Fuj, já jsem škaredá. To byl šok. Věděla jsem, že to bude zlé, ale toto je ještě horší. Porodnice je škaredá. Je neděle čtyři hodiny odpoledne.

Venku svítí sluníčko a já jsem tak škaredá. Mám tak škaredé tělo. Nevím, co s tím budu dělat. Berou mne od mámy, umývají mne, váží a dávají spát.

 

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

 

október 04, 2012 00:58 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top