Obrázok používateľa CEZ OKNO
Černobyl nezpůsobil zkázu v tělech, ale v myslích...

Radioaktivní dávka z Černobylu byla nic neznamenajícím zlomkem toho, co dostáváme od matky přírody, s tím že velký díl přírodní radiace tvoří kosmické záření. Pokud měla černobylská radiace nějaký vliv, tak to byl vliv ochranný. Přečtete si svědectví od přímého účastníka Černobylské katastrofy – jak je dnes oficiálně nazývána… Je to velmi poučné a pro mnohé z nás to vypadá jako dobrá sci-fi povídka…



Profesor Jaworowski byl jedním z prvních lidí, kteří se dozvěděli o zamoření Polska v důsledku katastrofy v Černobylu. To on doporučil, aby byl Polákům podán Lugolův roztok*. Dnes tvrdí, že to bylo zcela zbytečné.

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986 v černobylské jaderné elektrárně na Ukrajině (tehdy část Sovětského svazu). Jde o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky a jednu ze dvou havárií stupně 7, tj. nejvyššího stupně podle mezinárodní stupnice jaderných událostí INES. (Srovnatelná je pouze havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011.)

Během riskantního pokusu v Černobylu došlo k přehřátí a následné explozi jednoho z reaktorů. Jádro reaktoru, bezpečností systémy a většina konstrukcí nesoucích jádro reaktoru byly zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno aktivními úlomky jádra a kusy palivových tyčí. Naměřené dávky gamma záření byly odstrašující - v reaktoru překročily hodnotu 5000 R za hodinu, v okolí bloku číslo 4 dosáhlo hodnot 2000 R za hodinu.

Do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií, do celé severní polokoule.

V době katastrofy v Černobylu byl profesor Zbigniew Jaworowski pracovníkem polské Ústřední laboratoře radiologické ochrany (CLOR). V důsledku jeho jednání uskutečnilo Polsko v průběhu sotva tří dnů profylaktickou akci spočívající v podání jódu 18,5 miliónu lidí, největší ve světové historii. V představení Teatru Telewizji „Černobyl. Čtyři dny v dubnu”, vyprávějícím o těch okamžicích, se do jeho osoby vtělil Zbigniew Zamachowski.

V současnosti profesor Jaworowski tvrdí, že kdyby tehdy měl dnešní vědomosti, k podávání roztoku Lugola by se nerozhodl. Soudí, že v důsledku katastrofy v Černobylu nedoznal újmy na zdraví ani jeden Polák.

Avšak 28. dubna 1986 věci vypadaly mnohem více dramaticky...


Černobylský mrak nebyl vůbec žádnou pohromou

Marcin Wyrwał: Toho dne jste o deváté ráno vstoupil do budovy CLOR a uslyšel od kolegyně, že úroveň beta záření se v porovnání s předchozím dnem zvýšila více než pět set tisíckrát a že dokonce i chodník před budovou je vysoce radioaktivní. Co jste si tehdy pomyslel?

Prof. Zbigniew Jaworowski: Atomová válka! Nezapomeňte, že jsme se v těch časech připravovali k atomovému střetu se Západem, naše myšlení bylo tedy zaměřeno tímto směrem.

O zamoření jste se dozvěděl rychle, protože Polsko bylo první zemí, která objevila překročení norem záření. Rozhodla o tom geografická blízkost?

Existoval pouze jeden člověk, který měl dost duchapřítomnosti, aby porušil předepsané postupy. Byl zaměstnancem meteorologické stanice v Mikołajkach, spolupracující s CLOR. Během své služby zpozoroval, že ručička měření beta záření náhle vyběhla mimo stupnici. Pomyslel si tedy, že se aparatura pokazila, protože nic takového v životě neviděl. Což je zajímavé, ve stejné době identicky zareagoval jeho finský kolega. Avšak náš pracovník byl natolik inteligentní, že porušil pracovní postupy, které nařizovaly ověřování filtrů z měřicích zařízení každou sobotu. A byla přece nedělní noc, měl tedy povinnost zkontrolovat je teprve za týden! Avšak tento člověk před 7 hodinou ráno v pondělí vyjmul filtr a změřil ho. Tehdy zjistil hroznou radioaktivitu a okamžitě o tom informoval CLOR. Takto začal Černobyl v Polsku.

Co jste udělal, když jste obdržel informaci o nárůstu radioaktivity?

Utíkal jsem za ředitele CLOR a požádal ho, aby okamžitě uvědomil předsedu Státní atomové agentury (PAA), že máme co dělat s nejvyšší aktivitou beta záření v historii a může to být buď jaderná válka, či náhodný výbuch nebo havárie reaktoru, nebo bůhví co. Zmínil jsem se však o tom, že to všechno k nám přichází z východu a možná to ho ochromilo. Řekl tehdy: „Já nikomu nic nebudu hlásit. Jestli chceš, tak si to nahlas sám”.

Strach před hněvem sovětských soudruhů?

Možná. Nakonec jsem to byl já, kdo zvedl sluchátko a zatelefonoval předsedovi, který právě dělal průvodce skupině mládeže u reaktoru ve Šwierku. Řekl jsem mu o situaci a sdělil mu, že právě filtrujeme několik desítek kubických metrů vzduchu, abychom prozkoumali izotopové složení prachu, který k nám přilétá. A on odpověděl: „Dobře, tak měřte, a až se něco dozvíte, tak mi to předejte” a jakoby se nic nestalo, vrátil se k mládeži. Snad si úplně neuvědomoval vážnost situace.

Kdy jste pochopil, že vybuchl reaktor a ne atomová bomba?

Právě z odečtení informací z filtru. Vyplývalo z toho, že v prachu z východu je několik izotopů, jako cezium-134, které vznikají pouze v reaktorech, ale ne při jaderných výbuších. Spadl nám kámen ze srdce, protože jsme alespoň věděli, že to není válka. Musel jsem o tom všem co nejrychleji informovat vládu, a mezitím se předseda Státní atomové agentury stal nedosažitelným. Teprve po poledni se mi podařilo spojit se s tehdejším vědeckým tajemníkem Polské akademie věd, profesorem Zdzisławem Kaczmarkem, který okamžitě zatelefonoval předsedovi vlády, a já jsem se mohl vrátit ke své práci.

Co jste tehdy dělal?

Tehdy jsem už věděl, že přes vysokou úroveň poměrně neškodného záření beta je značně nebezpečnější záření gamma, které prochází celým tělem, a vzrostlo sotva třikrát, tedy na úroveň přirozenou např. v Norsku. Ale věděl jsem taky, že ve vzduchu je radioaktivní jód-131, a že musím podniknout opatření, aby byli chráněni lidé, zejména pak děti. Jejichž štítné žlázy jsou na tento radioizotop výjimečně citlivé. Začal jsem počítat dávky jódu-131, jakými může být postiženo obyvatelstvo. Mezinárodní organizace stanovovaly limit této dávky pro štítnou žlázu na úrovni 50 milisievertů (mSv). Z našich výpočtů vyplývalo, že ho můžeme překročit dokonce několik set krát, a pořád jsme nevěděli, co přesně se na tom východě děje a jak to potrvá dlouho. Tam byl Sovětský Svaz a od něj žádná zpráva nepřicházela. Máme se tedy něčeho bát?

A kdy jste se dozvěděl, že k výbuchu došlo právě v Černobylu?

Během provádění výpočtů jsem měl radiopřijímač nastavený na příjem BBC. V určitém okamžiku, možná kolem šestnácté hodiny, byla uvedena informace, že došlo k výbuchu reaktoru v Černobylu.

A kdy padlo rozhodnutí a podávání jódu obyvatelstvu?

Ještě tu samou noc. Ten den jsem se dostal domů kolem půlnoci a řekl jsem ženě, že musíme všem polským dětem dát stabilní jód, který byl později podáván v podobě Lugolova roztoku. A s touto myšlenkou jsem se uložil ke spánku. Někdy kolem půl čtvrté zazvonil telefon z ústředního výboru strany a byl jsem pozván jako expert na zasedání vlády. Řekl jsem jim, že jsem ospalý a v takovém stavu bych raději neřídil automobil. Tehdy mě hovořící na druhé straně linky informoval, že před mým domem už čeká automobil. Pamatuji si, že tehdy dodal: „A je to Peugeot!” formou, která hrozně pozvedla můj společenský statut.

A tímto luxusem jste přijel k budově ÚV.

Ano, porada se měla konat v kanceláři tajemníka ÚV Mariana Woźniaka, který byl tehdy nejdůležitější po Jaruzelském. Když jsem vstoupil do předpokoje, byl přecpán členy vlády a generalitou.

Byla tedy náležitě vyhodnocena vážnost situace?

Snad ne zcela úplně, protože jsem slyšel jak jeden z generálů, náčelník teritoriální obrany státu, pod kterého spadalo chemické vojsko, říkal shromážděným: „Ach ti profesoři, oni se vždycky chtějí blýsknout! Vždyť náš systém měření zamoření nic neobjevil. V Polsku žádné zamoření není!”. Nic jsem na to neodpověděl. Ale věděl jsem, že ti chudáci tehdy vlastnili aparaturu, která nebyla schopna nic změřit, leda tak záření po úderu atomovou bombou. Po chvíli jsme byli pozváni do kanceláře tajemníka Woźniaka, který mě požádal o seznámení se situací. Informoval jsem shromážděné, že zamořený je už celý stát a nyní je nejdůležitější ochrana štítné žlázy dětí, protože z toho mohou být nádory po mnoha letech. Všechno jiné je méně důležité.

Okamžitě souhlasili?

No tak tehdy zajímavý komentář pronesl tehdejší ministr národní obrany, jak jsem se později přesvědčil výborný generál, Florian Siwicki. Řekl: „Prosím Vás, pořád nám tu mluvíte o tom jódu, ale jestliže jste ho naměřili ve Varšavě a v Mikołajkách, tak odkud víte, že stejné to je v Krakově?”. Nevěděl jsem, že je ministrem, protože nikdy bych mu neřekl to, co tehdy ode mne uslyšel. Viděl jsem jenom podle uniformy, že je generál, tak jsem mu odpověděl v žertu: „Pane generále, aby v Krakově bylo něco jiného než co je ve Varšavě, tak by tam nahoře, odkud na nás padá radioaktivní prach, museli sedět andílkové s košťaty a rozhánět různé atomy doprava a doleva”. Všichni se začali smát a za chvíli bez dalších diskusí schválili použití stabilního jódu.

Zkoušel tehdy někdo dovolat se do Moskvy, aby se dozvěděl, co se tam děje?

Podobnou otázku jsem tehdy položil panu Woźniakowi. Tehdy řekl, že zkusí zavolat svému - jak se vyjádřil - „counterpartovi v Moskvě”. Požádal nás, abychom opustili kancelář, protože to bude důvěrný rozhovor. Vrátili jsme se do předpokoje, po nějakých 10 minutách vyšel z kanceláře také pan Woźniak. Byl to pro mě otřesný pohled: byl střídavě bledý a rudý. Pamatuji si jeho slova: „On mi řekl, že nic neví”. Všichni jsme tehdy byli přesvědčeni, že ten sovětský člověk lhal. Ale dnes si myslím, že nejpravděpodobněji říkal pravdu. Později jsem se dozvěděl, že telefonní linka mezi Moskvou a Černobylem nefungovala, pravděpodobně díky KGB. Tam stále panovala paranoia utajování.

Účastnil se té porady generál Jaruzelski?

Objevil se těsně před šestou hodinou. Schválil tehdy rozhodnutí o podávání stabilního jódu a rozhodl o vytvoření tzv. vládní komise. Také si z tamté schůzky pamatuji jeho slova, jež v té situaci byla velmi důležitá: „Musíme zajistit maximum bezpečnosti při minimu paniky”.

Jak rychle bylo zahájeno podávání Lugolova roztoku obyvatelstvu?

Formálně bylo rozhodnutí schváleno kolem deváté hodiny ráno 29. dubna na prvním zasedání vládní komise. Už v jedenáct hodin vydal ministr zdraví příkaz k přípravě k té akci. A stejný den byly kolem dvacáté hodiny podány první dávky Lugolova roztoku. Celkem akce zahrnula 18,5 miliónu lidí. Byla to největší profylaktická akce v historii. Dodnes Britové a Američani tamtu operaci označují za vzor postupu v situaci nukleárního ohrožení.

Odkud se vzal Lugolův roztok v tak ohromném množství?

Měli jsme ho tehdy tolik, že by to stačilo i pro stokrát větší počet lidí. A to proto, že v rámci přípravy strategie ochrany obyvatelstva pro případ jaderné války jsme jódem zásobili všechny lékárny v zemi. Tehdy na Západě existovaly konkrétní plány jaderného úderu na Polsko. Podle našich propočtů mohlo při takovém útoku zahynout 80% obyvatelstva. Pokusy o přesuny obyvatelstva by nic nepomohly, protože informaci o útoku bylo možné získat nejvýše15 minut před ním. Nejlepším způsobem na omezení ztrát bylo doporučení, aby se obyvatelstvo skrylo ve sklepech svých domů. Následně, již po útoku, muselo dostat stabilní jód. Tímto způsobem bylo možné omezit ztráty na 20% mrtvých. Přiznejme si, že bylo o co bojovat. Proto také byly zásoby stabilního jódu rozmístěny ne v ústředních skladech, ale ve všech lékárnách v Polsku, v množství 100 dávek na občana.

Proč až tak mnoho?

Předpokládali jsme, že během útoku bude mnoho lékáren zničených, proto by lidé museli hledat jód v zachráněných lékárnách, které musely mít příslušně velké dávky.

Byly po katastrofě v Černobylu prováděny podobné akce v jiných zemích?

Ale kdepak! Žádný stát neměl takové zásoby stabilního jódu. Byli jsme jedinou zemí, která byla schopna takovou akci uskutečnit a uskutečnila ji. Ředitel moskevského Biofyzikálního institutu profesor Leonid Iljin mi později řekl, že byl se svými orgány státní správy velmi nespokojen, že příslušně nezareagovaly na krizi. Když viděl, že nikdo nemá v úmyslu podávat obyvatelstvu na území kolem Černobylu jód, poslal celostránkový telegram Michailu Gorbačovovi. Gorbačov ten telegram poslal ministerstvu zdraví snad za týden, akci podávání tohoto roztoku pak byla zahájena kolem 30. května, tedy více než měsíc po výbuchu. Zatímco my jsme zahájili akci během 38 hodin od obdržení první informace o kontaminaci. Celá akce trvala tři až čtyři dny. Poté jsme došli k závěru, že další dávky už nejsou potřebné, protože množství jódu v ovzduší prudce klesalo.

Kolik smrtelných obětí Černobylu bylo v Polsku?

Žádná! Po černobylské katastrofě jsme přesně prošetřili, jaké dávky záření dostali Poláci v tom období. Naše údaje jsme zaslali Vědeckému výboru OSN pro účinky atomového záření (UNSCEAR), který vypočítal, že průměrně každý Polák dostal v prvním roce po Černobylu dávku záření ve výši 0,3 mSv, a v průběhu následujících 70 let svého života dostane dodatečně 0,9 mSv. Ve stejném období dostane každý Polák v důsledku přírodní radiace dávku 170 mSv, a tedy dávka z Černobylu byla nic neznamenajícím zlomkem toho, co dostáváme od matky přírody, s tím že velký díl přírodní radiace tvoří kosmické záření.

Jaký tedy byl smysl podávání Lugolova roztoku?

V okamžiku katastrofy, kdy jsme neměli všechny potřebné informace, to byla jediný správný způsob postupu. Vyplýval z doporučení Mezinárodního výboru pro jadernou bezpečnost a Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jež jasně konstatovala, že při neočekávaných haváriích jaderných elektráren je třeba obyvatelstvu podat stabilní jód, pokud předpokládaná dávka radiace na štítnou žlázu bude činit 50 mSv, a z našich výpočtů vyplývalo, že to bude mnohonásobně víc. Kdybych však tehdy věděl to, co vím dnes, tak bych podávání jódu obyvatelstvu považoval za zbytečné.

A co víte dnes?

V roce 1988 roku, a tedy dva roky po Černobylu, se ve Švédsku objevily výsledky výzkumu na pacientech, kteří dostávali pro diagnostické účely dávky stejného jódu-131, který k nám přišel z Černobylu. Ukázalo se, že mezi 23 000 pacienty, kterým byly podávány dávky jódu velikosti od 1000 až do 40 000 mSv, nedošlo k žádnému nárůstu počtu nádorů v průběhu dalších 10 let. Právě naopak, mezi těmito lidmi došlo k poklesu počtu nádorů o 38% v poměru ke švédské populaci, která jód-131 nedostávala. Jiné výzkumy potvrdily švédské výsledky. Závěr: pokud měla černobylská radiace nějaký vliv, tak to byl vliv ochranný.

A tedy jedinými oběťmi Černobylu bylo 31 osob, které pracovaly přímo na území závodu?

V Černobylu onemocnělo 134 osoby na akutní nemoc z ozáření po ohromných jednorázových dávkách, které dosahovaly 800 až 16 000 mSv. Mezi nimi na následky této nemoci zemřelo 28 osob a tři z jiných příčin než je radiace. Jsou to jediné dokázané oběti Černobylu.

Různé organizace však uvádějí, že mnoho osob po Černobylu zemřelo následkem nádorů.

Na silně zamořených územích Ruska nebyl v letech následujících po výbuchu v Černobylu zjištěn nárůst nemocnosti na nádorová onemocnění, ale naopak její pokles o 5–17% v porovnání s celou populací Ruska. Mezi ruskými členy záchranných čet, uklízejících území elektrárny v Černobylu byla úmrtnost na solidní adenokarcinomy v letech 1889-1999 o 15 až 30% nižší než v celé populaci Ruska. V průběhu 20 let po Černobylu byla se zvláštní pozorností sledována skupina 106 osob, které přežily akutní nemoc z ozáření. Do roku 2004 v této skupině zemřelo 19 osob ve stáří 41 až 87 let. Avšak většina těchto lidí zemřela z takových příčin jako plicní tuberkulóza, cirhóza jater, krvácení do mozku, náhlá srdeční smrt, a 5 osob z důvodu nádorového bujení. Během 18 let zemřelo z oněch 106 silně ozářených 19 starších osob, tedy umíralo jich 1% ročně. V Polsku ve stáří 55-59 roků umírá 1,7% ročně.

Naznačujete, že radiace v tomto případě zapůsobila preventivně?

Důležité výzkumy podporující toto tvrzení byly uskutečněny v Číně. Nacházejí se tam dvě sousedící zemědělské oblasti, jejichž obyvatelé pěstují stejné rostliny a jedí stejná jídla. Tyto oblasti se liší pouze úrovní přírodní radiace. Ukazuje se, že tam kde je radiace nižší, žijí lidé kratší dobu a častěji onemocní na nádorové bujení než tam, kde je radiace vyšší. Podobné výsledky daly výzkumy uskutečněné v několika jiných zemích.

Přesto mezinárodní organizace určily přípustnou dávku záření pro populaci na úrovni 1 mSv ročně.

Což je podle mého názoru spíše neetické. Podrobně jsem to zdůvodnil m. j. v práci zveřejněné v americkém časopise „Physics Today” v roce 1999. Vždyť přece člověk dostává značně větší dávky přírodní radiace, které dosahují desítek, a dokonce stovek mSv a nic se neděje. Ve známých íránských lázních Ramsar dosahuje průměrná radiace 260 mSv ročně, a v jednom z domů bylo naměřeno až 1500 mSv. V Ramsaru žil člověk, který byl v době měření starý 102 roky. V některých oblastech Francie a Brazílie dosahuje radiace více než 700 mSv. V žádném z těchto míst nebyla zjištěna zvýšená nemocnost na nádory. Teprve radiace řádově mnoha tisíc mSv, jaká se vyskytuje během atomové války, zabíjí lidi v masovém měřítku.

A riziko genetických poškození?

Dokonce i mezi potomstvem obyvatel Hirošimy a Nagasaki, ozářených velkými dávkami během jaderných úderů, nebyl zjištěn nárůst genetických poruch. Je známo, že 1 mSv způsobuje v každé lidské buňce dvě poškození DNA ročně. Mezitím obyčejný metabolismus kyslíku způsobuje v té samé buňce 70 miliónů poškození ročně. Abychom nedopustili výskyt těch dvou poškození, vydáváme ročně miliardy dolarů na ochranu před zanedbatelnou radiací z jaderných elektráren, zároveň jsme lakomí dát peníze na očkovací látky, které by mohly doopravdy zachránit mnoho lidských bytostí v Africe.

Musíme se bát Fukušimy? Státní agentura pro atomovou energii oznámila, že v Łodži byla zjištěna koncentrace jódu-131 z Fukušimy ve výši nad 8000 mikrobekerelů na metr krychlový.

No právě, zdalipak to není děsivé číslo? Když ho slyšeli polští lékaři, okamžitě doporučili těhotným ženám a dětem zůstat doma. Obešlo by se to však bez té hysterie, kdyby Státní agentura pro atomovou energii uvedla, že těchto 8000 mikrobekerelů není nic jiného než 0,008 bekerelu a pro srovnání uvedla, že obsah přírodního, značně nebezpečnějšího radioaktivního plynu radonu-222 v našich bytech dosahuje hodnoty více než 400 bekerelů na krychlový metr. Celá tato záležitost mi připomíná jednu z postav ze Sindibáda mořeplavce, která říká: „Vlastním uším se nechce věřit, že toho nebo zase tamtoho je až tisíc!”. Nezapomeňme také, že ve Fukušimě nikdo nezemřel na záření. Na území elektrárny byly nalezeny tři mrtvoly, které byly - jak se ukázalo - oběťmi tsunami.

Proč tedy lékařská služba, a také politici tak nervózně reagují na veškeré zprávy o radioaktivitě?

Za prvé z nevědomosti, za druhé pak se zejména politici cítí být povinováni k činnosti, když vidí hysterické reakce veřejnosti. Představte si, že jste premiérem Japonska a víte, že obyvatelstvo není nijak ohroženo, a proto nic nepodnikáte. Jako politik byste byl vyřízený. Iracionální strach z atomu je v lidech hluboce zakořeněný. Právě si připomínáme výročí katastrofy v Černobylu, zdalipak někoho zajímá výročí zřícení přehradní hráze u hydroelektrárny v Banqiao v Číně, kde zahynulo 230 000 lidí? Ve stejné Číně každý rok zemře průměrně 2600 lidí při dobývání uhlí. Takových neštěstí spojených s nejadernými zdroji energie je celá řada. Ale my se stále bojíme atomu, ačkoliv atomová energie je naprosto nejbezpečnější formou energie na světě. Proto soudím, že Černobyl nezpůsobil největší zkázu v našich tělech, ale v myslích...

Otázky: Marcin Wyrwał

Zdroj: onet.pl

Preklad: drak

Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/


Súvisiace:

Fukušima: Technologie podvodu
http://www.cez-okno.net/clanok/ekopohlad/fukusima-technologie-podvodu


Sekcie: 
november 13, 2012 23:45 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top