Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Prenatální období - Přívaly nevolnosti (Poznání ve Světle)

Jsem stočená do klubíčka, máma leží na zádech, chtěla bych se posadit. Sedám si, nejde to. Je mi špatně z máminého jídla, její strava mně vůbec nevyhovuje. Je mi zle. Kdybych se mohla aspoň napít, pálí mne žaludek. Mám tam takový černý vak. V té vodě je mi nepohodlně, je mi vnitřní zima. Už jsem porostla. Mám hezké prsty na nohou. Možná by se s tím dalo hrát, ale je mi hrozně zle. Bolí mně i paže.

Mám ji nějak divně přidělanou nohama k tělu. Nemohu se otočit na pravou stranu. Narušuje mi to rovnováhu.

Nesnesitelně mne bolí klouby a mám studené šlapky. Táhne mne hlava, mám ji velkou a těžkou. Snažím se zhodnotit, v jaké situaci jsem. Nevím, co by bylo pro mne lepší. Vidím mámu v šedých šatech s bílým límečkem, jak se jí tam nechce, jsem už pro ni těžká. Těší se, že si uleví. Má obavy z porodu. Měla problémy než byla těhotná. Cítím velký smutek. Máma stojí a přemýšlí o tom, co si má ještě sbalit. Je nervózní, ale chce zachovat klid. Mně je čím dál víc smutno. Mám těžkou hlavu. V tom vajíčku není tak špatně, je to zajímavá bublina. Ta voda je zvláštní věc, pěkně šplouchá, ale má divné kapky. Cítím žaludek jako velký kámen, velký oblázek. Táhne mne ten krk, táhne ho ta tíha hlavy. Mám slabou páteř. Když se zakloním, tak mám nepříjemno v hlavě. Už jsme v porodnici. Porodní sál je tmavý a špinavý. Už jsem z bříška ven. Drží mne za nohy, je to nepříjemné. Špatně se mi dýchá, když mne otočili vzhůru nohama, mám zas ty blbé pocity. Zastavil se mi dech. Dávají mně mámě na tělo, je šťastná, bolí ji srdíčko. Hladí mne i když jsem špinavá a křičím. Je mi zima.

Žaludek mi sice trochu polevil, je to tím, že musím vnímat spoustu věcí. Je neděle odpoledne, za oknem je světlo, ale je jiné, než to světýlko co znám, já mám v sobě tmu. Berou mne pryč, ležím s miminkama, je jich spousta, ale většině se to nelíbí. Mně je zle. Táhne se mi to, jsem smutná, nudím se. Špatně se mi dýchá. Nedýchám pravidelně, ale je to v normě. Někdo mi rozbaluje peřinku a cvičí mi s tělem, nelíbí se mi to, bolí mne klouby, kyčle. Nevypadá to dobře. Nevím, proč mému tělu nedají pokoj. Když s ním nehýbají, je to lepší. Je mi zle. Chtěla bych za světýlkem, ale nevím kde je. Dali mne k mámě. Cítím se špatně, ale je to příjemné. Mám jíst, nebo pít. Představovala jsem si to jinak, hlavně že to je tekuté. Ohmatávám si mámu. Byla jsem s ní devět měsíců, ale vůbec ji neznám. Je to tu lepší, je tu víc místa. Mámu jsem si ohmatala. Má smíšené pocity radosti, ale zároveň si není moc jistá, co se mnou. Příjemně mne hladí. Ale stejně bych chtěla pryč. Za světýlkem, které tu není. To světýlko bylo vždycky teplé a příjemné, vždycky mi všechno vysvětlilo a bylo laskavé.

Máma mi nerozumí, nerozumí ani sama sobě. Už mne nezajímá ani to tělo. Proč tak všichni křičí. Kdyby si sedli tak jak já a dívali se z okna, měli by to lepší. Jsou jiní, jsou moc tady. Já nejsem ani tady, ani tam. Není mi dobře, nevím jak dlouho to bude trvat, ale na radost to moc nevypadá. Bolí mne kolena a mám studené šlapky. Přišla se podívat paní doktorka a lechtá mně na šlapce. Je to příjemné. Noha se pohnula líně, je v ní špatná energie. Doktorka se směje a něco na mne mluví, mluví normálně a vůbec nešišlá. Nezajímá mne to, protože mluví o mém těle a vůbec neví, že uvnitř těla jsem ještě já. Nemám moc vlasů, ale mám je. Nelíbí se mi to prostředí. Je tam napjatá energie - energie dušiček, které se bojí. Každý, kdo se narodí, se bojí. Každý se ptá sám sebe, co s ním bude. Za oknem je světlo, nevidím z něho ven, je vysoko. Pokoj je neútulný, je bílý, to mne uklidňuje. Nudím se, nevím, kde je máma. Cítím ji někde přes chodbu.

Máma je hodně vyčerpaná a v podstatě hodně nešťastná. Špatně se jí žije. Je hezká. Měla dlouhé vlasy, teď je má krátké. Je nešťastná. Neví proč, nerozumí životu. Kompenzuje to prací. Má ráda malé děti. Chce mi dát všechno, ale dělá to špatně. Ostatním dětem dává víc. Když mámě bylo šestnáct, tak mi ji někdo ukazoval a ptal se mne, jestli se mi líbí. Bylo to světýlko. Nemohla jsem si ji vybrat, jenom mi ji ukázalo. Byla to hubená vypnutá holka. Bydlela s babičkou v baráku, který se mi nelíbil. Bylo po válce a bída. Všude byl nepořádek. Cítím smutek, když to vidím. Vidím barák, velký a neomítnutý a tu holku, co bude moje máma. Tátu nevidím, ale cítím ho. Světýlko mi ukazuje jeho fotku. Táta na ní vypadá nesměle, máma bude generál. Není zlá, ale je uvnitř nešťastná. Ani o tom neví, proto hodně pracuje. Dělá věci, které by dělat neměla. Zvedá těžké věci a tím si ubližuje. Až budu v bříšku, budou z toho problémy. Vůbec se mi to nelíbí, ale mám si to tam dobře prohlédnout. Chce se mi brečet. V té zahradě je něco hezkého, jsou tam příjemné vibrace. Svírá mne žaludek, nelíbí se mi tam a mám strach.

Buší mi srdíčko. V hlavě mám napětí. Světýlko mi laskavě vysvětluje, že to pro mne bude lepší, když tam půjdu. Pohladilo mne a poslalo mne tam. Ono stejně ví, že se k němu budu vracet. Proto mne tam posílá tak brzo. Posílá mne tam tak brzo, abych se seznámila s prostředím. Vidím babičku, jako mladou paní. Taky dědečka, jako urostlého muže. Je rok 39. Když má máma tři roky, děda se loučí s babičkou. Asi něco tuší. Chtěl by jí něco říct, ale neví jak. Babička to necítí. Máma je smutná, cítí se být sama. Má staršího brášku - já ho nikdy mít nebudu. Moc ho potřebuji. Měla jsem ho, ale někde jsem ho ztratila. Nevím, kde je. Cítím, že to bude k ničemu, nevím proč. Jsem zoufalá.

Jsem v zahradě. Vidím nešťastné lidi. Pláču. Světýlko vidí, že ještě dlouho nepochopím, co mi chce říct.

Jsem na obláčku, je tu zima, jinak toho moc necítím. Světýlko je daleko, abych si zvykla, až budu sama. Překulila jsem se na bříško, podepřela bradu a hojdám nohama. Radši si lehnu na bok a usnu. Okolo obláčku je špatná energie, na něm je moje. Vidím světýlko, vůbec nepálí, je laskavé a chápe mne, rozumí všemu, co dělám, je velmi moudré, hladí mne. Smutně se na mne dívá, protože toho moc nechápu. Tíží mne všechno to, co nechápu. Vím, že toho mám ještě hodně před sebou a vůbec se mi do toho nechce. Světýlko mi bude napovídat a pomáhat. Všeho se bojím. Jsem dvakrát, jednou na obláčku a jednou se světýlkem. Jsem porouchaná, moje energie je špatná. Jsem na obláčku i se světýlkem. Jinak to nejde, obláčku se nemohu zbavit. Je jako peřinka, která chodí se mnou. Světýlko mi vysvětluje, co mne čeká. Já ho neslyším, mám strach. Zacpávám si uši. Světýlko mne hladí po hlavě a vzdychá.

Jsem v prostoru a vidím z něho všude. Dům i současnost. Vidím krásný východ slunce, kopečky. Cítím strach, zimu, smutek. Zapříčiňuje je neznalost. Nemohu překonat strach z poznání.

Černá síla je ve mně a vypadá škaredě. Dlouho tam narůstala. Teď je strašně velká. Myslela jsem si, že se dá kdykoli zvládnout. Měla jsem velké EGO. Pletu si pokoru s blbostí a EGEM. Cítím bezmocnost a poznání, že tomu tak není. Sama jsem to živila a musím to taky sama zvládnout. Jsem u světýlka a to na mne dává pozor. Vidím se maličká a mám v sobě maličkou tečku černé síly. Dělám světýlku starosti. Vidím svoji maličkou postavu, uvnitř pingpongový míček černé síly. Má ostny a velkou sílu. Ironicky se směje a ví, že to vyhraje.

Jsem jednou tečkou toho světýlka a upadla jsem z něho. Tehdy do mne vstoupila ta černá síla.

Jdu za tím žlutým světlem. Tíží mne tělo, jsem s ním spojena takovou žvýkačkou, která mne drží. Jdu po cestě ke žlutému světlu a černou sílu kutálím před sebou. Cesta je strmá. Černá síla je těžká a vzpurná. Je tam něco, co mne pojídá zaživa. Ten stejný pocit jako u toho světýlka. Pochází z té černé energie uvnitř mne. Když je jí tam tak moc, tak tam neumím udělat pořádek a místo pro to světýlko. Ovládá mne to natolik, že nejsem schopna s tím něco dělat. Nemám na to sílu. Občas se to podaří, ale jen na krátko. Nedávám pak pozor a znovu to začnu živit. V podstatě se toho ani nechci zbavit!?

Zdroj: probuzeni.blogspot.com


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

november 18, 2012 21:10 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top