Obrázok používateľa CEZ OKNO
Na stopě původu lidstva 3

Dnes označujeme pojmem Mléčná dráha pouze „pruh hvězd na obloze. Každý jednotlivý světelný bod, který v Mléčné dráze dokážeme rozeznat, je slunce na to při jejím pozorování často zapomínáme. Udělat si správnou představu o tvaru Mléčné dráhy je pro nás těžké z toho prostého důvodu, že jsme sami její součástí. Díky údajům získaným pomocí Hubblova teleskopu však dnes máme vcelku spolehlivý obraz toho, jaký má naše galaxie tvar a jaká je její struktura.


Mléčná dráha představuje seskupení asi 100 miliard hvězd; jednou z nich je rovněž naše Slunce. Všechny tyto hvězdy jsou rozloženy zhruba v téže rovině a vytvářejí poměrně husté jádro, z něhož vybíhá několik spirálovitých ramen. Galaxie má průměr ca 100 000 světelných let a otáčí se kolem ústřední osy. Náš sluneční systém se nachází ve vzdálenosti asi 30 000 světelných let od středu galaxie, na jednom ze zmíněných spirálovitých výběžků.

Vznik sluneční soustavy se pokouší vysvětlit celá řada teorií, žádná z nich však nedává uspokojivé odpovědi na všechny otázky.

Sluneční soustava vznikla zhruba před 5 miliardami let, když se oblak horkého, elektricky nabitého plynu zhutnil do obrovské plynové koule našeho Slunce. To bylo tenkrát asi padesátkrát větší, než je dnes. Obrovské gravitační síly tuto kouli rozpálily tak, že její záření bylo pětsetkrát silnější, než je nyní. V důsledku rychlé rotace ztratilo Slunce velkou část své hmoty i záření, což jeho otáčení zpomalilo a jeho rozměry zredukovalo na dnešní velikost. Z hmoty, která byla odstředivou silou vyvržena do prostoru (a jejíž některé části se dodnes pohybují rychlostí 1 000 km/s kosmem), vznikly později jednotlivé planety. Ty zůstaly uvězněny v gravitačním poli Slunce a tvoří sluneční soustavu.

Slunce samo putuje rychlostí 19 km/s po své kosmické dráze v rámci Mléčné dráhy a „táhne" Zemi i další planety s sebou. Planety krouží kolem Slunce po elipsovitých drahách, přičemž se v blízkosti Slunce pohybují rychleji než na vzdálenějších úsecích své oběžné dráhy.

Nejpozději od letu vesmírné sondy Voyager 2 víme, že naše sluneční soustava je vlastně docela malinká. K Plutu, nejvzdálenější planetě sluneční soustavy, letěla sonda 10 let; k nejbližší hvězdě v naší galaxii (Ross 248) bude pokračovat 42 000 let!

Vědci dnes dokáží vcelku přesně určit stáří naší planety, proces jejího vzniku je však nadále velkou hádankou. Vše začalo téměř prázdným kosmickým prostorem. Kusy hmoty na sebe gravitací nabalovaly další materii. Země byla neustále bombardována meteority, což generovalo nesmírné množství tepla naše planeta se tak stala žhnoucí koulí. Ta se v průběhu dalších milionů let pomalu ochlazovala a její vnější obal začal tuhnout, vytvářela se zemská kůra. Docházelo však k neustálým erupcím plynů z nitra planety, což vedlo ke vzniku prvního zárodku pozdější atmosféry, který ovšem ještě neobsahoval kyslík.

Prvotní atmosféra kondenzovala a vytvářela mraky, protože kyslík a vodík, prvky v ní obsažené, se již v rané fázi jejího vývoje slučovaly a vznikala voda. Po dlouhá tisíciletí bez ustání pršelo. Voda si hledala cestu kamenitým povrchem planety, vyplavovala z geologických vrstev minerální soli, postupně vytvářela obrovské oceány. Pak se stalo něco rozhodujícího: sluneční paprsky si prorazily cestu skrz mraky a do té doby pustá země a oceány začaly přijímat světlo a teplo.

 


V této fázi vznikl ve vodě život, nejprve bez kyslíku. Pak se vytvořily organismy, které kyslík produkovaly, což ale hrozilo vyústit v první přírodní katastrofu kyslík působil v daném prostředí jako jed! Teprve prostřednictvím molekul DNA byly předávány genetické informace a mohlo dojít k evoluci. Kyslík se stal neodmyslitelnou součástí života.

 

 

Život sám vznikal ve vodě, neboť podle přesvědčení vědců nemohl v první fázi vývoje naší planety na souši existovat. Nebezpečně ultrafialové záření tehdy ještě nebylo atmosférou absorbováno, protože chyběla ochranná ozonová vrstva. A bez ní nebyl život na pevnině myslitelný. První formy života se tudíž vyvíjely ve vodě a produkovaly kyslík. Když byla voda kyslíkem nasycena, začala jej předávat do atmosféry. V jejích vyšších vrstvách se pak dvouatomové molekuly kyslíku (02) přetvářely na trojatomové molekuly ozonu (03). Tento dlouhodobý proces vedl ke vzniku ochranné ozonové vrstvy, která absorbuje škodlivé ultrafialové záření. Pak mohly první formy života začít dobývat i souš. Zpočátku to byly různé rostliny, později jednotlivé živočišné kmeny.

Ochranná ozonová vrstva ovšem neabsorbuje veškeré ultrafialové záření, jak ví každý, kdo někdy poznal úžeh.

Historie naší planety ovšem neměla jen hladký průběh. Katastrofy pozemského i kosmického původu způsobovaly vyhynutí celých živočišných a rostlinných druhů. Staré druhy zmizely z povrchu planety a byly vystřídány jinými.

Zvlášť ničivé byly kosmické katastrofy. Sluneční soustavou se pohybují miliardy větších i menších kusů hmoty od malých zrníček až po planetoidy. Jejich dráha je neustále ovlivňována gravitačními silami velkých těles sluneční soustavy především samotného Slunce a planety Jupiter. Každoročně koliduje se Zemí několik tisíc tun kosmického materiálu. Z převážné části shon tato hmota v atmosféře, někdy však dopadnou její části i na zemský povrch.

 


K smrti se například vyděsil jistý Angličan, když večer 15. února roku 1830 spatřil rozžhavený kosmický kámen, který padal přímo na něj. Sledoval ale duchapřítomně jeho dráhu a nakonec jej našel na nedalekém poli v hloubce asi 30 centimetrů, zabořený do měkké ornice. Kámen se vyznačoval hladkými plochami a ostrými hranami. Dnes je jako „launtonský meteorit" vystaven v Britském muzeu v Londýně.

 

 

Sluneční soustavou prolétají i komety a asteroidy, které mohou vážit až 100 megatun. Nejznámější z těchto těles je zřejmě Halleyova kometa, pojmenovaná po britském astronomovi Edmondu Halleyovi (1656 až 1742), který ji v roce 1682 objevil. Již čínské kroniky z roku 240 př. n. l. se ovšem zmiňují o „zářících hvězdách" na obloze. Některé historické prameny popisují také „dva Měsíce" na nebi; nejstarší takové pozorování se datuje do roku 1059 př. n. l.

V roce 1910 se měla Halleyova kometa dokonce srazit se Zemí přinejmenším to tak vypočítal, německý astronom Max Wolf. Vyvolal tím na celém světě obrovskou vlnu zděšení a panického strachu. Jak dnes víme, Wolf se naštěstí mýlil. V současné době vzbuzuje obavy asteroid Hermes. Podle propočtu astronomů by se mohl v blízké budoucnosti při blížit k naší planetě na vzdálenost pouhých 100 000 km; v takovém případě by o ni „zavadil" svou tlakovou vlnou. Jaké následky může mít kolize Země s větším kosmickým tělesem, ukázal příklad obrovského meteoritu, který dopadl v roce 1908 do neobydlené sibiřské oblasti.

Hmotnost „tunguzského meteoritu" se odhaduje na 30 megatun. Stopy po způsobené katastrofě jsou zde patrny dodnes. Proti takovýmto gigantům nás zemská atmosféra nemůže účinně ochránit. Pokud by naše planeta kolidovala s ještě větším tělesem, vyvolalo by to celosvětovou katastrofu. Protože 70 % zemského povrchu pokrývají oceány, je pravděpodobné, že by k dopadu došlo právě V některém z nich. V takovém případě by se obrovské množství vody naráz vypařilo a přeměnilo v mraky podobně jako tomu bylo u prvotní atmosféry.

 


Souvislá vrstva mraků by zakryla oblohu na delší dobu a nepropouštěla by sluneční paprsky. Důsledkem toho by byl prudký pokles teploty hluboko pod bod mrazu. V postižených oblastech by vyhynula většina rostlinných i živočišných druhů. Také člověk by mohl přežívat jen v několika málo zbylých oblastech, kam by se sluneční paprsky dostaly. Pokud by hmotnost takové „kosmické bomby" přesáhla určitou kritickou hranici, mohlo by dojít i k zániku všech vyšších forem života. Země by stanula opět na počátku svého vývoje.

 

 

Jaké místo zaujímá v kmeni života člověk?

Když Charles Robert Darwin (1809-1882) zformuloval svou teorii přírodního výběru.a v roce 1859 ji zveřejnil v díle nazvaném Vznik druhů, zdálo se být vše jasné. Darwinismus dobyl velice rychle školy i univerzity a došel všeobecného uznání. Nicméně nálezy zkamenělin neprokazovaly v Darwinově době a neprokazují vlastně ani dnes, že by v minulosti došlo k nějakému odstupňovanému, pomalému vývoji druhů. Dnešní fosilní nálezy dokonce podporují teorii evoluce ještě méně, než tomu bylo v případě nálezů za Darwinova života. Proto se malá skupina badatelů, sdružených do Společnosti pro archeologický a astronautický výzkum, soustřeďuje na mimořádně fascinující otázku: totiž zda, jak prohlašuje Hawking, skutečně existují paralelní světy osídlené civilizacemi, s nimiž by bylo možné navázat kontakt, nebo jestli jsme ve vesmíru sami.

 


Školní věda nás učí, že základním stavebním kamenem života je uhlík. Pokud je však tento předpoklad chybný, pak stojí veškerá naše věda na hliněných nohou! Vědci mají na mysli to, že živí tvorové z jiných světů by sice nemuseli vypadat přesně jako my, skládali by se však ze „stejných přísad". Zároveň ovšem naši „vědátoři" připouštějí, že je těžké představit si nějaký spojovací článek mezi člověkem a například žirafou.

 

 

Nejnovější teorie o vzniku (a rozšíření) života ve vesmíru, takzvaná „panspermie", bude pro mezinárodní badatelskou obec asi ještě větším oříškem. Zastánci této teorie tvrdí, že život nevznikl na zemi v jakési „prapolévce", nýbrž sem byl dopraven meteority nebo kometami, jinými slovy, že je kosmického původu.

Jak se na Zemi objevil člověk?

 

Erdogan Ercivan

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

Na stopě původu lidstva, Vydavateľstvo: Dialog, 2006

 


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

exkluzívne.cez.okno


 

Súvisiace:

Erdogan Ercivan
http://www.cez-okno.net/erdogan-ercivan

 


 

 

september 26, 2012 13:33 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top