Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Konec alkoholika (Poznání ve Světle)

Žiju na kraji vesnice. Je to v severní části Balkánského poloostrova. Je tu hodně zvlněná krajina. Hodně se tu pěstuje obilí, kukuřice a dobytek. Vnímám jak mám zatemněné vědomí. Jde mi jenom o to jak ten alkohol získat. Chodím krást. Obilí a cukr. Kukuřice se podrtí a nechá ve vodě. Mám hrnec na to vypalování, otevřené ohniště s průduchem ve střeše. Chýše je celá zbědovaná. Pár kusů nábytku, police a zvednuté místo na postel. Jsem starší odpudivý muž, je mi 46 let. Jsem takové hnusné, smradlavé hovado. Doma mi dochází alkohol. Musím naklíčit obilí a pak ho vypálit. Jsem odpudivej a lidi mě nemají rádi. Přes den jsem zalezlej, teď je večer. Je šero a já kradu z obilný jámy obilí. Jáma je vymazaná hlínou a vypálená ohněm. Tam se nasype obilí a přikryje slámou. Už je jaro, zásoby se tenčí. Vracím se s obilím domů. Žena zemřela a dítě uteklo hned jak bylo samostatné. Všechno vidím jako v oparu. Třesou se mi ruce, hůř vidím. Piju denně.

Vždycky se musím napít abych mohl fungovat. Musím být chvíli v klidu abych neblil, bolí mě děsně játra, ale napít se musím. Potácím se a vrážím do hrnců. O obilí se starám s nezvyklou pečlivostí. Sedím tu a přihýbám si z hliněné čutory. Dochází mi zásoby, mám vztek, že přijde období, kdy ještě alkohol nebude hotový. Mám žízeň. Snažím se šetřit zbytek alkoholu, který ještě mám. Nikdo ke mně nechodí, lidi se mě straní. Nemají mě rádi, protože jim škodím. Kradu a jenom se tak povaluju. Celá chýše smrdí močovinou. Chodím buď těsně ven, nebo čurám i v místnosti. Vlastně nevím proč piju. Prostě jsem si na to zvykl. Už ani nevím jak jsem se do toho stavu dostal. Něco se mi nepovedlo, něco mě zklamalo. Byl jsem agresivní, hulvát.

Žiju jenom pro ten alkohol a pomocí toho alkoholu. Cítím ty játra. Myslím, že tady už moc dlouho nebudu. Uvědomuju si to tím, že mi to bere sílu. Občas se zkroutím a čekám až ten poryv přejde. Měl bych se něčeho najíst aby se ve mně ten alkohol udržel. Nacházím kousky ztvrdlých placek. Pomalu žvejkám, moc mi to nejde, mám dva až tři zuby. Padám ze židle, kroutím se a kleju. Čekám až to přejde. Vstávám, lokám si alkoholu a ulevuje se mi. Ono se mi ani tak neulevuje, jenom to tolik nevnímám. Mám děsnou žízeň, vypil bych toho daleko víc. Snažím se ho šetřit. (říhání) Nabírám si do dlaní vodu a piju. Lehám si na postel a jdu spát. Malou chvíli spím. Zbytkama rozumu si uvědomuju, že se ničím, ale nemůžu to změnit. Hlava mě bolí.

Ležím na posteli a je mi zle. Mám strašnou žízeň. Jazyk mám v puse jako cizí věc, nemůžu ho obracet. Cítím svírání v krku, které jde do hrdla. Rty se mi lepí k sobě. Jsem vychrtlý a mám bolesti. Cítím se tak odstrčenej, už delší dobu alkohol nemám. Nemůžu si ho obstarat. Nikdo za mnou nepřijde. Mám takovou lítost, že jsem tu tak sám. Dcera odešla s tím, že mě už nechce nikdy vidět. Lituju toho, že jsem promarnil kus života. Mohl jsem dělat něco jiného. V poryvech se mi obracejí útroby. Přesto pořád toužím po tom napít se toho alkoholu. Jsem špinavej, zarostlej, postel pode mnou je mokrá. Čekám až přijde konec. Budu rád až to skončí. Přitom se bojím smrti. Chlastal jsem 15 – 20 let. Poslední 3 – 4 roky jsem se věnoval už jenom tomu. Většinou pociťuju vztek. Jsem sám, nemůžu se hejbat a nemůžu si obstarat ten alkohol. Po něm by se mi ulevilo. Jsem zalitej potem. Cítím úžasnou slabost a malátnost. Děsí mě smrt.

Už jenom ležím a čekám. Spodek těla necítím a střed je takovej prázdnej. Ve snech jsou mrtvoly a vnitřnosti, je to děsivý. Mám strach aby ta smrt nebyla jako ty sny. Hůř se mi dýchá. Necítím už nohy. Napadají mě myšlenky kam asi přijdu, když jsme takto žil. Sípu a chroptím. Zase se mi škubou vnitřní orgány, zažívání a břicho na pravé straně. Tělo čeká na odchod a hlava je jasnější. Vybavuju si ty stavy, kdy jsem už několik dnů neměl alkohol a nemohl si ho obstarat. Pohnout rukou je obrovské úsilí. Umírám hlady a na selhání jater. Vědomí soustředím do horní části hlavy. Uvědomuju si ten rozdíl mezi tím, kdy jsem ten mozek stále oblboval a jaké to je soustředit se na to jasné vědomí. Mysl je před smrtí úžasně jasná. Uvědomuju si, co jsem všechno promeškal a neudělal. Mám z toho smutek. Promrhal jsem část života, který mi byl danej. Mrzí mě, že jsem promarnil tolik let života, že jsem nezvládl vztahy, které mi selhaly a pak jsem se na to všechno vykašlal. To je škoda, pak jsem měl vztah jenom s tím alkoholem. Vím, že teď už toho moc nezachráním a tak čekám až to skončí. Mám žízeň, umírám hlavně na žízeň, protože si nepodám vodu. Při smrti se cítím docela dobře. Při smrti mě fascinuje jasnost té mysli. Moje poslední myšlenka je, že jsem promrhal tolik času. Překvapuje mě, že i po tolika letech oblbování si ten duch zachovává takovou jasnost. Je takový jasný a průzračný. Vnímám to vůči tomu tělu. Občas jenom to tělo vyruší, jinak je klid. Uvědomuju si, že zatímco to tělo je totálně zničený, tak ten duch zůstává. Tím se mi ulevuje a pomáhá mi to při tom umírání. Připadá mi to jako když se vytáhne špunt z umývadla. Už jsem venku.

Už se na sebe dívám shora a stydím se, jak je to tělo zbědované, špinavé, pokořené a hnusné. Vidím ty strhané rysy v obličeji. Překvapuje mě, že tohle jsem byl já. Stydím se, že jsem to tak promarnil. Napadá mě otázka, kdy mě asi najdou, když jsem z vesnice nikdo nechodí? Táhne mě to nahoru a někam doprava. Někam mě to vcucává a sklouzávám tam. Už tu jsem. Je tu všude taková šedá barva. Tam nahoře jsou jasnější bytosti než já. Já mám být tady. Dost jsem se zašpinil a zatížil tím jak jsem žil. Nějaký čas tu musím být, abych se naučil vážit si toho těla, které jsem tak hloupě zničil. Nic jsem nedělal a jenom jsem se hloupě uchlastával. Cítím se tu stísněně. Nemám úplnou volnost pohybu. Odpovídá to tomu, jak jsem žil. Výš jsou duše svítivější, je tam lepší světlo a mají víc volnosti. Nijak netrpím, ale je to stísněný pocit. Není to tu nijak ohraničené, ale nemůžu se volně pohybovat. Je nás tu víc, ale nemůžeme spolu mluvit. Víme o sobě, ale nic si spolu nevyměňujeme. Nejvíc mě vadí ta samota. Občas přemejšlím o tom, co jsem dělal v životě špatně. Moc mi to ale nejde. Občas přijde návštěva. Je to bytost o něco světlejší než jsem já. Něco mi v malých dávkách předává. Pak se to vždycky trochu rozjasní. Je to tady takový pomalý a těžký. Už bych šel radši zpátky, ale musím být trpělivý. Vím, že kdybych tam šel takhle, tak by to byl mizerný život. Proto musím počkat až se trochu rozjasním. Po kapkách přijímám informace.

Pomaloučku zesvětlávám. Až to dosáhne určité míry, tak půjdu zase zpátky a dostanu tělo. Je to nudné a těžké. Nemám nic jiného na činnost, než náhled do několika minulých životů. Není to moc příjemný. Jsem tu asi 150 let, přesně to nevím. Celou dobu to je pořád stejný. Už se cítím čipernější, už cítím srdce a raduju se když někdo přijde. Jsem trpělivej, vím, že musím počkat. Dívám se znovu na minulý život a uvědomuju si jak to tam bylo. Prostě čekám a čekám. Už je mi při tom čekání trochu líp. Už tu není tolik ta tíha. Víc si uvědomuju jak jsem to pokazil. Stydím se sám za sebe. Přichází ten světlejší a dozvídám se od něho, že už pudu. Naposledy mi něco předává. Cítím jak se mi srdce zaradovalo. Mám radost, že už pudu. S radostným očekáváním si říkám, že to chci nezkazit. Když v tom životě něco vylepším, tak se dostanu zase o kousíček vejš. Nebude to jednouché, ale mám radost, že už jdu. Ukazuje mi co budu. Budu ženská a budu mít nějakého alkoholika. Připadá mi to děsivý, ale mám radost, že mám znovu tu možnost. Byl bych rád, kdybych si zapamatoval tu trpělivost, ale to si budu muset znovu nacvičit až v tom životě. Narodím se někde v Evropě u Středozemního moře. Někde u Španělů.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

jún 01, 2011 18:55 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Anonymný
    Anonymnýjún 02, 2011 15:22 popoludní

    Komentár: 

    Veľmi dobré a poučné. Vďaka autorovi aj redakcii za uverejnenie týchto zápiskov.

 

 

Top