Obrázok používateľa CEZ OKNO
Země je na prahu doby ledové

Podle rozsáhlého souboru klimatology shromážděných neúprosných důkazů se Země nachází na prahu další ledové doby. Obrovské množství zdrojových dat představujících základ našich znalostí o dlouhodobých klimatických přechodech signalizuje, že dvanáct tisíc let trvající teplá perioda holocénu nejspíš brzy skončí, a pak se na Zemi pro příštích 100 000 let vrátí ledové období. Ledová jádra, jádra z vrtů do oceánských sedimentů, geologický záznam i studie prastarého rostlinného a zvířecího života, to vše poukazuje na existenci pravidelného cyklicky opakovaného modelu, v němž jsou maximální zalednění o délce okolo 100 000 let pravidelně přerušována obdobími s teplým klimatem, trvající přibližně 12 000 let.

Většina dlouhodobých klimatických dat získaných z rozličných zdrojů rovněž vykazuje výraznou souvztažnost s třemi astronomickými periodami známými jako Milankovičovy cykly. Trojice Milankovičových cyklů zahrnuje vychýlení Země měnící se v rámci periody trvající o něco déle než 41 000 let; tvar zemské oběžné dráhy, který se mění v periodě 100 000 let; a precesi, rovněž známou jako „kolísání“, během níž se v cyklu 26 000 let pozvolna pootáčí směr sklonu zemské osy. Podle Milankovičovy teorie příčin ledových dob tyto tři astronomické cykly, z nichž každý má vliv na množství slunečního záření dopadajícího na Zemi, společně tvoří cyklus chladných ledových maxim a teplých interglaciál.

Základní prvky astronomické teorie příčin ledových dob poprvé formuloval francouzský matematik Josef Adhemar roku 1842 a dále rozvinul anglický génius Josef Croll v roce 1875. Současnou formu této teorii dal ve dvacátých a třicátých letech uplynulého století srbský astrofyzik a matematik Milutin Milankovič. Roku 1976 publikovali John Imbrie, James Hays a Mikuláš Shackleton v prestižním žurnálu „Science“ klíčové pojednání pod názvem „Variations in the Earths orbit: Pacemaker of the Ice Ages“, v němž popsali souvztažnosti zjištěné mezi klimatickými daty získanými z jader usazenin na oceánském dně a schématem Milankovičových astronomických cyklů. Od konce sedmdesátých let je Milankovičova teorie vysvětlující příčinu ledových dob mezi klimatology převládající a jako takovou ji najdeme v učebnicích klimatologie a naučných slovnících.

Imbrie, Hays a Shackleton ve svém pojednání napsali, že jejich vlastní předpovědi, vycházející z údajů získaných z jader vrtů do mořského dna a Milankovičových cyklů, musí být posuzovány dvěma způsoby. Především jsou použitelné jen k posouzení komponentů příštích přirozených klimatických trendů – nezahrnují možné antropogenní efekty, například v důsledku spalování fosilních paliv. Za druhé, popisují pouze dlouhodobé trendy související se změnami oběžné dráhy při periodě 20 000 a více let.

Mediálně nadaný americký astronom Carl Sagan a další vědci začali v sedmdesátých letech protlačovat teorii tvrdící, že „skleníkové plyny“, jako např. kysličník uhličitý, CO2, produkované průmyslem by mohly vést ke katastrofálnímu globálnímu oteplování. Poté se teorie „antropogenního globálního oteplování“ (AGW) postupně stávala „skutečností“ přijatou většinou akademické smetánky. Toto přijetí AGW nakonec inspirovalo globální hnutí, které dnes tlačí vlády ke klíčovým změnám legislativy.

Ústředním důkazem citovaným na podporu teorie AGW je smutně proslulý „hokejkový graf“, který prezentoval Al Gore ve svém propagandistickém filmu „Nepohodlná pravda“. Tento graf prezentuje ostře stoupající špičku globálních teplot v průběhu sedmdesátých let, pokračující až do zimy 2006/07. Tento trend nicméně přerušila a doslova vymazala zima 2007/8, která severní polokouli obšťastnila nejhlubší sněhovou pokrývkou od roku 1966 a nejnižšími teplotami od 2001. Už dnes to vypadá, že zima 2008/09 bude na severní polokouli pravděpodobně stejná, anebo dokonce překoná zimu 2007/08, a to jak množstvím napadaného sněhu, tak i mrazivými teplotami.

Podstatnou vadou teorie AGW je skutečnost, že se její zastánci soustřeďují výhradně na data z posledních nanejvýš tisíce let, přičemž důkazy z minulých miliónů let úplně ignorují, i když právě tato svědectví jsou pro opravdové pochopení klimatologie naprosto neodmyslitelná. Paleoklimatologická data poskytují alternativní a mnohem věrohodnější vysvětlení nedávného vyvrcholení globální teploty, vyplývajícího z přirozeného cyklování maxim ledových a meziledových dob.

Britský časopis „Nature“ roku 1999 publikoval závěry založené na datech, odvozených z ledovcových jader získaných v devadesátých letech z vrtů na ruské antarktické stanici Vostok. Tyto údaje zahrnují záznamy o globálních atmosférických teplotách, hladině atmosférického CO2 a dalších „skleníkových plynů“ a částic obsažených ve vzduchu počínaje obdobím před 420 000 lety a následnou historií až dodnes.

Diagram sestavený podle údajů z antarktického ledu dokazuje, že maxima zalednění a teplých interglaciál sledují pravidelné cyklické schéma, jehož grafické zobrazení připomíná záznam elektrokardiografu. Graf rovněž jednoznačně dokládá, že změny globální hladiny CO2 v ovzduší se opožďují za globálními změnami teploty o zhruba 800 let. Jinak řečeno, globální teploty této změně předcházejí, jsou příčinou změny globální hladiny CO2, a ne naopak! Zvýšení atmosférického CO2 tedy růst globální teploty nezpůsobuje; je to tak, že nárůst globální teploty v rámci přirozeného cyklu způsobí globální přírůstek CO2.

Unikající kysličník uhličitý

Příčina jevu spočívá v tom, že studená voda může zadržet více CO2 než teplá. Proto perlivé nápoje uvolňují kysličník uhličitý po zteplání. Abychom tomu zabránili, skladujeme je v chladu. Země se momentálně po jistou dobu zahřívala v rámci přirozeného cyklu ledových dob a oteplené oceány uvolnily atmosféry zvýšené množství CO2.

Jelikož se uvolňování CO2 z ohřívajících se oceánů za změnami zemské teploty vždy opožďuje, můžeme očekávat globální nárůst hladiny CO2 v ovzduší ještě i osm set let po ukončení současného teplého meziledového období. Než globální úrovně CO2 začnou opadávat v odpověď na přibývající ochlazování světových oceánů, měli bychom být právě osm set let před příchodem zalednění.

Diagramy podle ledových jader z Vostoku dále prozrazují, že globální úrovně CO2 pravidelně stoupají a klesají v přímé odezvě na přirozený cyklus minimálních a maximálních zalednění v průběhu uplynulých 420 000 let. V mezích tohoto přirozeného cyklu globální teploty, vždy asi po každých 110 000 letech následovaných globálními hladinami CO2, vyvrcholily na přibližně stejných úrovních jako dnes.

Na vrcholu teplé interglaciály před zhruba 325 000 lety byly globální teploty a úrovně CO2 mnohem vyšší než dnes. Dnes jsme opět na vrcholu a nebezpečně blízko konce teplé interglaciály a Země se chystá na příchod další doby ledové. Pokud budeme mít štěstí, můžeme vyzískat ještě pár let času, abychom se na to mohli připravit. Ledová doba se jako vždy vrátí v pravidelném a přirozeném cyklu, bez ohledu na zanedbatelný vliv účinků AGW.

Teorie o člověkem způsobeném oteplování, opírající se o hrstku údajů nashromážděných ve směšně úzkém časovém rozpětí, demonstruje svévolné pohrdání „celkovým obrazem“ dlouhodobých klimatických změn. Paleoklimatologická data zahrnující údaje z ledových jader, mořských usazenin, geologie, paleobotaniky a zoologie ukazují, že jsme na hraně přechodu do další ledové doby. Mimo to signalizují znepokojivou skutečnost, že k náhlé trvalé změně podnebí může dojít v rozpětí několika málo let.

Zatímco pozornost lidí po celém světě nadále odvracejí obavy z dubiózní hrozby antropogenního globálního oteplování, pošetile ignorujeme blížící se velmi skutečnou hrozbu ve formě neodvratného zalednění, v jehož důsledku se velké části severní polokoule stanou opět neobyvatelnými.

http://english.pravda.ru/science/earth/106922-earth_ice_age-0

Další zdroje

http://www.daviesand.com/Choices/Precautionary_Planning/New_Data/
http://www.globalchange.umich.edu/globalchange1/current/labs/Lab9/Vostok...
http://dspace.anu.edu.au/bitstream/1885/46224/6/06bibliography.pdf

Gregory F. Fegel

Zdroj: WM Magazín 85

Sekcie: 
december 02, 2010 22:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top