Obrázok používateľa CEZ OKNO
Dochází k transmutaci v živých organismech?

Karel Wágner | Řada novinářů s oblibou rozebírá transmutace alchymistů, včetně bájné proměny rtuti ve zlato. I když jde většinou o zábavné čtení, kde není autorům co vyčítat, čas od času se najde nějaký ten publicista, který tvrdí, že středověcí alchymisté při transmutaci kovů využívali znalostí ja­derných reakcí.


Jenže středověcí alchymisté ve skutečnosti o atomech, natož pak o jejich jádrech, neměli ani potu­chy, tedy logicky nemohli znalostí ja­derných reakcí využívat. Dokonce ještě nerozeznávali jednot­livé che­mické prvky a veškeré jimi zkoumané látky posuzovali jen podle jejich vnějších projevů a několika jednodu­chých chemic­kých reakcí, kterými se zabývali. Zrovna tak ještě neměli ani zdání o tom, že prvky se v přírodě vyskytují většinou jako směs různých izotopů, kdy různé izotopy daného chemického prvku od sebe rozlišuje nukleonové (hmotnostní) číslo. Nicméně pozoruhodnou vlast­ností jader­ných reakcí je to, že vznik zlata umožňují. Zlato ze rtuti bylo již v laboratořích vytvořeno, a to ostřelováním fotony vysokoenergetického záření gama ve fotojaderné reakci (buď v přímé re­akci, nebo v reakci s následnou radioaktivní přeměnou jádra rtuti elektrono­vým záchy­tem ve vý­sledný stabilní izotop zlata). A při složitější sérii postupných neutrono­vých fúzí s následnými beta rozpady byla z lehčích prvků vytvořena celá řadu prvků těžších. Jinak dnes platí, že lze mnohé prvky jadernými re­akcemi uměle vytvořit ze sousedních prvků Mendě­lejevovy ta­bulky. Ovšem společnou nevýho­dou takovýchto uměle prováděných transmutací na drahých zaříze­ních je tak malá či spíše mizivá výtěžnost, že o nějaké „průmyslové transmutaci“ nemůže být řeč.

Na druhé straně se v posledních dvou desetiletích rozrůstá skupina vědců, kteří v souvislosti s transmutací hovoří o dosud málo probádaném pro­cesu, označovaném za studenou jadernou (nukleární) fúzi. Nicméně pod jadernou fúzí se rozumí jaderná reakce, při které se spoje­ním dvou jader lehkých prvků vytvoří nové, těžší jádro, přičemž základním pro­blémem při syntéze dvou ato­mových jader je jejich vzá­jemné odpuzování, vyvolané kladným ná­bojem obou jader. A právě tento základní teoretický problém se nej­různějším badatelům, zabý­vajícím se stu­denou fúzí, nepo­dařilo vyřešit. I když se objevily snahy vysvětlit studenou fúzi mionovou katalýzou. Elementární částici zvanou mion, která se roz­padá na stabilní elektron, elektronové antineutrino a mionové ne­utrino, při studiu kosmického záření roku 1936 objevil Carl D. Anderson. Pod mionovou katalýzou se pak rozumí ja­derná fúze, ke které dochází za pomoci mionu jako katalyzátoru. Avšak s původem velkého množ­ství mi­onů, údajně se podílejících na transmutaci při tzv. studené fúzi, si dosud za­stánci mionové katalýzy nedokázali poradit. A tak většina stoupenců studené fúze do­spěla k názoru, že pokud studená fúze skutečně existuje, musí za ní stát dosud nepo­znané jaderné procesy, které nevy­plý­vají ze stávajících teorií.

Popravdě řečeno, za posledních dvacet let se vynořila celá řada hypotéz, které se snažily bez úspěchu vysvětlit efekt tzv. studené fúze. V několika posledních letech však i zde došlo k vývoji. Především již badatelé neho­voří o „studené fúzi“, ale o „nízkoenergetické nukleární reakci“, v ang­ličtině Low Energy Nuclear Re­action, zkratkou LENR. Podle novějších představ by LENR měla za­hrnovat jader­né jevy, které se liší od nám známého štěpení jádra (atomové elektrárny) nebo termo­nukleární fúze probíhající ve hvězdách (dnešní tokamaky). Přičemž nízkoenergetické nukleární re­akce spojené s transmu­tací by se údajně měly objevovat na rozhraní chemických a jaderných energetických oblastí při běžných teplotách a běžném tlaku. To je také důvod, proč nakonec něko­lik fyziků oprášilo hypo­tézu biologické transmutace, se kterou v minulém století přišel francouzský badatel Corentin Louis Kervran (viz minulý článek). Pokrok v teoretické oblasti u LENR by měla údajně přinést práce fy­zika Allana Widoma a Lewise Larsena, která je zakotvena v modelu elektro­sla­bého sjednocení. Widom-Larsenova teorie by měla splétat všechna dřívější vlákna expe­rimen­tálních důkazů do soudržného celku po­mocí dílčích, fyziky přijímaných interpretací. Widom-Larse­novu teorii (přesněji hypotézu) preferuje například NASA, zvažující možnost budoucího využití LENR reaktorů, u kte­rých by konstruktéři nemuseli řešit problémy s ionizujícím zářením.

Za ionizující záření je označováno záření alfa, beta nebo gama, rentgenové záření, nebo neutro­nové záření. Nejčastějším argumentem skeptiků při zpochybňování výsledků naměřených na LENR zařízeních pak bývá právě ionizující záření. Respektive skutečnost, že zde nebyla zjištěna žádná produkce záření gama: podle skeptiků tak výsledky dozimetrie jasně ukazují, že tu k jader­ným reakcím nedochází. Jinak řečeno, podle jejich mínění při produkovaných výkonech, které jsou při uvažované nízkoenergetické nukleární reakci v LENR reaktorech deklarovány, by mu­selo být vznikající záření lehce měřitelné. Je pravda, že při experimentech, při nichž byly pozoro­vány níz­koenergetické nukleární reakce, většinou nebylo naměřeno záření gama, tedy vysoce energetické elektromagnetické záření, vznikající při radioaktivních a jiných jaderných a subjader­ných proce­sech. Což také vítají konstruktéři LENR reaktorů, kterým by záření gama při­neslo ne­malé problémy se stíněním, podobné těm, co řeší konstruktéři reaktorů atomo­vých elek­tráren. Jenže řada bada­telů v posledních několika letech ve svých článcích oznamuje, že u prototypu LENR reaktoru na­místo očekávaného gama záření bylo naměřeno záření beta s poměrně malou pronikavostí.

Zde je třeba si alespoň v obecné rovině připomenout, co se pod beta zářením rozumí. Jednoduše řečeno, jde o emisi částic (elektrony nebo pozitrony), které vznikají při beta rozpadu. Proud emito­vaných elektronů nebo pozitronů v prostoru se označuje za beta zá­ření, i když zářením je tento proud částic nazýván jen díky tradici. Zde totiž nejde o elek­tromagnetické záření (o fotony) jako u záření gama, ale o částice s nenulovou klido­vou hmotností, které se nemohou pohybovat rychlostí světla. O beta rozpadu se hovoří též v souvislosti s transmutacemi. Tak třeba u bismutu, kdy se v jádře atomu přemění ne­utron na proton, elektron a antineutrino. Proton zůstává v jádře, ale elek­tron s antineutrinem jádro opustí, přičemž pohybující se elektron reprezentuje beta záření. Nově vzniknuvší jádro má o jeden proton více, tedy bismut se přeměnil (transmutoval) na polonium. A kdybychom měli jít do větších podrobností, pak při přemě­nách beta mi­nus je emitován elektron, kdežto při přeměnách beta plus dochází k emisi pozitronu, což je anti­částice k elektronu. Obecně pak platí, že zá­kladním rysem beta přeměn je emise elek­tronového neutrina (antineutrina) a uvol­nění ener­gie odpovídající hmotnostnímu úbytku systému. A právě o tuto energii se dnes zajímají badatelé studující nízkoenergetické nukleární reakce: jestliže u některého LENR procesu bylo na­měřeno beta záření, dá se tu hovořit o beta rozpadu či beta přeměnách. Zde je třeba podotknout, že elektrony (coby částice beta) ztrácejí při průchodu pro­středím svoji energii v ionizacích atomů a v důsledku brzdného záření. Naproti tomu při průchodu pozitronů (elektronů s kladným nábojem) prostředím dochází k jejich anihilaci. Pozitron se v daném prostředí spojí s elektronem, přičemž vzniknou dva fotony záření gama, které z místa anihilace odlétnou opač­nými směry. Což může podle některých badatelů souviset s tím, že při experimen­tech s LENR za­řízením bylo několikrát zaregistrováno i slabé gama záření.

Ionizující záření interaguje s okolním látkovým prostředím různě. Může nastat jeho absorpce, roz­ptyl, nebo konverze na jiné druhy záření. Vhodný stínicí materiál může podstatně snížit intenzitu záření, nebo ho dokonce odstíní úplně. Beta záření, diskutované u nízkoenergetických nukleárních reakcí a transmutace, lze snadno odstínit lehkými materiály (tedy i plasty), například plexisklem o tloušťce pouhých 5–10 mm (olovo, které uvádí wikipedie, není pro beta záření vhodný stínicí mate­riál, neboť v něm vzniká intenzivní brzdné záření). V případě biologické transmutace ale nejde o technická zařízení zvaná reaktory, které se snaží konstruktéři odstínit, nýbrž o submikroskopické struktury, které jsou součásti komplexu zvaného buňka. Pokud jde pak o ionizující záření jako ta­kové, je třeba si uvědomit, že tkáně živých organismů obsahují i přirozeně radioaktivní látky, u kte­rých do­chází k samovolnému rozpadu atomového jádra, což má pochopitelně za následek pro­dukci io­ni­zujícího záření, se kterým se buňky musí vypořádat. A pokud jde výslovně o záření beta, je i lai­kům znám případ izotopu C14, který organismy přijímají z atmosféry. Izotop C14 produkuje při rozpadu záření beta a mění se v organismech na stabilní izotop dusíku N14. Tedy chemický prvek uh­lík se v organismu mění (transmutuje) na dusík, což je neoddiskutovatelný fakt. Pokud si toto všechno uvědomujeme, pak si také musíme přiznat, že ve všech organismech, ať se to ně­komu líbí nebo ne, skutečně dochází k transmutaci prvků, tedy k přeměně jednoho prvku ve druhý. Což ovšem znamená, že zhruba půl století stará myšlenka biologické transmutace francouzského badatele Kervrana je ve své podstatě akceptovatelná.

A tak se na diskusních fórech objevují vědci, kteří se nebojí veřejně vyslovit svůj názor, že nelze zcela vyloučit možnost vzniku vápníku v organismech při nízkoenergetických nukleár­ních reakcích, tedy za běžného tlaku a běžné teploty. Mimo jiné poukazují na deklarativní tautologii biologů, kdy předpoklad je zároveň závěrem, tedy jde o takový výrok, který je pravdivý bez ohledu na prav­di­vost jeho jednotlivých částí. Stávající tautologie v biologii je podle zastánců transmu­tace něco, co není nesmyslné (logický smysl to bude dá­vat vždycky), ale je to bez obsahu. Lidově řečeno, je to duté, ale znějící. Obhájci Ker­vranovy hypotézy pak poukazují na příklad jelenovitých, v kostech střádají­cích stavební prvky paroží, především pak vápník, při­jímaný v potravě. Vápník se u savců ukládá v kostech a zubech, kde je součástí hydroxyapa­titu, sloučeniny tvořící hlavní hmotu kosti, má ovšem svoje nezastupitelné místo také v krvi. Jak ale říkají i biologové, v případě jeleno­vitých a je­jich parohů jde svým způsobem o tautologii, protože zásoba vápníku a fosforu se v kos­tech střádá jen pro to, aby se transformovala do struktury paroží, která je ze všech možných po­hledů zcela neekonomická. Zde je pak uváděn příklad losa aljašského (Alces alces america­nus), který má parohy o rozpětí přes 1,6 m s váhou kolem 25 kg. Podle stávají­cích výpočtů odborníků se tento los chlubí pa­rožím s množstvím vápníku, které odpovídá veškeré biomase z více než jed­noho hektaru okolní tajgy.

Ale vraťme se do historie. Francouzský badatel Corentin Louis Kervran na základě výsledků mnoha pečlivě provádě­ných experimentů dospěl k závěru, že v živých organismech dochází k transmutaci prvků. V jeho přesvědčení jej zřejmě utvrdily i publikované výsledky z laboratorních pokusů, podle nichž bylo možné poměrně jednoduchou metodou přeměnit jeden prvek ve druhý. V roce 1964 G. Oshava a M. Torii měli v experimentu prokázat, že je možná transmutace sodíku na draslík. Vzali 2,3 mg so­díku, vložili jej do vakuové trubice o průměru 2 cm, dlouhé 20 cm a zape­četili ji. V trubici následně probíhaly elektrické výboje (příkon měl činit 60 W) po dobu třiceti minut. Po vy­pnutí proudu pak v trubici sloučili kyslík s elek­tricky ovlivněným sodíkem, který se podle je­jich sdělení přeměnil na draslík.

Kervran nejdříve zopa­ko­val po­kusy z roku 1799, které prováděl francouzský chemik Louis Ni­colas Vauquelin, objevitel chromu a berylia. Toho totiž překvapilo množství sloučenin vápníku, vylučova­ného slepicemi (vápník je reaktivní prvek, který reaguje za pokojové teploty s kyslíkem i vodou, proto se také v přírodě vyskytuje ve formě vápenatých sloučenin). Když u slepice krmené ovsem, u kterého stanovil obsah vápníku, analyzoval snášená vejce a trus, měl shledat, že slepice vylučuje 5 x více vápníku, než kolik ho přijímá v krmivu. Došel tak k závěru, že vápník se v organismu sle­pice nějakým způsobem vytváří, ale nemohl přijít na to, jak se to stalo. Jeho experiment vyvolal zájem celé řady badatelů, neboť pro drůbež mají největší význam sloučeniny vápníku a fosforu, je­jichž potřeba je nejvyšší ze všech minerálií. Největší část potravou přijímaného vápníku je využita při tvorbě kostní tkáně (převážně ve formě fosforečnanu vápenatého) a při tvorbě vaječné sko­řápky u nosnic (uhličitan vápenatý). Nedostatek vápníku v krmivu u nosnic snižuje jejich snůšku a zhoršuje kvalitu vaječné skořápky.

Čehož si všiml Kervran a přišel na nápad nosnicím, kterým se nedostávalo vápníku, podávat dras­lík ve formě slídy. O slídách je totiž známo, že hrají důležitou roli při zásobovaní rostlin draslíkem, proto se také používá jemně namletá slída jako alternativní hnojivo. V případě slídy podávané drů­beži šlo o světlou slídu, tedy muskovit, který se v půdě nejčastěji vyskytuje ve frakci prachu a písku. Chemicky jde o hlinitokřemičitan draslíku a hliníku s obsahem vody a fluoru. Jedná se o bezbarvý, bělavý, či nazelenalý nerost s perleťovým leskem. Hlinitokřemičitan draselný dnes na­lezneme i v široké škále potravinářských produktů. Je používán zejména u suchých práškovitých výrobků, u tabletovaných potravin, plátkových tvrdých a tavených sýrů, neboť u této látky nejsou známy žádné vedlejší ani nepříznivé účinky na lidské zdraví. Toxicita draslíku (na rozdíl třeba od sodíku) je minimální, ani dávky 3x převyšující denní potřebu nezpůsobují drůbeži problémy. Zvý­šení dras­líku v potravě sice může u drůbeže vést k mírnému zvýšení koncentrace draslíku v krev­ním řečišti, ale takovéto hladiny draslíku se nestávají toxickými, protože dochází k příjmu draslíku různými buňkami těla, navíc dochází k vylučování draslíku za pomoci ledvin. Z nashromážděných údajů pak vyvodil Kervran závěr, že draslík (který má vysokou elektronovou afinitu) v organismu slepic transmutoval na vápník, což se prokazatelně projevovalo na skořápkách snášených vajec. A podle obhájců bio­logické transmutace dnes Kervranovým poznatkům dávají zapravdu poznatky z uměle provádě­ných transmutací, kdy se ukázalo, že některé prvky lze vytvořit jadernými re­akcemi ze sousedních prvků Mendě­lejevovy tabulky. Neboť draslík K (Kalium s protonovým číslem 19) s vápníkem Ca (Calcium s protonovým číslem 20) v této tabulce sousedí. Není tedy vyloučeno, že se Francouzský badatel Corentin Louis Kervran, jenž si vysloužil u vědecké obce posměšnou pře­zdívku Horlivý zastánce alchymie, může na akademické půdě dočkat případné satisfakce.

Nicméně v případě, že na jeho závěrech bude něco pravdy, zůstává otázkou, k jakým jaderným reakcím při vzniku vápníku má v buňkách živých organismů docházet. Jednu z možností by měly představovat uvažované Low Energy Nuclear Re­action (LENR), tedy nízkoener­getické nukleární reakce, o kterých se dnes píše v článcích roztroušeným po odborných časopi­sech, v nichž se ote­vírá pole pro diskusi a různé názory. Bohužel však nejde o prestižní ča­sopisy, tudíž nejsou tyto články sledovány vůči LENR značně skeptickým vědeckým mainstrea­mem. Vý­znamný pokrok v pochopení a interpretaci nízkoener­getické nukleární reakce tak můžeme zazna­menat až po té, co začnou být články na toto téma studenty z vysokých škol, tedy nejmladší generací vědců, místo z webů entuziastů stahovány z databáze Web of Science a dané téma za­čne být diskutováno na stránkách nejuznávanějších vědec­kých časopisů, jakými jsou Nature, nebo Science.

Zde minulý článek, pojednávající o vápníku ve vejcích a kuřatech:
http://www.cez-okno.net/clanok/alchymie-versus-moderni-veda

Postscriptum

Přírodní radioaktivita je nedílnou součástí našeho životního prostředí. Jednou z radioaktivních látek, které se běžně v přírodě vyskytují, je draslík. Všechny přírodní formy draslíku obsahují i radioaktivní draslík 40K. Ten je jedním z významných přírodních zdrojů ozáření. Draslík 40K je obsažen v každém lidském těle, kde slouží mimo jiné jako mediátor signálů v buňkách. V těle průměrného dospělého člověka je obsaženo až 30 mg radioaktivního draslíku 40K o aktivitě zhruba 55 Bq/kg. Hodnota vnitřního ozáření, které je lidské tělo vystaveno díky draslíku 40K odpovídá prů­měrné roční efektivní dávce 0,17 mSv, uváděné v odborné literatuře. Z hlediska biologické transmutace se však zdá být nejzajímavějším fakt, že se draslík 40K, který je nejrozšířenějším primárním radionuklidem v pozemské přírodě, rozpadá (transmutuje) na vápník 40Ca.

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


Súvisiace:

Studená fúzia (LENR)
http://www.cez-okno.net/studena-fuzia

Alchýmia
http://www.cez-okno.net/rubrika/alchymia

Karel Wágner
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner


Autori: 
máj 12, 2015 23:09 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top