Obrázok používateľa CEZ OKNO
Dokonalá matematika a astronomie před tisíciletím

Z archeologických vykopávek je zřejmé, že jednoduché početní úkony zvládali již lovci mamutů. Používali k tomu názornou pomůcku - prsty na rukou, které umožňují počítání pomocí desítkové soustavy. První základy matematiky v historii se objevují v době před 5000 lety v povodí řeky Indu. Tehdy tam stála kvetoucí městská centra Mohendžo - Daro a Harappa. Zdejší obyvatelé používali na stavbu normované cihly, jejichž poměr stran činil 4:2:1 a k matematickým operacím desítkovou soustavu.


Více bohužel nevíme, protože jejich písmo nebylo do dnešních dnů rozluštěno. Jisté ale je, že podobný princip při počítání používali i Sumerové v době před 4-3 tisíci lety. Šlo o geniální způsob, jak pomocí deseti číslic zapsat nekonečně kombinací, záleží jen na tom, na jaké místo kterou číslici zapíšeme.

Poziční systém starých Sumerů

Tento systém se nazývá poziční a je dnes základem našeho počítání. Sumerové navíc kromě běžné desítkové soustavy znali a používali ještě šestkovou soustavu, což je zvláštní, protože desítková logicky vyplývá z počtu prstů na lidských rukou. Desítková soustava tedy stejně, jako pětková, vznikla přirozeně sama od sebe.

Jak ale mohli dávní matematikové přijít na počítání zrovna se šesti prvky? Odkud asi brali inspiraci k podobným úkonům? Převzali snad tento systém od dávných bohů, o kterých hovoří jejich starobylé texty?

A mohli mít tito bohové šest prstů? Proto je vznik šestkové soustavy obestřen stále tajemstvím. Šestkovou soustavu dnes používáme běžně při vypočítávání úhlů a časů.

Co se týče počítání s nulou, Sumerové ovládali zpočátku dost komplikovaný systém, jak zapsat jednotky, desítky a šedesátky, ovšem bez nuly. To ale dělalo tehdejším matematikům značné potíže. Proto se tento problém snažili vyřešit malou mezerou. Teprve později do ní vpisovali dvě vodorovné čáry, aby vyjádřili, že „na tomto místě není nic.“

Jak odborníci zjistili, nula jako samostatné číslo byla vynalezena až později, tedy někdy ve 2. tisíciletí př. n. l v Indii, zřejmě vyspělými civilizacemi Mohendžo- Dara a Harrapy a stala se kupodivu nejzajímavějším číslem v dějinách. Jak uvádí americký historik Dick Teresi:

„Starověcí Indové znali sčítání, odčítání, násobení a dělení. Kromě toho ale ještě ovládali algebru, indexy, logaritmy, trigonometrii a základy diferenciálního a integrálního počtu.“

Čísla se psala do řádků zleva doprava od nejvyššího řádu k nejnižšímu, tedy úplně stejně jako v dnešní době. Indové byli tedy již před počátkem letopočtu na vyšší úrovni, než naše osvícená Evropa v 17. století. A ovládali i počítání s nulou.

Přestože to tak nevypadá, „Jde o jeden z největších úspěchů lidské rasy“, jak trefně vyjádřil americký matematik a kybernetik George Bernard Dantzig (1914-2005). Že by byla nula opravdu tak důležitá? Kupodivu ano, protože teprve použitím nuly se z prostého počítání stal ucelený systém.

Jižně od Dillí, ve městě Gwalior, byla nalezena tabulka se zápisem o dodávce květin do místního chrámu, pocházející z 9. století n. l. Je podivuhodné, že všechny informace jsou tady zapsány pomocí naprosto stejných čísel, jaké používáme i my dnes. Je tu i nula, jen je trochu menší než ta dnešní. Z toho můžeme usuzovat, že se původně zřejmě vyvinula z tečky.

Na tuto pokročilou indickou matematiku navázal v pozdější době celý arabský svět, zejména skvělý bagdádský matematik Al-Khwarizmi (780-850 n. l.) U něho objevili první Evropané, kteří Arábii navštívili, poziční soustavu, arabské číslice a - nulu. Proto také známe dodnes tyto číslice pod názvem arabské, přestože jde o indický vynález.

O další rozšíření a používání těchto matematických základů se zasloužil známý středověký matematik Fibonacci (vl. jménem Leonardo) z Pisy. Ten se s nimi seznámil v arabské části Afriky, kam přicestoval se svým otcem, obchodníkem.

Fibonacci vydal roku 1202 n. l. knihu s názvem „Liber Abaci,“ která se stala senzací mezi učenci, ale i mezi bankéři a obchodníky. Ti velmi rychle pochopili, jaké obrovské výhody tento geniální matematický systém skrývá a hned ho začali používat a šířit do Evropy. Samotné počítání s nulou bylo ale stále svátkem pro všechny matematiky.

Jak si asi vysvětloval tehdejší učenec svoji představu o operacích, s nulou se dovídáme z citátu indického matematika a astronoma jménem Bháskara ze 12. století:

„Tato nekonečná hodnota se nezmění, když se k ní přidá nebo odebere, stejně jako se neděje žádná změna nekonečnému a neměnnému Bohu v době destrukcí a vzniku nových světů.“

Náboženství zprvu dělení nulou zakazovalo, neboť to celé zavánělo něčím záhadným. Stejně tak později i novodobá matematika a to z jednoho prostého důvodu: Při dělení nulou totiž s údivem zjišťujeme, že při tomto matematickém úkonu náhle dochází k tomu, že základní matematické poučky přestávají platit.

Kdyby se to v rámci nějakého počítačového programu přece jen povedlo, mohlo by se snadno stát, že by se takový systém mohl zhroutit.

Při tomto sdělení nás možná bezděčně napadne, že měl indický astronom Bháskara přece jen v něčem pravdu!

Mayský kalendář

Jedním z faktů, který podle některých badatelů svědčí pro návštěvu vesmírné civilizace na naší planetě v dávných dobách, jsou někdy až neuvěřitelné znalosti, které ovládaly národy, jako například Mayové.

Je známo, že předky Mayů prý kdysi velmi dávno navštívili bohové a dali jim své slovo, že se jednoho dne vrátí. Byl tento den tak významný, že si ho Mayové zapamatovali navždy? Opravdu přiletěli bohové?

Počátky Mayské kultury ještě nedávno kladli archeologové do roku 900 př. n. l. Další vykopávky v Belize však posunuly tuto hranici až do období kolem roku 2600 př. n. l. - a již tehdy byli Mayové velmi obratnými architekty.

Některé rysy Mayské civilizace jsou více než tajemné. Zatím se nepodařilo vysvětlit, proč Mayové začínali ve svém kalendáři počítat čas celá tisíciletí před započetím vlastní epochy. Tento počátek byl datován na 4 Ahau 8 Cumku, což je dne 13. srpna roku 3114. Otázkou stále zůstává, proč pro ně byl právě 13. srpen 3114 př. n. l. tolik důležitý a zásadní, když jej vlastně nikdy jako civilizace neprožili?

Švýcarský badatel a populární spisovatel Erich von Däniken, který je proslulý svými teoriemi o mimozemských návštěvnících na naší planetě, nazývá tento den „dnem, kdy přišli bohové.“

Napadá nás tedy, zda může toto konkrétní datum symbolizovat právě návštěvu jiné mimozemské civilizace na naší planetě, kterou Mayové nazývají bohové? V tomto směru nám zbývají ale pouhé spekulace. Klíčem k vyluštění této hádanky by jistě byly mayské rukopisy, kterých Mayové museli za 2000 let své kultury jistě nahromadit velké množství.

Bohužel nám po Mayích - díky důkladnému zničení všech mayských spisů španělskými misionáři, kteří považovali jejich písemné památky za „dílo ďáblovo“- nezbylo téměř nic. Zůstaly jen 4 knihy.

Jedna v Madridu, druhá v Paříži, třetí v Mexiku a poslední v německých Drážďanech.

Nazývají se proto kodexem mexickým, madridským, pařížským a kodexem v Drážďanech.

Rukopisy jsou sepsány na lýku kůry z divokého fíkovníku (kterou Mayové nejdříve naklepali a pak napustili šťávou z gumovníku, aby ji učinili elastickou) velice složitým písmem, skládajícím se z 6 700 znaků základních a ze 7 500 znaků pomocných.

Po napsání textu byly tyto upravené kusy kůry pečlivě seskládány do zvláštní harmoniky, která je při natažení dlouhá několik metrů.

Drážďanský kodex a cykly dlouhé 63 081 429 let

V Drážďanském kodexu jsou přesně spočítány dráhy Venuše, Marsu, Jupitera, Měsíce, Merkuru a Saturnu a nechybějí zde ani přesné údaje o souhvězdí Plejád a Blíženců, Orionu a Síriovi. Dále jsou zde popsány mnohé komety a určeny jejich oběžné dráhy i s časovými údaji.

Mayové dobře znali dráhy planet i v jejich vzájemných vztazích, věděli přesně o oběžné dráze Země při putování okolo Slunce, dokonce počítali s přesností čtyř míst za desetinnou čárkou - oběžnou dobu stanovili na 365,2420 dne. Dnešní počítače udávají čas 365,2423 dne!

Oběžná data, která platí pro Venuši, vypočítali Mayové tak přesně, že se za století rozcházejí s realitou o pouhou půlhodinu, a za šest tisíc let jen o pouhý jeden jediný den! Mayská civilizace však šest tisíc let zdaleka netrvala. Jak si tedy dávní hvězdáři mohli svoji vypočítanou hypotézu o jednodenní odchylce za 6000 let ověřit?

Je očividné, že Mayský kalendář, starý stovky a stovky let, byl sepsán s takovou přesností jen díky dlouhodobým astronomickým pozorováním a sestává z naprosto ojedinělých cyklů., které se stále opakují.

Zvláštní je, že tyto cykly nepracují, tak jako jiné součásti kalendáře u ostatních národů se dny, měsíci a roky, ale s neskutečně dlouhými časovými periodami, z nichž nejdelší je pro nás asi jen těžko představitelná: 63 081 429 let! Napadá nás tedy logicky, na co asi potřebovali Mayové počítat v tak velkých časových horizontech?

Pozoruhodné na Mayském kalendáři je také to, že jako jediný kalendář na světě, hovoří o tom, že čas plyne v kruzích. Přesto, nebo možná právě díky tomuto systému, snese dnes srovnání s dnešními podobnými soustavami, vytvořenými týmy vědců a za pomoci moderních počítačů.

Mayové propočítali i cykly Slunce, pravidelně se opakující pro 5 6125 letech a dále vypočítali například i datum úplného zatmění Slunce - které nastalo v Mexiku v roce 1991 - a které předpověděli s přesností na několik sekund!

V poslední době se ukazuje, že dokonce věděli o nynější planetární konstalaci, a také se zmiňovali o temné trhlině ve středu naší galaxie Mléčné dráhy, kterou astronomové nazývají černá díra a jejíž hmota je tří milionkrát hutnější, než hmota sluneční koule.

Podle předpovědi z Drážďanského kodexu odstartovalo v roce 1991 zatmění Slunce proces, který povede „k setkání s vládci hvězd,“neboli s kosmickou inteligencí. Je očividné, že astronomické znalosti Mayů jsou i dnes stále více než ohromující.

Mayští kněží všechny tyto údajnými bohy předané vědomosti pečlivě opatrovali a dohlíželi na to, aby se nic z tohoto posvátného dědictví neztratilo. Pyramidy se tedy nestavěly jen proto, že by je lidé snad z nějakého důvodu potřebovali, ale proto, že to bylo nutné k astronomické orientaci.

Podle údajů mayského kalendáře byly tak budovány chrámy a města v Chichén Itzá, Tikalu, Copánu a Palengue, stejně jako vodovodní nádrže, silnice a primitivními nástroji se po tisíc let do kamene vytesávaly podivuhodné sochy.

Kněží vytvořili dokonce i nové náboženství boha Kukulkana, neboli „Létajícího hada“, který, až se vrátí z hvězd, převezme všechny připravené stavby a bude žít znovu mezi lidmi.

Kdo byl král Pacal?

Spisovatel a záhadolog Erich von Däniken ve své knize s názvem „Znamení z vesmíru“ píše o Mayích toto:

„Zájem Mayů o astronomii není žádným dostatečným zdůvodněním naší hypotézy, podle níž jde o styk s bytostmi z jiných planet. Velké množství dosud nezodpovězených otázek však vzbuzuje rozpaky. Odkud znali Mayové Uran a Neptun?

Proč na hvězdárně v Chichén Itzá nesměřují vyhlídkové věže k nejjasnějším hvězdám?

O čem vypovídá již světově známý v kameni vytesaný obraz z Palenque, na němž letí bůh v raketě? Jaký smysl měl mayský kalendář se svými výpočty zahrnujícími 400 milionů let? Kdo Mayům zprostředkoval jejich neuvěřitelné astronomické znalosti?

Je každá skutečnost sama o sobě nahodilým výplodem Mayského ducha, nebo se za každou skutečností, a tím spíše za všemi skutečnostmi dohromady, skrývá mnohem víc, snad nějaké převratné poselství určené budoucnosti, která z tehdejšího pohledu byla nanejvýš vzdálená?“

Jedno je jisté, král Pacal, vládnoucí Mayům v 7. století spolu se svým synem Chilanem Bahlumem, vždy tvrdil, že oni oba jsou potomky bohů, kteří přišli z hvězd a od lidí se odlišovali vzhledem i schopnostmi.

Že nejde jen o výtvor bujné fantazie potvrzuje objev mexického archeologa Alberto Ruize Lhuilliera, který dne 15. června roku 1952 objevil hluboko pod Chrámem nápisů v Palengue tajnou kryptu. Tady se nacházela hrobka krále Pacala.

Když Lhuillier hrobku otevřel, uviděl místnost ve tvaru obdélníku o rozměrech 9 x 4 metry. Boční stěny se směrem vzhůru stále zužovaly a byly pokryty podivnými malbami, zpodobňujícími devět osob, oblečených v kněžských úborech. Každý z nich svíral v ruce hůl s rukojetí hada a sluneční terč.

Uprostřed místnosti stál obrovský zdobený sarkofág, dlouhý 3m a široký 2 m. Když byla pomocí jeřábu nadzdvižena kamenná deska o hmotnosti 5 tun, zjistil Lhuillier, že v něm spočívají ostatky krále, pokryté nefritem.

Na první pohled ho však hned udivila velikost těla, která notně převyšovala běžnou výšku dospělého Maye. Nebožtík měl mít, jak bylo tehdy u příslušníka tak vysoké šlechty běžné, zapilované špičaté zuby. Kromě toho by se měl tento muž honosit i deformovanou lebkou nezvykle protáhlého tvaru.

Tělo v sarkofágu ale nic z toho nemělo. Zato posmrtná maska, která kopírovala přesně tvar jeho obličeje, vykazovala podivný anatomický rys: nos tohoto vládce začínal mezi obočím a výrazně dělil čelo na dvě poloviny. Přesně takové rysy vidíme jen na mayských sochách. Lhuilier o tom řekl:

„Nakonec jsme se všichni shodli, že se v případě tohoto nebožtíka nejednalo o Maye. Ačkoli zemřel jako král Palengue.“

Kdo ale tedy Pacal vlastně byl? Mohl mít skutečně božský či jinak řečeno mimozemský původ? Celý reliéf na sarkofágu je dodnes pro odborníky nevyřešenou záhadou.

Při bližším pohledu máme pocit, že se tajemný vládce na něm vyobrazený ubírá do svého posmrtného života v dopravním prostředku, připomínajícím nejvíc ze všeho vnitřek nějakého kosmického prostředku, nejspíše létajícího stroje - například rakety!

Magdalena Zachardová

Zdroj: astronauti.cz


Súvisiace:

ASTRONAUTI Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/michael-m-faitl


Sekcie: 
apríl 16, 2014 23:49 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top