Obrázok používateľa CEZ OKNO
Dinosauři jako domácí zvířata lidí? I.

Popis prehistorických dějin, s nímž západoevropská věda vystoupila asi před stoletím, neodpovídá skutečnosti!
Díky novým poznatkům víme, že se některé zkušenosti nikdy nezpřetrhaly. Systematičtí pozitivisté, které Herbert Wendt označuje jako „přírodovědecké byrokraty“, se namáhavě pokoušejí obhajovat neustále navazované uzlíky na učení o vývoj druhů, které se už v Darwinově době chápalo jako dogma. „Ani jako kompromis navrhovaný odkaz na příležitostné skoky nebo mutace nestačí,“ uvedl předčasné zesnulý Gerd von Hassler ve své knize „Záhadné vědění“.


Archeologové naleznou v půdě zásadně jenom to, co jim půda uchová - většinou to nejsou ani kosti. Kosti jsou totiž vystaveny působení eroze, vzduchu a půdní vlhkosti a většinou nepřečkají ani pět set let. V hrobech nacházíme jenom výběr toho, co bylo podle představ umírajících důležité pro přežití na onom světě. Tento výběr je navíc ovlivněn chudobou, spořivostí a vykrádáním hrobů. V opuštěných sídlištích oproti tomu nacházíme jenom negativní výběr, totiž nepodstatné artefakty, které mnohdy nestojí ani za sebrání. Archeologové mohou do zvěčnělého obrazu života nahlédnout jenom na místech, kde sopka pohřbila veškerý život během několika hodin pod nánosem prachu, lávy a popela — jak tomu bylo například v Pompejích.

Nemůžeme se tedy kochat nadějí, že bychom ještě někdy objevili souvislé stopy vyspělé kultury, která možná existovala před deseti tisíci lety. Některé artefakty z této doby však lze z věcného hlediska ověřit a na tomto základě dospět k závěru, že taková vyspělá kultura nepochybně existovala. „Celkově by mohl vzniknout následující obraz,“ uvedl Gerd von Hassler:

„Jakási kultura dosáhla neobyčejně vysokého stavu vědy a techniky. Třebas na základě vývojové podobnosti stavu plachetnic lze tuto kulturu srovnávat s evropskou kulturou 19. století. Zmíněná kultura se pak stane obětí kosmických katastrof, případně záplavy. Několik přeživších jedinců uchová předchozí kulturní dědictví coby posvátný odkaz a prezentuje ho jako tajuplnou moc. Národy, které pozvolna znovu vyrůstají pod vlivem těchto přeživších jedinců a jejich potomků, participují v omezené míře na uvedeném kulturním dědictví, aniž by ho mohly vyčerpat. Opravdoví dědici - s nejvyšší pravděpodobností králové a knězi budoucích pokolení - uchovávají tajemství svého vědění formou nejrůznějších pověstí ve vlastních rodinách a pokoleních.“

Na náhorní plošině u Marcahuasí, osmdesát kilometrů severovýchodně od peruánské Limy, stojí prastaré monolitické stavby a megality, obrovské a doslova překypující záhadami. Pro Inky bylo Marcahuasí posvátné místo, k němuž pravidelně putovali a kde pohřbívali své mumifikované nebožtíky. Byli přesvědčeni o tom, že obrovské skalní útvary už dlouho před potopou (jež se rovněž stala částí indiánské mytologie) vytvořili obři nebo bohové. Peruánský autor Pedro Astete ve své knize Sen o Masmě (1906) dokonce označil Marcahuasí za centrum prastaré celosvětově rozšířené vyspělé kultury, kvetoucí dlouho před známými civilizacemi v Sumeru a Egyptě, a pojmenoval ji „kulturou Masma“. Tento název mu byl údajně vnuknut ve snu, jenž se mu zdál při zkoumání trosek Marcahuasí.

„Stanul jsem v prostorné podzemní hale. Ve výklencích stěn jsem viděl neuvěřitelné množství písemných svitků. Pak jsem v sobě uslyšel hlas, opakující neustále jediné slovo: ,Masma, Masma, Masma'. Bylo mi jasné, že je to klíč k záhadám tohoto světa.“ Po Asteteově smrti pokračoval ve výzkumu záhad Marcahuasí jeho žák Daniel Ruzo. Pětadvacet let života věnoval tomu, že v nepředstavitelně obtížných klimatických vysokohorských andských podmínkách studoval trosky, analyzoval je a pořizoval nákresy a plány monumentálních pozůstatků této kultury. V suchých ročních obdobích tu ve dne panovalo úmorné vedro, v noci třeskutý mráz. V období dešťů se okolní plošina změnila v obrovský zabahněný bazén. Ruza však nic nedokázalo od jeho práce odradit. Zjistil, že každý monument v závislosti na poloze Slunce a Měsíce vykazuje naprosto odlišnou jevovou podobu. Sochy se tvarově podobají obří lidské hlavě, odpočívajícímu lvu, slonu a staroegyptské hroší bohyni Thoueris.

V Marcahuasí existuje rovněž pozemský protějšek věhlasné „tváře na Marsu“. Hledí strnule k nebesům a Ruzo ho nazval „Egyptská tvář“. Vysoký stupeň zvětrání soch svědčí o jejich úctyhodném stáří. Na základě eroze odhadl americký astronom dr. Morris K. Jessup jejich stáří na přinejmenším sto tisíc, pravděpodobně však spíše pět set tisíc až milion let. Americký astronom Richard Hoagland usoudil, že tvář na Marsu a sousední pyramidy vznikly — v závislosti na pozici Slunce v době letní rovnodennosti na Marsu a stupni eroze daných útvarů — rovněž asi před pěti sty tisíci lety.

Největší sochu v Marcahuasí, mohutnou, více než 25 metrů vysokou kamennou hlavu, kterou indiáni nazývají „Peca Gaša“ („Hlava u úzkého průsmyku“) už prozkoumala a proměřila Peruánská astronomická společnost. Zjistila, že kameny nesou jednoznačné stopy umělého opracování, a odhadla, že „jsou staré nejméně sto tisíc let, spíše však mnohem starší“. Nasvědčuje tomu i nejzáhadnější obří kamenná socha. Zobrazuje cosi, co vypadá jako stegosaurus - druh dinosaurů, který vyhynul asi před šedesáti čtyřmi miliony let.

Teď změníme místo pobytu, ale zůstaneme v Peru. Přesně dvě stě třicet kilometrů jihovýchodně od Limy leží město Ica, založené konkvistadory. Přímý potomek zakladatele města dona Jeronima Cabrery, chirurg dr. Janvier Cabrera, opatruje prastarou obrazárnu: je to jedenáct tisíc rytých kamenů s působivými scénami z prehistorického období. Všechno začalo v roce 1961. Řeka Rio Ica, která po celý rok připomíná spíše malý potok, se znenadání probudila k životu a zaplavila poušť. Stoletý déšť v Andách způsobil opravdovou katastrofu. Odplavený písek přitom vynesl na denní světlo černé kameny s tajuplnými rytinami. Našli je chudí indiáni, žijící na březích Icy. Věřili, že jde o prehistorickou hrobní výbavu, tedy o archeologický nález.

Odvezli tudíž kameny do města, aby je tam nabídli majetným zájemcům ke koupi. Shromažďování prehistorických nálezů je totiž v Peru u bohatších vysokoškolsky vzdělaných lidí oblíbeným koníčkem. Dr. Cabrera obdržel roku 1966 takový kámen od jednoho přítele darem - jako těžítko. Kámen byl ozdoben rytinou podivuhodného ptáka. Když lékař ve svém volnu zkoumal artefakt podrobněji, zjistil, že zobrazený „pták“ se podobá spíše jakémusi mytickému tvoru. Kolega dr. Cabrery dokonce vyslovil domněnku, že rozpoznal létajícího ještěra. Toto podezření se potvrdilo srovnáním s létajícím ještěrem pterosaurem. Kdo ale mohl tohoto „pratvora“ do kamene vyrýt? Pterosaurus přece žil před 140-80 miliony let, dlouho před objevením se prvního člověka. Tato záhada nedala dr. Cabrerovi spát.

Jako detektiv pátral po původu svého těžítka a narazil na sídliště indiánů Campesinos, kteří ve svých chatrčích přechovávali ještě další záhadné kameny. Skoupil všechny, k nimž mu bylo dopřáno se dostat. Když pak indiáni při vidině prodejního úspěchu začali sami pro Cabreru kameny rytinami zdobit, naučil se velmi rychle odlišovat pravé staré kameny od nových napodobenin. Důkladné studium oxidačních vrstev, vznikajících při procesu stárnutí na vyrytých čarách, poskytlo Cabrerovi neomylné vodítko pro určení pravosti. Tyto zoxidované vrstvy se jednoznačně odlišovaly od umělé patiny moderních padělků, dosahované několikadenním uložením v hromadě hnoje.

Důkaz o vysokém stáří kamenů mu nakonec dodal i kronikář Juan de Santa Cruz Pachacuti Llamqui v Dějinách starého Peru z roku 1613. Llamqui se v tomto díle zmínil o tom, že v době inky Pachacuteka v říši Chincha - což byla oblast kolem dnešní Icy — bylo nalezeno mnoho kamenů pokrytých rytinami; tehdy byly nazvány „mancu“ nebo „manco“. Toto označení dokládá vysoký respekt vůči tomuto nálezu, neboť doslova to znamená „vznešený“ nebo také „prastarý“. „Protože je vytvořili bohové,“ byly pečlivě opatrovány v chrámu jako svátost („huacos“). Další odkaz se dr. Cabrerovi podařilo nalézt v seznamu předmětů z roku 1562, které španělští dobyvatelé předali španělskému královskému domu. Připomínají se v něm „kameny pokryté nesmírně starými rytinami“, které podle tvrzení domorodců „stvořili bohové a které byly uchovávány jako svaté relikvie“. Dr. Cabrera nebyl ovšem jediným sběratelem těchto kamenů.

Například historik Hermann Buse roku 1965 oznámil, že bratři Carlos a Pablo Soldiové shromáždili v období let 1961 až 1965 „pozoruhodné množství“ obdobných kamenů se záhadnými rytinami. Peruánské ekonomické noviny Diario dél Comercio dne 11. 12. 1966 pod nadpisem „Záhadné kameny z pouště Ocucaje“ psaly o obdobných nálezech. Tehdejší rektor Technické vysoké školy v Limě Santiago Augusto Calvo společně s archeologem Alejandrem Peziem z Peruánského státního archeologického institutu objevili tyto kameny v přeinckých hrobech. Rytiny měly mít podle jmenovaných vědců mytický a kultovní charakter. Pokládali je za magické kameny, určené na ochranu mrtvých při cestě na onen svět.

Po provedených obsáhlých výzkumech v Peru C. Petratu a B. Roidinger ve své vynikající, ale dosud nepublikované „Zprávě o jiném lidstvu“ konstatovali, že i dr. Adolfo Bermudez Henjins, ředitel regionálního muzea v Ice, přechovává v depozitářích četné kameny s rytinami. I Národní muzeum peruánských vzdušných sil, tehdy pod vedením plukovníka Omara Chioina, vystavilo asi šedesát kamenů s rytinami a na rok 1991 oznámilo vydání odborné obrazové publikace k těmto nálezům. Muzeum letectví, nedávno přejmenované na Centro Aeronautico, vystavuje ve své dvoraně tři největší kameny, z nichž jeden dosahuje průměru 80 centimetrů. Letečtí kresliči přenesli i ty nejmenší vyryté detaily na papír a specialisté vše důkladně prostudovali. Dospěli k pozoruhodnému závěru: na kamenech jsou zobrazeni dinosauři druhu brontosaurus společně s lidmi, z nichž někteří nesou podivné podlouhlé trubice, připomínající teleskopy.

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Johannes von Buttlar, z knihy “Záhadná planéta”

Zdroj: http://tajomstva.org/


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť na tejto adrese.


Pri príležitosti Medzinárodného dňa archeológie, pozn. red.



Súvisiace:

Zakázaná archeológia
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/zakazane-dejiny

Seriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zeme


október 31, 2016 22:02 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top