Obrázok používateľa CEZ OKNO
Čáry v krajině (UTAJOVANÉ DEJINY ZEME časť XXIV.)

Po Watkinsově smrti uveřejnili někteří členové klubu různé práce, pak však vypukla Druhá světová válka a zájem o ley-lines opadl, členové klubu zemřeli a vzrušující objev zmizel v zásuvkách a truhlách vdov, které nevěděly, co si s nimi počít. Teprve počátkem šedesátých let zájem o kuriózní čáry znovu vzplanul. Amatéři všech odvětví spojovali silnými čarami všechno možné a vznikly z toho nekonečné kombinace sítí a křižovatek. Celá Británie, jediná síť. Pravá věda odmítla. Když se chce, je možné, vem to čert, některa označení, kamenná nakupení, kaple a hrady spojit čarami. Co znamená ten nesmysl?

Zeměměřiči poukazovali na to, že vlivem zakřivení povrchu Země, čára na mapě není totéž, co čára v terénu. Tento argument se však hodí pouze pro čáry delší než 50 km a i tehdy je rozdíl na moderních mapách, které zemské zakřivení eliminují, skutečně bezvýznamný. O tom se může každý jak na mapě, tak i v terénu přesvědčit sám. Vezměme si třeba mapu území okolo Salisbury severně od Southamptonu s velkým měřítkem, ideální je 1:5000, možná že ještě 1:25000. Ještě menší měřítka neobsahují podrobnosti. Ze Stonehenge, které leží severozápadně od Salisbury, lze vést přímku přes pahorek z doby kamenné Old Sarum. Tuto přímku prodloužíme přesně přes katedrálu města Salisbury, přes kamenný kruh v Clearbury a Frankenbury Camp. Všechna místa jsou prehistorická, neboť i katedrála v Salisbury byla postavena na pohanském obřadním prostranství. Postavme se v terénu na vrchol pahorku Old Sarum a hleďme k severu a jihu. Kompasem prokážeme přímou záměrnou čáru. Všechny body jsou z vrcholku viditelné. Čáry v terénu se shodují s čarami v mapě. Vyzkoušel jsem to.

Žurnalista Paul Devereux, specialista na archeologii, a matematik Robert Forrest, kteří se střetli kriticky s myšlenkou ley-lines, ukončili svůj příspěvek do přírodovědeckého časopisu New Scientist slovy [1]: „Může to být moderní nechuť přìznávat, že stará společenství rozvíjela činnosti, které nechápeme. To platí také v případě tvrdošíjného mlčení archeologie O záležitosti čar v peruánských Andách a právě tak v tvrdohlavém odporu k podrobnějšímu průzkumu ley-lines v Anglii.“

Ley-lines v Británii jsou nezvratitelnou skutečností, i když si stále tolik rveme vlasy a voláme: Jak je to možné? Jak mohli lidé doby kamenné budovat svá posvátná místa na přímkách? Jaké měřící přístroje měli asi k dispozici? Kdo je tomu naučil? A zejména: Proč to všechno? Vytyčil pan Někdo napřed ony čáry a pak – například – proto postavil Stonehenge, nebo existovalo Stonehenge jako první a přímky byly na ně zaměřeny později?

Obě možností vedou k nemožným dusledkům. Bylo-li zde Stonehenge první, byly by se musely následující generace přidržovat nikde nezakreslených čar. Tehdy přece nebyly žádné mapy nebo místopisné atlasy, ani písmo nebylo ještě vynalezeno. Různé objekty doby kamenné však měly vznikat v rozdílných dobách. A co když zde čáry ležely napřed a teprve do nich bylo Stonehenge vetkáno? Kdo – prosím Vás! – vytyčil síť čar před první stavební etapou Stonehenge, to je tedy nejméně před 4800 lety? Nemožné.

Snad by se podařilo pro britskou síť čar nalézt nějakou pochybnou záchrannou kotvu, i když netuším, jaká by k tomu mohla přijít výmluva. Ale k čemu jsou vytáčky dobré, když celá Evropa – Německo, Švýcarsko – a Jižní Amerika – Peru, Bolívie – jsou pokryty stejnou sítí? Upletl Snad „Země anděl“ předtím, než se nachladil, pardon, před zatuhnutím zemské kůry, kolem svého těla „anténovou mříž“? Cítili s přírodou spojení lidé cévy draka? Cítili instinktivně, která místa jsou pro sídliště a posvátná místa vhodnější, zdravější, méně „poruchová“ než ostatní? Bylo kdysi v člověku nějaké senzorium, které nám dnešním chybí? Byli naši předkové vybaveni nějakou jemnou smyslovou a měřící- stupnicí, která byla v průběhu lidské historie otupena věčnými válkami a nekonečnými náboženskými a politickými spory?

Je to možné, nikdo z nás u toho nebyl, když „Země anděl“ kladl své svazky nervů kolem zeměkoule. – to všechno přímé čáry nevysvětluje. Měděné, olověné, zlaté nebo jiné cévy přece neprobíhají kolem glóbu v přímkách. Musely by působit jiné síly, které měly schopnost držet se čar a křižovatek. Jaké síly? Elektrostatická pole? Magnetismus? Infračervené záření nebo ultrazvuk? Jemné teplotní rozdíly? Mikrovlny? Kosmické záření? A nebo měli pralidé v hlavě něco jako náladový přijímač – podobný jako u poštovních holubů – který je trvale nutil sídlit v přímkách? S nápady by bylo možné dál si hrát, a stejně nakonec všechny nestačí: Předkové megalitiků, obyvatelé jeskyň, se přece nedrželi pravítek.

Ve skutečnosti jde o výzvu zcela zvláštního druhu. Statisticky a empiricky jsou prehistorické čáry dokonale jisté – ale neexistuje pro ně jediné, byť jen zpola uspokojivé vysvětlení. K tomu jedna věta fyzika a filosofa Carla Friedricha von Weizsäckera: „Fyzika nevysvětluje tajemství přírody, ale vede zpět k hlubším tajemstvím.“

Erich von Däniken

Zkrácená ukázka z knihy Doba kamenná byla docela jiná, nakl. Práce, 1993

Poznámky:

[1] Devereux, Paul; Forrest, Robert: Straight Lines on an ancient Landscape. Publikováno v New Scientist, 23/30, prosinec 1982

Prevzaté zo "Slavonie, časopisu pro rozvoj indoevropského duchovna", Slavonie.org

Všetky časti seriálu "Doba kamenná byla docela jiná" nájdete na tejto adrese.

Svoje tipy do seriálu UTAJOVANÉ DEJINY ZEME môžete posielať na redakčný mail.

Celý seriál "Utajované dejiny Zeme" nájdete postupne na tejto adrese.

marec 20, 2010 21:39 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top